Spolu s textařskou a pěveckou osobností Michaelem Stipem je Peter Buck určující osobností R. E. M. (zkratka Rapid Eye Movement), skupiny, která se za posledních dvacet let stala jednou z nejvýraznějších amerických kapel undergroundového podhoubí 80. let, hlásících se ke kytarovému alternativnímu rocku. Členové R. E. M., Stipe, Buck, Mike Mills (bg) a Bill Berry (dr), totiž pochopili, že nejlepší je prostě být sami sebou. Kurt Cobain z Nirvany se jednou až podivil nad jejich vážností, s jakou přistupují k muzice, a nad jejich krčením ramen při jakýchkoli pokusech novinářů zařazovat je do nějaké škatulky (i termín folk-punk se objevil): "Jsme čtyři cílevědomí muzikanti," řekl tehdy Peter Buck v interview pro Guitar Legends, "a taky zároveň kamarádi, chováme se k sobě slušně a líbí se nám naše muzika, tak jaký škatulky byste pořád chtěli..?"
"Na Rickenbackery hraju i kvůli tomu, že jsem na ně začínal, takže když je vezmu do ruky, cítím se jako teenager. Jako před dvaadvaceti lety."
Buck patří k těm nemnoha současným kytaristům, kteří si dokázali vytvořit vlastní, osobitý styl. Jeho záliba v melodických linkách, syrovosti přirozeného kytarového zvuku a kytarách Rickenbacker z něj vytvořila výrazného kytaristu s rozpoznatelným a také velmi napodobovaným stylem hry zejména v oblasti doprovodu a rozkladu akordů.
Peter Buck se narodil 6. prosince 1956 v Los Angeles: "Po rodičích jsem asi podědil to nejlepší. Matka byla vždy velmi klidná a vyrovnaná a vedla mě k úctě ke psanému slovu a ke vzdělání vůbec. Otec byl naopak ten nejtvrdohlavější člověk, se kterým jsem si moc nerozuměl. Takže já mám povahu klidnou a velmi tvrdohlavou. Když za něčím jdu, tak se toho nevzdám." Tato jeho někdy až umíněnost se mu ale později rozhodně vyplatila.
Peter strávil dětství na předměstí San Francisca. K hudbě se dostal poslechem tranzistorového rádia, které podle jeho matky sebou vláčel téměř všude. Jako teenagera ho nejvíce přitahovali Beatles, Supremes a také Monkees. Většinu kapesného utrácel za desky a nahrávky svých oblíbených kapel a rád se potuloval po ulicích a místech a klubech, kde zněla nějaká kapela. Což v San Franciscu, které se v druhé polovině šedesátých let stalo vysněným městem hippies, nebyl problém. Dostal se i na vystoupení místní kapely The Postman, která hrála převzaté skladby Beatles a hlavně Byrds, jejichž tvorba se mu začala líbit čím dál více. Ani prý nemusel poslouchat názvy skladeb, jako zanícený fanoušek poznal píseň hned podle úvodních taktů. Koneckonců, záliba ve sbírání desek mu zůstala až do dnešních dní, kdy jeho sbírka nahrávek čítá neuvěřitelné číslo, které by slušelo spíše nějakým státním hudebním archívům (údaje se ovšem zdroj od zdroje dost liší).
Buckovi se nejdříve stěhovali do Indiany a roku 1970 zakotvili v Roswellu v Georgii. To bylo přece jenom jiné prostředí, ale aby se Peter vzdal hudby, jak ostatně rodiče očekávali, to nehrozilo. Jejich syn vyvinul ještě větší aktivitu, kupoval si a poslouchal stále více nahrávek a často se zahloubával do hudebního odborného tisku. V tehdejší době vedle svých dosavadních vzorů poslouchal hlavně Kinks, The Move a Rolling Stones. I když by od těchto jmen měla vést logická cesta k poznání dalších směrů rockové hudby a zejména hard rocku sedmdesátých let, mladý Buck, veden svou náklonností k melodice a výrazným popěvkům, se začal zajímat o britský glam rock, zejména pak T. Rex, Slade a Sweet (pozn. aut.: Poslední dvě jmenované kapely, zejména Sweet, řadíme stylově spíše k hard rocku, ale tvorba autorského týmu Chinn - Chapman zavedla tyto skupiny na vrcholy žebříčků glamrockových anket - a to bylo z hlediska Bucka důležité).
