Kytaroví velikáni - Rusty Cooley

Když mi před nějakým časem můj žák, mimochodem velký fanoušek Hermana Liho, Yngwieho Malmsteena a jeho arpeggií a dalších „rychlíků“, přinesl instruktážní DVD Rustyho Cooleyho Shred Guitar Manifesto a podal mi ho se slovy - tohle si musíte poslechnout, protože rychleji hrát už nejde -, tak jsem si pomyslel své. Ale potom jsem si ty ukázky pustil...

Ty mne nejdříve donutily uvažovat směrem - to přece není možný, že by se po dlouhých desetiletích znovu přistoupilo ke zrychlování nahrávek (jako kdysi dávno v případě Ventures), nedubloval to nějak? a podobně. Ve druhém sledu přišly myšlenky typu, že plést si hru na kytaru se sportovními výkony à la kdo rychleji, ten lépe, není zrovna to pravé ořechové. A hlavně to má dost jepičí život. Jenže potom, když jsem si opatřil jeho sólová alba, jsem si uvědomil, že to má něco do sebe. Zvláště když jsem zjistil širší stylový záběr Cooleyho hry, což mě velmi příjemně překvapilo. Řada podobně technicky orientovaných kytaristů jednou nasadí svou rychlost a už se jí v podstatě nepustí. Což právě u Cooleyho neplatí, jak jsem se přesvědčil třeba z jeho spolupráce s Book of Reflections či z různých hostování, nejprůkazněji asi na albovém projektu legendárního klávesisty Dereka Sheriniana, známého z působení u Dream Theater a spolupráce s Alicem Cooperem, Kiss, Yngwiem Malmsteenem, Alice in Chains, Billym Idolem a dalšími. Takže jsem si nakonec řekl, že by bylo škoda se na tohoto zajímavého kytaristu, pocházejícího z Houstonu, nepodívat podrobněji. Zvláště když jde po delším čase o umělce, jehož tvorba je čistě instrumentální.

Kytarista nebo dirigient?

Když bylo Cooleymu patnáct let, dostal svou první kytaru, Peavey T27, a aparát Peavey Decade: „S jedním mým kamarádem jsme při poslechu Teda Nugenta blbnuli s tenisovými raketami, drželi jsme je jako kytary. Tehdy mne tak nějak napadlo, že opravdová kytara by byla určitě lepší...“

Od samého začátku měl samozřejmě své velké vzory, ale jejich podstatný vliv přišel až později. Cooley totiž nejdřív hodil za hlavu všechny standardní postupy výuky hry na kytaru a začal se učit v podstatě podle sebe: „Ano, ze začátku jsem zkoušel chodit k místním učitelům, ale ti mi brzy přestali vyhovovat. Roku 1985 jsem chodil i do týdenního kurzu místního kytarového workshopu. Taky mi to nic moc nedalo. A tak jsem se začal řídit podle sluchu, zkoušel jsem hrát to, co jsem cítil, že by tam mělo zaznít.“

Vedle nahrávek se začal řídit i instruktážními pořady a videosekvencemi Doug Mark’s Metal Method, nevyhýbal se nahlédnout i do jiných škol, navštěvoval i National Guitar Workshop. Určitým předělem se stalo jeho vystoupením na školní přehlídce talentů, kdy zahrál takové kusy jako Eruption od Eddieho Van Halena či Revelation Mother Earth Randyho Rhoadse. Někdy v této době si uvědomil, že to chce dotáhnout až na profesionálního kytaristu: „Nebyla jiná varianta. Jen tahle. A taky jsem si moc dobře uvědomil, že pokud chci na sebe upozornit, tak se sice musím vydat svou vlastní cestou, ale také se nesmím stranit svých velkých vlivů. Naopak, musím se snažit vytěžit z nich co nejvíce. To za druhé. A za třetí jsem si všiml, že většina těch velkých kytaristů proslula vždy jen několika věcmi - jeden rychlostí, druhý tappingem, třetí nějakou obtížnou technikou, čtvrtý ohýbáním tónů, pátý zase něčím jiným. Tak jsem si řekl, že musím být dobrý ve všem.“

Začal hrát v několika místních kapelách a podle jeho vzpomínek si to dost užíval: „Hráli jsme metal a podařilo se nám dostat se jako support před několik velkých kapel, jako třeba Badlands, když u nás vystupovali.“

Začal také vyučovat v krátkých seminářích v tom obchodě, kde si shodou okolností před třemi roky koupil svou první kytaru. A jako hodně kytaristů, kteří se začali zabývat výukou, zjistil potřebu ještě více zmapovat některé své vlivy. V té době k jeho základním vzorům tedy patřili Randy Rhoads, Yngwie Malmsteen, Jason Becker, Paul Gilbert, Alan Holdsworth, Steve Vai, Frank Gambale, Vinnie Moore, Tony McAlpine, Marty Friedman, Greg Howe, Ritchie Kotzen a další. A nejen umělci z tohoto ranku kytarové hudby. Začal se intenzivně zajímat i o další styly hudby včetně jazzu, funky, blues a dokonce i country. Oblíbil si i klasickou hudbu, z jejích velikánů pak hlavně tvorbu Johanna Sebastiana Bacha, Frédérica Chopina, Ference Liszta a Niccola Paganiniho. Jeho zaujetí dalšími žánry šly dokonce tak daleko, že se nevyhýbal myšlence být jazzovým kytaristou nebo dirigentem symfonického tělesa...

