Kytaroví velikáni - Jeff Loomis

I když dnes jednoznačnější stylové zařazení nějakého interpreta či skupiny přináší často velká úskalí, od zavilých fanoušků, neposlouchajících nic jiného než onen styl či interpreta, po řadu umělců, sami si komplikujících svůj výraz neuvěřitelnými splepeni nejrůznějších částí žánrů, tak v tomto případě můžeme přesto uvést, že převládající škatulkou v případě Nevermore, Loomisovy kapely, je vedle dalších nálepek jako thrash, power či neoclassical spíše progresivní metal.

Prvky tohoto stylu se u Nevermore objevují spíše v oblasti instrumentální a stavby jednotlivých partů nástrojů než ve skladbě jako takové. A právě v tomto ranku je vklad Loomise a jeho sedmistrunné kytary více než zřejmý.

Jeff Loomis se narodil 14. září 1971 v Menashe ve Wisconsinu. Jako teenagera jej nejdříve uchvátily bicí nástroje, ale v deseti letech dostal kytaru a ta začala pomalu převažovat. Nejdříve si na ni jen tak zkoušel brnkat, vážněji ji začal brát až později. Když mu bylo kolem patnácti let, obul se do ní pořádně: „Byl jsem zvyklý cvičit tak deset dvanáct hodin denně. No vlastně to ani nebylo cvičení jako takové, spíš jsem jen pořád hrál a hrál. Dneska tomu zdaleka nevěnuji tolik času, ale minimálně tu hodinku denně kytaru v rukou mám. I když, pokud tak nad tím přemýšlím, pořád to není to pravý cvičení, jak si to asi většina lidí představuje. Spíš než bych se věnoval technice hry, mám v rukou kytaru hlavně kvůli skládání. Taky mě baví popřemýšlet nad tónem. Hrát - to mě naučily ty roky hraní.“

Netrvalo dlouho a Loomis v těchto -nácti letech působil v řadě místních souborů, které se soustřeďovaly hlavně na převzaté věci. S první z nich, Fear-Tech, dokonce vyhrál místní soutěž, nazvanou Battle of the Bands, kdy získali zdarma nějaký čas v nahrávacím studiu. Kapely střídal poměrně dost rychle už jenom z toho důvodu, že mu brzy přestala vyhovovat úroveň spoluhráčů. Před tím, než začalo být jeho jméno známější, působil krátce za sebou ve třech deathmetalových kapelách, z nichž známější byla Experiment Fear.

Člen Megadeth?

V šestnácti letech se účastnil wisconsinské soutěže Guitar Wars, kterou s přehledem vyhrál. Zajímavé je pak určitě i to, že právě v těchto letech se dokonce dostal i na konkurz na kytaristu Megadeth! Bylo to zrovna v období, kdy od této Mustaineovy kapely odcházel Jeff Young. Po konkurzu prý Mustaine za Loomisem zašel a řekl mu, že kvůli věku ho za stálého člena vzít nemůže, ale že se z něj určitě jednou stane velký kytarista...

A nebyl to jediný kontakt s touto thrashmetalovou legendou. Když se nedostal na vysněné místo, dohodil ho jinému. A tím nebyl nikdo jiný než Marty Friedman. Loomis ho totiž viděl s Cacophony na jevišti, zašel za ním a sdělil mu, že Mustaine hledá kytaristu. Roku 1989 se tak Friedman stal souputníkem Mustainea, a to tak výrazným, že spolu vytvořili za léta své spolupráce jednu z nejsignálnějších metalových kytarových dvojic.

Mimochodem, roku 2005 se Loomis přece jenom s Megadeth na jednom pódiu ocitl, a to v rámci Mustaineova Gigantour Festivalu. A když už jsme v těch vzájemných vztazích a’la „mimochodem“, tak tehdejší spolupracovník Loomise a kytarista Nevermore, Chris Broderick, se nakonec roku 2008 sám stal členem Megadeth.

Sanctuary

Nedlouho po oné slavné zkoušce na post kytaristy Megadeth, které se, opět jen tak mimochodem, účastnili i Chris Broderick a Steve Smyth (ten také hrál u Nevermore), dostal Loomis lano od metalové kapely Sanctuary za odcházejícího Seana Blosla. K nástupu nebo lépe řečeno k plnému uplatnění jeho feelingu vlastně ani nedošlo, protože skupina se tehdy potácela ve velkých problémech. Její label totiž po ní chtěl, aby změnila svůj styl na tehdy módní a vše kolem sebe válcující grunge. Koneckonců, trochu se to dalo čekat, protože skupina Sanctuary pocházela v podstatě z ... no přece ze Seattlu. S tímto tlakem nesouhlasili Warrel Dane (voc) a Jim Sheppard (bg). Proti nim stál kytarista Lenny Rutledge a do tohoto mlýnku se dostal Loomis. Není divu, že za tři čtyři měsíce poté se Sanctuary rozpadli. A právě Dane se Shepherdem usoudili, že je čas na vlastní projekt. Po personálních zmatcích na stoličce bubeníka se tam nakonec usadil Van Williams a na kvarteto je doplnil Loomis.

