Kytaroví velikáni - Mike Einziger

„Miluji Led Zeppelin.“

(Mike Einziger, ultimate-guitar.com)

Desítka alb v Billboardu, uznání od kritiky i fanoušků, třináct miliónů prodaných alb, dvakrát nominace na Grammy, vlastní nezaměnitelná tvář, neprvoplánová snaha o vlastní přístup ke skladbě - to jsou všechno devizy, které charakterizují Mika Einzigera a jeho Incubus, kapelu, která dokázala povznést alternativní přístup k metalu a rocku obecně na další úroveň.

Není divu. Pokud přece jenom takto stylově zaměřená kapela s rozhodně nepodbízivým soudem zaznamená vysoký komerční úspěch, a to dlouhodobě a navíc nejen v oblasti jednotlivých skladeb, ale i alb, jde o výjimečnou nebo aspoň určitě zaznamenáníhodnou záležitost.

Jednoznačnou zásluhu na tom má i ten fakt, že kapela k tvorbě přistupuje výrazně kolektivně. I když drtivá většina nápadů přichází od Einzigera, spolu s dalšími, včetně zajímavých textů Boyda, spoludotvářejí celkovou stavbu skladby, nejen její vyznění. Možná i díky této skutečnosti zaznamenali Incubus pro většinu svých alb zlato (od roku 1997 do 2006), nemluvě samozřejmě o platinových a multiplatinových prodejích období cca pěti let (od Make Yourself po A Crow Left of the Murrder). Einziger rád zapojuje do svého výrazu i další nástroje, z nichž poslední dobou nejoblíbenějším se stal mellotron, piano Fender a řada analogových syntezátorů.

Mimochodem - proslul i jako velký propagátor práce s efekty během vystoupení, takže jeho pedalboard nepatří mezi ty nejmenší. Časopisem Total Guitar byl zvolen do Top 100 kytaristů, kde obsadil 41. příčku. Jeho výraz a zvukové malby vycházejí z odkazu řady osobností, nejvíce pravděpodobně asi z Jimiho Hendrixe, jeho oblíbeného Franka Zappy a samozřejmě Steva Vaie.

A ještě taková perlička - i když je tvorba jeho kapely zařazována do určitých škatulek, Einziger se tomu brání. Sám nejraději říká, že hraje prostě rock. Už jenom proto, že se do tohoto termínu dá schovat hodně...

Mike Einziger

Michael Aaron Einziger se narodil 21. června 1976 v Los Angeles. Ke kytaře se dostal asi v osmi letech a rozhodl se chodit na lekce. Ty po několika opakováních opustil, protože mu vadila monotónnost výuky. Trvalo skoro čtyři roky, než se Einziger rozhodl vzít kytaru znovu do ruky a začít se učit sám. Jak vzpomíná zpěvák Incubus Brandon Boyd, jeho spolužák, neuvěřitelně ho to vzalo a trávil u kytary prakticky všechen volný čas. První skladbu, kterou se naučil, byla ústřední melodie k Jamesu Bondovi. Prvním albem, které si hodně pouštěl dokola, byl soundtrack k Hvězdným válkám. A když už jsme u těch „prvních“, tak podle jeho slov prvním velkým kytarovým vzorem se pro něj stal Steve Vai.

Incubus

Na střední škole v Calabasas se setkal s Brandonem Boydem, Josém Pasillasem II a Alexem Katunichem, se kterými chodil do jedné třídy. Protože měli na muziku stejný názor, rozhodli se dát se dohromady a zkusit si prostě zahrát. Brzy jim to začalo velmi dobře šlapat, a tak pod tlakem vymyslet si nějaké jméno prostě otevřeli slovník synonym a dle Boydových slov píchli prstem jen tak na právě otevřenou stránku. A tam bylo slovo Incubus.

Skupina si rychle získávala jméno a ve velmi krátké době začala působit i na známých klubových scénách, jako jsou losangeleské scény Sunset Strip, Whisky a Go Go, Roxy Club či Troubadour.

