"Lightnin' změní akord jen tehdy, až to bude chtít zase jenom Lightnin'."
Lightnin' Hopkins (Root of Blues Revue, 1969)
Úvodní slova našeho článku jsou reakcí Hopkinse na časté dotazy hudební veřejnosti ohledně stylu jeho doprovodné hry. Jednoduše řečeno, rytmiku hry a změny akordů zcela podřídil feelingu svých skladeb, což případným doprovodným muzikantům přinášelo velké potíže, protože velmi těžko odhadli, kdy Hopkins ukončí frázi, kdy dojde ke změně akordu, v jakém tempu bude pokračovat druhá sloka atd. Jenže to byl právě jeden z oněch charakteristických rysů, které se staly pro Hopkinse typickými a vynesly ho zcela zaslouženě na piedestal bluesových kytarových legend.
Pro hodně posluchačů, kteří se snažili tohoto kytaristu srovnávat s dalšími osobnostmi bluesové muziky, byl jeho styl hry na první pohled chaotický. V podstatě to kdysi vyjádřil Billy Gibbons, který se jednou, ještě jako člen Moving Sidewalks, dostal na koncert Lightnin' Hopkinse a při sledování jeho doprovodu prohlásil: "... on snad ani neví kdy měnit akordy." Billy, později leader proslulých ZZ Top, chtěl jako fanoušek Hopkinsovy tvorby význam těchto slov zmírnit, ale sám Lightnin' mu dával za pravdu, protože když už tehdy slyšel Gibbonsovu poznámku, naklonil se z pódia a prohlásil onu větu, kterou jsme použili v záhlaví naší studie.
Proti svým zvyklostem jsem se o jeho stylu hry zmínil již v úvodu, protože to je jeden z nejcharakterističtějších prvků, kterých si posluchač všimne.
Lightnin' Hopkins byl jedním z nejvýraznějších představitelů texas blues, stylu, jehož kořeny byly vytvářeny osobnostmi jako Blind Lemon Jefferson či Blind Willie Johnson. Hopkins navázal na jejich odkaz, pomohl definovat tento styl včetně zařazení určitých prvků country blues (zejména aplikací durových sekvencí) a ač hrál i na elektrickou kytaru, základem jeho cítění bylo vždy akustické blues (myslíme tím teď formu a feeling skladby). Díky těmto skutečnostem, ke kterým bychom mohli přičíst nejen vynikající schopnost improvizace jak vlastní hry na kytaru, tak i při skládání textů, které vznikaly často až ve studiu, ale i fascinující počet více než 600 skladeb, řadíme jeho vklad z hlediska vývoje žánru a hry na kytaru k řadě velikánů, kteří se přímo promítli do tzv. "generace B. B. Kinga" (vedle Kinga jmenujme např. Johna Lee Hookera, Howlin' Wolfa, Leadbellyho, Alberta Kinga, Alberta Collinse, Freddieho Kinga a Otise Rushe). Ti se pak sami stali vzory pro "Claptonovu bluesovou generaci" (patří sem mj. Mike Bloomfield, Peter Green, Jimi Hendrix, Rory Gallagher, Stevie Ray Vaughan, Jeff Healey, Robert Cray, Buddy Guy, Gary Moore...) a jejich následné pokračovatele, z nichž aspoň za současné kytaristy můžeme jmenovat např. Kennyho Wayne Shepherda.
"... zahrál's to hrozně, chlapče."
Sam Hopkins se narodil 15. března 1912 v Centerville v Texasu. Jak on sám, tak i všichni jeho sourozenci zdědili lásku k hudbě po otci, Abe Hopkinsovi. Poté, co byl Abe zabit při jedné hádce kvůli kartám, se celá rodina odstěhovala do Leony, kde se protloukali, jak se dalo. Světlými okamžiky jejich života, naplněného námezdní prací, se tak stávala nedělní setkání organizovaná místní farností. A právě na jednom z těchto pikniků se mladý Hopkins setkal s Blind Lemon Jeffersonem.
