Kytaroví velikáni - Richard Thompson

Nenápadný neznamená být neznámý. To totiž v případě Richarda Thompsona platí. Dnes se ovšem musíme zeptat - do jaké míry?

V jeho osobě totiž najdeme i neuváženost (odchod od Fairport Convention), svéhlavé (a nepodložené, jak se ukázalo) trvání na vlastních představách, snahy infiltrovat násilně do zbytku fanoušků jiné přesvědčení (jeho konvertování k „turbanům“), ulítlé a jednorázové snahy o modernizaci stylu apod.

Jeho vliv, zvláště z dob členství u Fairport Convention, zůstal ale přesto velmi výrazný. Dokonce natolik, že roku 1991 získal cenu Orville H. Gibsona za nejlepšího akustického kytaristu, roku 2006 pak byl poctěn prestižní cenou Ivora Novella za jeho skladatelskou činnost a spolupráci s BBC. A mimochodem - Universita v Aberdeenu Thompsonovi udělilatitul doctor honoris causa a byl vyznamenán Řádem britského impéria (OBE) za zásluhy v muzice.

Pravda je, že jeho jméno najdeme pod řadou skladeb, které často prosluly v podání jiných umělců a skupin. Často stylově dosti odlišných. Z celého toho souboru hvězd, které převzaly a upravily jeho skladby, tak můžeme jmenovat kupříkladu Roberta Planta, The Corrs, R.E.M., Bonnie Raitt, Elvise Costella, Davida Gilmoura, Toma Jonese, Lindu Ronstadt, Johnnyho Cashe, Wishbone Ash, Grahama Nashe, Arla Guthrieho, Pearl Jam, Stevea Winwooda, Kate Bush a další.

Emil a detektivové

Richard John Thompson se narodil 3. dubna 1949 v Notting Hill v západním Londýně. Jeho otec, amatérský kytarista, byl detektivem ve vyhlášeném Scotland Yardu. V rodině bylo několik dalších členů, kteří také muzicírovali, takže o hudební podhoubí bylo postaráno. Největší vliv na něj měla rock-and-rollová scéna, díky svému otci si také oblíbil jazz a tradiční skotskou lidovou hudbu. Jak o něm prohlásil producent Joe Boyd, všechny tyto vlivy se promítly do Thompsonova feelingu tak, že i když se později dokázal prakticky postavit k jakémukoli stylu, vždy to byl on a jeho kytara: „Žádná dobová bluesová klišé. V jeho přístupu jste mohli najít jak tradiční skotskou hudbu, tak i Barneyho Kessella či Jamese Burtona.“

Po různých pokusech se mu první stálejší kapelu podařilo sestavit na střední škole. Skupina se jmenovala Emil and the Detectives (podle stejnojmenného filmu a knihy) a již tehdy se zde setkal s Hughem Cornwellem, který později proslul jako zpěvák a kytarista celosvětově známých punkrockových Stranglers.

Fairport Convention

Zásadní zlom v jeho kariéře přišel, když ho oslovilo duo muzikantů, kytarista Simon Nicol a baskytarista Ashley Hutchings ze souboru Ethnic Shuffle Orchestra, s výzvou založit spolu kapelu. Ke triu se přidal i bubeník Shaun Frater a vznikla skupina Fairport Convention. Název získala podle domu, kde Nicolův otec prováděl svou praxi lékaře a kde měla kapela svou zkušebnu.

První koncert se udál v kostele Svatého Michala a to 27. května 1967. Tam potkali Martina Lambleho, jednoho z posluchačů, který je přesvědčil, že by byl daleko lepší bubeník než ten jejich. Evokuje mi to tady podobný příběh u legendy Who, kdy na jednom jejich z prvních koncertů také vstal jeden z publika (a byl to právě Keith Moon) a nevybíravými slovy zhodnotil výkon dosavadního bubeníka, což tak vytočilo Petea Townshenda, že vyzval troufalce, aby ho přesvědčil. A zbytek je historie.

