Tak dobře - Steve Howe je Steve Howe. Jenže byl to právě Peter Banks, který stál u zrodu Yes, této artrockové legendy, jednoho z pěti souborů, které definovaly tento styl, navíc jsou to právě ti Yes, kteří při veškeré úctě k neoddiskutovatelnému významu dalších členů této top five bývají posuzováni jako synonymum art rocku.
Znalci tvorby tohoto britského fenoménu dobře vědí, že v podstatě až třetím albem, na kterém už Bankse vystřídal Steve Howe, se Yes pustili tím pro ně později tak charakteristickým směrem. Nebo lépe řečeno - personální změny zde posunuly Yes k představě toho, jak vnímáme tuto kapelu dnes. Tyto změny pak vyvrcholily výměnou klávesisty, kdy za Tonyho Kaye přišel Rick Wakeman a vznikla úžasná deska Fragile. Ale to jsme už někde jinde (nemluvě o další výměně Billa Bruforda za Alana Whitea). Nechtěl jsem si ale odpustit tento krátký úvod, protože úloha Petera Bankse na formování Yes a art rocku jako takového je jednoznačná a zapomíná se na ni.
Peter Banks
Peter William Brockbanks se narodil 15. července 1947. Jako teenager dostal od svých rodičů kytaru, vedle ní se také věnoval i bendžu, zkoušel to i na další nástroje. Kytara ale vyhrála a logicky přišly i první pokusy s kapelami. Roku 1963 založil kapelu Nighthawks, se kterou odehrál svůj první veřejný koncert na New Barnet Pop Festivalu. Jeho jméno tam dost silně zarezonovalo - Banks totiž ke kytaře přistupoval stylem, který zahrnoval více žánrů dohromady. Není tedy divu, že cca za rok přestupuje do další kapely, Devil’s Disciples, kde sice vydrží také jen rok, ale podařilo se jim vydat dvě skladby. Jedna z nich byla For Your Love od Billa Grahama - ano, to je ta, kterou později natočili Yardbirds a stala se jejich velkým hitem. Tady se ale žádný zázrak nekonal. Kapela se hodně orientovala na rané skladby Rolling Stones, což Banksovi přestalo rychle vyhovovat a přestoupil do dalšího tělesa - to už ale byl jiný kalibr.
„Jeden z architektů progresivního rocku...“
(Vintage Guitar Magazine, 2013)
Od syndikátu k hračkářství
Zrovna začínal rok 1966 a Anglii brázdila kapela The Syndicats. V ní působil Steve Howe, ovšem rok předtím odešel k Tomorrow a nahradil ho Ray Fenwick (správně, hrál poté například v Ian Gillan Bandu). A právě v tomto čase přichází Banks a střídá Fenwicka za kytarou. Jenže pořád nešlo o sestavu, kde by Banks mohl realizovat své představy tvorby. A tak se rozhodl jinak a krátce po působení v The Syndicats zakládá spolu s famózním baskytaristou Chrisem Squirem novou skupinu, nazvanou krátce Syn. Spolu s dalšími členy, klávesistou Andrewem Prycem Jackmanem, zpěvákem Stevem Nardellim a bubeníkem Gunnarem Hákonarsonem, vydali dva singly - ale zase se vody nezčeřily. Chris Squire byl tentokrát rychlejší a opouští Syn, aby se připojil ke kapele Mabel Greer’s Toyshop. V listopadu 1967 ho tam rychle následuje i Banks a to už začíná vypadat nadějně. Sice od skupiny na cca jeden měsíc odchází k Neat Change (a zrovna do sestavy nastupuje zpěvák Ian Anderson), ale rychle se vrací a stíhá tak i další základní proměnu v personální oblasti, kdy sestavu posiluje bubeník Bill Bruford a klávesista Tony Kaye. Rodí se zcela nová skupina a hledá si jméno...
Yes
Sestava ve složení Ian Anderson (voc), Peter Banks (g), Chris Squire (bg), Bill Bruford (dr) a Tony Kaye (key) vedle repertoáru pracuje i na novém názvu. Anderson navrhuje Life, Squireovi se líbí World, ale nakonec se všichni přikloní k Banksovu návrhu, kterým je - Yes.