Sam se už tehdy pokoušel nějaký čas hrát na kytaru. Od osmi let se začal učit od svých starších bratrů, Johna, Henryho a Joela a vyrobil si i svůj vlastní nástroj, k jehož výrobě mu stačila krabice na doutníky, pár kusů dřeva a telegrafní dráty. S touto kytarou se pak onu neděli protlačil o přestávce až k Jeffersonovi a přehrál mu několik věcí. Jak v dalších desetiletích vzpomínal, první reakce Blind Lemona nebyla přívětivá. "Zahrál's to hrozně, chlapče," řekl mu tehdy Jefferson, ale pak mu někdo sdělil, že se jedná o osmileté dítě a Lemon, tehdy už uznávaná veličina texaského blues, ukázal Hopkinsovi několik licků a přiměl ho ke slibu, že se kytaře bude věnovat i dál. Dokonce mu i nabídl místo ve svém doprovodu, takže se Sam stal na nějaký čas jeho průvodcem a občas si spolu i zahráli. V každém případě od něj Hopkins pochytil mnoho zkušeností a ty se rozhodl aplikovat podle vlastních představ.
Stát se pouličním muzikantem byla podle Hopkinse jediná možnost, jak se věnovat blues. Odvrhl školu i práci na farmě a začal se toulat s kytarou. Právě v této době se několikrát objevil i jako Jeffersonův souputník, kdy se snažil stále více tříbit svůj styl. Dal se také dohromady se svým bratrancem, klavíristou, známým pod přezdívkou Texas Alexander, se kterým nejen několik roků hrál po všech možných místech včetně těch nejhorších náleven a putyk, ale pochytil od něj i životní styl na hraně společnosti a zákona. Hopkins dokonce zákon několikrát překročil, na začátku 30. let se stal i členem jednoho z místních gangů, takže polovina dekády ho zastihla ve federální věznici.
Po návratu pověsil kytaru na zeď, začal farmařit, oženil se a snažil se usadit. Podle jeho vzpomínek ale pořád na hudbu myslel, prý i při práci na poli ho napadaly skladby, které se snažil si zapamatovat, aby později, až se, jak byl stále více přesvědčen, vrátí k blues, měl svůj vlastní repertoár. A to se mu nakonec podařilo.
Od Sama k pseudonymu Lightnin'
Spolu s Texas Alexanderem se Hopkins vrátil do Houstonu a začali hrát, kde se dalo. I když poválečný bluesový trh byl spíše ve znamení Charlese Browna a T-Bone Walkera, zájem o syrové blues trval. Po klubech a scénách objížděli lovci talentů a snažili se objevit nějaká slibná jména. A tak se roku 1946 stalo to, že když dueto zrovna hrálo v jednom klubu, uviděla je Lola Anna Collum, manažerka a lovkyně talentů pro Alladin Records. Přesvědčila Hopkinse, aby Alexandera opustil a dal se dohromady s dalším jejím úspěšným objevem, klavíristou Wilsonem 'Thunder' Smithem. Hopkins souhlasil, a protože vzniklé duo začalo používat název Thunder, došlo na radu manažerky i ke změně Hopkinsova jména Sam na Lightnin'. Na samém konci roku 1946 vznikl regionální hit, Katie Mae Blues, první z několika desítek skladeb pro label Alladin Records.
Během dalších let vyprodukoval sérii úspěšných skladeb, které mu otevřely cestu do větších gramofonových společností. Vedle Short Haired Woman, Abilene, Shotgun Blues a Big Mama Jump! se dobře umístil i T-Model Blues, do celostátních anket pak Hopkins úspěšně vstoupil s hity Give Me Central 209 a Coffee Blues, v polovině padesátých let zazářil "elektrickými rychlovkami", jak říkal, a to tituly Lightnin' Boogie či Hopkin's Sky Hop, které natočil s kombem obsahujícím bubeníka Bena Turnera a baskytaristu Donalda Cookse.
Na houpačce
S nástupem rock and rollu ale začala jeho hvězda pohasínat. Pro nastupující generaci bylo jeho venkovské, syrové blues příliš staromódní, takže i když bylo jméno Hopkins uznáváno a k jeho odkazu se hlásily takové osobnosti, jako např. B. B. King, Buddy Guy či Albert Collins, zájem o jeho nahrávky se ocitl prakticky na nule. Naštěstí se na samém přelomu padesátých a šedesátých objevil boom zájmu o folkovou hudbu, a tím se dostalo mj. i na dřevní blues. Tehdy Hopkinse "znovuobjevil" Mack McCormick, který ho začal propagovat jako folk-bluesového umělce, což bylo v té době dobrým tahem. McCormick mu také produkoval i první album z tohoto období, které vzniklo tak, že ho Lightnin' nahrál na jeden mikrofon ve svém malém bytě, ještě k tomu jen na vypůjčenou kytaru. Album zaznamenalo úspěch a Hopkins se znovu odpíchnul ode dna a to dost velkým tempem.
