"Je to nestárnoucí odkaz konce šedesátých let"
(časopis Melody Maker)
Neila Younga jsem poprvé zaregistroval v 70. letech, kdy jsem si poslechl jednak LP DÉjÄ Vu, které nahrál v rámci tehdejšího super sdružení Crosby, Stills, Nash & Young, a také trojalbum Woodstock, které Younga na tomto legendárním festivalu zachytilo také s CSN & Y. Jeho sólová alba, z nich pak zejména Harvest a řada dalších, která vyprodukoval se svým doprovodným tělesem Crazy Horse, mě pak už jenom utvrdila v tom, že Neil Young je vedle Boba Dylana další velkou písničkářskou a skladatelskou legendou. S tím rozdílem, že u Neila se vedle výrazného melodického cítění a zajímavých sólových postupů našel dosti velký prostor pro hardrock, a to mnohdy velmi hřmotný. A to vše mj. jistě přispělo k tomu, že při veškeré úctě k Dylanovu odkazu není Neil v současnosti považován ani současnými teenagery za vyhaslou legendu, naopak, alba z let devadesátých mají velmi slušný ohlas. Stačí si poslechnout Harvest Moon z roku 1992 či Mirror Ball s Pearl Jam z roku 1995...
Neil Young se narodil 12. listopadu 1945 v Torontu v Kanadě. Poté, co se rodiče rozvedli, se spolu s matkou přestěhoval do Winnipegu, kde začal chodit do školy. Tam také začal poslouchat hudbu, kterou vysílaly místní stanice: "Tehdy se mi líbili The Chantels a jejich skladba Maybe, vždycky jsem čekal, až začnou hrát Short Fat Fannie od Larryho Williamse. Také jsem se rychle naučil ladit americké stanice a to byl ten správnej nářez! Najednou byl vzduch plnej Chucka Berryho a Elvise Presleyho. Rádio jsem měl hned vedle svý postele, takže jsem často usínal za zvuků rock and rollu..." Nadšení pro muziku se promítlo i do zájmu o hudební nástroje, takže již v patnácti letech celkem obstojně zvládal banjo, ukulele a kytaru.
Samozřejmě že hned na střední škole došlo k zakládání prvních skupin. Na konci roku 1960 založil s Johnem Danielem, Davidem Greggem a Jimem Atkinem skupinu The Jades. Během několika měsíců, nespokojen s pomalým muzikantským vývojem svých spoluhráčů, působil v další partě, The Esquires, aby po několika měsících založil spolu s Kenem Koblunem další skupinu, The Stardusters. Ani v té dlouho nevydržel a roku 1962 se objevil v kapele The Squires, kde vedle baskytaristy Kobluna se v poměrně krátké době vystřídala celá řada muzikantů. Tento trend častého a rychlého střídání spoluhráčů či celých doprovodných těles a skupin se stal pro celou jeho kariéru typickým. Neil to po letech vysvětloval tak, že se snažil najít pro své nápady vždy nejlepší muzikanty a nechtěl se moc zdržovat dlouhým vysvětlováním a přeučováním kapely, která s ním zrovna hrála.
Se skupinou The Squires, jejíž repertoár byl silně zaměřený na kytarové instrumentálky Shadows, Neil zaznamenal své první úspěchy na místních scénách. Dokonce se jim podařilo nahrát a v roce 1963 u V. Records vydat singl se skladbami The Sultan a Aurora. Sestavu vedle Younga tvořili ještě Ken Koblun (baskytara), Ken Symth (bicí) a Allan Bates (doprovodná kytara). Původní studiové pásky se již ztratily, ale přesto můžeme tyto skladby, přetočené a digitálně upravené ze singlu, slyšet na kompilaci Archives.
