Ničitelé rockové hudby - tak označili někteří nesmlouvaví kritici kapelu The Strokes po vydání jejich debutu, kdy úspěch tohoto alba pomohl vzkřísit fenomén tzv. garage rocku. Takže návrat ke dřeni muziky bez pro někoho zbytečných parádiček?
Je velmi zajímavé, že přes toto označení jejich debutové album Is This It posbíralo hory platiny, v Anglii vylétlo na druhou pozici, v anketě 100 nejlepších debutových alb všech dob časopisu Rolling Stones získalo osmé místo (!), u téhož periodika obsadilo stříbrnou pozici v kategorii nejlepší album prvního desetiletí nového tisíciletí, u New Musical Express získalo čtvrtou pozici mezi nejlepšími alby všech dob... Ha, ha, ha. Takže ničitelé rockové hudby, jo? Že by se kritici zase jednou (jako často) sekli?
Nick Valensi
Nicholas Valensi se narodil 16. ledna 1981 v New Yorku. Na kytaru se začal učit již ve věku pěti let! Jeho otec (který zemřel, když Nickovi bylo devět let) podporoval talent svého syna, který ho v tak mladém věku udivoval schopností rychle si osvojit nejrůznější rytmy a metra. Až do svých šestnácti let mnohdy přes léto pobýval v domě svého dědečka poblíž Bordeaux.
Navštěvoval školu The Dwight School. A právě tam se setkal s bubeníkem Fabrizio Morettim a zpěvákem Julianem Casablancem. Dali dohromady kapelu, ke které přibyl baskytarista Nikolai Fraiture a posléze i kytarista Albert Hammond Jr., který se znal už z předešlých studií s Casablancou.
Kapela, pod prvotním názvem The Spiral, začal zkoušet, co to dalo (většinou šlo o skladby z prvních nahrávek The Strokes, ovšem s jinými texty) a posílala demo snímky řadě labelů. Odpovědělo jim vydavatelství Rough Trade Records, u něhož vydali své první nahrávky. A to již pod názvem The Strokes.
The Strokes
Debut Is This It vyšel roku 2001 u RCA a byl to jednoznačný úspěch. Nejen v USA bylo album platinové, ale tento vzácný kov posbíralo i v dalších zemích, v Anglii bylo dokonce dvojnásobně platinové. Dobře, mnozí kritici mohou říci, že se prodávalo i díky obalu, který obecně patří mezi desítku nejvýraznějších a nejzajímavějších obalů vůbec (a už jsme v rámci seriálu Letem kytarovým světem o tomto obalu hovořili). Mezi námi - ani bych se nedivil. Ale na druhou stranu obal, ať chceme nebo nechceme, prostě prodává. Je nutno ale také poctivě říci, že jenom kvůli obalu by se toho alba neprodalo tolik. Ale pravda je, že se zde vzácně sešla myšlenka obalu a hudby uvnitř obalu. Neznáme v historii rocku tolik takovýchto souznění.
Autorem všech skladeb je Julian Casablancas, album přineslo několik výrazných hitů, včetně úspěšné Last Nite. Je zajímavé vrtat se ve vlastních pocitech, když si tu desku pustíte. Nejdříve se musíte zcela oprostit od současné produkce, od instrumentálních výkonů, od exaltovaných projevů, od drsné rebelie, od temných povah, od patosu, a pak si navíc uvědomit, na čem stojí garage rock - a pak se vám najednou The Strokes otevřou svou bezprostředností, nehranou, žijící právě tímto okamžikem, právě teď, neřešícím ani nic, co bylo, ani nic, co bude (ovšem žádné no future), prostě teď jsem tady, hraju, jak umím, baví mně to, jsem rád, že to lidi baví taky...
The Strokes se rozjeli na světová turné, předskakovali mezi jinými dokonce i Rolling Stones, a každý očekával, jak se kapela vyrovná s opravdu nelehkým úkolem navázat na tento jednoznačný úspěch.
V plné jízdě...
Už jen to očekávání zapříčinilo, že prodej vylétl nahoru a posunul album do top 5 řady zemí včetně USA a Anglie. Room on Fire získala většinou zlato a recenzenti byli většinou shovívaví. Fanoušci ale vycítili, že kapela oscilovala mezi dvěma břehy - pokusit se navázat na styl prvního alba, a na druhou stranu nedělat pouhý klon debutu. Což se tak úplně nepodařilo, ani obal neevokoval obsah desky, ale přesto kapela jela na vlně úspěchu dál.
... a sešup
Poté, když kvůli kvalitě nahrávky sešlo z vydání live alba, se skupina vydala potřetí do studia. To je v životě kapely, jak už jsem několikrát uvedl, hodně kritický bod. Třetí album u většiny souborů ukáže, kam se bude kapela dál ubírat, nebo zda vůbec má šanci uspět. Také ovšem zde platí i další pravidlo, že po prvních dvou deskách je právě ta třetí, která odstartuje ten pravý a všemi očekávaný úspěch s velkým Ú. A trojka, First Impressions of Earth (2006, RCA), se takovou zlomovou deskou i stala. Ovšem ne zrovna v tom pozitivním smyslu. I když v Anglii obsadila první místo (zejména díky silnému singlu Juicebox), prodejní čísla byla oproti očekávání slabá a po americkém turné kapela roku 2007 prohlásila, že si dá pauzu.