"Zaplaťte předem, jinak nehraju."
Jednoznačný úspěch těchto nahrávek přilákal i management dalších, daleko větších a mocnějších firem. Postupem času se jich vystřídala celá řada, kdy vedle známých labelů vycházely Hopkinsovy desky i u malých, v podstatě až regionálních firem. Hopkins měl totiž tu vlastnost, že pokud mu dopředu zaplatila nějaká firma (platbu předem nekompromisně vyžadoval,č a to i od promotérů koncertů a festivalů), tak byl ochoten natočit cokoli pro kohokoli. A pokud si myslíte, že by trpěl nedostatkem materiálu, tak se mýlíte. Lightnin' měl totiž tu vlastnost, že dokázal složit skladby hned na místě. Říkal jim "písně ze vzduchu", protože je skutečně a doslova "tahal" z atmosféry, z okolí kolem sebe. Což mu ale přineslo i tu výhodu, že ve svých textech okamžitě reagoval na bezprostřední realitu. Prostě, jak říkali jeho nejbližší spolupracovníci, když potřeboval peníze, zašel do nejbližší vydavatelské společnosti a když mu zaplatili, nahrál pro ně album. Pohrdání jakýmikoli smlouvami ho sice několikrát dostalo do problémů, ale rychle se z nich dostal dalšími nahráváními pro toho, kdo mu nabídl víc...
Z putyk do světa
Stoupající ohlas na jeho tvorbu ho ze zakouřených putyk přivedl do větších sálů a koncertních hal, významná hudební periodika (jako např. Downbeat) mu udělila několik prestižních cen, několikrát se objevil v televizním vysílání, velký úspěch měla i turné po Evropě a Japonsku. K jeho odkazu se začali hlásit i další muzikanti, jako Johnny Winter, Billy Gibbons, Bob Dylan. Roku 1966 se ocitl na jednom pódiu s Grateful Dead, v anketách si velmi dobře vedly i další jeho hity, jako např. 75 Highway, You're Gonna Miss Me, Katie Mae, Penitentiary Blues, Black Cat Bone a zejména Mojo Hand. Jeho vystoupení se stávala populárními i kvůli jeho naprostému přehlížení faktu, pro koho zrovna hrál, kdo seděl v publiku. "I když byl třeba v nablýskaném Lincolnově Center Hall, i když byly v publiku společenské či hudební celebrity, hrál, choval se a povídal svoje postřehy úplně stejně nenuceně, jako když si zalezl do nějakého zaplivaného pubu v Houstonu," řekl o něm baskytarista Leonard Gaskin.
V 70. letech musel Hopkins své tempo kvůli chatrnému zdravotnímu stavu výrazně zpomalit, ale i přesto natáčel a vystupoval, kdy si zamanul. Ať už kolem něj šly jakékoli trendy, nikdy se nenechal zmanipulovat k nějakým ústupkům. V tomto ohledu vlastně zůstal regionálním muzikantem v tom nejlepším slova smyslu. Měl vždy raději spontánnější venkovské publikum než rezervované posluchače z města. V tomto ohledu se také odehrálo jeho zcela poslední vystoupení. Hrál v jednom houstonském klubu, kde ho napjatě sledovalo publikum, plné úcty k živoucí legendě. Po přestávce si ale do první řady sedl jeden z jeho starých známých (některé prameny uvádějí, že to byl jeho strýc), kterého znal ze svých začátků, a koncert se zakončil v pohodovém duchu. O několik dní později, 30. ledna 1982, Lightnin' Hopkins zemřel.
Kytary
Hopkins byl také mj. znám i tím, že mu bylo prakticky jedno, na jakou kytaru hraje. Ze všech možných nástrojů, které se mu dostaly do rukou, byl sice v občasných delších časových úsecích nejvíce vídán s akustickými a elektroakustickými kytarami Gibson, na nějaký čas si oblíbil i Fendery Stratocastery a pololuby Guild, ale nikdy se na žádnou značku, firmu či na nějaký určitý model nefixoval. "Ať už měl v rukou cokoli, Lightnin' zněl vždy jako Lightnin'," prohlásil McCormick, někdejší producent jeho desek ze 60. let.