The Squires natočili celkem asi dvacet skladeb, ale nepodařilo se jim už nic vydat. Neil, vida, že kapela stagnuje, začal vystupovat sólově, jen s kytarou, po místních klubech a kavárnách. Ohlas byl k jeho překvapení daleko větší, než když hrál s kapelou. Do svého repertoáru začal ve větší míře zařazovat i vlastní skladby, které se setkávaly se stále větším úspěchem. Začal tedy vystupovat v prestižnějších klubech, kde dokonce došlo i k setkání s Joni Mitchell a Stephenem Stillsem.
V polovině šedesátých let se Neil přestěhoval zpět do Toronta, kde pokračoval ve svých sólových koncertech po folkových klubech. Přesto se nevzdával myšlenky hrát s kapelou, takže spolu s Koblunem, který Neila následoval ze The Squires, založil nejdříve trio The High Flying Birds a po jeho brzkém rozpuštění další skupinu, kterou nazval 4 To Go. Během několika týdnů si ale uvědomil, že mu muzikanti nevyhovují, a rozhodl se rázně pro výraznou změnu a ukončit tak období plné hledání odpovídajících spoluhráčů: "Nechtěl jsem už ztrácet čas." A tak se Young rozešel i s baskytaristou Koblunem, který ho dost dlouho následoval, a vstoupil do kapely Mynah Birds.
Mynah Birds byla torontská skupina, která se dala dohromady asi půl roku před tím, než jim Young nabídl své služby. Tvořili ji baskytarista Bruce Palmer, americký zpěvák Rick James (později známý jako Ricky James Matthews), sestavu doplňovali Jerry Edmonton a Goldie McJohn. Youngova role v kapele byla zpočátku méně výrazná, repertoár tvořily spíše převzaté věci, ale Neilovi se podařilo několik svých skladeb přece jenom prosadit. Došlo dokonce k tomu, že poté, co podepsali s Motown Records smlouvu, natočili v detroitském studiu v březnu 1966 šestnáct skladeb, mezi nimiž byla jedna Youngova, I'll Wait Forever, na níž se autorsky podílel i James. Jenže během těchto frekvencí si na Jamese vzpomnělo americké námořnictvo, a tak doslova ze dne na den tato skupina zanikla. Zajímavostí je jistě i to, že kapela měla svého mecenáše, milionáře Johna Craiga Eatona, který skupině koupil celé vybavení a Youngovi dvanáctistrunného rickenbackera. Poté si činil nárok na podíl z Neilových koncertů a to až do té doby, kdy úspěch z následující sestavy dovolil Youngovi rickenbackera Eatonovi splatit...
Neilovi se s Brucem Palmerem totiž hrálo dobře, a tak se dohodli, že se odeberou do Kalifornie a pokusí se zkontaktovat Youngova známého, Stephena Stillse. Což se nakonec podařilo, a tak na jaře roku 1966 vznikla kapela Buffalo Springfield (původní název The Herd), která se brzy stala jednou z nejznámějších skupin tzv. kalifornského rockového nebo, chcete-li, folk-rockového soundu. Sestavu tedy tvořili Neil, Palmer, Stills, kytarista Richie Furay (ex - Au Go Go Singers) a bubeník Dewey Martin (ex - Dilliards). V této sestavě natočili své první LP, které bylo nadšeně přijato, a skupina začala velmi intenzívně koncertovat. Když byl Palmer koncem roku 1966 deportován ze země (jako Kanaďan neměl povolení k práci), přišel na nějakou dobu do kapely Neilův starý známý Ken Koblun, který byl po půl roce vystřídán Jimem Fielderem a za další rok Jimem Messinou. To již měla kapela na svém kontě další dvě alba, která společně s prvním předváděla neopakovatelné spojení Youngova a Stillsova skladatelského umu s mnohdy až čtyřhlasými vokály ve výrazně melodicky vystavěných skladbách často s akustickým doprovodem. Jenže v kapele také narůstalo napětí. A to nejen z neustálého koncertování a nahrávání, ale také i z toho, že Neilově skladatelskému potenciálu repertoár kapely prostě nestačil. "Neil přicházel s velkým množstvím stále nových a nových skladeb," vzpomínal v jednom z interview Furay, "takže to začalo vypadat, že Buffalo Springfield by se mohla stát takovou doprovodnou skupinou Neila. Což se zase nelíbilo Stillsovi, který také sršel nápady. A my ostatní jsme také měli skladatelské ambice, ale Youngovy písničky měly prostě obrovský ohlas. Možná jsme na to měli rezignovat, ale tehdy jsme byli ještě plni ohně..."
