„... ale holky říkaly, že punk je jinde.“
Jan Haubert, Visací zámek, Známka punku (Punk!, 2005)
Dodnes si pamatuji řadu hlášek, ať už vyfabulovaných, či historicky ověřených, které se vztahovaly k punkové smršti let 1975-77. Patří sem jak názory „čím víc ladíš, tím míň jsi punk“, tak i třeba „nenávidím Beatles“, což je ale zase opravdu historický výrok právě Stevea Jonese, který na otázku, proč takto hledí na klasiku, odpověděl, že mají ve skladbách příliš mnoho akordů...
Dobře, hodně z těchto výroků byl balast, často vyprodukovaný jak tehdy nekritickým tiskem, tak i samými muzikanty či jejich blízkým okolím, kdy nemalou úlohu hrála samoúčelnost projevu. Zvláště v pozdější době. Ale tehdy, v polovině sedmdesátých let, vykrystalizoval punk ze samého podhoubí společnosti a jeho představitelé ho nepředstírali - oni ho opravdu žili. A právě takoví byli i Beatles punku, Sex Pistols. I když nejznámějšími osobnostmi této smečky byli zpěvák Johnny Rotten a baskytarista Sid Vicious, jednoznačné riffy a kytarové jízdy z eponymního debutu jdou na vrub právě Jonesovi, který dal této legendě zvuk. A to tedy pěkně řízný.
Punk jako kometa, která zazáří a zhasne, nakonec zahubil sám sebe, ale jeho odkaz, včetně hudebního náboje, nakonec umožnil nejrůznější reinkarnace, z nichž některé se staly vysoce úspěšnými substyly (post punk, pop punk). A Jones? Řečeno slovy nihilisty - přežil. A dokázal své jméno etablovat i v dalších formacích a také i, což je zajímavé, ve filmovém průmyslu... Že vám jako pravověrným pankáčům tady něco nevoní? Ale, ale...
Steve Jones
Stephen Philip Jones se narodil 3.září 1955 v Shepherd Bush v Londýně. Otec je opustil, když mu byly dva roky, a mladý Jones vyrůstal se svou matkou a prarodiči. Výchova se moc nedařila a ve čtrnácti letech byl dokonce odsouzen za trestný čin a jako mladistvý strávil rok v borstalu, výchovném zařízení pro mladé. Ve svých vzpomínkách ale prohlásil, že to tam bylo příjemnější než doma. Po propuštění se potácel životem dál, ale pak přišly hudební vlivy, jako Iggy Pop, New York Dolls, Roxy Music či David Bowie, a muzika ho nasměrovala do náruče tehdy vznikající kapely Sex Pistols. „To, že vznikli Pistols, mne vlastně uchránilo od kriminální budoucnosti,“ prohlásil po letech Jones.
S bubeníkem Paulem Cookem a kytaristou Wallym Nightingalem založil roku 1970 skupinu Strand, kde působil jako zpěvák. Poté, co Nightingal v polovině sedmdesátých let odešel, doplnili partu známou tehdy pod názvem Swankers baskytarista Glen Matlock a nakonec zpěvák John Lydon: „Ke kytaře mne přivedla vlastně nutnost. Vždycky jsem chtěl být spíš zpěvákem. Ale když do kapely přišel Johnny Rotten, došlo mi, že se jako frontman hodí spíš on. A tak jsem musel vzít kytaru, nebo vypadnout.“
Sex Pistols
Ptáte se, kdy se odehrálo jeho vůbec první vystoupení s kytarou, prostě první koncert? „Přímo a rovnou se Sex Pistols. Bylo to velmi krátké vystoupení. Odehrálo se, myslím, v Saint Marine College of Art roku 1975. Byli jsme předskokani Bazooka Joe, kapely, kde hrál na baskytaru Adam Ants, který dal pak dohromady svou kapelu. Jenže nám vytáhli zástrčku ze zásuvky už po čtyřech skladbách, protože jsme byli prej moc hlasitý a divoký. Všechny jsme tehdy vyděsili.“
Sex Pistols vznikli jako vlna cunami. Své první aparáty získali krádežemi, na čemž se ochotně podílel jejich manažer Malcolm McLaren. Kapela vzbudila ohromný rozruch a čekalo se na ohlas jejich debutu. Ten byl ovšem neuvěřitelný. Sluší se ale poznamenat, že v té době z kapely odcházel Matlock a nahrazoval ho Sid Vicious. Ten ovšem ale ještě neuměl hrát na baskytaru, a tak tyto party natočil právě Steve Jones.
Hovořit o vlivu „Pistolí“ je jako nošení dříví do lesa. Navíc jsme o této etapě vývoji rocku psali vícekrát, a to i v rámci Letem kytarovým světem. Jedno je ale nutné uvést. Smršť, která nastala jejich nástupem, přinesla na tehdejší hudební scénu nový pohled nejen na hudbu, jako takovou, ale i na vzájemný vliv sociálních a uměleckých otázek. Z hlediska historie sice nešlo o tak razantní výbuch, jak se všeobecně tvrdilo (hlavně v sedmdesátých letech), ale punk rozbořil některé struktury a připravil půdu pro následný vývoj části rockové hudby, ať už šlo o New Wave a její další projevy či hřmotný nástup osmdesátých let, který využil nastalé mezery, zapříčiněnou roztrhaným hardrockovým a artrockovým světem.
... a dál?