... jako Skid Row, ale s Malmsteenem...

Poté co dokončil střední školu, začal Cooley studovat teorii hudby na místní vysoké škole, kdy navštěvoval i třídu historie hudby a klavíru. Roku 1989 se stal členem prvního významnějšího tělesa, kapely Revolution. S tou začal intenzivně koncertovat, základem jejich repertoáru se staly vlastní skladby. Rychle se dostali do povědomí místní scény, jejich koncerty se staly vyhledávanou záležitostí a začalo se na ně pohlížet jako na jednu z nejlepších houstonských kapel. Stále častěji hráli i jako předkapely známějších těles a roku 1992 natočili a vydali svou první desku, čtyřskladbové EP Revolution. Tehdy se o jejich skupině a Cooleyho už známém kytarovém mistrovství hovořilo v zajímavém příměru - byli přirovnáváni ke Skid Row, majících ve svých řadách Yngwieho Malmsteena...

Revolution se dostali i do místní televize, Cooley tam pak sám vystupoval ve vlastních pořadech, nazvaných Stay Tuned, věnujících se výuce na kytaru.

Roku 1993 Cooley ale kapelu opustil a jako důvod uvedl neshody v dalším stylovém směřování skupiny. Rychle kolem sebe shromáždil další muzikanty a novou sestavu pojmenoval Dominion. Kapela také hrála vlastní skladby, ale během necelých dvou let se rozpadla. V té době Cooley také zvítězil v houstonské anketě Guitar Master Series v kategorii Best Guitarist.

... a o jednu strunu víc

Roku 1996 si Cooley koupil svou první sedmistrunnou kytaru. Nový nástroj tak měl podtrhnout jeho stále větší snahu být odlišný od jiných kytaristů, snahu jít svou vlastní cestou. Nechal se přitom samozřejmě inspirovat řadou dalších osobností, mezi něž patřili kupříkladu Shawn Lane, Buckethead či třeba progmetaloví Haji’s Kitchen. Ve své tvorbě se jednoznačně zaměřil pouze na instrumentální skladby, kde vedle rychlosti a techniky hry nezapomínal na melodiku. Účastnil se také ve stipendijním projektu AIM Jason Becker Scholar Search, vystupoval v televizních pořadech a dobře se zavedly i jeho kytarové semináře. V říjnu 1997 kolem sebe zformoval novou skupinu Outworld, jejíž repertoár byl, jak jinak, čistě instrumentální. Původní sestava zahrnovala Cooleyho, baskytaristu Brenta Marchese, bubeníka Darrena Davise a klávesistu Bobbyho Williamsona. Po krátké době ale přece jen kvartet usoudil, že by celkové tvorbě prospěl i zpěv, takže za mikrofon se postavila Kelly Carpenter. Obsazení za dobu existence kapely ale doznalo celé řady změn. Důležité ovšem je, že jim vyšlo album, kde se daly vycítit vlivy řady skupin a osobností, od Dream Theater po Iron Maiden. Těsně před rozpadem roku 2009 pak kapela vystupovala pouze jako trio, Cooley, Shawn Kascak (bg) a Matt McKenna (dr).

Během činnosti Outworld se Cooley účastnil řady dalších projektů a činil se i sólově a pedagogicky. Vydal řadu instruktážních materiálů a DVD, účastnil se nejrůznějších festivalů, přehlídek a televizních show (Robb’s Metal Works San Antonio, Texas Heavy Metal) a roku 2003 vydal své debutové album. To zapříčinilo, že za pouhé tři měsíce byl Cooley označen v časopise Guitar One jako sedmý nejrychlejší kytarista všech dob. Stoupající renomé jeho jména a velmi solidní pověst Outworld byla příčinou i jeho častých spoluprací s mnoha firmami, které vyústily ve smlouvu s Dean, kde mu vyrobily jeho signature model RC7 Xenocide. Cooley se také objevil i v těch nejprestižnějších periodikách kytarového světa, Guitar Player (měl tam vlastní sloupek Metal Guru), Guitar One, Guitar World a Guitar Techniques a v dalších.

