„Sbírám kytary. Mám je ráda. Určitě bych žádnou neprodala. Jo, jedna výjimka byla - Flying V s tremolem Kahler. I když jsem ho využila na I Get Off, nevytvořila jsem si k němu žádný vztah, tak šel dál...“
(Lzzy Hale, Guitar Legends 2016)
Krásná blondýnka (v současnosti) s dlouhýma nohama a s velkou láskou k rocku a kytarám - no řekněte, není to fajn? A kolik je žen v rocku, které mají svůj signature model kytary? Navíc u takové firmy, jako Gibson?
Moc takových muzikantek opravdu není. Namátkou Joan Jett. A také i Sheryl Crow. Ale tím to tak končí.
No a teď se dopustím takové myšlenky: V tomto ranku, když pominu dívčí kapely jako takové, tak Lzzy Hale má velmi dobře našlápnuto až k takovým postům, jaký zaujímá dnes (či spíše sdílela) třeba Lita Ford. U ní sice mělo jedno album platinu (Lita), ale celkově její desky nikdy nedosáhly nějakých vysokých umístění. Zato Hale jede se svou kapelou Halestorm jako blesk, lépe řečeno jako bouře - jejich alba totiž mají stále zvyšující se ohlas, a to jak z hlediska umístění (tam již překonala Litu Ford), tak i z hlediska vzácných kovů.
Lzzy Hale
Elizabeth Mae „Lzzy“ Hale se narodila 10. října 1983 v Red Lionu v Pensylvánii. Jak sama říká, měla velké štěstí, že se narodila do muzikantské rodiny. „Táta byl baskytaristou a rodiče vůbec byli rockoví fanoušci. Takže jsem při hraní už na škole s různými partami neslyšela takové to typicky úzkostné - no páni, ona hraje rock, jen aby ji to nezatáhlo k drogám a tak...“ Další výhrou bylo, že její bratr Arejay byl také fanoušek rocku. Už od tří let chtěl pořád do něčeho mlátit. A když rodiče koupili malé Elizabeth dětské bicí, vždy, když nebyla zrovna nablízku, proplížil se do jejího pokojíčku a začal na ně hrát. „A to mi nakonec zůstalo,“ prohlásil na webu Pearl Drum Arejay Hale.
„Vyrůstala jsem na hudbě Black Sabbath, Deep Purple, Dio, Vanilla Fudge a dalších hardrockových kapel. Víte, já jsem ve svém věku nikdy nebažila po hudbě, co vyznávaly moje vrstevnice. Byla jsem spíše na klukovské straně.“
Už ve třinácti letech (jejímu bratrovi bylo deset) hrála v kapele se svým otcem, který to zkoušel na baskytaru: „V těch letech vám to připadá fajn, že hrajete v kapele s tátou, ale jak je vám tak patnáct šestnáct, najednou to už tak fajn není.“
A tak bylo nutno říci otci, že si raději najdou k sobě své vrstevníky: „Nebyl tomu rád, bylo to pro něj zklamání. Ale protože chtěl být in, nabídl nám, že nás aspoň bude vozit. Naši rodiče byli vůbec moc fajn, už jenom tím, že nás podpořili v tom, že chceme dělat rockovou muziku. Myslím si dokonce, že se spíše báli toho, abychom nešli s bráchou na studia, abychom se netoužili stát třeba lékaři nebo tak. Takže jsme jim po podepsání smlouvy s labelem zajistili nějakou práci pro nás, abychom jim tak aspoň trochu vyjádřili svůj dík.“
Halestorm
Jak už bylo řečeno, Halestorm vznikli vlastně už v době, když oběma sourozencům bylo třínást a deset let. O opravdové kapele ale lze mluvit, až když se k nim přidali Joe Hottinger na kytaru (v roce 2003) a Josh Smith na baskytaru (roku 2004). Kapela si svým průrazným stylem a vyloženě riffovými prvky dokázala rozšiřovat posluchačskou základnu do takové míry, že roku 2005 podepsala kontrakt s labelem Atlantic.
Výsledkem bylo EP One and Done a skupina začala shromažďovat materiál na debutové album. Po třech letech dalšího hraní a osobitě energického vystupování se nakonec dostavila do studia a vyexpedovala debut, který se stal hned vysoce úspěšným. Album Halestorm (2009, Atlantic) se rychle vyšplhalo v Billboardu na 40. místo, v sekci Rock získalo jedenáctou pozici a bylo oceněno zlatem - na debut neznámé kapely pod vedením dívky rozhodně ne špatné.
Tahákem alba byly skladby, jako It’s Not You či I Get Off, na kterých se, ostatně jako na většině skladeb na albu, podílel klávesista a zároveň producent Howard Benson, mimochodem dvojnásobný vítěz ceny Grammy v kategorii Producent (2007, 2008). Deska potvrdila kvality sestavy, kterou tedy tvořil kvartet Lzzy Hale (g, voc, key), Arejay Hale (dr), Joe Hottinger (g) a Josh Smith (bg). V realizačním týmu byla i známá hudební producentka a publicistka Kara DioGuardi.