Young vlastně několikrát kapelu opustil, ale definitivně se tak stalo na jaře 1968, kdy si najal Elliota Robertse jako svého osobního manažera a podepsal smlouvu s Reprise Records. Výsledkem bylo jeho první sólové LP, které již nabídlo pro Younga typickou sadu skladeb, kde vedle celkového folk-rockového nádechu nechyběly skladby a la Buffalo Springfield (The Emperor Of Wyoming), dylanovsky laděná The Last Trip To Tulsa a klasicky rocková The Loner, která se mi osobně líbí nejvíc. Ve zpívaných skladbách dominuje jeho vysoký tenor (dobovými kritiky označovaný za "kňouravý"), zvláště po novém přemíchání, ke kterému došlo již po několika měsících od vydání. LP, jakkoli zajímavé, ale nezaznamenalo výraznější komerční úspěch, a tak se Young začal opět poohlížet po stálejší partě muzikantů, kteří by ho doprovázeli. A to se mu také podařilo.
Kolem roku 1964 vznikla v L. A. kolem dvou muzikantů, kytaristy Dannyho Whittena a baskytaristy Billyho Talbota, parta, která si říkala Danny And The Memories. Po jednom neúspěšném singlu se za bicími usadil Ralph Molina a kapela se přejmenovala na Psyrcle. Když do skupiny přišli další dva kytaristé, Leon a George Whitsell, tak název již zněl The Rockets. S dalším členem, houslistou Bobbym Notkoffem, natočili debutové LP, které se ale neujalo. Skupina svou reputaci získávala spíše výbornými klubovými vystoupeními, kde předváděla svůj repertoár, který obsahoval jak folk-rockové prvky, tak i psychedelický a rockový nářez. Právě tato jejich všestrannost upoutala ve věhlasném klubu Whisky A Go Go Neilovu pozornost při jeho hledání doprovodné kapely. Neil jednotlivé členy nejdříve angažoval na své turné, a když si je tímto způsobem "otestoval", tak si k nahrávání svého dalšího alba pozval Whittena, Talbota a Molinu. Původní myšlenku, že by mělo jít o další LP The Rockets, Young zamítl a skupina, která jasně viděla, že Neil je tím hlavním lákadlem pro posluchače i gramofonové firmy, se ztotožnila s jeho představou působit jako doprovodná kapela. Dlužno říci, že její význam tím nijak neutrpěl, ba právě naopak. Činnost s Youngem je vynesla na první příčky světových anket a po zásluze se o nich dodnes mluví jako o jedné z nejlepších doprovodných skupin, kdy dokázali vedle frontmana neztratit svou tvář a naopak vytvořit s Youngem kompaktní celek. Young sám nechával kapele dostatek prostoru na to, aby se v rámci jeho představ a skladeb projevila, takže celkový výsledek zněl vždy velmi uceleně. Důkazem je pak už jejich první společná deska, Everybody Knows This Is Nowhere, která obsahuje opravdové perly, jako Down By The River, Cowgirl In The Sand či výbornou Cinnamon Girl.
Nebyl by to ovšem Neil, kdyby, jakkoli spokojený se svými spoluhráči, nehledal další cesty k uplatnění svých skladeb. Po dalším sólovém albu začal jamovat s triem Crosby, Stills & Nash (CS & N) a jeho přínos se ukázal být tak velký, že rozšíření názvu o jeho jméno (Crosby, Stills, Nash & Young) bylo nasnadě. Troufám si dokonce tvrdit, že právě v sestavě s Youngem zní CSN & Y nejlépe, protože Neil vnesl do tohoto sdružení vedle svých skladeb i svůj hlas a zvláště energickou hru na kytaru, která původnímu triu CS & N dodala větší tah. Výsledkem jejich snažení je LP DÉjÄ Vu, které můžeme zařadit mezi sto nejvýraznějších a nejdůležitějších alb rockové historie (jeho prodej přesáhl sedm miliónu kusů).