Aparáty
Stejný přístup měl i k aparátům. Prostě: co bylo po ruce, na to hrál. Pokud si ale mohl vybrat, dával přeci jenom přednost kombům Fender, ale i v těchto případech mu bylo v podstatě jedno, o jaký typ jde. "Lightnin' to nikdy nijak zvlášť neřešil," řekl v jednom interview pro Jazz Revue bubeník Francis Clay. "Potřeboval prostě jen zesílit tón. Jak a přes co to bude, to nechával na starosti studiím a producentům svých vystoupení. Chtějí, abych hrál, tak ať se postaraj, říkával."
Efekty
Totéž lze prohlásit o jeho efektech. Prakticky žádné nepoužíval, jen ve studiích si nechával svůj tón projet, jak říkal, přes tape-echa a reverby.
CHARAKTERISTIKA TEXAS BLUES (V DOBĚ LIGHTNIN' HOPKINSE)
Na rozdíl od kytaristů Delta blues, kteří preferovali ostinátní basové figury a bottleneck slide, se představitelé Texas blues soustřeďovali na vzájemné doplňování kytary a zpěvu a to často tím způsobem, že, lapidárně řečeno, pokud se zpívalo, kytara mlčela. Důraz byl kladen i na vyhrávky v pauzách mezi zpěvem, kytara zde většinou plnila funkci odpovědi k lince zpěvu s přihlédnutím k doprovodu a k tónině. Ve srovnání s dalším idiomem, s Memphis blues, kde šlo většinou o duo a vzájemnou spolupráci mezi střídáním doprovodu a sóla, v Texasu měli kytaristé snahu hrát sami s důrazem na jednotlivé tóny a celkové sólové vyznění. Sólové vyhrávky často probíhaly tak, že i když nebyly doprovázeny doprovodnou či basovou linkou, dal se z nich vycítit sled akordů. I rytmická souvislost a zaběhlé modely zde byly využívány v daleko menší míře, než v jiných oblastech. Právě tento znak se stal pro Hopkinse určujícím prvkem.
DISKOGRAFIE
Hopkins patří, stejně jako řada dalších z klasických bluesmanů, k těm osobnostem, u nichž je trochu problém s kompletací přehledu nahrávek a jejich zařazení. Jde např. o to, že řada firem vydala desky sice se stejným titulem, ale s více či méně odlišným obsahem a naopak, u některých alb se setkáme s tím, že, ač jiného či lehce změněného názvu, obsahují prakticky identický materiál. Mnohé desky také vznikly způsobem jen prostého doplňování starších nahrávek novými atd. Proto jsem zde zvolil spíše výběrovou diskografii, kde jsou tyto matoucí možnosti eliminovány. Musíme mít také na paměti, že některé firmy se u tohoto kytaristy ve snaze zmapovat jeho tvorbu nezdržují přísným dělením na profilovou, základní desku, rarity či kompilace, takže dochází často ke stírání rozdílů mezi těmito kategoriemi třeba už jen tím, že k remasterovanému starému albu se přidá jen několik skladeb, často třeba jen jedna - a máme zde úplně nový titul, řazený do profilových alb atd.