Kapela vyjíždí se svým debutem roku 1969 u labelu Atlantic. Deska je to rozhodně zajímavá, ovšem to se nedá říci o obalu, jehož strohost rozhodně nezužitkovává počínají košatost tvorby Yes. Banks tak spokojen moc není, jeho rozmrzelost zvýší i ten fakt, že Anderson, který se katapultuje do role šéfa kapely, rozhoduje o vydání singlu z alba, a to Sweetness. Podle Bankse právě tahle věc nejméně charakterizuje tvorbu jeho nové kapely. Dobře ale, skupina se hezky rozjíždí, koncertů přibývá a label, vida, že kapela úspěšně jede na módní vlně progresívního rocku, zve „yesáky“ znovu do studia. Ovšem zde přišel kámen úrazu, protože Anderson prosazuje použití velkého orchestru, jehož zařazení na skladbách v podstatě jednak eliminuje party Tonyho Kaye, jednak výrazně omezuje jeho vklad jako kytaristy. Což nebylo to nejlepší, a i když ohlas na desku je o trochu lepší, než na debut, skupina zažívá první velký otřes. Banks je v podstatě vyhozen a svůj poslední koncrt odehraje 18. dubna 1970. Na jeho místo nastupuje Steve Howe...
... a jak po Yes?
Téměř okamžitě po rozkmotření se s Andersonem a spol. Banks nastupuje krátce k Blodwyn Pig, kde nahrazuje Micka Abrahamse (natočil první album Jethro Tull). Po krátkém angažmá u Jungle Pilots zakládá svou vlastní skupinu The Flash, se kterou mu vycházejí tři alba. A nedá se říci, že byla úplně neúspěšná - debut se vyšplhal na 33. pozici v USA. Zásadní úspěch ale nepřichází, a tak se Flash roku 1973 nakonec rozpadají.
Banks se v dalším vývoji pokoušel vrátit s různými sestavami, Zox & The Radar Boys, Empire, Teabags a dalšími, ale nejvíce na sebe upozornil buď jako hostující umělec na řadě projektů a albových sessionech, nebo na svých sólových nahrávkách. Z nich pak zcela jistě vyčnívá debut Two Sides of Peter Banks (1973), kde mu pomáhají takové osobnosti jako Phil Collins, Jan Akkerman, Steve Hackett, John Wetton a další. Zajímavé bylo i LP Instinct, kde až na některé klávesové party si nahrál všechno sám. Ostatní tituly nijak zvlášť nezabodovaly. Nepovedla se ani jeho opětná účast na některých vzpomínkových koncertech Yes - dokonce se traduje, že když v rámci turné Union, kde se na pódiu střídalo více muzikantů z různých ér skupiny, Steve Howe byl proti tomu, aby byl na pódiu spolu s Banksem...
Jak už jsme uvedli, Banks se poměrně často objevoval ve studiových týmech dalších muzikantů, mezi něž patřili kupříkladu Pete Townshend, Lonnie Donegan, Lionel Richie (kytara v Hello na slavném LP Can’t Slow Down), David Bowie, Phil Collins, John Wetton, nezapomeňme ani na řadu tribute alb, kde jeho jméno najdeme - zde bych vyzdvihl zejména Who Are You, počin k poctě The Who, kde si Banks zahrál ve skladbě Magic Bus (sekundoval mu na bicí Ginger Baker z Cream). Mimochodem, z tohoto alba je velmi zajímavé si poslechnout verze třeba od Sweet (Won’t Get Fooled Again), Iggyho Popa (I Can’t Explain), Randyho Bachmana (Who Are You) a dalších...
Dobře se prezentoval i na dalších tribute počinech mapujících tvorbu Emerson, Lake & Palmer, Supertramp, Pink Floyd, Steve Miller Band a dalších.
Pete Banks zemřel 7. března 2013 ve věku 65 let na infarkt. Říká se, že jeho tělo objevili až poté, co se nedostavil do studia na nahrávání...
Kytary
Banksova sbírka nebyla nikdy nijak skromná, ale ze všech nástrojů můžeme uvést zejména tři. Rozhodně to je třeba Gibson ES-335, který se zejména v období činnosti s kapelou Flash stal jeho hlavní kytarou. Když odešel od Yes, tak prý na radu Petea Townshenda se jeho druhým oblíbeným nástrojem stal Gibson SG: „Předtím jsem byl zvyklý na duté korpusy, ale tohle byla skvělá, a hlavně pohodlná kytara...“ A konečně z jeho období u Yes nejvíce vyčníval Rickenbacker 330. Z těch dalších jmenujme pak kupříkladu Fender Telecaster, Ibanez JEM, Bison...
Aparáty
Stacky Marshall, Hiwatt, Soundcity, to byly jeho hlavní značky.