Young, doslova štván svým skladatelským potenciálem, neusnul na vavřínech a na realizaci dalšího LP, Harvest, sestavil tým, ve kterém se vedle nové kapely Stray Gators objevili i Crosby, Stills a Nash a dokonce Londýnský symfonický orchestr (ve dvou skladbách). Sestava Stray Gators obsahovala klávesistu Jacka Nitzscheho, který mj. rozšířil řady Crazy Horse, dále Bena Keitha na steelku, Tima Drummonda na baskytaru a Kennyho Buttreyho na bicí. LP je jednoznačně nejúspěšnějším titulem celé Youngovy kariéry (prodalo se ho přes čtyři milióny kusů), však také obsahuje tak silné skladby, jako Harvest, The Needle And The Damage Done, Alabama, Old Man a zejména celými generacemi muzikantů přebíranou Heart Of The Gold, která obsadila první místa celonárodních žebříčků a anket.
Každý nyní čekal, že se Young takové příležitosti chytne a na těchto úspěších postaví svou další uměleckou dráhu. Neil se místo toho pustil do nahrávání soundtracku, který sklidil negativní recenze, a totéž lze prohlásit o live albu Time Fades Away, které natočil se Stray Gators (to už za bicími seděl Johnny Barbatta). Young tehdy procházel značně depresívním obdobím, roku 1972 totiž zemřel na předávkování kytarista Crazy Horse Danny Whitten, rok poté potkal stejný osud i jejich dlouholetého roadieho Bruceho Berryho. Tento pocit beznaděje a smutku se promítl i do dalších alb, LP On The Beach nazval časopis Rolling Stone dokonce "nejzoufalejším albem dekády".
Ráznou dělící čarou za tímto obdobím mělo být album Zuma, které bylo pojato spíše hardrockově. Whittena zde v Crazy Horse nahradil multiinstrumentalista Frank "Poncho" Sampedro a deska opět nastartovala zájem o Youngovu tvorbu. Po řadě méně výrazných desek, na kterých se objevil i Stills a zpěvačka Nicolette Larson, zakončil 70. léta dvěma významnějšími tituly, Comes A Time (jeho třetí nejprodávanější deska) s hodně osobními výpověďmi a platinovou Rust Never Sleeps. V té době byl on a Crazy Horse vyhledávanou koncertní atrakcí, jejich vystoupení probíhala tak, že první polovina byla víceméně akustická, kdy Neil zpíval sám s kytarou, a druhá polovina byla rocková s Crazy Horse.
Po akustickém Hawk & Doves s výrazně pravicově konzervativními texty vydal hardrockové album Re-Ac-Tor, které ale kritici zcela ztrhali. Reprise s ním rozvázali smlouvu, takže Young přešel do Geffen Records, kde mu podle jeho vzpomínek slíbili větší uměleckou svobodu. Což se ne tak úplně vyplatilo, protože následující LP Trans, na kterém je i jeho hlas upravován přes vocodery a podíl syntezátorů je výrazný, vyvolalo přinejmenším zmatek a to i řadách jeho věrných fanoušků. Totéž lze říci o jeho dalších deskách osmdesátých let, včetně do rockabilly laděné Everybody's Rockin', country-rockové Old Ways a do dokonce new wave orientované Landing On Water. Ani Life, již opět s Crazy Horse, nijak zvlášť nezabodovalo. Až bluesové LP This Note's For You, opět pro Reprise Records, zaznamenalo výrazný úspěch, zvláště když video k titulní skladbě bylo na MTV oceněno cenou Video roku. Další alba, zejména Ragged Glory, byla jednoznačným úspěchem. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let ho na turné provázela kapela Sonic Youth a Young, vida, že účinkování s dobově nažhavenou kapelou mu přináší nové, mladé fanoušky, položil tak základy ke své další výrazné spolupráci a to s Pearl Jam.