V polovině sedmdesátých let měly na další Peterův vývoj vliv dvě události. První z nich byla deska Velvet Underground, kterou získal levně v nějakém výprodeji. Při jejím poslechu byl nadšen syrovostí zvuku a průhlednými, přímými, ale přesto silnými skladbami. Peter Buck v pozdějších interview uváděl, že to bylo přímo vysvobození od narůstajících složitých struktur skladeb tohoto období: "Najednou člověk nemusel být geniální hráč, stačil prostě nápad a jenom ho hrát..." Druhou významnou událostí byl koncert New York Dolls, který Buck navštívil. Tam se utvrdil v přesvědčení, že i skupina, která hraje jinak, než se obecně předpokládá, se může dočkat komerčního úspěchu.
Všechny tyto události tedy vedly k tomu, že Peter vzal do rukou kytaru. Něco se přiučil od mladšího bratra Kennyho, který byl nadaným klasickým kytaristou, něco pochytil z prvních neumělých zkoušek, na kterých se s příležitostnými kamarády občas sešel. Podle jeho vzpomínek se ale nikdy nepokusili o nic jiného než o dvanáctitaktové blues.
Po skončení střední školy se v roce 1975 zapsal na Emory University v Atlantě. Když odcházel z domova na nové působiště, jeho nerudný otec mu dal dvě rady: Za prvé, aby se před třicítkou rozhodně neženil, a za druhé, aby se nesnažil dělat showbyznys. Nebyl problém řídit se první radou, ale druhá šla jedním uchem tam a druhým ven. Peter stále víc toužil založit kapelu a hrát: "Chtěl jsem prostě hrát, ale nechtěl jsem se vydat cestou, kterou se ubíraly tehdejší všeobecně uznávané kapely. Líbili se mi třeba The Clash, hlavně ten zvuk, ale nechtěl jsem rvát do lidí jenom tři akordy. Ramones byla další kapela, která mě zaujala, ale pořád mi nešlo najít takové muzikanty, s kterými bych si porozuměl."
Když do Atlanty přijela Patti Smith, Buck byl její muzikou tak nadšen, že opustil studium na univerzitě a pevně se rozhodl věnovat se jen a jen hudbě. Protože vhodní spoluhráči stále nebyli k nalezení a podnájem se musel platit, našel si místo za pultem obchodu s deskami. Nebyl pro něj problém se rychle zapracovat, protože měl hodně naposloucháno, a zde si vlastně mohl pouštět další desky a zaznamenat tak nové trendy a směry (před nástupem do prodejny se Peter dokonce zabýval myšlenkou, že by se mohl živit i jako hudební kritik!). Další významnou výhodou bylo to, že se mu výrazně rozšířil okruh přátel. Mezi zákazníky byla samozřejmě i spousta muzikantů, kteří často hovořili o snaze dát něco dohromady a Peter je vzájemně kontaktoval: "Dal jsem dohromady dost místních kapel a duet, ale pořád jsem byl sám, nikdo nepřicházel, aby založil skupinu se mnou." Což se ovšem změnilo, když do obchodu zavítal ostýchavě působící teenager a řekl, že se jmenuje Michael Stipe.