Skupina tak vyměnila Fratera za Lambleho a navíc k sobě vzala i zpěvačku Judy Dyble. Tím tak začala dlouhá a mnohdy i nepřehledná řada personálních změn, kterými si skupina za léta své existence prošla. A dlužno říci, že jí to v celkovém kontextu rockové historie hodně ublížilo. I když na podobné změny narazíme u řady jiných kapel, vždy se tam najde někdo, kdo je natolik velká osobnost, ať už skladatelská či instrumentální, že dokáže kapelu táhnout v minimálně změněné podobě dál. U Fairport Convention tomu tak přes veškerou úctu k Nicolovi prostě nebylo.

Fairport Convention začali získávat stále větší popularitu svým mixem převážně převzatých skladeb. A byl to právě Richard Thompson se svou jeho kytarou, který zaujal producenta Joea Boyda, který jim zajistil smlouvu u Polydor Records: „Byla tady najednou parta mladých lidí, co hráli skladby Leonarda Cohena, Richarda Farina či Boba Dylana, a do toho vpadl Thompson se svými kytarovými sóly, kde byl kus Django Reinhardta, Charlieho Christiana - prostě takové malé vstupy, které ale byly perfektně vystavěné. Po jejich vystoupení jsem měl takový ten pocit, že si říkáte - no škoda, že právě tenhle koncert se nenahrál.“

Kapela si vlastně během jednoho jediného roku prošla v podstatě čtyřmi změnami, než až to čtvrté obsazení se dostalo k nahrávání desky. LP Fairport Convention tak vzniklo v obsazení Simon Nicol (lvoc, g), Richard Thompson (g), Ashley Hutchings (bg), Martin Lamble (dr), Judy Dyble (voc, fl) a Iain Matthews (voc, až později známější pod jménem Ian McDonald). Na desce byla řada převzatých skladeb, mj. od Joni Mitchell nebo Boba Dylana. Thompson se autorsky podílel na pěti věcech, z nichž se mi osobně nejvíce líbí The Lobster či do Wishbone Ash laděná It’s Alright Ma, It’s Only Witchcraft.

Dvojka již byla ve znamení dalších změn, kdy se za mikrofon postavila Sandy Denny. Stylově se posunula již spíše k folk rocku, ale třeba taková Mr. Lacey ukazuje krásně na dobu konce šedesátých let (koneckonců, obal je také velmi typický pro onu dobu). Navíc se kapela pustila více do komponování, což ve výsledku znamenalo, že na desce byly vlastně jen dvě převzaté věci, tradičně od Dylana a Mitchell. Thompson se zde předvedl jako plodný skladatel: „Byla to vlastně už nutnost, protože jsem nechtěl jít cestou být jen kapela cover verzí.“

Třetí deska, která obecně znamená v historii skupin zásadní záležitost, se kapele opravdu povedla. Unhalfbricking se tak stylově více odpoutala od amerických vlivů a šířeji se poohlédla po anglickém folklóru. I když jsou zde hned tři předělávky Dylanových věcí (kapela si vybírala spíše ty méně známé), celkový výraz je vyzrálejší a jednotnější. A to i na těch cover verzích. Celkově se deska hodně povedla a v anglickém žebříčku vystoupala do první dvacítky. Hodně fanoušků považuje právě toto album za první klasickou studiovku Fairport Convention.

Když už měla sestava, která se mimochodem stále měnila, takto našlápnuto, během necelého roku vzniklo další album, Liege and Lief, které opět slavilo předpokládaný úspěch. Dokonce, po drahných letech, bylo album v posluchačském hlasování na BBC2 roku 2006 zvoleno jako Nejvlivnější folkrockové album všech dob.

V každém případě se opět dostalo do první dvacítky, a to během dvou týdnů. Až na pouze tři věci, kde pod dvěma z nich je podepsán Thompson, obsahuje deska samé britské tradicionály. Osobně mne nejvíce zaujaly Matty Groves a zajímavě pojatá Tam Lin.