A) LIGHTNIN' HOPKINS SÓLOVĚ:
A.1) Základní, profilová alba (pouze výběrová diskografie, jejich počet by přesáhl číslo 120):
Lightnin' Hopkins 1946 - 1960 (1946, shrnující, ilustrativní výběr, Story of Blues)
Blues Train (1951, Mainstream)
Strikes Again (1960, Collectables)
Autobiography in Blues (1960, shrnující výběr, Tradition)
Country Blues (1960, Tradition)
Lightnin' and the Blues (1960/1962, Herald/Imperial)
Last Night Blues (1961, Fantasy/Bluesville)
Lightnin' (1961, Prestige/Fantasy)
How Many More Years I Got (1962, Fantasy)
Lightnin' Sam Hopkins & Spider Kilpatrick (1962, Arhoolie)
Mojo Hand (1962, Prime Cuts/Collectables)
Lightnin' & Co. (1963, Bluesville)
Blues in My Bottle (1963, Fantasy/Bluesville)
Goin' Away (1963, Fantasy/Bluesville)
Smokes Like Lightning (1963, Fantasy/Bluesville/Original Blues Classic)
Sometimes I Believe She Loves Me (1964, kompilační nahrávky z let 1961 - 1966, s Barbarou Dane, Arhoolie)
Down Home Blues (1964, Bluesville)
Hootin' the Blues (1965, live z Philadelphie, obsahuje Blues Is a Feeling, Fantasy/Prestige)
My Life in the Blues (1965, Prestige)
Soul Blues (1966, Fantasy/Prestige)
Something Blues (1967, Verve)
Lightnin', Vol.1 (1967, Arhoolie/Poppy)
Texas Blues Man (1969, Arhoolie)
Double Blues (1973, Fantasy)
Po' Lightnin' (1988, Arhoolie)
Lightnin' Hopkins (1990, Jazz Man)
Cadillac Man (1994, rive Archive)
A.2) Kompilace (vydání, přímo zamýšlené, jako výběry z jeho tvorby a vyčleněné z profilových alb, pouze výběrový seznam, celkový počet by přesáhl číslo 110):
His Greatest Hits (1964, Bluesville)
Best of Lightnin' Hopkins (1969, Legacy)
Early Recordings: Vol.1 (1971, Arhoolie)
Golden Classics, Vol.3: Prison Blues (1989/1990, Collectables)
The Complete (1991, live snímky, Prestige/Bluesville)
Golden Classics, Vol.1: Drinkin' in the Blues (1991, Collectables)
Lost Texas Tapes, Vol.1-5 (1991, Collectables)
Golden Classics, Vol.3: Mama & Papa Hopkins (1989/1991, Collectables)
The Very Best of Lightnin' Hopkins (1999, Tradition)
Straight Blues (1999, Bluesville)
Lightnin' Strikes (2002/2005, Get Back/Prestige)
The Best of Lightnin' Hopkins (2004, výrazné a ilustrativní vydání, Prestige)
A.3) Doporučené nejvýraznější, jeho tvorbu všeobecně shrnující kompilace:
Mojo Hand - Lightnin' Hopkins Anthology (1993, 2CD, velmi široký záběr z jeho kariéry, Rhino)
Texas Blues (1990/1991, konec 50. let, v edici Gold Star Sessions, Vol.1-2, Arhoolie)
The Herald Recordings (1991, nahrávky z období kolem roku 1954 na elektrickou kytaru a s kapelou, Collectables)
A.4) Rarity, sběratelské cennosti:
Lightnin' Hopkins & John Lee Hooker (1969, Storyville)
Dirty Blues (1971, Mainstream)
Live! At the 1966 Berkeley Blues Festival (1966/1975, live, Arhoolie)
Electric Lightnin' (1984, JSP)
B) KDE JEŠTĚ VŠUDE MŮŽEME NAJÍT JEHO KYTARU + NEJVÝRAZNĚJŠÍ HOSTOVÁNÍ A ÚČAST NA PROJEKTECH:
(zde spojujeme obě kategorie, které jinak uvádíme samostatně, protože charakter jeho hostující činnosti byl často chápán spíše jako účast na sessionech, z nichž mnohé vzešly z jeho podnětu a nakonec se uvedly pod jeho jménem bez ohledu na osobnost hostů). Opět uvádíme pouze výběrový seznam, protože počet titulů, na kterých je vedle profilových a kompilačních alb jeho kytara, by lehce přesáhl číslo 490:
Vedle spolupráce např. se Sonnym Terrym, Browniem McGhee, Big Joe Williamsem, Otisem Spannem, Johnem Lee Hookerem, Grateful Dead, B. B. Kingem a dalšími najdeme jeho vklad na velmi dlouhé řadě tematicky zaměřených kompilací takových edičních řad, jako např. Classic Blues (vycházelo na konci 60. let u BluesWay), Legacy of the Blues (začátek 70. let), v 90. letech na počátku to byly např. řady Greatest in Country Blues, Kings of the Blues Guitar, Blues Masters a Blues Legends (u Castle), v polovině Blues Classics (MCA) a na konci dekády Best of the Blues (BMG) či Blues After Hours (Delta) a po roce 2000 Best of Blues (Madacy) či u nás hodně proslulá řada Legendary Blues Treasures, Vol. 1 - 10 (2004, Membran Music)...
C) DVD + VIDEO:
Např. Master of the Country Blues (1995, Yazoo), Lightnin' Hopkins: 1960 - 1979 (2002, Vestapol) včetně dokumentu To Blues Accordin' to Lightnin' Hopkins z roku 1967...