Stipe (nar. 4. ledna 1960), student umění a nadšenec do tvorby Patti Smith, Television a The Wire, zjistil, že má s Buckem podobné zájmy, a oba dva se rozhodli založit kapelu. Zpráva se rychle roznesla a dvojice nadšenců se brzy zkontaktovala s další dvojkou, baskytaristou a multiinstrumentalistou Mikem Millsem (nar. 17. prosince 1958) a bubeníkem Billem Berrym (nar. 31. července 1958), kteří předtím spolu hráli v několika studentských skupinách. Po několika zkouškách, kde se sehrávali na převzatých věcech převážně z oblasti punku a psychedelie, uspořádali v dubnu 1980 předváděčku pouze pro své přátele. Ta se podařila, sestava si dala jméno Twisted Kites a začala tvrdě zkoušet: "Měli jsme ve zvyku zkoušet několik dní v týdnu," vzpomíná Buck, "a každá zkouška trvala tak pět až sedm hodin." Když se v létě rozhodli přejmenovat na R. E. M., seznámili se s Jeffersonem Holtem, který se stal jejich manažerem (až do poloviny devadesátých let).
Rok a půl poté kapela jezdila po všech možných klubech zejména v jižanských státech a hrála převzaté věci. V létě 1981 natočili svůj první singl Radio Free Europe, kterého se sice vydalo na tisíc kusů, ale přesto se stal hitem zejména ve vysokoškolském prostředí a dostal se na vrchol ankety Village Voice v kategorii Best Independent Singles. Tím si kapela vysloužila pozornost gramofonových společností, a tak začátkem roku 1982 podepsala smlouvu s I. R. S. Records. Hned úvodní EP, Chronic Town, bylo dobře přijato veřejností i kritikou (obsahovalo pět skladeb včetně Gardening At Night) a skupině otevřelo cestu k prvnímu albu.
Murmur z roku 1983 byl velmi úspěšný debut. V anketách časopisu Rolling Stone dokonce překonal Thriller Michaela Jacksona a Synchronicity Police a dostal se i do americké Top 40. Deska v sobě spojuje melodiku folk rocku, řinčivost postpunkové éry a bezstarostnost "garážových" kapel a obsahuje plno klasických čísel včetně Radio Free Europe. Za povšimnutí stojí Buckova kytara a to zejména ve skladbách Pilgrimage či Perfect Circle. Následující LP Reckoning dosáhlo Top 30. Zopakovaný albový úspěch znamenal mj. také to, že členové skupiny přestali živořit: "Když jsme podepsali smlouvu s I. R. S., zdaleka jsme ještě neměli vyhráno," vzpomíná Peter. "Murmur byl úspěšný a Reckoning ještě více, ale tehdy jsem například já stále bydlel u Jeffersona na gauči, nebo jsem přespával u bratra Kennyho v hale - jen tak na matraci. Ale přesto jsme se cítili dobře, stále jsme hráli a hráli a v přestávkách mezi stále většími a delšími koncerty a šňůrami psali nové skladby. Často jsem dělal řidiče, na hotelích jsme spali po dvou v pokoji, já většinou s Mikem. Ani si nepamatuji, zda jsem v osmdesátých letech něco jedl jinak, než z papírového tácku někde na parkovišti u bufetu. Zato si pamatuju kýble pití... No a potom to začalo vycházet."
Album je plné vitality, nejznámějšími skladbami jsou pravděpodobně So. Central Rain (I'm Sorry), která je plná zajímavých mollových arpeggií, countryrocková (Don't Go Back To) Rockville a dvě nadupané věci, 7 Chinese Brothers a Little America.
