Kytaroví velikáni - Jimmie Vaughan

Že je vám to jméno povědomé? Bodejť by ne. Ano, bratr tohoto texaského bluesmana nebyl nikdo jiný než Stevie Ray Vaughan, dnes již legendární osobnost bluesrockové a rockové kytary. Jenže pozor - bylo by chybou domnívat se, že Jimmie, jakkoli ve stínu nositele slavnější iniciály SRV, by znamenal něco jako pouhý odvar svého proslulejšího bratra. To rozhodně ne.

Jimmie Vaughan byl totiž svůj. Stejně jako jeho bratr. A proč se tedy jeden stal ikonou bluesrocku a druhý, jakkoli dodnes také uznávaný, všeobecně ctěný muzikant a vítaný host na prestižních festivalech (viz např. Eric Clapton’s Crossroad), přesto známý „pouze“ ve světě vnitřněji zaměřeném na americké, ještě více pak texaské bluesové struktury?

John Lennon jednou na otázku, proč měli The Beatles takový úspěch, když v době jejich začátků existovala řada dalších skupin, odpověděl, že kdyby to věděl, rozpustil by The Beatles a každý ze čtveřice by se stal úspěšným manažerem. Pravdou ale je, že Stevie Ray Vaughan se stal výraznější po mnoha stránkách, a to nárazově, jako náhle se objevivší meteor, ať už z hlediska skladby (nevyhýbal se melodice) či stylu hry nebo výrazně proklamovanou fixací na odkaz a feeling Jimiho Hendrixe (což v počátku zabralo hodně). Jimmie měl vyrovnanější přístup, bez velkých výkyvů, a tím i vlastně stálejší průběh své kariéry.. Při srovnání obou bratrů pak vyplyne u SRV osobitější přístup k původní látce a klasičtější pojetí reakce na hudební nápad u Jimmieho. No, ale raději se přidržme ducha onoho úvodního výroku, protože nejlepší je si jejich tvorbu poslechnout.

James Lawrence Vaughan se narodil 20. března 1951. Už odmalička ho zajímala muzika, ale do třinácti let ji vnímal víceméně jen jako zanícený posluchač. Protože vyrůstal v Oak Cliff, oblasti jižně od centra Dallasu, poslouchal místní stanice, jako Knox, Xerb a další, které se nejvíce orientovaly na staré blues, raný rock and roll, jazz a počáteční formy rhythm and blues: „Nikdy nemám šanci zahrát to tak, jak jsem to slyšel tehdy. To je naprosto nepřekonatelný. Přesně ten druh hudby, který se mi vždycky líbil.“

Z trávníku na hmatník

Když se ve třinácti letech zranil při fotbalu a musel se zotavovat, rodinný přítel mu dal kytaru, aby mu rekonvalescence rychleji uběhla. A to udělal dobře, protože, jak ve svých vzpomínkách uváděla jeho matka, Jimmie od prvního momentu, kdy se mu prsty dotkly hmatníku, ke kytaře doslova přilnul: „On hrál, jako by to pro něj znamenalo všechno.“

Jimmie se do kytary ponořil tak hluboko a tak prudce, že na základě poslechu řady svých oblíbenců, mezi něž rozhodně patřili kupříkladu Muddy Waters, Buddy Guy, Freddie King a další, si ve velice krátké době vydedukoval základní stylové postupy, licky a běhy bluesové hudby a hned je předával svému mladšímu bratrovi, Steviemu. Stevie Ray také vždy uváděl, že Jimmie měl na jeho růst jako muzikanta v podstatě největší vliv.

Jimmie a Jimi

Jaký div, že brzy došlo na zakládání skupin. Již za necelé dva roky, ve svých patnácti letech, začal hrát se svou první kapelou, The Swinging Pendulums. Souboru se podařilo získat větší počet fanoušků, takže od prvních nesmělých pokusů se jejich projev výrazně zdrsnil a skupina hrála po místních klubech i několik dní v týdnu.

O rok později, již s určitým renomé, přestoupil do formace The Chessman, kteří se v krátké době stali regionální jedničkou. A to dokonce takovou, že předskakovali dallaským koncertům Jimiho Hendrixe! K těmto společným vystoupením se váže jedna hezká historka. Hendrix, který měl nastoupit na scénu, zjistil, že nemá svůj wah pedál Vox. Prostě na pódiu nebyl, ať už z jakýchkoli důvodů. Požádal tedy Vaughana, zda by mu nepůjčil svého Voxe. Ten potěšen svolil. Hendrix sice to vypůjčené „kvákadlo“ během koncertu zničil (jak se mu to mohlo podařit, dost dobře nechápu), ale Vaughanovi věnoval své, které se po koncertě našlo. A ten ho používá dodnes! Takže pokud uvidíte na pódiu před Vaughanem wah pedál, je to pedál, na který šlapal Jimi Hendrix na konci šedesátých let...

Roku 1969 založil Vaughan skupinu The Storm, která svůj hlavní stan měla v Austinu. Její ohlas nebyl nijak zvlášť velký, ale kapela si dokázala vytvořit své stálé obecenstvo. Důležité ale pro svět kytary bylo, že zde své první krůčky učinil Jimmieho bratr, Stevie Ray, který v The Storm hrál jeden čas na baskytaru.

Fabulous Thunderbirds

Jimmie Vaughan se ovšem nechtěl zahrabat v regionálních klubech, a tak zkusil konečně pustit uzdu své touze, totiž dát dohromady kapelu, kde by se spojily na jedné straně tradiční postupy blues a na straně druhé rockový zvuk a přístup. Tak roku 1974 vznikla dnes již legendární skupina Fabulous Thunderbirds, jejíž sídlo bylo v austinském klubu Antone. Na pódiu této scény se v průběhu času setkala s celou řadou velkých osobností, se kterými si společně zahrála. Byli mezi nimi např. Muddy Waters, Buddy Guy, B. B. King, Albert King a další. A je pravdou, že prakticky všichni z nich, když si poslechli Vaughanovu kytaru, prohlásili, že Jimmie je ten člověk, který může přenést blues dalším generacím. „Jednou jsme předskakovali pro Muddyho Waterse,“ vzpomíná Vaughan. „Řekl jsem si, že jen tak zkusím udělat na kytaru ty slide skluzy, jak dělal bottleneckem - prostě co on na to. A další vystoupení přišel Waters za mnou a řekl mi, že chce, abych tohle hrál každý vystoupení, ne to jenom zkoušel. Doslova řekl - chci, abys to hrál pro mne.“

První čtyři alba, The Fabulous Thunderbirds, What’s the Word, Butt Rockin’ s přidanými muzikanty (klavír a dechy) a T-Bird Rhythm s předělávkami, jsou sice všeobecně uznávána jako velice kvalitní díla bílého blues, ale neprodávala se nijak zvlášť dobře. Celá situace nakonec dospěla k tomu, že jejich mateřský label Chrysalis se rozhodl s nimi rozvázat smlouvu. Skupina se tak ocitla bez kontraktu a potácela se na samém okraji své existence - mimochodem to bylo zrovna v době, kdy Stevie Ray Vaughan stoupal na základě ohlasu Texas Flood strmě vzhůru.

Na vrcholu

Až roku 1986 podepsali Fabulous Thunderbirds smlouvu s novou společností, s Epic, a pokusili se do toho šlápnout znova. A podařilo se! Výsledné LP Tuff Enuff se stalo velkým hitem, sáhlo si dokonce na platinu a na nominaci na Grammy. Kapela se tak přesvědčila, že její formule bluesové hudby, postavené na větším důrazu na melodice, přináší úspěch. Vaughan byl zpočátku samozřejmě velmi rád, ale začal nelibě pozorovat, že ve snaze o co největší úspěch se skupina začala pomalu, ale jistě přiklánět ke komerčnějším strukturám. Zatím ale navenek nebylo nic znát. Skupina se rozjela na celosvětové turné a Vaughan se stal nejen uznávaným, ale i známým kytaristou.

Další alba, Hot Number a Powerfull Stuff, ale znamenala aspoň v rámci vnitřního vývoje kapely výraznější posun ke snaze přizpůsobit zvuk a repertoár potřebám gramofonového trhu. Jimmie Vaughan tak začal být značně nespokojený se stávajícím směřováním skupiny, zvláště když jeho bratr sklízel úspěch a úspěchem svým syrovým feelingem. Aby si, jak se říká, spravil chuť, zrealizoval se svým mladším bratrem projekt Vaughan Brothers, který vykrystalizoval v desce Family Style. Mimo tu skutečnost, že při nahrávání byli oba protagonisté střízliví (jak briskně zaznamenali senzacechtiví novináři), je deska pozoruhodná také tím, jak se bratři vzácně shodli v kytarových partech. Na jedné straně Jimmiho minimalismus, doslova šetření tónem, a zároveň jednoznačnost vyjádření, na straně druhé výbušnost Stevieho Raye a jeho schopnost vymáčknout i z mála počtu tónů kouzelné variace improvizace. Velmi příjemná deska obsahuje deset věcí, z nichž žádná nenudí, nemáte pocit, že byste měli při poslechu přepínat mezi skladbami. Album vlastně nepřineslo žádný výrazný hit i díky tomu, že jde o vzácně vyrovnanou kolekci. Ať už uvedeme Hard To Be, Long Way from Home či závěrečnou Brothers. Jenže deska nestačila ani vyjít a svět kytarových velikánů postihla tragická rána. Se Steviem Rayem Vaughanem se 27. srpna 1990 zřítil vrtulník, v němž se vracel z koncertu, kde si zajamoval s Jimmiem, dále Buddym Guyem, Robertem Crayem a Erikem Claptonem.

V ústraní

Neštěstí Jimmiem otřáslo. Ihned přerušil turné, opustil řady Fabulous Thunderbirds a stáhl se do ústraní. Ke kytaře se ale upnul o to více, protože se k ní v podstatě utekl: „Nevydržel bych den bez kytary. Hrát na kytaru - to je můj život, to je jako když dýchám.“

Ani velký úspěch Family Style nepřesvědčil Vaughana, aby vylezl ze své ulity. Až teprve Eric Clapton svého přítele donutil k sérii šestnácti vystoupení v Royal Albert Hall. Vřelé přijetí a naléhání okolí nakonec Vaughana přimělo, aby se opět „obořil“ do muziky. A to tentokrát již po vlastní ose.

Návrat legendy k legendám

První sólové album Strange Pleasure se stalo úspěšným i díky skladbě Six Strings Down, poctě jeho mladšímu bratrovi. Deska získala řadu ocenění včetně nominace na Grammy jako Nejlepší bluesové album, umístila se na prvním místě v Billboardu a pomohla Vaughanovi k návratu na koncertní pódia. Následný opus, Out There, jeho postavení upevnil, Ironic Twist z alba si sáhla na Grammy v kategorii Nejlepší rockový instrumentální výkon. Ve srovnání se spíše emocionálním debutem jde o vyzrálejší dílo i z hlediska tónu, stavby sól a skladby. Ovšem další album, Do You Get the Blues?, to je v podstatě velmi vyrovnaná kolekce skladeb, stavějící jak na zkušenostech z Out There, tak i na bezprostřednosti Strange Pleasure. Osobně se mi právě toto album líbí nejvíce, pouštím si ho pro jeho autentičnost raději než nejposlednější díla s Otmarem Kentem Dykesem, On the Jimmy Reed Highway a Big Town Playboy. Vaughan se zde totiž prezentuje jako výrazný bluesový a bluesrockový kytarista s neuvěřitelně silným tónem a velkým citem pro stavbu vyhrávek a sól. Zvuk jeho kytary z disku doslova vystřeluje: „Když jsem poprvé slyšel Vaughana,“ uvádí Eric Clapton, „zaujala mě syrová síla jeho zvuku. Jeho styl hry je naprosto ojedinělý, a pokud bych se mohl od něj něco naučit, tak to je umět hrát jednoduše.“ Buddy Guy také jednou uvedl, že: „... on hraje přesně tak, jak předpokládáš, že by měl do blues hrát.“ A když už jsme u těch citací, tak z úst nejpovolanějšího, totiž jeho bratra: „Já hraju asi tak osmdesát procent toho, co vůbec můžu zahrát. Jimmie tak jedno procento z toho, co umí. On totiž může hrát cokoli. Cokoli.“

Vaughan jako uznávaný kytarista si zahrál s řadou legendárních osobností a hostoval na mnoha albech. Sám se podílel na vzniku tématicky zaměřených albových projektů. Za pozornost stojí třeba i jeho účast na nedávno realizovaném albu Solos, Sessions & Encores, které zachycuje dříve nerealizované skladby Double Trouble. Na desce se tak vedle Vaughana vystřídaly takové celebrity jako kupříkladu Jeff Beck, B. B. King, Bonnie Raitt a další.

Ze všech vedlejších činností si pak nejvíce cení spolupráce s Bo Diddleym na Man amogst Men (v He’s Got a Key a Coatimundi), Erikem Claptonem a B. B. Kingem (Riding with the King), Johnem Lee Hookerem, Lazy Lester (Blues Stop Knockin’), Bobem Dylanem a dalšími.

Jimmie Vaughan patří dnes mezi uznávané osobnosti bílého blues. Jeho alba nešokují, jeho hra není souhrnem technických samoúčelných fines a ultrarychlých hluchých běhů nahoru a dolů, ale jeho výraz patří mezi ty vzácné vlastnosti nemnoha kytaristů - on totiž pozná, kam který tón patří. To totiž není fráze. Znalost hmatníku a zběhlost v technice hry je jedna věc. Ale cit, kolik toho a kde a kdy mám zahrát právě v tomto okamžiku - to není jednoduché. A Vaughan to umí.

Kytary

Tak, jako jeho bratrovi, tak i jemu firma Fender v sérii Artist vytvořila signature model, Jimmie Vaughan Tex-Mex Strat. Základem se stal jeho odřený starý Stratocaster ze šedesátých let. Tělo je z olše a je nabízeno ve čtyřech barevných úpravách. Krk tvaru V je z jednoho kusu javoru, hmatník má klasických jednadvacet pražců a nástroj je osazen třemi singly Tex-Mex.

Měl jsem možnost zahrát si jak na tento model, tak i na originál SRV. Je velmi těžké srovnávat v podstatě nesrovnatelné, ale osobní pocit by mohl také mít svou cenu. Na čistý zvuk byl JV Tex-Mex plechovější než model Stevie Ray Vaughana. Snímač u krku mi ale přes kombo Marshall DSL zněl lépe než u SRV. Protože mám rád mělčí krky, vyhovoval mi spíše profil modelu SRV. Na mírně nakreslený zvuk také exceloval model SRV, ovšem Tex-Mex měl příjemnější barvu při zapnutí snímače u kobylky a na mezipoloze kobylka - střed. Při hodně zkresleném zvuku (zkreslení víc na předzesilovači než na konci) se řada ukazatelů vyrovnala, velmi příjemně u JV zněly mezipolohy.

Vedle signature modelu hraje i na celou řadu dalších kytar, samozřejmě že Fenderů Stratocasterů, z nich pak zejména na ’54 Reissue a ’62 Strat. Dále bychom u něj našli i Fendery Telecastery, několik Gibsonů SG a i ’52 Gibson ES-350.

Na kytary natahuje většinou D’Addario, a to desítky. Z akustických nástrojů pak preferuje letitý Regal Bobcat.

Aparáty

Vaughan aparáty spíše střídá, než aby se delší dobu upnul na určitou značku - a to zejména ve studiu. Přesto můžeme uvést, že např. při natáčení Do You Get the Blues? Vaughan hrál na svou oblíbenou trojkombinaci, tvořenou aparáty Matchless Clubman, Fender Bassman a malým kombem Silvertone. Vedle velkého počtu nejrůznějších řad komb Fender pak vlastní i produkty značky Kendrick (Blackframe, Brownframe a Greenframe, vše osazeno EL34LS), dále dvě padesátiwattová komba Austin Gusher a další.

Efekty

Vaughan je zastánce klasického spojení kytara - aparát. Přesto se nebrání některým „nakopávadlům“, z nichž, zejména z dob svého působení Fabulous Thunderbirds, si oblíbil klasický Ibanez Tube Screamer.