Ještě předtím ale vyšla nejméně dvě vynikající alba - Harvest Moon a Unplugged. První z nich vlastně opakovalo zavedenou formuli desky Harvest, a to i včetně členů Stray Gators, tentokrát v obsazení Ben Keith, Spooner Oldham (klávesy), Tim Drummond (baskytara) a Kenny Buttrey (bicí). Jack Nitzsche přispěl svými aranžmá a na albu se podíleli i James Taylor a Linda Ronstadt. Unplugged zase představilo podle dobové módy Younga a jeho muzikanty ze Stray Gators včetně kytaristy Nilse Lofgrena "bez napětí". Deska působí velmi příjemně, ale nemohu se ubránit dojmu, že výběr skladeb mohl být reprezentativnější - některé hity mi tam vyloženě chybí.
90. léta celkově velmi nahrávala návratu starých, osvědčených legend. Neil Young nebyl výjimkou, prakticky všechna jeho alba z této dekády sklidila kladné recenze i živý zájem fanoušků, největší rozruch však vzbudila jeho vynikající spolupráce s Pearl Jam. LP Mirror Ball je výsledkem nenuceného jamování mezi Neilem a touto dnes již legendární grunge sestavou. LP zaznamenalo rychlý úspěch, ale v žebříčcích si nepobylo moc dlouho. Velmi kvalitní bylo další LP s Crazy Horse, Broken Arrow, a po silném Silver and Gold vyšlo jeho zatím poslední sólové album, které si v žebříčkách vede dobře, pravděpodobně i kvůli silnému ohlasu na DVD Red Rocks Live z roku 2000.
Neil se nijak zvlášť neorientoval na určitou značku kytar. Jak u akustických kytar, kde vystřídal celou řadu modelů firem Martin, Yamaha, Gibson, Fender a Takamine, tak i u elektrických kytar se neupnul výrazně dlouho na nějakou určitou značku. Přesto můžeme prohlásit, že k jeho neoblíbenějším nástrojům patří Gibson Les Paul Standardy i Customy, často s instalovaným tremolem Bigsby, v jeho sbírce se najde i Flying. V osmdesátých letech hrál na Fendery (hlavně Telecastery) a jednu dobu, hlavně zpočátku kariéry, byl pro něj typický Gretsch White Falcon, také s tremolem Bigsby. Z aparátů dává přednost Marshallům a struny má rád silnější: "Vlastně to ani jinak nejde, když hrajete chvilku na akustiku a pak na elektriku. Silnější sady i lépe drží různá přeladění."
Neil své kytary opravdu velmi rád přelaďuje. Zvykl si i na to, že některé své skladby hraje na pódiu v jiném ladění, než ve kterém byly nahrány na desku. A opačně. Postupuje tak zejména v případech, kdy party, nahrané ve studiu na akustickou kytaru, chce hrát živě na elektrickou kytaru. Takže k jeho nejoblíbenějším laděním (samozřejmě vedle standardního) patří např. D-, G, C, f, a, d (neboli Dropped Standard, vše je podladěno o tón), které si můžeme poslechnout v Ambulance Blues, California Sunset, Crime In The City, Deep Forbidden Lake, Expecting To Fly, Hold Back The Tears, Little Wing, Motion Pictures, My My Hey Hey (Out Of The Blue), Old Ways, Red Sun, Tell My Why, Train Of Love a řadě dalších. Toto ladění používá i u skladeb, které vznikly v ladění standardním, jako v Southern Man, Revolution Blues, akustické podobě On The Beach, Old Man, Cowgirl In The Sand, Long May You Run atd. Další tři dost osobitá přeladění použil pouze ve dvou skladbách (D-, G, C, f, a, a v Hangin' On A Limb, C-, G, C, f, a, c v Don't Let It Bring You Down - tuto skladbu v ladění Bb-, F, B, eb, g, b hrál na koncertě v Seattle roku 1991), ale následující přeladění využívá nepoměrně častěji.