Skupina si velmi rychle získala renomé i tím, jak opovrhovala videem, podporovala charitativní akce a začínající kapely a nestavěla se do pozic superhvězd. Následující deska byla natočena již s jiným producentem, Joem Boydem, který spolupracoval např. s Fairport Convention, a je celá laděna pochmurněji. Skupina byla tehdy vystavena už velkému tlaku jak ze strany producentů, tak i pro neustálé ježdění, koncertování a nahrávání. Možná právě díky tomuto tlaku se deska neobyčejně ujala, jen v USA se jí prodalo na 300 000 kusů. Jednoznačnými hity jsou Driver 8 a Can't Get There From Here, který prorazil i na MTV. Na následujícím LP se v textech dostaly do popředí sociální a politické otázky včetně americké zahraniční politiky. Producentských otěží se chopil Don Gehman (spolupracoval např. s Johnem Mellencampem) a zvuk skupiny zjemnil a zpřístupnil. Protože se již stalo v podstatě pravidlem, že kladný ohlas a prodejnost (máme zde na mysli prodaný náklad výtisků) stoupala u každé novější desky R. E. M., čekalo se na další LP. To ovšem jenom potvrdilo tento trend.
Document obsahoval plno silných skladeb (včetně One I Love), pronikl do Top Ten a získal platinu. I. R. S. Records byl pro tyto úspěchy už příliš malý a nedokázal čelit nabídkám ostatních společností, které neslibovaly peníze na základě budoucího prodeje, ale nabízely astronomické částky už při podpisu smlouvy. Celou tu soutěž nakonec vyhrála Warner Brothers (za šest miliónů dolarů) a výsledkem byla deska Green. Ta potvrdila kvality souboru, byla dvojnásobně platinová a singly z desky se skladbami Pop Song 88 a zejména Stand opanovaly anketu Top Ten. Velké turné, které následovalo, zahrnovalo koncerty i na stadiónech, skupina se ale nerozpakovala hrát i v malých klubech (hlavně v Evropě) - koneckonců, jde vlastně o jejich další vlastnost, která je činí sympatickými obrovskému táboru fanoušků. Kapela byla ale ze všech těchto událostí tak přetažená, že si jednotliví členové domluvili delší prázdniny. Ovšem i během volna se jednotliví členové zabývali svými projekty. Peter Buck za pomoci Millse a Berryho natočil se zpěvákem Warrenem Zevonem desku, účastnil se mnoha albových projektů, natáčel s Kevinem Kinneym, Run Wetsy Run, Uncle Tupelo a Jackem Loganem a hlavně podle svých slov měl zase hodně času na svou vášeň - sbírání a poslouchání desek.
Po návratu z prázdnin jim na jaře 1991 vyšlo sedmé, nesmírně úspěšné album Out Of Time, které na obou stranách Atlantiku vstoupilo do anket rovnou z prvního místa, jenom v USA se ho prodalo na čtyři milióny. Nejznámějšími hity se staly Losing My Religion a Shiny Happy People, deska byla pestrá i z hlediska aranže, najdeme zde smyčce, klávesy, Buckovu mandolínu atd. Ve stejném duchu bylo i další LP, Automatic For The People, které přineslo tituly jako Drive, Man On The Moon a Everybody Hurts. Zajímavostí jistě je, že smyčce jim aranžoval legendární John Paul Jones. Čtyřnásobná platina už jen potvrdila kvality desky. Velký úspěch měla i další deska, Monster. Turné na podporu alba se neslo ve znamení velkých problémů. Dva měsíce po zahájení turné musel být bubeník Bill Berry okamžitě hospitalizován s mozkovým aneurysma. Po chirurgickém zákroku mohlo turné pokračovat s měsíčním zpožděním, ale v červenci Mills musel podstoupit operaci střevního tumoru a o měsíc později se pod skalpelem ocitl s kýlou zase Stipe. Přesto se turné neslo ve znamení obrovských úspěchů (včetně finanční stránky) a skupina byla tak nažhavena do další práce, že nové skladby byly nahrávány v přestávkách mezi jednotlivými vystoupeními.