Nevermore

Roku 1995 jim vyšlo debutové album. Produkce se ujal Neil Kernon, proslulý z řady svých spoluprací s často významnými umělci, od Hall & Oates přes Judas Priest po Cannibal Corpse. Album se setkalo s příznivými recenzemi, které kapela potvrdila následným turné, na které se vydala s Blind Guardian (evropská část turné) a Death (americká část turné). Na albu se také podílel i Mark Arrington, v podstatě zakládající člen Nevermore, který tehdy nahrál více skladeb než Williams.

Těsně před vydáním dalšího alba, spíše EP, In Memory, se kapela rozšířila na kvinteto. Dalším kytaristou, spíše doprovodným, se stal Pat O’Brien a plně se etabloval na albu Politics of Ecstasy, které vyšlo roku 1996 (na remasteru z roku 2006 pak k deseti původním skladbám přibyl zajímavý bonus, Love Bites, převzatá věc od Judas Priest). Nezůstal ovšem nijak dlouho a odešel k Cannibal Corpse. Nahradil ho Curran Murphy (později u Annihilator či ve vlastním souboru Shatter Messiah), ale pouze na živá hraní. Stálým členem se pak stal až Tim Calvert z Forbidden.

Je zřejmé, že tyto změny kapelou trochu otřásly. Než se dala znovu dohromady, soustředila se na cizelaci vlastního výkonu a prakticky po další tři roky hlavně usilovně koncertovala. Takže teprve až roku 1999 jim vyšlo další studiové album, Dreaming Neon Black. Protože šlo vlastně o třetí plnohodnotnou desku, záleželo hodně na jejím přijetí. Jak už jsme několikrát uvedli, nejméně ze sedmdesáti procent jsou úspěch a další setrvání kapely přímo úměrné kvalitě a ohlasu třetího alba. A to se sestavě Dane, Loomis, Sheppard, Calvert a Williams nakonec podařilo. Skupina se soustředila více na skladbu, přestala se bát melodičtějších pasáží a pustila se i do pomalejších pasáží. Obecně dobrému přijetí napomohla i myšlenka konceptuálního alba - jednotlivé skladby jsou v podstatě střípky z příběhu muže, který pomalu upadá do šílenství ze ztráty své milované ženy. Koneckonců, zpěvák Dane vycházel aspoň z části ze svých vlastních zkušeností (jen je dovedl do větší tragiky). Příběh je natolik dobře pojat, že posluchači nevadí moc ani delší stopáž - deska trvá přes hodinu. Navíc právě toto album posunulo kapelu k současnému stylovému zařazení.

Během náročných a dlouhých turné Nevermore hráli s mnoha kapelami, mezi jinými kupříkladu s Mercyful Fate, Arch Enemy, Iced Earth či Opeth. Náročnost celého koloběhu se nakonec podepsala na Calvertovi, který roku 2000 ohlásil svůj odchod. Místo aby kapela opět hledala stálou náhradu, rozhodla se, že bude dál působit již jako kvarteto. Samozřejmě s tím, že kvůli kompaktnosti zvuku bude jen na koncerty najímat dalšího kytaristu. Tím se posléze stali opět Curran Murphy a také Chris Broderick od Jag Panzers.

Takže následný studiový počin, Dead Heart in a Dead World, byl realizován již jen v obsazení Dane, Loomis, Sheppard a Williams. Skupina se k propagaci alba vydala na řadu turné, kde si opět zahrála s několika skupinami, kdy pravděpodobně nejpovedenější bylo spojení se Savatage. Sound kapely na tomto albu zpřehledněl, skladby dostaly větší dávku kompozice jako takové. Pro rockové znalce je pak do určité míry lahůdkou (pro někoho spíše jen zajímavostí, mírně řečeno) úprava skladby The Sounds of Silence od proslulého dueta Simon & Garfunkel. I když šla sehranost jednotlivých členů skupiny jednoznačně nahoru, albu tak trochu chybí náboj. Skupina se pokusila vylepšit si reputaci dalším opusem, Enemies of Reality, který ovšem v původním vydání roku 2003 sklidil hodně kritiky pro velmi špatnou produkci, jež v podstatě zlikvidovala hodně čerstvých nápadů. Kapela se tím poučila a nechala desku přemixovat. I když někteří fanoušci tvrdí, že jim lépe vyhovoval hodně syrový zvuk prvního vydání, pravda je, že v nové produkci Andyho Sneapa nahrávky dostaly potřebný břit. Díky tomu mohli Nevermore zaznamenat první výraznější průlom do žebříčků. Nešlo o nic závratného, ale 11. místo v USA či v Top100 v Německu a Holandsku přece jenom něco vypovídalo.