I když to není na první poslech patrné, začaly se zde vynořovat rozdíly mezi Thompsonovým skládáním a celkovým stylovým směřováním kapely. Uvnitř souboru to ale nejiskřilo, kapela byla zvyklá na neustálé změny, a tak tam panovalo ticho před bouří. Ta vypukla při vydání úspěšného alba Full House, kdy kapela byla v podstatě už bez zpěvačky a také bez Thompsona. Ten ohlásil svůj odchod s tím, že se chtěl věnovat jen a jen své kariéře a nahrávat si svoje věci. Navíc v té době začal být hodně žádaný pro studiové práce, takže si myslel, že se vydá tímto směrem. Osobně se domnívám, že udělal pořádnou chybu, protože Fairport Convention jeli dál a celkem dost úspěšně, kdežto sólová tvorba Richarda Thompsnona byla jednoznačně ve stínu této kapely. To je totiž problém řady umělců, kteří se domnívají, že když před sebou vidí davy na koncertech, tak je uvidí i v případě, že se od té mateřské kapely odtrhnou. Jde o velmi zajímavé téma, na které se blíže podíváme i s příklady v jednom díle Letem kytarovým světem.

Smršť změn u Fairport Convention jen za dobu členství Richarda Thompsona

Od založení do roku 1971 (neboli jde o období pouhých tří čtyř let), kdy Thompson odešel, byli stálí členové jen dva, Simon Nicol (voc, g) a samozřejmě Thompson. Baskytarista Ashley Hutchings (později u Steeleye Span) „vydržel“ do roku 1969, než ho vystřídal Dave Pegg, známý zejména pro své členství u Jethro Tull. U bicích po velmi krátkém čase vystřídal Fratera Martin Lamble. Ten hrál s Fairport Convention do počátku roku 1969, kdy ho vystřídal Dave Mattacks, vyhledávaný a ctěný studiový muzikant (točil třeba s Paulem McCartneym, Georgem Harrisonem, XTC, Eltonem Jonem atd.). Ani pozice zpěvačky Judy Dyble nebyla stálá, protože ze sestavy odešla v podstatě koncem roku 1968. Nahradila ji Sandy Denny. Ta zde ale také dlouho nevydržela a za rok zmizela také (poté spolupracovala i s Robertem Plantem). V období těchto překotných změn v závěru roku 1969 do kapely přibyl další člen, houslista Dave Swarbrick. Takže v době, kdy Thompson odcházel, byla kapela přece jenom už skoro dva roky konsolidována v obsazení Nicol, Thompson, Swarbrick, Mattacks a Pegg. Škoda.

Po vedlejších silnicích

Deska Full House se vystoupala na 13. místo a zůstala tam po jedenáct týdnů, ale to šel Thompson již po vlastní ose. Hned první sólové album se prodávalo hodně uboze, ale to mu moc nevadilo, protože jeho studiová činnost byla poměrně bohatá. Navíc se seznámil s Lindou Peters, kterou si vzal za manželku a která s ním vytvořila interpretační duo. Ovšem ani to nepomohlo prodeji řady dalších desek, které vyšly pod hlavičkou Richard and Linda Thompson. Ohlasu nepomohlo ani negativistické vidění světa, což trefně vyjádřil Richard Williams z A & M Records, kdy prohlásil, že Thompsona opravdu nezajímá úspěch a jeho trable.

Po náboženské konverzi zůstával Thompson stále cynický ve svém výrazu, což přineslo další ústup zájmu (pokud už vůbec šlo kam ustupovat). Dokonce i když někteří umělci požádali Thompsona o hostování na jejich albu, dokázal se s nimi i pohádat a ve zlém rozejít.

Po rozchodu s manželkou se začal více zajímat o to, co by měl nabídnout posluchačům, a jeho koncerty začaly mít vzestupnou úroveň. Doprovodný band obsahoval i dechovou sekci, na repertoáru byly i medley z klasických starých rock-and-rollů.

