Ne, ne, ne. Není dobré se zaobírat pořád jen současnou muzikou a úplně zapomenout na její kořeny. V minulých dobách jsme tento poměr měli vyváženější, ale v současnosti jsme to tak trochu opomněli. A to je chyba. Tak aspoň trochu to dnes napravíme.
A když už, tak už, jak se říká. Půjdeme na samou dřeň vzniku muziky, kterou máme rádi. Jak daleko? K samým Beatles? zeptají se trochu více informovaní hudební fanoušci mladšího data narození . Ne, ještě dál. Tak k Elvisovi a rock and rollu? Ani to ne. Přeskočíme dnes i zakladatele elektrického blues a podíváme se na jednoho představitele opravdu dřevního blues, které vznikalo v prachu cest.
Ano. Klasikové blues rocku, jako Eric Clapton, Stevie Ray Vaughan, Gary Moore a další, či vyloženě bluesmani této generace, jako Robert Cray, Buddy Guy, Mike Bloomfield atd., ti všichni, zjednodušeně řečeno, vyrostli na odkazu předchozí doby, kterou formovala taková jména jako B.B. King, John Lee Hooker, Albert Collins... No a ti měli také své vzory, také se inspirovali řadou osobností, jejichž vliv, obecně vliv jejich tvorby, trvá v podstatě dodnes. Jde o jednoznačnou klasiku, ze které se dá čerpat (a také se pořád a vydatně čerpá - viz předělávky u Led Zeppelin, Erica Claptona, Garyho Moorea, Fleetwood Mac, Lynyrd Skynyrd...).
O kom tedy budeme hovořit?
Son House
Než se pustíme do této osobnosti, je nutné se zmínit aspoň v krátkosti a obecně o prvních formách (tedy prvních zaznamenaných a tak nějak jaksi taksi utříděných formách) blues počátku 20. století. Z celé řady stylů tohoto žánru zde na základě prostředí, způsobu a techniky hry, přístupu k materiálu, feelingu a vstřebávání okolních vlivů můžeme určit ta nejzákladnější podání bluesové muziky. Tak především to je Delta blues, forma, ke které je řazena právě naše dnešní osobnost, Son House.
Původně šlo u kytaristy z mississippské delty, pro jejichž styl hry byly ve srovnání s dalšími formami akustického blues nejmarkantnější tyto znaky: jednodušší a často se opakující nápěv, slide hra (s bottleneckem či uraženým hrdlem láhve od whiskey) a ostinátní figury na basových strunách. Samozřejmě že tato forma nebyla zdaleka jednotná ve svém výrazu. Muzikanti z jednotlivých částí delty se od sebe lišili způsobem řazení akordů, používáním mollových postupů a i rozdílným tempem hry a vybrnkávání. Takže vedle klasických představitelů delty blues, jako je Charley Patton, otec delty blues, Tommy Johnson, Robert Johnson, Skip James či snad ještě Bo Carter, sem můžeme zařadit právě a zcela jednoznačně Sona House.
Ostatní dřevní formy blues - Memphis blues
Z těch významnějších se můžeme zmínit o Memphis blues. Hlavním znakem na rozdíl od Delta blues se zde specifikovala role sólového a doprovodného kytaristy, případně jejich prostřídání. V západním Tennessee a severní Mississippi tak vznikala komba, kde jeden kytarista jel energický doprovod (až boogie) a druhý ho doplňoval melodickými vyhrávkami, často i slide.
Nechuť k blues
Eddie James „Son“ House, Jr. se narodil 21. března 1902 v osadě Lyon, blízko Clarksdale ve státě Mississippi. Když mu bylo sedm osm let, rodiče šli od sebe. Malý Son zůstal s matkou a přestěhoval se s ní do Tallulah v Louisianě. Další zastávkou byl Algiers u New Orleans a po všech těchto letech ho provázela vášeň pro hudbu, pro zpěv, pro gospel, pro kostelní party - a zajímavé, že i nechuť k bluesové muzice. To zdědil po svém otci, který hrál příležitostně na kytaru a blues považoval za něco nepřípustného pro čisté umění...
V devatenácti letech se oženil proti vůli své rodiny se starší ženou a přestěhoval se zpět na rodnou farmu, aby ji pomohl dál vést. Po smrti matky a rozchodu s manželkou, o které prohlásil, že to byla stejně jedna z neworleanských děvek, začal pracovat, kde se dalo, od místa v ocelárně přes vystupování v rodeu po vysvěcení v baptistické církvi, kde působil jako pastor. Jenže také se přihlásilo rodinné dědictví a přišla léta plná alkoholu...
Ostatní dřevní formy blues - Texas blues
Své nezastupitelné místo v celkovém přehledu zde má i Texas blues (myslíme tím tu nejstarší formu). Na rozdíl od kytaristů z delty, kteří preferovali ostinátní basové figury a bottleneck slide, představitelé Texas blues dělili kytaru a zpěv tak, že pokud se zpívalo, tak kytara se často odmlčela. Důraz byl kladen i na vyhrávky v pauzách mezi zpěvem, kytara zde většinou plnila funkci odpovědi k lince zpěvu s přihlédnutím k doprovodu a k tónině. Sólové vyhrávky často probíhaly tak, že i při sóle, které nebylo doprovázené doprovodnou či basovou linkou, se dal vycítit sled akordů. I rytmická souvislost a zaběhané modely zde byly využívány v daleko menší míře než v jiných oblastech.
