Kytaroví velikáni - Pepper Keenan + Kirk Windstein

Jak už jsme uvedli několikrát (a i minule), podíváme se v rámci našeho seriálu na výrazné kytarové dvojice, která vzhledem ke své tvorbě, kapele a feelingu představují sice dvě strany, ale rozhodně jedné mince.

Již v minulém čísle jsme si vymezili tuto svébytnou kategorii, takže se tím nebudeme dnes zdržovat. Jen uveďme pro ty, kteří neradi listují v čase zpět, že vždy jde o vzájemná sepětí nejen se doplňující, ale vytvářející dohromady zcela osobitý přístup, který rozebírat zvlášť a odděleně by bylo nekonstruktivní a nekompletní. Zejména, pokud se jedná o určitou a společnou část jejich umělecké dráhy, o jednu kapelu. A tou je v tomto případě americká metalová superskupina Down.

Ovšem pravdou také je, že v tomto případě bychom klidně mohli uvést hned tři jména, protože zpěvák Phil Anselmo je dobrým kytaristou, i sólovým, což častokrát potvrdil nejen live, ale i na deskách, a to nejen u Down. Ale přece jenom pojďme cestou „běžného rozložení sil“...

Pepper Keenan

Pepper J. Keenan se narodil 8. května 1967 v Oxfordu, v Mississippi. Jeho otec, v civilu odhadce nemovitostí, byl sám nadšeným muzikantem, a tak Keenanovi nic nebránilo věnovat se hudbě už od školních let. Po běžné řadě prvních pokusů o studentské sestavy začal působit v neworleánské kapele Graveyard Rodeo. Ne ovšem nadlouho.

Na konci osmdesátých let se Keenan setkal s Corrosion of Conformity, když tehdy velmi často koncertovali v neblaze proslulém klubu VFW Hall. V tomto období COC, jako se někdy označují, působili již skoro dva roky v pozměněném složení, kdy roku 1987 odešli od základní sestavy Mike Dean (voc, bg) a Simon Bob Sinister (voc), které nahradili Phil Swisher (bg) a posléze Karl Agel (voc). Roku 1989 se stal dalším jejich členem právě Keenan, který do kapely nastoupil jako doprovodný kytarista. Zatím.

Skupina měla za sebou již dvě alba, ale to třetí, tedy vlastně první s Keenanem, Blind, předčilo svým ohlasem obě dvě předchozí díla. V USA se ho prodalo na čtvrt miliónu nosičů, a i když se nedostalo do žádného uznávaného žebříčku, byl to jednoznačně posun nahoru. Že na tom měl výraznou zásluhu právě Keenan je zřejmé. Nejen, že byl spoluautorem všech třinácti skladeb, ale podílel se s Agelem na textech (kromě Great Purification, kde se pod textem podepsal Swisher) a ve dvou skladbách se ujal dokonce i sólového zpěvu. Což předznamenalo události příští...

Roku 1991 vytvořil spolu s Philem Anselmem, proslulým zpěvákem dnes už legendární Pantery, kytaristou Kirkem Windsteinem (viz níže), baskytaristou Toddem Strangem (Crowbar) a bubeníkem Jimmym Bowerem z Eyehategod metalovou superskupinu Down. Ale o tom se ještě budeme zmiňovat.

Na Deliverance, dalším albu COC, už Keenan přebírá většinu zpěvu a spolu se zakládajícím členem skupiny, Woodym Weathermanem se dělí o sólové kytarové party. Spolu vytvářejí působivou valící se stěnu nadupaných kytar, která se stala poznávací značkou dalšího vývoje COC. Kapela působí jen již jako kvartet se znovu se navrátivším Mikem Deanem (bg). Album obsadilo 155. místo Billboardu a prodalo se ho skoro půl miliónu výtisků. Následná deska vystoupala po žebříčku výš, na 104. pozici, skladba Drowning in a Daydream byla nominována na Grammy a v Man Or Ash si zazpíval i James Hetfield, který kapelu v té době podporoval (hlavně díky Keenanovi, se kterým se přátelil).