Od devadesátých let se jeho alba přece jen dostala do lepších pozic. Zvláště Rumor and Sigh s I Feel So Good a Mirror Blue. Další alba tak úspěšná nebyla a velké labely odmítly pokračovat ve smlouvě. Thompson se tedy orientoval na nezávislé indie labely, kdy některé jeho nahrávky dokázaly vystoupat na vyšší místa. Dokázal tak na sebe možná upozornit lépe, než když se stále potácel v područí velkých a mocných nakladatelství. Důkazem může být deska Dream Attic, která byla nominována na Grammy v kategorii Nejlepší současné folkové album.

Tak. Možná se vám zdá, že jsem větší prostor věnoval letům, stráveným u Fairport Convention. Ano a to zcela záměrně. Právě tehdy se totiž vytvořila ona osobnost, právě tehdy se utvořil jeho feeling a styl hry, který byl poté zhodnocen na řadě alb i jiných umělců. Jeho sólové působení se opravdu opíralo jen o jméno, které si vytvořil právě v těchto hektických a zároveň krásně uvolněných letech samého konce slavných šedesátek.

Kytary

Přibližme si nejdříve jeho elektrické kytary. K jeho oblíbeným patří určitě Fender Stratocaster, ročník 1959 s javorovým krkem z modelů ročníků 1955. Thompson na ni hraje mj. i na albu Shoot out the Lights, které časopis Rolling Stone označil jako jedno z nejlepších rockových alb vůbec. Přišel k ní roku 1971 v londýnském obchodě na Denmark Street, když hledal adekvátní náhradu za svůj starý Strat z poloviny šedesátých let: „Když jsem začal hrát ke konci šedesátých let na Fendera, byl jsem hrozně nemoderní. Všichni v Anglii tenkrát chtěli ten velký tlustý zvuk, který měl Eric Clapton a jeho Gibson v čase Cream. No dobrý, ale potřeboval jsem, aby ten tón byl trochu kousavější.“ S Fairport Convention ale na Gibsona Les Paula hrál, a to na nástroj, osazený P-90.

Do jeho sbírky patří i ’57 Fender Stratocaster, který má krk ze signature modelu Stevie Ray Vaughan. Jeho technik mu upravil i další dva modely, každý s jiným hmatníkem, javorovým a palisandrovým.

Dalším nástrojem je Ferrington Custom, hybrid, osazený P-90 u krku, AlNiCo singlem pro Straty uprostřed a klasickým broadcasterem u kobylky.

Z Telecasterů si pak oblíbil Kellycaster, jak říká, kytaru upravenou Bobbym Eichhornem z Kelly Guitars. Thompson si na ní cení jasného zvuku.

Dále můžeme jmenovat Gibson Goldtop se snímači P-90 a Danelectro U2.

Významné místo u něj mají pololuby a lubové nástroje. Jednou z hlavních kytar pak je Peerless, v podstatě korejská kopie Gibsona Switchmastera: „Ten by ale stál desetkrát více.“ Hrál i na Gibsona ES175.

Konečně se dostáváme k jeho akustickým a akusticko-elektrickým nástrojům. Klasikou je zde Lowden L32C, což je nová varianta předchozího modelu L27FC. Následuje Eastman Uptown AR805-CE s ebenovým hmatníkem, Thompson hraje i na několik Martinek, zvláště na model 000-18.

Vedle těchto nástrojů se nebrání ani těm výraznějším novotám, kdy třeba na Sunnyvista zařadil zvukové rejstříky kytarových syntezátorů.

Aparáty

Thompson hrál na řadu aparátů. Z nich pak můžeme zdůraznit třeba Fender Vibroverb.

Efekty

Signálový řetězec obsahuje pedál Ernie Ball Volume, ladičku TC Polytune, Fulltone OCD a Supratrem, delay Carl Martin Red Repeat, vibrato TC Shaker, trempko Malekko a delay TC Flashback, to vše je doplněno modelerem Line 6 Delay Modeler DL4 a Dan Armstrong Uni Vibe Rotary.