První nahrávky
Když mu bylo 25 let, nastala v jeho životě zásadní změna. V jedné osadě na jih od Clarksdale slyšel jednoho kytaristu, jak hraje na kytaru bottleneckem. Ten styl a zvuk ho naprosto uchvátil, takže šel, koupil si kytaru a začal hrát s místními muzikanty. Během několika týdnů pak došlo i na skladby jako My Black Mama či Preachin’ the Blues, které se později staly jeho nejznámějšími nahrávkami. Dal se dohromady také s Rubem Laceym, významnějším muzikantem, který nahrával pro labely Columbia a Paramount. Během velmi krátké doby House pak začal spolupracovat s tímto profesionálem a s dalšími muzikanty.
„Mám rád přátele a nechci už nic vědět o nepříjemných lidech. Často se mi třeba stalo, že mi něco slíbili za nahrávání, a pak jsem ty peníze nikdy neviděl...“
(1971)
Roku 1927 či 1928 pak došlo k nehodě, kdy při jednom „nedorozumění“ pravděpodobně zastřelil v klubu, kde hrál, jednoho návštěvníka. I když se zcela vše nevysvětlilo, dostal patnáct let, ale během dvou let se nakonec domohl opětného přešetření všech souvislostí a byl na přelomu let 1929 a 1930 propuštěn. V jeho rodném městě mu bylo ale důrazně doporučeno, aby se tam už neukazoval, a tak se uchytil v Jonestownu, kde tehdy působil Charley Patton, otec Delta blues. A bylo to. House využil kontaktů a Pattonova vlivu a roku 1930 spolu s Pattonem a dalšími muzikanty natočil několik věcí pro Paramount Records. Šlo zejména o skladby Walking Blues , My Black Mama , Preachin’ the Blues, Dry Spell Blues, Clarksdale Moan a Mississippi County Farm Blues. Mimochodem ještě na 78 otáček. V žádném případě nešlo o nějaký komerční úspěch, dokonce se řada skladeb i ztratila a byla objevena (a vydána) až po několika desetiletích. Přesto šlo o určitý vstup do světa médií, a to opodstatněný, protože v té době Househo vystoupení byla vyhledávanou událostí.
Ostatní dřevní formy blues - Piedmont blues
Nezapomeňme ani na Piedmont blues, kde si kytaristé ke všem svým inspiracím přidali navíc ještě rychlejší tempo a složitější písňovou formu, strukturu skladby. Vybrnkávání bylo složitější, melodika výraznější a celková harmonická rozmanitost udávala charakteristiku tehdejší formy.
Šumí to? Nevadí.
House hrál pořád dál, neúspěch nahrávek kompenzoval dalšími zaměstnáními včetně řidiče traktoru na místních plantážích. Situace se přece jenom změnila, kdy dnes již legendární hledač talentů Annie Lomax natočil Househo roku 1941 pro Kongresovou knihovnu. Je docela zážitek si to poslechnout, protože to bylo natočeno v jednom obchodě a v pozadí jsou slyšet různé hluky z blízké železnice...
Na těchto nahrávkách byly zachyceny skladby Levee Camp Blues, Government Fleet Blues, Shetland Pony Blues, Fo’ Clock Blues, Delta Blues a Camp Hollers, které vznikly ve spolupráci s dalšími muzikanty (většinou s Williem Brownem a Leroyem Williamsem). O Houseovi se najednou vědělo víc a následující rok se tak dostalo na natočení dalších skladeb včetně Special Rider Blues, Low Down Dirty Dog Blues, Depot Blues, American Defense, Am I Right or Wrong, County Farm Blues a zejména The Pony Blues a The Jinx Blues.
I po těchto nahrávkách ale nedošlo na stálejší přísun slávy, pokud to tak můžeme říci, a již roku 1943 se House opět živil, čím se dalo, včetně místa portýra a šéfkuchaře.
Zpětně... ale přesto
Teprve až roku 1964 byl on sám a jeho tvorba objevena. Sám tehdy nic netušil o obrovském hladu po blues a probuzení zájmu o bluesové umělce a i o jeho tvorbu. Takže se věci pozdě, ale přece jenom daly do pohybu. Začal koncertovat po Spojených státech i po Evropě, vystoupil třeba roku 1964 na legendárním newportském festivalu, roku 1967 podnikl evropské turné spolu s Bukkou Whitem a Skipem Jamesem. To již byly venku nejen singly, jako Pony Blues / Jinx Blues či Make Me a Pallet on the Floor / Shetland Pony Blues, ale začala vycházet i alba s jeho tvorbou. Máme zde na mysli zejména Blues from the Mississippi Delta (1964), The Legendary Son House: Father of Folk Blues (1965), The Real Delta Blues (nahrávky z let 1964-1965), Son House & the Great Delta Blues Singers a další.
Alan Wilson, později kytarista Canned Heat, byl jeden ze zapálených fanoušků Sona Househo, takže se s ním zkontaktoval a zapříčinil vydání dalšího alba (a to bych doporučil asi nejvíce) - Father of the Delta Blues: The Complete 1965 Sessions.
Další výčet by byl už jen výčtem. Z následných alb bych mohl pro kompletní pohled na tvorbu tohoto neprávem opomíjeného kytaristy rozhodně uvést výbornou kompilaci The Very Best of Son House: Heroes of the Blues, která vyšla roku 2003 u Shout! Factory.
V šedesátých i raných sedmdesátých letech dál koncertoval po Americe a Evropě, roku 1974 si v televizním pořadu zahrál třeba s Buddym Guyem. Ovšem celý ten náročný život se nakonec začal projevovat na jeho zdraví, takže po těchto vystoupeních odešel do ústraní. Zemřel na rakovinu hrtanu 19. října 1988 ve věku 86 let. Za ním zůstalo široké dědictví muziky, feelingu a bluesové vášně, kterou ve své době vůbec neuměl prodat jako jeho vrstevníci. Díky anglickým a poté i americkým bluesmanům 60. let byla jeho tvorba objevena a zhodnocena a z historie blues a rockové hudby se již nevytratí.
Web