První nahrávky vznikaly s Jimem Wirtem pod hlavičkou Chillum Records, do studia mohli jen v ty dny, kdy nechodili do školy. Ohlas singlů a vzápětí EP desky rychle stoupal, a tak se dostalo i na natáčení debutového alba. Tím se stalo Fungus Amongus, které přineslo soubor skladeb silně ovlivněných funkovou a metalovou scénou, kdy jako jim nejblížší lze jmenovat Rage Against the Machine, možná trochu Red Hot Chili Peppers, určitě Primus či Mr. Bungle. Řada fanoušků mluví nikoli neuznale o kvazirapu, který pak kapela dále rozvíjí na druhé, daleko úspěšnější desce.

To už Incubus jede jako předskokan světového turné Korn, po vydání své dvojky, S.C.I.E.N.C.E., se dostává i na Ozzfest a vydává se na společné turné s kapelou System of a Down. Na svém druhém albu, které se v USA stává zlatým, představují svůj osobitý styl skloubení funk metalu s rap metalem. Určitá stylová roztříštěnost je tak trochu trnem v oku některým kritikům, ale fanoušci ukazují, že se jim to líbí.

Během těchto let dochází i ke změně, kdy na místo klávesisty a turntablisty Gavina Koppella přichází Chris Killmore, a skupina se pouští do svého eponymního díla.

Incubus v čase:

(*) ttbl = turntables

Make Yourself

Obecně se má za to, že třetí album je v životě kapely tím nejdůležitějším. Buď se dostane k velkému úspěchu, nebo se i tady potvrdí, že se žádný skok vzhůru nebude konat, nebo dojde k již předem avizovanému a již předtím stálému poklesu zájmu. U Incubus šlo zcela čítankově o ten první příklad. Album Make Yourself získalo „jen“ v USA dvojnásobnou platinu a potvrdilo tak úspěch pilotních singlů, Pardon Me, Stellar a Drive. Mimochodem - skladbu Crowded Elevator, která vyšla jako bonus na japonském vydání, můžete slyšet, kde jinde, než na soundtracku k „milému“ filmu Vřískot 3.

Incubus se tehdy ještě více rozjeli, hráli s Primus a Deftones a uskutečnili i svá vlastní světová turné. A dařilo se jim i natáčení, vždyť následné album, Morning View, více než potvrdilo jejich kvality - také získalo v USA dvojnásobnou platinu, a navíc proniklo i vysoko do žebříčků: v Billboardu obsadilo druhou pozici! Není divu, hned první týden se prodalo více než čtvrt miliónu kusů a dosud se ho prodalo přes 3,6 miliónů.

Deska přinesla kolekci vyvážených skladeb, z nichž největšími hity se staly jednoznačně Wish You Were Here, Nice To Know You a Warning. A kdo by si myslel, že tím kapela vyčerpala své síly, mýlil by se. Proč? Protože i další deska, A Crow Left of the Murder..., byla v Americe opět platinová, opět se uhnízdila na druhém místě ankety Billboard a objevila se na předních místech anket řady zemí. Špatně nedopadla ani další alba, takže Incubus si dokázali uhájit svou pozici jedné ze svébytných kapel alternativní větve současné metalové a rockové scény.

... a ještě dodatek

Vedle Incubus se Einziger věnuje i dalším projektům. Roku 2003 založil svou skupinu Time Lapse Consortium, kde se věnuje více jazzu, funku a psychedelii. Navíc proslul i jako autor orchestrální čtyřicetiminutové kompozice End.›vakuum, která vycházela z jeho obdivu k takovým autorům, jako je Igor Stravinskij na jedné straně a Frank Zappa na straně druhé. Zajímavé je i to, že graduoval na Harvardu. No prosím!

Kytary

Na počátku své kariéry hrál Einziger zejména na kytary Ibanez, ale během práce na druhém EP skupiny, Enjoy Incubus, přešel na PRS, a to na řadu Custom 24. U této firmy se zdržel déle, oblíbil si i lubovku McCarty Archtop, kterou použil poprvé na Make Yourself. Ovšem od dalšího alba, A Crow Left of the Murder..., se stal velkým fanouškem Fendera Jazzmastera. Nástroj měl krk ze série Custom Shop a byl osazen Seymour Duncany JM-2. Základní modely Jazzmastera mají rádius krku sedm palců. Einziger ho vyměnil za krk s rádiusem dvanáct palců (à la současné Stratocastery). Na některých modelech vyměnil i mechaniku za Klusony. Ve své sbírce má i originální model z roku 1962: „Experimentoval jsem s různými Voxy, Fendery, Les Pauly, zkusil jsem i Straty, ale Jazzmaster je něco mezi. A to mi vyhovuje. Neváží tolik jako Les Paul, není tak cinkavý jako Strat.“

Vedle těchto kytar používá i Gibsona SG Juniora se snímači P-90. Z dalších nástrojů můžeme jmenovat Stratocastery a Telecastery, od Fendera hraje ve studiu i na Precission Bass a na dvanáctistrunný model. Má několik Gibsonů Les Paulů, většinou jde o ročníky sedmdesátých let a také i nízkolubové 335.

Roku 2012 přidal do svého výrazu další značku, a to Music Man, signature model Albert Lee, a začal na své kytary natahovat slabší struny. Nebyl to nijak nevýznamný krok, Einziger celou tu dobu používal „třináctky“, ze kterých se dostal až na „devítky“. Jak uvedl, důvodem bylo pohodlnější hraní na koncertech. Hlavním důvodem ale byly operace karpálních tunelů na rukou, kterým pak potřeboval výrazně ulehčit.

U akustických kytar preferuje Guilda D40 Jubilee se snímačem Duncan D-TAR.

Aparáty

Einziger používá více značek. Můžeme zde jmenovat klasiku: Voxe AC30, Marshally (zejména 1959 SLP Plexi a JCM800) a jím oblíbená komba Mesa/Boogie Trem-O-Verb a Fender Twin Reverb.

Efekty

Vedle poměrně dost velkého počtu krabiček zaujme na první pohled jejich zapojení vzhledem k aparátům. Mike totiž nepoužívá efektovou smyčku, ale všechny efekty vedou přímo do vstupu: „Líbí se mi určitá syrovost ve zvuku a jednotlivé efekty zní samy o sobě příliš chemicky. Kdybych je zapojil do smyčky, neuměl bych se zbavit pocitu určité umělosti zvuku. Takhle mám úplnou kontrolu nad výsledným signálem.“ V tomto signálovém řetězci vlastně nenajdeme žádný klasický distortion či drive, Einziger totiž opravdu používá zkreslení jen v aparátech.

Takže v jeho sestavě jsou zejména efekty Boss, a to CS-3 Compressor, GE-7 Equalizer, OD-2 Octaver, NS-2 Noise Supressor, PH-2 Super Phaser (má dva a každý je nastaven jinak), RV-3 Reverb Delay, a používá ladičku TU-2. Od Danelectro používá Reel Echo, od firmy DigiTech si oblíbil ToneDriver a MultiChorus, u kvákadla je věrný modelu Dunlop 95Q Cry Baby. Má rád i firmu Electro-Harmonix, od níž používá Deluxe Memory Man, Micro POG a Holy Grail Nano Reverb, od Hughes & Kettner má Rotosphere, v pedalboardu nalezneme i MXR EVH Phase 90.

Skladba: Megalomaniac

Autor, autoři: Brandon Boyd, Michael Einziger, José Pasillas II, Chris Killmore, Ben Kenney

Interpret: Mike Einziger

Skupina: Incubus

Album, zdroj: A Crow Left of the Murder... (2004, Epic)

www:

www.incubushq.com