D-, A, D, g, h, e (neboli Dropped D ladění, kde se o tón podladí pouze E- struna) tak můžeme slyšet v Albuquerque, Harvest Moon, Homegrown, Prime Of Life, Silver And Gold, World On A String, You And Me a dalších. Crime In The City, nahranou v Dropped Standard (viz výše), hrál v tomto ladění na turné roku 1989. Dalším oblíbeným přeladěním je D-, A, D, g, h, d (tzv. Double Dropped D, říká se mu někdy ladění Neil Young D Modal, kdy u standardně laděného potahu přeladíme o tón dolů pouze obě E struny), v kterém vznikly skladby Cinnamon Girl, The Loner, Natural Beauty, One Of These Days, No More, War Of Man, Ride My Llama (s kapodastrem na 2. políčku). Kombinací Dropped Standard a Dropped D vzniká další Youngovo přeladění, a to C-, G, C, f, a, d. Můžeme ho slyšet např. v Pardon My Heart či Pocahontas z Unplugged.
Diskografie
A) Neil Young + Buffalo Springfield (včetně některých kompilací):
Buffalo Springfield (1967, Atco)
Buffalo Springfield Again (1967, Atco)
Last Time Around (1968, Atco)
Best Of Buffalo Springfield (1969, kompilace, Atco)
Expecting To Fly (1970, kompilace, Atlantic)
Buffalo Springfield (1973, kompilace, Atco)
B) Neil Young sólově - včetně doprovodných kapel a formací (Crazy Horse, Stray Gators, Shocking Pinks a Bluenotes). Jsou zde zařazena i ta alba, na nichž se sice podílí různí hosté, ale Youngův přínos je tak veliký, že jsou obecně připisována k jeho sólovému materiálu:
Neil Young (1968, Reprise/WEA)
Everybody Knows This Is Nowhere (1969, s Crazy Horse, Reprise/WEA)
After The Gold Rush (1970, většina skladeb s Crazy Horse, Reprise/WEA)
Harvest (1972, se Stray Gators, Reprise/WEA)
Journey Through The Past (1972, 2LP, live záznamy s Buffalo Springfield, Crosby, Stills, Nash & Young, Stray Gators a Crazy Horse, 1 bonus Soldier, Reprise)
Time Fades Away (1973, live, se Stray Gators, Reprise)
On The Beach (1974, Reprise)
Tonight's The Night (1975, s Crazy Horse, Reprise/WEA)
Zuma (1975, s Crazy Horse, Reprise/WEA)
Long May You Run (1976, se Stevem Stillsem, Reprise/WEA)
American Stars 'N Bars (1977, s Crazy Horse, Reprise/WEA)
Comes A Time (1978, s Crazy Horse, první raritní výlisky pod názvem Ode To The Wind, Reprise/WEA)
Rust Never Sleeps (1979, s Crazy Horse, Reprise/WEA)
Live Rust (1979, 2LP, live, s Crazy Horse, Reprise/WEA)
Hawks & Doves (1980, Reprise)
Re-Ac-tor (1981, ještě s Crazy Horse, Reprise)
Trans (1983, některé skladby s Crazy Horse, Geffen)
Everybody's Rockin' (1983, s Shocking Pinks, Geffen)
Old Ways (1985, + několik country hvězd, Geffen)
Landing On Water (1986, Geffen)
Life (1987, částečně live, s Crazy Horse, Geffen)
This Note's For You (1988, s Bluenotes, Reprise/WEA)
Freedom (1989, Reprise/WEA)
Eldorado (1989, jde spíše o EP, s Restless, Reprise)
Ragged Glory (1990, s Crazy Horse, Reprise/WEA)
Arc (1991, live, s Crazy Horse, Reprise)
Weld (1991, 2LP, live, s Crazy Horse, Reprise/WEA)
Arc-Weld (1991, 3CD, live, s Crazy Horse, Reprise/WEA)
Harvest Moon (1992, se Stray Gators, Reprise/WEA)
Unplugged (1993, live, Reprise/WEA)
Sleeps With Angels (1994, s Crazy Horse, Reprise/WEA)
Mirror Ball (1995, s Pearl Jam, Reprise/WEA)
Dead Man (1996, film. soundtrack, Vapor/WEA)
Broken Arrow (1996, s Crazy Horse, Reprise/WEA)
Year Of The Horse (1997, 2LP, live, s Crazy Horse, Reprise/WEA)
Silver & Gold (2000, Reprise)
Road Rock, Vol. 1 (2000, live, Reprise)
Are You Passionate? (2002, Warner Brothers)
C) Neil Young + CSN & Y (včetně dobových kompilací):
Deja Vu (1970, Atlantic)
Four Way Street (1971, 2LP, live, Atlantic)
So Far (1974, kompilace, Atlantic)
Replay (1980, kompilace, Atlantic)
American Dream (1988, Atlantic)
Carry On (1998, 2CD, kompilace, Atlantic)
Looking Forward (1999, Atlantic)
D) Významné spolupráce, výrazná hostování:
- s Crazy Horse - Crazy Moon (1978, One Way)
- s Davidem Crosbym - If I Could Only Remember My Name (1971)
- s Bobem Dylanem - Bob Dylan 30th Anniversary Concert (1993)
- s Randym Bachmanem - Any Road (1993), Merge (1995)
- s Blue Oyster Cult - Bad Channels (1992)
- s Booker T. & The Mg's - Time Is Tight (1998)
- na projektu Tribute To Hank Marvin - Twang! A Tribute To Hank Marvin (1996)
E) Reprezentativní výběr z dalších spoluprací:Tracy Chapman, Emmylou Harris, Nils Lofgren, Joni Mitchell, Willie Nelson, nezapomeňme ani na soundtracky (Strawberry Statement, Where The Buffalo Roam, Philadelphia, Jerry Maguire, The Last Waltz, Made In Heaven, Dead Man, Wonder Boys), nezapomenutelné je jeho vystoupení s Crosbym, Stillsem a Nashem na legendárním festivalu ve Woodstocku...
F) Další zajímavá vydání:
Where The Buffalo Roam (1980, Backstreet/MCA)
G) Významné, vybrané kompilace:
Decade (1977, 3LP, včetně skladeb s Buffalo Springfield a CSN & Y, Reprise/WEA)
The Best Of Neil Young (1987, Warner Brothers)
Lucky Thirteen (1993, Geffen)
Lost Tapes (1993, Movieplay Gold)
H) Doporučená videa a zajímavé filmové dokumenty:
In Concert At The BBC (1972, BBC), Rust Never Sleeps (1978, Warner/Reprise), Unplugged (1993, Warner/Reprise), Year Of The Horse (1999, i na DVD, Music Video), Silver & Gold (2000, Warner Brothers), Road Rock, Volume 1 (2001, DVD, Warner Brothers)...
I) Úzký výběr z nejvýznamnějších osobností a skupin, které přebraly a upravily jeho skladby (kromě všech již jmenovaných) - jde o velmi podnětný seznam, který o síle Youngova repertoáru vypovídá mnohé: Big Country, The Byrds, Nick Cave, Dave Edmunds, John Entwistle, The Flying Burrito Brothers, Gov't Mule, Michael Hedges, The Isley Brothers, Annie Lennox, Southern Comfort, Bette Midler, Buddy Miles, Motörhead, Mott The Hoople, Nazareth, Oasis, Dolly Parton, Linda Ronstadt, Roxette, Roxy Music, Simply Red...