Steve Jones po rozpadu Sex Pistols dává dohromady sestavu Sham Pistols, což byla punková superkapela, tvořená jím, jeho „pistolím“ kolegou Cookem, baskytaristou Davem Tregunnou a zpěvákem Jimmym Purseym ze Sham 69. Sestava měla jepičí život a po natočení čtyř skladeb a jednom EP se záznamem z koncertu se rozpadla. Jones ale nelenil a během roku dal opět s Cookem dohromady další partu, pohrobka Sex Pistols, a to pod názvem The Professionals. Trio doplnil baskytarista Andy Allan, který byl brzy vystřídán Paulem Myersem.
Po dvou albech a dvou letech Jones i s Cookem opět odcházejí, rozchodu předchází i ošklivá autonehoda a narůstající drogové problémy.
V osmdesátých letech Jones zakládá další partu, Chequered Past, kterou tvoří spolu se zpěvákem Michaelem Des Barresem (Silverhead) a muzikanty z Blondie a od Iggyho Popa. Skupina trvá už déle, má také větší renomé, ale přesto to po třech letech vzdává. Jones pak vystupuje s celou řadou dalších umělců, kdy můžeme jmenovat například Billyho Idola, Joan Jett, Kraut, Adama Anta s jeho „mravenčí“ hudbou, Iggyho Popa a další. V této dekádě také zrealizuje i svá sólová alba, kdy první z nich, Mercy (1987, MCA), je velmi dobrým hardrockovým počinem.
Autorem všech skladeb je Jones a některé písně můžeme slyšet třeba i v seriálu Miami Vice či ve filmu Something Wild. Trio ve studiu tvořili bubeníci Jim Keltner (proslulý studiový bubeník, nahrával i s Johnem Lennonem či Bobem Dylanem), a Mickey Curry (např. Alice Coopper, Bryan Adams), na klávesy hrál třeba i Kevin Savigar (Rod Stewart). Jones natočil i všechny baskytarové party a výsledek je opravdu velmi dobrý.
Velmi dobře si vedlo i další sólové album, Fire and Gasoline (1989, MCA), které s ním natočili například Axl Rose, Billy Duffy a Ian Astbury (The Cult) a další. Album je zaměřeno spíše do vod hard & heavy, jenže si vybralo špatnou dobu ke svému uvedení. Zrovna končila léta osmdesátá, a nejen že se vracela stará síla starých kapel, ale ve městě Seattle se někteří umělci, permanentně naštvaní na celý svět kolem sebe, rozhodli svou depresi dát hlasitě najevo.
Steve Jones, který se dostal do prestižního seznamu Top 100 Greatest Guitarists of All Time časopisu Rolling Stones, se v žádném případě nezastavil, a ani nehodlá o něčem takovém uvažovat. Hostuje, hraje po pódiích i studiích, účinkuje ve filmech a dokumentárních snímcích, vystupuje v rozhlase a v televizi - prostě „...holky říkaly, že punk je jinde.“
Kytary
Jeho první kytarou byl 1974 Gibson Les Paul Custom. Ano, právě ten bílý Les Paul, se kterým je Jones na historických snímcích Sex Pistols: „Přinesl mi ho Malcolm McLaren. Jako manažer skončil u New York Dolls a přišel k nám a přinesl mi tuhle kytaru. Patřila Sylvainovi z Dolls.“ Tato kytara se stala legendárním nástrojem, a to do té míry, že firma Gibson vyprodukovala Jonesovi dokonce jeho signature model. Tělo je klasicky z mahagonu a javoru, hmatník je ebenový, nástroj je osazen snímači 496R u krku a 498T u kobylky. Hardware má zlatou barvu, mechanika na hlavě je Schaler M-6. Nejnápadnější je zde vybledlá žluť, obrázky dvou slečen a jednoduché lemování.
Jones nepatří mezi ty kytaristy, kteří si dělají hlavu z toho, na co hrají: „To je mi fakt jedno. Někteří kytaristé pořád sbírají kytary, ale to fakt není můj případ. Kdyby mi někdo nabídl za mého bílého Customa dobrou cenu, tak bych ho, kurva, klidně prodal. Večer, když vylezete před lidi, je úplně jedno, na co hrajete, ale jak to hrajete.“ Přesto u něj můžeme v průběhu času nalézt i další Gibsony (této značce zůstal věrný), jako například Firebirda (hrál na něj na posledním vystoupení Sex Pistols v San Franciscu), Flyinga V, patří sem Les Paul Special Doublecut (hrál na něj roku 1977), černý Les Paul Custom (ročník 1954), nažloutlé 1962 SG Special (z poslední doby), bílý Explorer, ES-349 a další.
Aparáty
V podstatě zde jde o stejný přístup jako ke kytarám. Jeho hlavním aparátem v sedmdesátých letech bylo kombo Fender Silverface Twin Reverb, které bylo postupem času se vzrůstající slávou nahrazeno stacky Marshall, zejména klasikou JCM800 2203 s bednou 1960A 4x 12”. Na ně hrál ve svých formacích v letech osmdesátých. Ze sedmdesátých let ještě můžeme uvést Fendera Super Reverb a aparáty MusicMan.
Efekty
Efektových zařízení z klasické doby bychom u něj opravdu mnoho nenašli. V každém případě se ale musíme zmínit aspoň o wah pedálu Jim Dunlop GCB95 Cry Baby.
www:
