Kytaroví velikáni - Mick Mars

Kdepak! Když se řekne Mötley Crüe, tak se sice může při prvním „záblesk“ vybavit velmi dlouhá řada neuvěřitelných průšvihů, nebo spíše přímo průs..ů, velmi zdatně a ochotně živených dobovým bulvárním tiskem. Jenže přes všechny tyto excesy to byla pouze nálepka, mnohdy i umně vyvolaná managementem skupiny.

Jistě, mohli bychom mluvit třeba o proslulých manželkách, jako je Pamela, amfetaminových výletech často až za „dělicí čáru“, nekonečném proudu alkoholu a výrazném sebezničujícím chování vůbec, kdyby se kvartet Vince Neil, Mick Mars, Nikky Sixx a Tommy Lee v pomyslném žebříčku neumístil určitě v první dvacítce třicítce, prezentované takovými mistry oboru jako Rolling Stones, Guns ‘N’ Roses, Thin Lizzy, Motörhead, Aerosmith a dalšími. Jenže jméno Mötley Crüe také znamenalo (a znamená) přes 80 miliónů prodaných alb po celém světě, žebříčkové úspěchy ve druhé polovině osmdesátých let a konto naplněné devatenácti platinami za studiová alba, třemi platinami za kompilace a osmi platinovými oceněními za videa a DVD. A to tedy rozhodně není málo.

Navíc z hlediska vývoje rockové hudby jako celku se kapela nesmazatelně vryla do obecného obrazu heavy metalu osmdesátých let, a to i svým make-upem, natupírovanými hřívami a kostýmy, publicisty nazývanými „lesklými hadry“, což pomohlo její hudbu definovat řadou dobově víceméně zavádějících názvů, jako hair metal, glam metal, arena rock atd. V každém případě kapela obohatila tvář světa HM, kdy vedle nadupaných, již klasických a instrumentálně vyzrálých jmen à la Iron Maiden vtrhla k fanouškům této hudby řadou rychle se ujímajících, na melodických frázích, spojených s typickou harmonií a řinčivým rytmem, založených skladeb. A pokud bychom k Mötley Crüe přiřadili takové skupiny jako např. Warrant, Poison, Ratt, Winger, Dokken, Kix, ranou Cinderellu, Faster Pussycat, možná i Teslu či Twisted Sister, tak bychom neudělali chybu.

A že na tom měl výrazný podíl Mick Mars, její kytarista, je nasnadě - už jenom z hlediska udržení jména skupiny v problematických obdobích první poloviny devadesátých let a na počátku nového tisíciletí.

Mick Mars, vlastním jménem Robert Alan Deal, se narodil 4. května 1951 v Huntingtonu v Indianě jako druhé z pěti dětí, které jeho rodiče, Frank a Tina, měli. Jako malé dítě neprojevoval o muziku nijak velký zájem, ale změna nastala v jeho šesti letech. Tehdy dostal od rodičů k Vánocům svou první kytaru, akustiku Stellu: „Vůbec nebyla špatná, vždyť na takovou přece hrál i Robert Johnson...“

Přepínání rychlosti

Původní záměr rodičů byl, aby si malý Robert hrál na kytaru spíše countryové písně. Tomu se to ale moc nelíbilo, protože už jako školák začal poslouchat něco jiného: „Ve škole byla opravdu pěkná snůška hodně různých lidí - černoši, Mexikánci, my a tak. Takže jsem kolem sebe slyšel rhythm and blues, funky, gospel, soul, ale nejvíce jsem si zamiloval blues.“

Pravda sice je, že elementární lekce na kytaru mu poskytl starší kamarád ze sousedství a první skladbou prý byla My Dog Has Fleas. Ovšem základem jeho vývoje jako kytaristy bylo samostudium. Poté, co se celá rodina po narození jeho sestry přestěhovala do Garden Grove v Kalifornii (jeho otec dostal práci v Menasha Container, společnosti, která vyráběla kartónové obaly pro Fendera), Robert začal poslouchat desky, kde mezi standardními idoly té doby dominovaly nahrávky Mikea Bloomfielda: „To jsem již vlastnil svou druhou kytaru. Jmenovala se Rodeo, byla vyrobena v Japonsku, měla jeden snímač a stála čtyřicet devět dolarů. To jméno sice evokovalo hudbu country and western, ale pro mě bylo podstatné, že za tuhle cenu jsem měl kytaru, která vypadala jako Gibson.“

V této době si pořídil i svůj první aparát, kombo Magnatone: „A právě tehdy jsem asi nejvíc přičuchnul k blues. Paul Butterfield Blues Band byla pro mě kapela číslo jedna.“

Mars, nebo vlastně spíše ještě pořád Deal, si tehdy vyvinul zajímavý způsob odposlouchávání kytarových partů z desek. Když to na něj bylo příliš rychlé nebo když se potřeboval ujistit, že postupuje opravdu správně, přepínal na gramofonu rychlost. U singlů neboli SP přepínal z původních 45 otáček na 33, což byla běžná rychlost pro „elpíčka“. A pokud potřeboval zpomalit LP, tak použil rychlost 16 otáček. Staré gramofony ze šedesátých a sedmdesátých let tuto rychlost v nabídce ještě měly, mohly se na ní přehrávat vinyly generace „hodně předbeatlesovské“: „Nejdřív jsem to naučil pomalu a pořádně a teprve pak jsem ty desky pouštěl na normální rychlost. Nesnášel jsem takový to šolíchání, aby to znělo jenom jako.“

Ze školy do prádelny

Ve čtrnácti letech vstoupil Deal do své první stálejší kapely The Jades. Repertoár skupiny se opíral zejména o převzaté věci The Beatles. Nejdříve zde hrál na baskytaru a poté, co se uvolnilo místo, převzal kytarové party. Hraní ho tak uchvátilo, že se na školu v podstatě úplně vykašlal. Jak uvádí ve vzpomínkách - hudba byla jeho život a pro školu v něm nebylo ani trochu místa.

Poté, co opustil školu, rozhodl se do muziky pořádně šlápnout. Začal bydlet v přístěnku za domem rodičů, který byl napůl kůlnou a napůl garáží: „Aspoň jsem mohl hrát tak hlasitě, jak jsem chtěl, a nikdo mě nenapomínal.“

Jako sedmnáctiletý se zkusil dostat do bluesové kapely ve Fresně, ovšem tenhle tip nevyšel. Trochu zklamaný se vrátil k rodičům, aby zas co nejdříve, ve snaze postavit se na vlastní nohy, odešel do Orange County. Ovšem ten vysněný start se jaksi pořád nedařil. Věci zkomplikoval i ten fakt, že se tehdy, již devatenáctiletý, seznámil se šestnáctiletou Sharon. To by nebylo nic neobvyklého, ale velmi brzy se jim narodilo dítě. Chlapec dostal jméno Les Paul a Dealovi nastala povinnost rodinu uživit. Protože nemohl zavadit o pořádnější kapelu, donutila ho Sharon vzít místo v místní prádelně. Tam pracoval přes den, noci pak trávil hraním po klubech se svou další kapelou Watoshi. Poté, co se jim narodilo další dítě, dcera Stormy, Deal musel vzdát svou práci v prádelně, protože si tam poranil ruku. To ho vyděsilo, nový přírůstek do rodiny na něj naložil ještě větší odpovědnost, takže se rychle ocitl před životním rozhodnutím. Vida skutečnost kolem sebe, řekl své manželce, že do žádné nádeničiny už chodit nebude, že hudba je jeho prioritou. Nato Sharon vzala obě děti a odešla od něj. Nijak zvlášť si tím nepomohl, naopak mu přibyla každoměsíční složenka na výživné (za zpožděné platby ho Sharon dostala i do vězení), ale: „... mohl jsem zase do toho šlápnout naplno.“

Hodně pestrá sebranka

Dalších sedm let Deal strávil s kapelou White Horse. Do jejich řad se dostal tak, že vytrvale jezdil na každé jejich vystoupení, až ho jednou pozvali na zkoušku. Když byl pro své nesporné hudební kvality, projevované zejména tónem a citem pro skladbu, přijat, nastěhoval se svým spacím pytlem a kytarou do jednoho bytu s bubeníkem a klávesistou kapely. A byl to právě basový kytarista kapely, který vnukl - tehdy ještě pořád - Dealovi nápad na jméno budoucí kapely, když přišel k nim do bytu, a vida ten binec, prohlásil: „No není tohle pořádně pestrá (motley) sebranka (crew)?“ A jak praví historické prameny, Deal si tento nápad zapsal, s tím že si ještě pohraje s hláskováním a že kapelu tohoto názvu prostě musí mít.

Nejdříve to nabídl přímo členům White Horse, ale ti byli jeho nápadem zhnuseni, a když nebyl zrovna na zkoušce, odhlasovali si, že ho z kapely vyhodí. Co dělat, Deal se tedy sebral a odešel. Jako z udělání se tak stalo v době, kdy se opět, již s Marciou, další přítelkyní, stal otcem syna Erika.

Znovu od nuly a lépe

Takže opět od začátku - žádná kapela, žádné peníze, nic na obzoru a povinnost platit na tři děti. Deal tehdy hrál v několika skupinách, vesměs vzniklých z aktivity bývalých členů White Horse. S Video Nu-R vydal dva singly, ale ty zcela zapadly. Další formací byli Ten-Wheel Drive, kteří si později změnili název na Spiders and Cowboys. Protože to také vedlo odnikud nikam, rozhodl se tentokrát si podat inzerát. Vyšel v The Recycler a zněl: Mimozemský kytarista hledá další cizince k dobytí země. Pokud pak někdo volal, byly to reakce, které s hudbou měly hodně málo společného.

Dalším angažmá bylo členství ve skupině Vendetta. To již došlo u Deala k řadě změn. Obarvil si vlasy na černo, změnil si jméno na Mick Mars a snažil se stále nezapomenout na svůj sen postavit kapelu podle sebe.

Po návratu z turné po Aljašce si znovu, ve stejných novinách, podal inzerát, který koncipoval přece jenom lidštěji: Hlučný, drsný a agresivní kytarista je volný. A ohlas na sebe nedal dlouho čekat.

Mars... a ti druzí

První, kdo volal, byl bubeník Tommy Lee (působil ve skupině Suite 19). Ten tehdy spolu s baskytaristou Nikkim Sixxem, původně z formací Sister a London (kde působili i Izzy Stradlin, Slash či Fred Coury ze Cinderelly) hledal někoho, kdy by mohl u nich hrát kytaru. Už na první pohled si vzájemně padli do oka. Mars navíc ihned nastavil strategii kapely, kdy utnul snahy mít dva kytaristy a doporučil jim i frontmana, zpěváka Vince Neila. Ten nejdříve na nabídku nereflektoval, ale poté, co se jeho kapela rozpadla, přijal. A Mottley Cru, jak zněl původní nápad Marse, a poté, co si pohrál s umlauty, Mötley Crüe, mohli vyrazit.

Nikki Sixx, který pracoval přes den ve Starwoodu, přesvědčil svého šéfa, jestli by tam nová kapela nemohla hrát. Podařilo se a hned jejich první vystoupení bylo v rámci supportu přes Y&T.

Mötley Crüe začali hrát, kde se jen dalo, ale pokud se vypravili do některých vydavatelských společností, nacházeli zavřené dveře. To je rozhoupalo k tomu, že si založili vlastní label, což je pro začínající kapelu tak trochu unikátní záležitost. Pod hlavičkou Leathür tak Mötley Crüe vydali svůj debut Too Fast for Love, nahraný za tři dny při sazbě šedesát dolarů na hodinu. Poté, co se kapele podařilo najít i distributora, prodalo se dvacet tisíc kopií během čtyř měsíců.

Skupina si tak velmi rychle vytvořila stále se zvětšující tábor oddaných fanoušků. A tehdy se stalo to, že Tom Zutaut, zaměstnanec labelu Elektra Records, si všiml nápisu nad jedním klubem, který hlásal, že vystoupení Mötley Crüe je vyprodáno. Poté, co shlédl jejich energií nadupanou show, nelenil a tak dlouho a vytrvale přesvědčoval management společnosti o kvalitách nového objevu, až dosáhl podpisu smlouvy.

... a už to frčí

Po remasteru debutu, obsahujícího většinou skladby Sixxe a prodávajícího se tak, že získal platinu, se kapela pustila do dalšího alba, kde se jako autor poprvé uvedl i Mars. Zajímavostí je pak i předělávka Helter Skelter, klasiky Lennona a McCartneyho. Deska byla velmi úspěšná, prodej dosáhl na čtyřnásobnou platinu a Mötley Crüe tak se sílící energií pokračovali v cestě na vrchol. A toho opravdu dosáhli. Po ceněné desce Theatre of Pain, kde se Mars autorsky projevil hned třikrát, obletěl svět roku 1987 jejich hit Girls, Girls, Girls. Stejnojmenné album se pak vyšplhalo na 2. místo ankety Billboard a deska sklidila čtyřnásobné platinové ocenění. Mötley Crüe se tak stali senzací světové rockové scény, což potvrdili i dalším dílem, vysoce vyzrálou deskou Dr. Feelgood, kterou mám z osobně z celé jejich tvorby nejraději. Album kapele přineslo nejen nominaci na Grammy (předběhli je tehdy Living Colour), ale i 1. místo v Billboardu, které jim vydrželo sto šest týdnů a šestinásobnou platinu. Pod osmi z jedenácti skladeb je podepsán jako spoluautor Mick Mars, a to i pod titulní skladbou!

Trhliny a záplaty

Ovšem byl zde problém. Dekadentní (což je hodně mírné označení) způsob života narušil nejen zdraví členů skupiny a často i jejich úsudek, ale zhoršil vzájemné vztahy v kapele. Celková situace nakonec roku 1992 vyústila v odchod Neila. Mötley Crüe měli sice takové jméno, že jim nedělalo problém ihned sehnat náhradu, ale doba se ubírala trochu jiným směrem, a pokud měla nějaká dobře rozjetá kapela naději přestát tyto změny, neměla by fanoušky unavovat změnami v obsazení. Leč, stalo se a nové album Mötley Crüe, s novým zpěvákem Johnem Corabim a obalem, snažícím se přiblížit dobovým módním tendencím, přes 7. místo v žebříčku získalo „pouze“ zlato. Hluboký propad zájmu o skupinu pak zakrátko po vydání tohoto snad až na Hooligan’s Holiday slabšího alba zapříčinil, že se skupina skoro na tři roky rozpadla.

Sešla se v původním složení na popud nového manažera až roku 1997, kdy zrealizovala nové studiové album Generation Swine. Vzhledem k přestávce a faktu, že Elektra nijak zvlášť neavizovala jejich novinku, bylo 4. místo v anketě Billboard a zlaté ocenění v podstatě úspěchem. Aby do budoucna předešli podobným nedorozuměním, založili si roku 1999 Mötley Crüe vlastní label, Mötley Records. Ovšem problémům to stejně nezabránilo. V tomto období to totiž vzdal další člen kapely, tentokrát Tommy Lee. Nahradil ho Randy Castillo a po jeho smrti dokonce bubenice Samantha Maloney. Navíc desky New Tattoo se prodalo pod  sto padesát tisíc kopií, což vedlo k dalšímu faktickému rozpadu skupiny.

Neil se rozhodl pro sólovou dráhu, Lee působil s kapelou Methods of Mayhem, Sixx byl členem skupin 58 a Brides of Destruction - a Mars? Ten zjistil výraznou manifestaci choroby, která ho trápila již léta předtím, totiž ankylosing spodylitis s, postupující zánět vazů v páteři, a odebral se do ústraní.  

Až roku 2004 se členové sešli v rámci turné a záznamu z něj, který obsahuje tři novinky. Deska získala platinu, což Neila, Marse, Sixxe a Lee utvrdilo, že čas návratu právě nastal. Potvrdilo to pak nejen čtvrté místo další desky Saints of Los Angeles, kterého se za první týden od vydání prodalo přes 90 000 kopií, ale i velký ohlas na turné, se kterým kapela objela celý svět. Takže, jak se zdá, přes všechnu tu tvrdou kritiku hair metalu nenakloněných publicistů druhé poloviny osmdesátých let Mötley Crüe chytili pověstný druhý (spíš už čtvrtý) dech a pořád mají co říct.

Kytary

Z celé plejády jeho nástrojů můžeme vyzdvihnout tři základní značky - Gibsony Les Pauly, Kramery a Fendery Stratocastery. Na Les Pauly Customy hrál zejména v počátcích kapely, v letech 1981-1983. Poté je v období turné k druhému albu začal doplňovat modely B.C. Rich Warlock, Hamer Blitz a „véčky“ jako Gibson Flying V či Guild Flying Star.

Jako výrazný „kramerista“ se projevil v době největší slávy Mötley Crüe, tedy ve druhé polovině osmdesátých let. Mars byl tehdy nejčastěji spojován s řadami Baretta a Pacer, série modelů Custom Shop přišla na řadu během turné k Girls, Girls, Girls (telecastery Kramer Custom Shop) a poté k Dr. Feelgood. To hrál mj. i na „zrcadlové“ Kramery telecastery.

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let „přešaltoval“ ke značce Fender (už na videu Don’t Go Away Mad hraje na Stratocastera). Počátek let devadesátých ho zastihl hned s několika značkami, kdy prim hrály kytary Fendery Stratocastery a Telecastery, Gibsony Les Pauly, Charvely Super Straty a Paul Reed Smithy.

První poloviny dekády dohrál zejména na stratocastery, od její poloviny dodnes k nim přidal Les Pauly, ESP, opětně PRS a Charvely a Gibsony řady Chet Atkins (Country Gentleman).

Na kytary natahuje struny Ernie Ball, většinou sady o síle .010-.046, řadu z nich má osazenu snímači Seymour Duncan a trsátka používá Ernie Ball o síle heavy. Nástroje má sice laděny standardně, často ale o tón níž, takže do transponovaného ladění D neboli: D, G, c, f, a, d1.

Aparáty

V tomto případě je situace daleko jednodušší. Přes všechny možnosti svůj zvuk doslova opírá o lety prověřenou klasiku, stowattové hlavy Marshall JCM800, Rivera Bonehead a Soldano SLO100 Super Lead Overdrive: „Marshall je klasika. Soldano produkuje velmi konkrétní sound, říkám tomu kamennej zvuk, a Rivera se doplňuje s Marshallem v takovou tu valící se zvukovou stěnu.“

V současné době přece jenom došlo k určité změně, kdy používá spíše padesátiwattovou hlavu JCM800, přes kterou táhne především talk box a pět hlav Soldano.

Mars v podstatě nepoužíval hlavy jako konečný zesilovací stupeň, ale jako základní prvek barvy tónu. Výsledný zvuk z nich pak přes switcher Rocktron RSB18 dál posílal ke koncovému stupni zesílení jeho pódiové sestavy, který tvořily power ampy, dva VHT Classic a jeden Crest 7001. První z nich posílaly signál do pěti beden Marshall 1960, osazených 4x12” Celestion Vintage 30, druhý do tří River Los Lobottom.

Efekty

U efektů je podobná situace jako u nástrojů. Mars za svou kariéru vystřídal velké množství nejrůznějších efektových zařízení. Zpočátku se podle slov svého dlouholetého technika Brenta Diamonda bránil neustále obnovovat své nastavení a zkoušet nová zařízení: „Původně měl velkou nedůvěru k digitálním mašinkám všeho druhu, takže opustit svoje prověřené krabičky a naplnit si rack procesory, z kterých vytáhne vždy jeden dva specifické efekty přes nějaký kontrolér - to ho moc nebralo.“

Z klasických krabiček a pedálů bychom tedy u něj v devadesátých letech našli wah pedál Dunlop Cry Baby a talk box Heil Sound, ostatní efekty svěřil rackovým zařízením jako Alesis Quadraverb, Dynacord Leslie Simulator CLS-222, Eventide Harmonizer H3000, Rocktron Replifex, TC Electronics M-1, klasickou Yamahu SPX-1000 včetně lampového předzesilovače CAE SE3. V poslední době zmizel i wah pedál jako samostatná jednotka a wah efekt dodává rack Dunlop DSR-1SR, který ovládá kontrolérem  Jeho vybavení pak doplňují noise gatey, dva Rocktrony Hush IIC a jeden IICX. K ovládání všech těchto zařízení mu pak slouží switching systém Rocktron Bradshaw RSB-12R.