Roku 1996 se sice rozešli se svým dosavadním manažerem Holtem, ale s Warner Brothers podepsali osmdesátimiliónovou smlouvu na další desku. Dlužno ovšem uznat, že New Adventures In Hi-Fi nedosahovala úspěchů předchozích titulů. Sice opanovala první pozice v Anglii (1. místo) i v USA (2. místo), ale nevyprodukovala silný hit. Prodej dosáhl platiny, ale ve srovnání s trojnásobnými a čtyřnásobnými platinami předcházejících LP se v podstatě jednalo o propad. Peter Buck se tehdy s ještě větší vervou pustil do dalších projektů. Vedle freejazzového seskupení Tuatara, kde hrál Martin Barrett (později zaskočil za Berryho) a Justin Harwood a se kterými vyprodukoval alba Breaking The Ethers a Trading With The Enemy, se dal dohromady s Markem Eitzelem na albu West.
Do této situace proběhla táborem fanoušků v říjnu roku 1997 jako blesk zpráva, že Berry se rozhodl skupinu opustit. K odchodu došlo v přátelském ovzduší, zbylé trio nejdříve angažovalo Martina Barretta od Screaming Trees, ale nakonec se rozhodlo pokračovat jen ve třech s automatickým bubeníkem. Výsledkem bylo album Up, které se sice honosilo podtitulem "nejexperimentálnější album R. E. M.", ale zvlášť velký ohlas nezaznamenalo. Buck, Mills a Stipe si to naštěstí rychle uvědomili a jejich zatím poslední LP Reveal se vrací k jejich klasickému zvuku. Celkově je tato deska takovým logickým vyústěním toho nejlepšího, co za ta léta vyprodukovali. Osobně bych ji zařadil někam k Automatic For The People. "Už nezkoušíme tolikrát týdně, jako na začátku," říká Buck. "Ale zase se vedle koncertů shromáždíme třeba jednou za měsíc na pár dní a intenzívně hrajeme třeba jedenáct hodin denně. Myslím si. že je to pro nás lepší. Málo platný, teenageři už prostě nejsme."
Peterovými nejoblíbenějšími kytarami jsou bezesporu Rickenbackery. Řadí se tak k široké rodině muzikantů, kteří si svůj feeling vystavěli právě na těchto nástrojích (můžeme postupovat od Georgea Harrisona a Johna Lennona přes Rogera McGuinna a Johna Fogertyho k např. Glennu Freyovi a Tomu Pettymu). Ze všech možných typů včetně řad šestistrunných modelů Vintage řady 1997, 325V59, 325V63, 381V69, třísnímačových 370, modelů Laguna, Atlantis, Colorado, Dakota, Frisco a Sierra má nejraději klasické modely řady 330, 340, 350 a zejména 360 (včetně černého 360 Jet-Glo s vyobrazenou siluetou ženy) a jejich dvanáctistrunné verze - 330/12, 340/12, 350/12 V63, 360/12 V64. "Mojí hlavní kytarou je černý Rickenbacker 360," uvádí Peter. "Je vlastně na každé naší desce, kterou jsme s R. E. M. vyprodukovali. Když jsem začínal hrát a poprvé přemýšlel o koupi nové kytary, tak jsem se rozhodl podle barvy. Pořád jsem si říkal - 'co mají všichni proti černé barvě, když pořád kupují sunbursty a všelijak jinak vymalované kytary?' A tak jsem sáhnul po černém nástroji a shodou šťastných okolností to byl právě Rickenbacker. Tahle kytara je sice už hodně omlácená, propocená, i moje krev se na ní jednou ocitla - ale je to prostě MOJE kytara. Jestliže hrajete na jednu kytaru přes dvacet let, tak ať chcete, nebo nechcete, stane se vaší součástí."
Na dvanáctistrunné modely natahuje běžné sady, na své šestistrunky používá dost silné struny, kde si přes různé sezónní změny nejvíce zvykl na Dean Markley 013, 017, 026 (již vinutá), 036, 046, 056.