Album kapelu katapultovalo do výšin rockového světa a skupina tak začala v podstatě dodnes nekončící turné, kdy neúnavně tráví svůj čas na cestách - průměrně hrají na dvě stě padeesát koncertů do roka.
Po koncertním albu Live in Phily (2010, Atlantic), které bylo důležitým potvrzením jejich live kvality, se kapela pustila do dalšího alba.
Výsledkem bylo The Strange Case Off (2012, Atlantic), kde je výhradním autorem či spoluautorem již Lzzy Hale. Jenže kdo by si pomyslel, že to bude krok zpátky, tak by se mýlil. Za prvé měla za sebou kapela celé tři roky na cizelaci a ověření úspěšnosti nového repertoáru a za další byl skvělý tah, že na realizaci se podílela celá řada prominentních hostů - můžeme zde tak zmínit Wolfganga Van Halena na baskytaru, Jamieho Muhoberaca na klávesy (spolupracoval s the Rolling Stones, Fleetwood Mac a dalšími) nebo na kytaru Phila X či dokonce Slashe. Navíc skladby Hale vždy psala spolu s nějakým vyhlášeným producentem, který je pod nimi i podepsán. Dobrý, velmi dobrý tah, holka...
Deska se umístila výrazně lépe než debut, pronikla dokonce do vysokých míst v anketách Japonska či Anglie. Doma v USA vystoupala do patnáctého místa a v Top Rock obsadila sedmé místo. A jako předchozí album, opět získala zlato. Pilotní skladbou je hned úvodní, Love Bites (So Do I), která dokonce získala cenu Grammy v kategorii Best Hard Rock / Metal Performance.
Teď ovšem měla kapela před sebou velký oříšek - vydat třetí album, to album, které bývá pro další setrvání skupiny tím určujícím bodem. Prostě buď se povede a ukáže, že kapela má potenciál, nebo propadne a všechno bylo jen hodně povyku pro nic.
Trojka, Into the Wild Life (2015, Atlantic), vyšla opět po třech letech intenzívního hraní a... jednoznačně se povedla. Zde se přesně zúročilo to, co je jedním ze základních bodů úspěchu desky každého hudebního tělesa - prověřit repertoár ještě předtím, než ho vydám, na koncertech, na tom, jak ho přijímají fanoušci. To se cca od poloviny osmdesátých let v podstatě vytratilo a v poslední době se to tak tak začíná vracet zpět.
V každém případě deska opět vylétla ještě výše než předchozí opus, v rockových anketách USA i UK obsadila první pozici, V Billboardu Top 200 se umístila na pátém místě a v Anglii na místě desátém. Album proniklo i do dalších zemí. Výhradní autorkou je Hale a s ní i Hottinger, role producentů - spoluautorů na všech skladbách Hale zachovala stejně jako u minulých desek. Zajímavou novinkou byl i autorský vklad producentky z country světa, usměvavé blondýnky Natalie Hemby, která se podílela na skladbě What Sober Couldn’t Say. A to, že deska zatím nezískala nějaký vzácný kov, je jen a jen z toho důvodu, že stejně, jako u předchozích, neuplynula ještě určitá doba. Jsem ale přesvědčen, že nejméně americké zlato určitě získá.
Při tomto vytížení dnes třiatřicetiletá vichřice stihla celou řadu dalších aktivit, mezi něž patří třeba koncertování s vyhlášeným Trans-Siberian Orchestra, spolupráce se Stone Sour, Black Stone Cherry, Shinedown, Dream Theater...
Kytary
Jednoznačnou klasikou v současné době je pro Hale její signature kytara, vyrobená od Gibsona. Kytara je osazena snímači ’57 Classic u krku a ’57 Classic Plus u kobylky. Tělo i krk je z mahagonu, hmatník je palisandrový, knoflíky i pickguard včetně hardwaru jsou ve zlaté barvě, což krásně sedí k celkové bílé barvě nástroje. Výsledkem je velice elegantně působící kytara.
Hale je jinak zcela ve znamení kytar Gibson. Nejde zdaleka „jen“ o Explorery, Hale hraje i na bílého Les Paul Custom (má i silverburst), dále vlastní limitovanou edici modelu Flying V (Tribal), Joan Jett Signature Melody Maker, zahraje si na Firebird V i na Reverse Flying V. V její sbírce bychom nalezli i BC Rich Mockingbird: „To byla moje první kytara. Až pak, když jsem našetřila něco peněz, přišel čas na první Gibson Les Paul. Tím byl Custom Tobacco Burst. Mám ho stále, protože jsem si zamilovala jeho vřelý, plný tón.“
Aparáty
I ve výběru aparátů zůstává zcela při klasice. Má za sebou half stacky Marshall s bednami 1960 4x 12” a hlavami JCM800. Na pódiu bychom našli i 1959RR, limitovanou edici Randy Rhoads. Z jiných značek lze maximálně zmínit pro jedno období i EVH 5150 III
Efekty
K úpravě svého signálu používá Hale jen wah pedál Dunlop Jerry Cantrell, nakopávadla MXR MC-401 Boost/Drive a MXR Zakk Wylde Overdrive, doplněná analogovým delayem MXR Carbon Copy. A... to je vlastně všechno.
www:
