„Tu dobu si vlastně ani nepamatuju. Dočetl jsem se o ní po letech až v novinách...“
Joe Perry a jeho odpověď na otázku, jak prožíval závratné úspěchy kapely v první polovině sedmdesátých let, kdy se spolu s Tylerem stal drogově závislým
Tak a nyní trochu zbystříme pozornost. Jistě, ano, Perry je členem světoznámého hardrockového kolosu Aerosmith s více než sto padesáti milióny prodaných nosičů po celém světě a „tvůrcem“ Toxic Twins, trochu pejorativně a víceméně trefně médii pojmenovaného tandemu se zpěvákem Stevenem Tylerem, ale v jeho případě jde také o výraznou skladatelskou osobnost, multiinstrumentalistu a samozřejmě vynikajícího kytaristu s osobitým citem pro tón a vedení linky sóla.
Proč tento na první pohled jemně dilematický úvod? Protože se domnívám, že právě Perry patří mezi ty kytaristy, jejichž úloha je vzhledem k věhlasu kapely tak trochu zastíněna. Nestojí takovým způsobem v popředí, jako, pokud můžeme takto srovnat, například Keith Richards z Rolling Stones, Angus Young z AC/DC či Slash z Guns N’Roses či Velvet Revolver. Samozřejmě, už jenom z hlediska historie můžeme u těchto příkladů namítnout, že v případě Richardse šlo zcela o nový, stylotvorný přístup (např. úloha riffu), u Younga zvýraznění bluesového feelingu v hřmícím hard rocku (v sólech) a konečně u Slashe pak mj. obrácení zájmu kytarové veřejnosti na les pauly. Jenže my můžeme Perryho posuzovat vlastně i z tohoto hlediska. Protože to byl právě on, kdo spolu s nemnohými dalšími nepřehlédnutelně upozornil zejména na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století na hardrockový feeling kytarového sóla a pomohl ho ve světě propukajících grungeových doprovodných struktur na jedné straně a doznívajícího ekvilibristického vypětí schematicky stále stejných, technicky velmi heavy-heavy náročných jízd na straně druhé redefinovat.
Cože? Že vás zarazilo to slovo „nemnohými“? Ale ano. U těch kapel, které se znovu vracely a dávaly se opětně dohromady pod dojmem sílícího zájmu o hudbu první poloviny sedmdesátých let, se v rámci jejich kytarových protagonistů předpokládaly určité výkony – nadšení z jejich návratu až na výjimky ale netrvalo příliš dlouho. U Aerosmith ale ne. Tahle partička byla vždycky hodně vidět, a to je znát. A to jsme se ani nedotkli věkové struktury fanoušků ve srovnání s reuniony dalších skupin...
Anthony Joseph Perry se narodil 10. září 1950 v Lawrence v Massachusetts. Z otcovy strany je to napůl Portugalec, už jeho dědeček změnil rodové jméno Pereira na Perry. Z matčiny strany jde zase o Itala. Kytaru sice dostal již v pěti letech, ale do ruky ji vzal jako patnáctiletý: „Domluvil jsem si lekce u jednoho chlápka, a když jsem tam šel podruhé, stál před jeho barákem pohřební vůz. Můj učitel umřel, a to byla moje poslední lekce na kytaru, kterou jsem kdy podstoupil. Kdo ví, no, jestli to nebylo kvůli mně. Neudělal jsem totiž na něj příliš dobrej dojem...“
Arrow? Aero?
Jako teenager prošel řadou skupin (Flash, Just Us, Plastic Glass), významnější se stala až The Jam Band, kterou založil spolu s Tomem Hamiltonem (bg), budoucím kolegou z Aerosmith. Jeho idoly v této době byli zejména The Beatles, Rolling Stones, Peter Green, Yardbirds, John Mayall, Roy Orbison, Ike a Tina Turnerovi, Gene Vincent, Shadows, Ventures, později i Jeff Beck, Jimi Hendrix a další.
Po přestěhování do Bostonu potkali Perry s Hamiltonem bubeníka Joeyho Kramera, studenta z Berklee, a zpěváka Stevena Tylera, působícího na regionální scéně i jako bubeník. Slovo dalo slovo (Tyler prohlásil, že pokud půjde do kapely, tak jedině jako frontman) a tato čtveřice se dala pod názvem Aerosmith (když předtím odmítli taková jména, jako The Hookers či Spike Jones) dohromady.
Vydařený start do stratosféry...
Sestavu doplnil další kytarista Ray Tabano a skupina začala vystupovat po místních scénách. V průběhu času (roku 1972) pak došlo ke změně, kdy Tabana nahradil Brad Whitford, také studující Berklee a člen kapely Earth Inc. Počátkem sedmdesátých let se tedy Aerosmith ve složení Steven Tyler (voc), Joe Perry (g), Brad Whitford (g), Tom Hamilton (bg) a Joey Kramer (dr) postavili na startovní čáru a vyrazili. A že jim to šlo dobře...
Stále sílící ohlas na jejich vystoupení, kde už tehdy hlavní úlohu hrál Tyler s Perrym, je přivádí k podpisu smlouvy s Columbia Records. Už na prvním albu, které se stalo úspěšným až nějakou dobu po svém vydání, uvádí svůj nadčasový hit Dream on. I druhá deska, Get Your Wings, jakkoli potom úspěšná, si na svůj sukces musela počkat. Opravdový celosvětový průlom pak přichází až díky Sweet Emotion a Walk this Way a albu Toys in the Attic, které vytváří ze skupiny přední představitele dobové hardrockové scény. Rockový svět se tak seznamuje s jejich osobitým soundem, opírajícím se o výraznou, na bluesrockových základech postavenou sólovou hrou Joea Perryho a expresivním zpěvem Stevena Tylera. Určitá počáteční stylizace k tvorbě a odkazu Rolling Stones zde postupem jejich vývoje začíná ustupovat vlastnímu projevu, ve kterém vedle již zmíněných atributů převládá spojení chytlavého, mnohdy deklamovaného refrénu s výrazným hardrockovým cítěním.
... a tvrdé přistání
Deska byla oceněna osminásobnou platinou, velký úspěch sklidil i další opus, Rocks. V tomto období byli Aerosmith spolu s Kiss řazeni k největším koncertním hardrockovým atrakcím amerických pódií. Problémy ale na sebe nedaly dlouho čekat. Jak se stalo již smutným obvyklým pravidlem, skupina sklouzla do propadliště drog. Jednotliví členové se stali těžce závislými, nezáviděníhodný prim v tom vedli „toxická dvojčata“ Joe Perry a Steven Tyler (od toho tedy onen mediální název Toxic Twins). Oba dva hlavní protagonisté se také začali odcizovat, což nakonec, po albu Draw the Line a koncertním Live! Bootleg vedlo k tomu, že během natáčení Night in the Ruts Joe Perry, autorská a interpretační opora, odchází, cituje hudební rozdíly a zklamání s dalším vývojem skupiny. I když tyto desky nebyly slabé, i když zaznamenaly velký prodejní úspěch, přesto ve srovnání s předchozí produkcí kapely se jednalo o celkový pokles.
Joe Perry Project
Joe Perry to dál zkouší již pod vlastním jménem. Zakládá skupinu Joe Perry Project (Whitford také působí s vlastním tělesem, St. Holmes – Whitford Band) a pokouší se navázat na ohlas svého jména u Aerosmith. Prvním albem Let the Music Do the Talking se mu to docela daří, deska se umisťuje na 47. místě Billboardu a nakonec její prodeje dosahují čtvrt miliónu kusů. Jenže, co je to platné, do úspěchů jeho předchozího působiště to má fatálně daleko. Kapela ve složení Perry, Ralph Morman (voc), David Hull (bg) a Ronnie Stewart (dr) se začíná soustřeďovat zejména na koncerty. Podceňuje tak autorskou přípravu na další album, takže I’ve Got the Rock‘n’Rolls Again se v podstatě stává propadákem. Personální změny jsou čím dál častější (Mormana nahrazuje Joey Mala, toho zase Charlie Farren), i zde nastupují problémy s drogami a celý Project začíná spět k zániku. Na tomto směřování nic nezmění ani výrazná změna v obsazení, kdy se ve složení objevují Cowboy Mach Bell (voc), Danny Hargrove (bg) a Joe Pet (dr). Výsledkem je album Once a Rocker, Always a Rocker, jehož se prodá sotva na čtyřicet tisíc kusů. Kapela se pod dojmem těchto událostí nakonec rozhodne vyjet na své poslední turné, kde se jako podnět k dalšímu vývoji objevuje Brad Whitford. Oba dva bývalí kolegové si jednoznačně uvědomují, že jejich sólové projekty zcela zklamaly. Druhá strana v čele s Tylerem si je také vědoma autorské i interpretační síly kytarového tandemu, takže roku 1984 dochází k opětnému reunionu původního složení Aerosmith. Výsledné album Done with Mirrors s vtipně pojatým obalem se sice pořád nedá srovnávat s původní tvorbou tohoto kvinteta, ale na druhou stranu přece jenom poukazuje na opětný návrat skupiny jako celku a restart autorského dueta Perry – Tyler a předznamenává tak další, tentokrát již významnější, úspěchy.