K těm nejzajímavějším projektům a hostováním pak zcela jistě patří účast na albovém tribute projektu: Warmth in the Wilderness, Vol. 2: A Tribute to Jason Becker, kde vedle něj (Cooley hrál v Peace of Mind, Pt. 1) se na celkovém výsledku podíleli mj. i Steve Vai, Marty Friedman a Tracy G.

Velmi zajímavě vyzněl i tak trochu žánrový mix progmetalu a hard rocku v projektu Book of Reflections. Šlo v podstatě o all star metal záležitost, kdy se Cooley dal dohromady s Larsem Mattsonem (bg), Eddiem Sledgehammerem (dr) a klávesistou Vitalijem Kuprijem (od Bruceho Dickinsona). Ještě zajímavějším hudebním výletem byla jeho účast na Molecular Heinosity, albovém projektu Dereka Sheriniana. Ten kolem sebe shromáždil řadu zvučných jmen, mezi nimiž nechyběli Zakk Wylde (mimochodem, hraje ve Wings of Insanity, So Far Gone), baskytaristé Jimmy Johnson a Tony Franklin či bubeník Brian Tichy. Cooley se zde podílel na Frozen by Fire.

Jedním z prozatím posledních hostování byl jeho podíl na vzniku dvojCD Double Brutal sestavy Austrian Death Machine. Základ této dosti osobité kapely tvoří trio, Tim Lambesis (multiinstrumentalista, zpěvák z As I Lay Dying), Chad Ackerman (voc, Destroy the Runner) a Josh Robert Thompson (voc, filmový a televizní herec). Trio se pak jak na live koncerty, tak i do studia obklopuje řadou muzikantů, mezi nimiž nechybí například Adam Dutkiewicz (Killswitch Engage), Nick Hipa (As I Lay Dying) či Buz McGrath (Unearth). Cooley zde hraje hned ve třech skladbách, Double Ahnold, I Need Your Clothes, Your Boots and Your Motorcycle, Let Off Some Steam Bennett.

Rusty Cooley sice rozpustil svou kapelu Outworld, ale jeho autorská ani muzikantská činnost neslábne. Ba právě naopak. Otázkou zůstává, zda se jeho jméno dostane do širšího povědomí kytarového světa. Předchozí úspěchy, byť jakkoli kritiky chválené, přece jenom nezahýbaly prodejními žebříčky. Ani výrazné kytarové kliniky a příspěvky do známých časopisů z něj v takové konkurenci neudělaly hvězdu v tom pravém slova smyslu. Pokud tedy nepřijde onen okamžik, kdy se jeho jméno bude skloňovat se stejným zaujetím, jako je tomu u řady známých jmen, námi zde již uvedených, tak se může stát, že Cooley bude jen další jméno v řadě technicky vysoce vyspělých, ale pro širší veřejnost zcela neznámých kytaristů. A to by byla v jeho případě škoda. Takže si zkusíme počkat.

Kytary

Cooley hraje na sedmistrunné signature modely, mezi něž patří řada amerických kytar Dean RC7, které jsou většinou vyrobeny z mahagonu, z mahagonu či javoru je i krk, některé modely mají i javorovou desku (včetně modelu RC8, osmistrunné kytary). Do jeho sbírky patří i kytary z Koreje. Výchozí nástroj, RC7G, má tělo z olše, krk z javoru a hmatník z ebenu, kytara je osazena snímači EMG 707.

Svým signature modelem se Cooley zařadil do poměrně velké rodiny umělců patřících do stáje Dean. Sem totiž patří Michael Angelo Batio (kytary MAB), Michael Schenker, Leslie West, Dave Mustaine, Dimebag Darrell, Rik Emmett (Triumph), Tommy Bolin, Vinnie Moore, Matt Heafy a Corey Beaulieu. Do jeho sbírky patří i kytary Ibanez a RG7 a custom nástroje od Jacksona.

Aparáty

Základ jeho sestavy tvoří tři hlavy, Bogner, Diezel a modely Peavey, z nich pak zejména Peavey 3120, tříkanálový stodvacetiwattový celolampový model. K tomu pak přiřaďme starý preamp Fender M-80 a power-amp Rocktron Velocity 300 a 250 pro čtyři bedny Marshall.

Efekty

Cooley se spoléhá zejména na Rocktron Prophecy 2, kde si vytvořil a u firmy autorizoval pět svých presetů. Vedle Rocktrona užívá i signature krabici, overdrive od ProTone, dále DBX Stereo Gate a Austin Gold Overdrive. Na jeho pedalboardu nalezneme i Maxon Overdrive, MXR Phase 90, DigiTech Whammy, Tonebone JX-2 a wah pedál, signature model Morley George Lynch Dragon 2. Ten občas střídá s klasickým Voxem. Pro natáčení občas použije i Line 6 POD.