Z dalších kytar nejvíce hraje na Gibsony Les Pauly ("... ty používám hlavně ve studiu, když jde o zkreslený zvuk a velký drive."), v jeho sbírce objevíme i Fendery Stratocastery a Telecastery, nechybí ani Jaguary a Jazzmaster.
Ve studiu při hostování stejně jako u R. E. M. si vedle elektriky rád zahraje i na akustické kytary (které většinou blíže nespecifikuje), mandolínu a další strunné nástroje.
Z aparátů preferuje Marshally, oblíbil si Voxe a Mesa/Boogie, zejména Tremoverb Rectifier.
A efekty? "Většinou jde o vyloženě sezónní záležitost," vysvětloval Buck na začátku roku 2001 v interview pro přílohu časopisu Guitar Magazine. "Jsem i ve studiu zvyklý pracovat spíše s prostorem, vzdáleností mikrofonů, místem nahrávání a podobně. Také se dost spoléhám na vybavení jednotlivých aparátů, hlavně co se týče různých vibrát, hallů a tak." Dodejme jen, že z celé řady různých předzesilovačů a driverů používal delší dobu fuzzy od firmy Sovtek.
Diskografie:
A) Peter Buck + R. E. M. (včetně kompilací a úvodního EP):
Chronic Town (1982, I. R. S.)
Murmur (1983, I. R. S./EMI)
Reckoning (1984, I. R. S./EMI)
Fables of Reconstruction... (1985, I. R. S./EMI)
Life's Rich Pageant (1986, I. R. S./EMI/MCA)
Document (1987, I. R. S./EMI/MCA)
Dead Letter Office (1987, kompilace z nevydaných rarit a B-stran singlů, I. R. S./MCA)
Eponymous (1988, kompilace, I. R. S./MCA)
Green (1988, WEA/Warner Brothers)
Out of Time (1991, WEA/Warner Brothers)
Best of... (1991, kompilace, I. R. S./EMI)
Automatic for the People (1992, WEA/Warner Brothers)
Automatic Box (1993, 4CD, limitovaná edice, WEA)
Singles Collected (1994, kolekce z období 1983 - 1988, EMI)
Monster (1994, WEA/Warner Brothers)
New Adventures in Hi-Fi (1996, WEA/Warner Brothers)
In the Attic (1997, kompilace live skladeb, odlišných verzí, B-stran singlů + 1 bonus)
Up (1998, WEA/Warner Brothers)
The Best of R. E. M. (1998, kompilace, Capitol)
Star Profiles (1999, kompilace, Master Dance)
Reveal (2001, WEA/Warner Brothers)
B) Nejvýraznější Buckovy projekty:
-s Warrenem Zevonem - Hindu Love Gods (1986, + Berry a Mills, Giant),
-s Donem Bairdem - Dirty Bucks (1989),
-autorská spolupráce s Markem Eitzelem (West), hostování na vzpomínkovém albu Byrds Time Imbetween a činnost s freejazzovým seskupením Tuatara (Breaking the Ethers, Trading with the Enemy)
C) Další významné spolupráce, výrazná hostování a účast na projektech (pouze reprezentativní výběr):
- s The Fleshtones, Robynem Hitchockem, Indigo Girls (Indigo Girls), Liz Phair, Samem Phillipsem, The Troggs, The Walkabouts, Petem Yornem a desítkami dalších, jeho kytara zní i na celé řadě projektů včetně Working Class Hero a soundtracku Feeling Minnesota, jeho skladby přebírají a upravují i další umělci a skupiny. Z nejznámějších můžeme jmenovat The Corrs, projekt Gregorian a samozřejmě LP Royal Philharmonic Orchestra Plays The Music of R. E. M., kde se skladby R. E. M. dočkaly symfonického ztvárnění.
...a neměli bychom zapomenout ani na možnost spatřit Bucka a R. E. M. na videu: Succumbs, Pop Screen (i na DVD), Tourfilm (i na DVD), Parallel (i na DVD) a Road Movie.