„Skvělá zkušenost. A i to poznání, že lidem jsme byli úplně volný. Není divu. Zaplatili si 150 dolarů, aby viděli Rolling Stones.“
(Valensiho odpověď na otázku, co mu dalo společné turné s Rolling Stones, 2004, Epiphone Newsletter)
Návrat do vyváženosti - aneb nepřekvapí ani nezarmoutí
Ta trvala až do roku 2009, kdy Valensi a Casablancas začali opět spolu psát skladby, což zapříčinilo, že se k nim přidali i autorsky další členové. Na vzniklém albu Angles se zoufale nudným obalem se tak podíleli všichni členové kapely, a i když už Casablancas nebyl výhradním autorem celé desky, přesto, jak si řekli fanoušci kapely, ty vibrace The Strokes tam byly.
I když kapela prohlašovala, že šlo o návrat ke kořenům, najdeme zde nové vychytávky, včetně využití klávesových nástrojů a značně rozšířeného pedalboardu kytaristy.
Skupina se tím vrátila do určité formy, autorsky někam mezi druhé a třetí album, ale nové fanoušky nijak nepřitáhla. I když se v USA a v UK dostala do top 5, celkové prodeje stěží dosáhly v Anglii na zlato. Jakkoli by to kdokoli považoval za úspěch, vzhledem k předchozím prvním dvěma deskám se jednalo o propad.
I na dalším albu, Comedown Machine (teď už ne s pouze zoufalým, ale otřesným obalem), se na tvorbě skladeb podíleli všichni členové kapely. Pravda ale je, že skupina zde působí vyhraně, usazeně, a i když se už žádný vzácný kov nekonal, lze považovat jejich výkon mezi oběma alby po té kapelové přestávce za vyrovnaný. Totéž lze prohlásit i o jejich renomé, takže The Strokes opět objeli svět a vystoupili úspěšně na řadě prestižních festivalů. Navíc na jaře 20016 prohlásili, že mají zájem spolupracovat na dalším albu s legendárním producentem Rickem Rubinem (také jsme o něm psali v rámci Letem kytarovým světem). Což by bylo asi potřeba, protože zatím poslední počin kapely, EP Future Present Past, se nedostal - vlastně vůbec nikam...
Další Valensiho aktivity
Valensi vedle své kapely stíhá i různé spolupráce, kdy můžeme uvést třeba zpěvačky Reginu Spector, Katie Pierson či australskou Siu, dále brazilsko-americkou superskupinu Little Joy, nemluvě o jeho projektu CRX. Ten vznikl roku 2013 a zahrnuje Valensiho, Ralpha Alexandra (dr), Richieho Folina (g/key), Jona Safleyho (bg) a Dariana Zahediho (g). Jejich debut New Skin získal celkem pozitivní recenze, které oceňovaly zejména vkusný mix vlivu tvorby The Cars, Cheap Trick a Elvise Costella, neboli komodit, které členové tohoto projektu uvádějí jako své základní vzory. Vody úspěchu se ale vůbec nezčeřily...
Kytary
Valensi si oblíbil Epiphony, a to přímo nízkolubové modely. A to do té míry, že mu tato firma dokonce vyprodukovala signature model, Epiphone Nick Valensi Riviera P-94. Jak už napovídá název, kytara vychází ze série Riviera, tedy z řady éry Kalamazoo. Psal se rok 1962, kdy firma představila tento model, osazený snímači New York, které na první pohled připomínaly humbuckery - jednalo se ale o singly s magnety posunutými do středu snímače. Valensi tedy nechal tuto kytaru osadit klasickými Gibson P-90 a to modely P-94R (krk) a P-94T (kobylka). Tělo je z javoru, lepený krk je mahagonový, profilu D, s hmatníkem s 22 pražci.
Vedle Rivier hraje také i na kytary řady Casino, nevyhýbá se ani dalším nízkolubovým modelům, a to jak u Epiphone, tak třeba i u firmy Duesenberg.
V jeho sbírce nechybí ani Gibsony Les Pauly, mezi nimiž stojí určitě za zmínku černá kráska Custom či Junior, reissue model 1954 řady VOS, vlastní i Fender Telecaster.
Zajímavým nástrojem, který je u něj občas vidět, je i Rivolta Combinata VII z mahagonu, javorovým krkem s palisandrovým hmatníkem a snímači, jak jinak, P-90.
Aparáty
Z aparátů jednoznačně preferuje Fendery, kdy můžeme jmenovat zejména kombo Hot Rot DeVille 2x 12” či hlavu Super-Sonic s bednou 4x 12”.
Efekty
U efektových zařízení nepreferuje určitou značku. V jeho pedalboardu najdeme dva Visual Sound (overdrive Jekyll & Hyde a Double Trouble) a jeden volume pedál této značky (Visual Volume), dále MXR M-133 Micro Amp, Electro-Harmonic Memory Man (zejména ve studiu), Demeter TRM-1 Tremulator, distortion Vox Cooltron Bulldog, analogový delay Maxon (také zejména ve studiu) a další.
Web