Po live albu America’s Volume Dealer, kde si pohostinsky na slide kytaru zahrál i Warren Haynes (Stare Too Long), jedna z největších osobností jižanské kytary, dlouholetý člen Allman Brothers Band a leader Gov’t Mule, kapela vydala In the Arms of God a necelý rok na to se rozpadla. Jednotliví členové sledovali své vlastní umělecké dráhy, z nichž Keenanova byla ta nejvýraznější. I když se pak o čtyři roky později kapela dala znovu dohromady, Keenan se k nim již nevrátil. Roku 2012 vydali COC již jako trio další album. Jak ovšem uvádějí na svém webu, nic není nemožné a návrat Keenana do jejich řad by nebyla, prý, zase tak udivující událost. Říkají oni...

„Ano, sestava s typickými projevy super kapely. Třeba to, že za svých pár let existence se stačila vlastně dvakrát rozpadnout... Pokud ale budou dělat taková alba, proč ne?

Guitar School, HM, 2003

Zajímavostí na Keenanově dráze je i to, že spolupracoval s Metallicou. Na jejich jenom v Americe pětinásobně platinovém albu Garage Inc. hrál a zpíval v jedné z verzí Tuesday’s Gone, převzaté věci od Lynyrd Skynyrd. Při studiových sekvencích dokonce nezůstalo jen u této skladby, ale vzniklo jich hned několik. Na desku se ale dostala pouze ta jedna (vedle Keenana tam třeba je i Jerry Cantrell a Gary Rossington), ostatní jsou dostupné jen na bootlezích. To je jedna část jeho spolupráce s Metallikou. Druhá, daleko intenzivnější, mohla skoro nastat. Keenan se totiž zúčastnil konkurzu na baskytaristu poté, co od nich odešel Jason Newsted. Nakonec ho ale porazil Robert Trujillo (od Suicidal Tendencies či hlavně od Ozzyho Osbournea).

S Metallicou se ale stejně ocitl na scéně, když s nimi jako host vystoupil na festivalu v Donningtonu...

Kirk Windstein

Kirk Windstein se narodil 14. dubna 1965 v Midllesex v Anglii. Jeho prvním velkým angažmá bylo roku 1987 členství u Victorian Blitz, kapely, jejíž repertoár byl tvořen převzatými věcmi zejména od Judas Priest a Iron Maiden. Již v této kapele se setkal se Sidem Montzem (dr), se kterým pak působil v Crowbar a Valume Nob, dále pak s Kevinem Noonanem (g) a Dannym Theriotem (bg). Kapela se ale nevyvíjela podle Windsteinových představ, navíc šlo opravdu jen o cover kapelu a tak nakonec došlo k tomu, že od nich odešel.

Spolu s Jimmym Bowerem (dr) pak založili kapelu Shell Shock. Původně zamýšlená stylová orientace na HC punk byla opuštěna a kapela začala směřovat spíše do vod crossoveru. Ovšem během nahrávání alba No Tomorrow jejich další kytarista Mike Hatch spáchal sebevraždu. Na nasmlouvané koncerty ho nahradil Kevin Noonan a skupina se přejmenovala na Aftershock, produkující zejména směs HC punku a doom metalu.

Roku 1989 natočili demo a změnili si název na Wrequiem (již s baskytaristou Mikem Savoiem). Pořád to ale nebylo ono a tak po dalších personálních změnách, kdy do kapely přichází Todd Strange (bg), to skupina zkouší pod názvem Sludg. Ovšem když ani další demo, realizované v polovině roku 1990, na kapelu neupozornilo, sestava se rozpadla. Windstein tehdy uvažoval o angažmá v dalších kapelách, ale nakonec se spolu se Strangem rozhodli to ještě jednou zkusit. V polovině roku k sobě přizvali Kevina Noonana (g) a Craiga Nunenmachera (dr), zvolili si název Crowbar a podařilo se jim podepsat smlouvu s Pavement Records. Po debutu Obedience Thru Suffering, který vzbudil zaslouženou pozornost, vydali další album, Crowbar, které jim pomohl produkovat Phil Anselmo. Album proniklo i do zahraničí zejména díky takovým skladbám, jako All I Had (I Gave) či Existence Is Punishment (tato skladba se dobře ujala na MTV Headbangers) nebo velmi zajímavé cover verzi No Quarter od Led Zeppelin.

Po tomto album následovalo turné s Panterou (již s novým kytaristou, Mattem Thomasem, který nahradil Noonana) a další řada většinou dobře přijímaných desek (s dalšími změnami na postu kytary - Sammy Piere Duet, baskytary - Jeff Okonski a bicích - Sid Montz, Tony Constanza). Windstein se v této době soustředil i na jiné své projekty včetně členství v Down, takže roku 2001 se Crowbar museli rozpadnout. Dokázali se ale přece jen dát znovu dohromady a ve složení Windstein, Nunenmacher (dr), Rex Brown (bg) a Steve Gibb (g) vyprodukovali poměrně silné album Lifesblood for the Downtrodden. Prozatím poslední album Sever the Wicked Hand, je ve znamení dalších velkých změn, kdy Windstein vyměnil kolem sebe celé osazenstvo - Matthew Brunson (g), Patrick Bruders (bg) a Tommy Buckley (dr). Právě tyto neustálé personální změny kapele rozhodně neprospívají, její jméno není zase tak proslulé, aby unesla tyto kotrmelce, takže pomalu ale jistě ztrácí body.

Roku 1991 založil Windstein superkapelu Down, o čemž se zmíníme za chvíli. Vedle této činnosti ale rozjel roku 2005 velmi zajímavý projekt, Kingdom of Sorrow. V zakládající sestavě byl vedle Windsteina Jamey Jasta (voc) z Hatebreed a další. Výsledné album poskočilo až na 131. místo v Billboardu a bylo hodnoceno velmi příznivě. Špatně si nevede prozatím ani druhé album Windsteinova projektu, ale problémem stále zůstává personální neusazenost kapely, a tím i stylová unifikace, založená pouze a jen na Windsteinových představách. Ale vlastně, vždyť je to přece jeho projekt, tak co...?

Down

Oba kytaristé, roku 1991 již značně protřelí a známí, se setkali při založení metalové superkapely Down. Všichni čtyři členové již předtím spolu spolupracovali a hlavně se jim líbila stejná muzika. Měli stejný i svůj základní vzor, kapelu Black Sabbath.

Výborným vkladem pro společnou kapelu byl i fakt, že každý si přivedl svůj tábor fanoušků. Což se potvrdilo při ohlasu na demo, díky němuž se nové formaci podařilo uzavřít smlouvu s Elektra Records.

Debut, nazvaný Nola, vyšel roku 1995 a vyskočil až na 55. pozici a získal platinové ocenění. Což by obrovský úspěch, i když tak trochu předpokládaný - ovšem ne o to menší. Skladby jako Temptation Wings, Stone the Crow či Bury Me In Smoke se staly nosnými songy alba a skupina se vydala na úspěšné, i když krátké propagační turné. Přes všechen tento úspěch se skupina ale neudržela pohromadě a jednotliví členové se vrátili ke svým původním závazkům.

Což zase tak nevadilo, protože při svém dalším návratu, tentokrát v sestavě Phil Anselmo, Windstein, Keenan, Bower a Rex Brown (který nahradil Strangeho), vzniklo CD Down II: A Bustle in Your Hedgerow, které překonalo svého předchůdce a umístilo se na ještě vyšší příčce ankety Billboard, na 44. pozici. Down se vydali opět na kratší, ale velmi intenzivní propagační turné, objevili se dokonce i na Ozzfestu, ale poté se opět rozpadla. Plánovaně.

Protože předchozí nahrávky dopadly velmi dobře, nebyl problém oslovit ještě větší label, Warner Brothers. Pod ním se kapela dala opět dohromady (v předchozí sestavě) a výsledkem bylo velmi silné Down III: Over the Under, které se dle očekávání vyšplhalo opět výše (na 26. místo) a dokonce se velmi dobře umístilo v anketách dalších šesti států.

Down vyjeli na turné s Heaven & Hell a Megadeth, s přestávkami ve své činnosti pokračovali v dalších turné, roku 2011 jeli společné tour s Alicem Cooperem, Avenged Sevenfold a System of a Down.

Není zatím známo, zda se plánuje další rozpad (i když Brown odešel a nahradil ho Pat Bruders), ale v každém případě se zde rýsuje zajímavá myšlenka, Nelze samozřejmě generalizovat do obecného měřítka (i když kdo ví), ale úvaha nad tím, že skupina Down měla takový úspěch právě proto, že si ze svých projektů odskočili její protagonisté vždy na nějaký čas, odevzdali ze sebe to nejlepší a zase se pak stáhli, není zase tak úplně marná. Když se podíváme na řadu super kapel, jejich nadšeně přijímané první album a rozpačitě se tvářící druhé, třetí... Co myslíte?