Album tak sklidilo pouze zlaté ocenění, ale ohlasy na návrat klasické sestavy jednotlivé členy přesvědčily k jednomu radikálnímu kroku – nástupu na intenzivní odvykací kúru. Všichni si totiž byli vědomi, že pokud další album nebude „bomba“, tak jako kapela končí.
A zase znova, až nad mraky...
Po opětném usazení sestavy se Aerosmith začínají projevovat i autorsky a po řadě trochu opatrnicky vydaných koncertních titulů Classic Live a Classic Live II přicházejí s prvním silným albem Permanent Vacation. Ještě předtím však začíná jejich jméno doslova zářit na hudebním nebi všeobecně velmi podařeným spojením kapely s raperskou formací Run-DMC v cover verzi skladby Walk This Way. Novému albu, které se stane mnohonásobně platinové, to významně pomůže, takže hned dvě skladby z LP se stávají velkými hity, Dude (Looks Like a Lady) a Rag Doll. Aerosmith zde předvádějí svůj typický hard rock v muzikantsky i skladebně usazené souhře. Po řadě vyprodaných turné a několika kompilacích přichází skupina s fenomenálním LP Pump, které nakonec dosáhne na sedminásobné platiny, a to jak v USA, tak kupříkladu i v Kanadě. Aerosmith se tak znovu mohou počítat mezi nejznámější skupiny světa s tím, že i přes dvě výrazné osobnosti, Stevena Perryho a Joea Perryho, znějí velice kompaktně s velkým důrazem na ústřední melodii a skladbu jako takovou. Nezapomínají s invencí sobě vlastní ani na úlohu kytarového sóla, což jim jen příznivě nahrává k návratu mezi klasické kapely první poloviny 70. let. Sestava Tyler, Perry, Brad Whitford, Tom Hamilton a Joey Kramer tak dokazuje svou instrumentální sílu i širokou autorskou invenci.
... a ještě dál, až do vesmíru
Ve srovnání s takovým Alicem Cooperem a jeho albem Trash Aerosmith pokračují po autorské stránce daleko vyrovnaněji a precizněji zhodnocují úspěch alba Pump – jejich další opus, Get a Grip, je totiž rovněž mnohánásobně platinovou záležitostí. Své postavení kapela využívá řadou velkých, nákladných, ale vždy vyprodaných, a tedy úspěšných turné. Na jednu stranu tak posilují svou pověst, na stranu druhou však nepřipravují s dostatečnou pozorností nový materiál. Prozatím, tedy v první polovině devadesátých let, se nezdá, že by jim to nějak mohlo škodit. Naopak, k jejich odkazu se hlásí řada nových skupin, jako například Black Crowes, Cinderella, The Cult, Pearl Jam, Alice In Chains, Stone Temple Pilots, Poison a další, což postavení této skupiny ještě více posiluje a otevírá jim cestu i ke zcela nové generaci fanoušků. Ovšem, jakékoli zaváhání se v kumštu trestá hned a tvrdě.
Podcenění přípravy nového materiálu se tak projevuje při vydání dalšího alba, Nine Lives, které přináší určitou míru zklamání. Album je sice dvojnásobně platinové, ale ve srovnání s předchozí tvorbou obsahuje vedle typických skladeb i značnou část nevýrazných, již na první pohled narychlo realizovaných písní bez výraznějšího nápadu, čili, řečeno muzikantsky, je tam dost a dost vaty. Výborné prodeje je možno si spíše vysvětlit velkým očekáváním, co Aerosmith nabídnou svým fanouškům po sérii mocných desek, jako Permanent Vacation, Pump a Get a Grip. Negativní ohlasy ale skupinu nijak zvlášť nezarazily, pouze dočasně zmizela z médií. Vrací se tam poměrně rychle uvedením série hitů, jako Falling in Love (Is Hard on the Knees), Pink a zejména I Don’t Want to Miss a Thing a What Kind of Love Are You on ze soundtracku k filmu Armageddon. Na tuto řadu úspěšně navazují singlem Jaded, takže i další album, Just Push Play, dosáhne na platinu. Ale nyní již pouze jednonásobnou.
Proletí raketoplán atmosférou, nebo se udrží na oběžné dráze?
Další deska, Honkin´ on Bobo (2004, Columbia), kde si kapela zahrála své staré oblíbené pecky od klasických bluesmanů, se v Billboardu umístila na místě pátém a prodej dosáhl již jen na zlato. Síla této kapely je ale již, navzdory k prodejním číslům alb, zcela ustálenou záležitostí, o které se nepochybuje. Jejich koncerty jsou stále velkým a žádaným lákadlem, takže kvinteto Steven Tyler (voc), Joe Perry (g), Brad Whitford (g), Tom Hamilton (bg, toho na turné roku 2006 musel na sedm týdnů kvůli léčbě rakoviny krku vystřídat David Hull, bývalý spolupracovník Perryho z Joe Perry Project) a Joey Kramer (dr) mohou být se současným vývojem skupiny spokojeni. Je ovšem samozřejmé, že i když se v jejich případě nikdy nejednalo o katastrofický propad, přesto by mělo další album zaznamenat takové úspěchy jako jejich tvorba na počátku devadesátých let. 1. listopadu 2007 tedy kapela nakráčela do studia a výsledek jejich snažení by měl být na pultech počátkem roku 2009. Domnívám se, že to bude... Že to bude prostě řacha.
Kytary
Joe Perry, i když za svou kariéru vystřídal velký počet značek (a dělá to dodnes i na pódiu) je zcela jednoznačně ve znamení Gibsonů Les Paulů. Jeho vklad do této řady kytar je tak výrazný, že se firma rozhodla vyprodukovat jeho vlastní signature model, Gibson Joe Perry Les Paul. Kytara, vyrobená klasicky z mahagonu a javorové desky, je osazena humbuckery ’57 Classic u krku a speciálně upraveným, který preferuje střední frekvence signálu, u kobylky,. Dvaadvaceti pražcový hmatník z palisandru bez lemování, černý hardware a úprava Translucent Black Burst dává tomuto modelu nepřehlédnutelný vzhled a právem je tak řazen do výrazné rodiny signature modelů, kam patří kupříkladu Ace Frehley, Jimmy Page, Zakk Wylde, Gary Rossington, Slash... Roku 2004 byla tato kytara nabízena v další variaci s logem Boneyard na hlavě, úpravou green tiger a dokonce i tremolem Bigsby.
Mezi jeho další oblíbené les pauly patří bezesporu modely Junior, Standardy a Customy. Z Gibsonů si rád zahraje i na nízkoluby, zejména pak na B.B. King Lucille (v bílé úpravě) a samozřejmě na celou řadu SG, Firebirdů a kytar ES (zvláště ES-335, ES-175 a ES-355).
Z ostatních značek Perry preferuje fendery, a to stratocastery (i levoruké s přehozeným potahem) a telecastery, u nichž si vyměňoval singl u krku za humbucker. Na konci sedmdesátých let byl občas viděn s kytarami B.C. Rich, ve filmu Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band hraje na Mockinbird, během osmdesátých let hrál i na produkty firmy Spector.
Jak už jsem uvedl v úvodu, Perry si rád zahraje i na další nástroje, zejména pak na baskytary. V jeho sbírce jsou třeba Fender Bass VI, Gibson EB–6, šestistrunná Danelectro a další. Jen tak na okraj poznamenejme, že jeho sbírka obsahuje na šest set nástrojů.
Aparáty
V této otázce je Perry ještě více přímočarý než u kytar. Z mnoha značek, s nimiž přišel do styku, a to i včetně Music Man (jejich hlavy stejně stavěl na bedny Marshall), si nejvíce rozumí s marshally. Na pódiu ho často vidíme s hlavami Major, což jsou vintage dvousetwattová zařízení, které jako první používal Ritchie Blackmore.
Efekty
Z hlediska efektových zařízení bychom mohli jmenovat dlouhou řadu krabiček, k nimž se za svou kariéru dostal. Dlouhodoběji u něj najdeme ProCo Rat Distortion, overdrive Klon Cantaur, talkbox, wah pedál Cry Baby, whammy pedál DigiTech a krabičky MXR.