Opět jako kvinteto

Během promo turné k nové desce na vystoupení angažovali dalšího kytaristu, Stevea Smythe (působil mj. i v Testament). Jeho role se natolik osvědčila, že byl na konci turné přijat za řádného člena. Navíc ne jako doprovodný kytarista, ale jako další sólista, rovnocenný partner Loomise. Není nepodstatné, že skupina získala svěžejší tvář, skladby na další desce, This Godless Endeavor, se více ucelily a ztratily onu křečovitost, kterou se více či méně „vyznamenávaly“ některé písně, zejména z předchozích posledních dvou desek. Nevermore tentokrát opustili snahu vytvořit nějaký sjednocující koncept a dali dohromady, jak řekl Loomis „... nápad k nápadu, jako ze života“. Že by šlo ale o zvlášť optimisticky se tvářící dílo, to rozhodně říci nemůžeme.

Ovšem už jenom z hlediska formy a způsobu muzikantského provedení se vedle ohlasu albu dostalo i dalších ocenění - v magazínu Unrestrained se dostalo na druhé místo v Top 20 za rok 2005, časopis Guitar World ho zařadil na 88. pozici ve své kategorii 100 největších kytarových alb všech dob, server All Music Guide dokonce vyzdvihl desku na nejpřednější místa všech amerických metalových počinů vůbec...

Kapela klasicky vyrazila na turné, roku 2006 hráli s Disturbed a In Flames. Jenže potom se dost věcí začalo kazit. Nejdříve se baskytarista Sheppard musel podrobit léčbě Crohnovy choroby, kterou trpěl po patnáct let. Pak druhému kytaristovi, Smythovi, vypověděly ledviny, takže musel rychle na transplantaci. Do toho dostal zpěvák Dane cukrovku. Skupina si tedy musela dát na čas přestávku. Nepodařilo se tedy v prvním termínu dokončit natáčení vůbec prvního živého alba a zároveň i DVD, ale skupina to fanouškům vysvětlila a po uzdravení Daneho a Shepparda realizovala náhradní koncert, který byl také zaznamenán. Ze série všech koncertů pak vznikl box obsahující CD i DVD, zaznamenávající kapelu v tomto trochu rozpolceném období. Jsou zde koncerty z Kanady, Německa, Polska i Los Angeles. Z Německa jde o záznam koncertu z roku 2005 ve složení s Chrisem Broderickem, z Kanady a polských Katovic jsou nahrávky z přelomu let 2005 a 2006, kdy ve skupině působil Steve Smyth. Bonusový materiál pak přináší záznam vystoupení z roku 2001 z Roxy Clubu v Los Angeles - v Nevermore tehdy Loomise doplňoval Curran Murphy.

Ještě než se kapela odhodlala jít opět do studia, staly se dvě podstatné záležitosti. Za prvé ze sestavy odešel Smyth. Jako důvod uvedl osobní a obchodní důvody. Poté nastoupil k Hatesphere a začal pracovat na instrumentálním projektu Esseness. Tou druhou událostí bylo, že nastalé přestávky ve studiové činnosti využili hned dva členové Nevermore, zpěvák Dane a Loomis. Dane vydal roku 2008 album Praise to the War, stejného roku pak vyšla i první Loomisova sólová deska, Zero Order Phase.

Loomis svěřil produkci ostřílenému Neilu Kernonovi, což se na výsledku podepsalo kladně. Sám pak nahrál většinu dalších partů, vedle kytary si zahrál na baskytaru a klávesy. Jako bubeníka si vybral Marka Arringtona, původního člena nejranější fáze Nevermore, bez zajímavosti nejsou ani další kytaristé. Na Race against Disaster si vystřihl sólo Pat O’Brien, v Jato Unit je to zase Ron Jarzombek, specifický basový part v Cashmere Shiv svěřil Loomis jazzovému basistovi Michaelu Manringovi. A co je jistě zajímavé, žádný z nich nebyl ve studiu, ve kterém deska vznikala. Loomis prý základy poslal mailem jednotlivým muzikantům, ti nahráli svůj part ve svých studiích a poslali mu ho zpátky.

Všech deset základních skladeb (na japonském vydání je ještě přidán jeden bonus) napsal Loomis během závěru předchozího turné kapely. Jak se sám vyjádřil: „...pokud někdy nastal čas k vytvoření vlastního alba, tak je to právě teď. Mělo by to být něco jako syntéza Jasona Beckera a Martyho Friedmana.“

Po této epizodě se Nevermore opět rozjeli. Předvedli se, tentokrát opět již jako kvarteto, v rámci prestižního festivalu Wacken Open Air, kde hráli po boku Motörhead, Dragonforce či Hammerfall a vyprodukovali své sedmé, fanoušky dychtivě očekávané studiové album, The Obsidian Conspiracy. Deska se po vydání umístila v řadě zemí v Top100 - nejlepší místa zaznamenala v USA, Německu a Finsku. Skupina zde hraje velmi ostře, produkce je vyvážená, skladby jsou kompaktní, z muzikantských výkonů zde jednoznačně vyčnívají party Loomise a Daneho.

Jeff Loomis se vedle Nevermore uvedl i jako dopisovatel magazínu Guitar World, kde měl svůj sloupek, nazvaný Merchant of Menace, ve kterém rozebíral svá sóla. Pod patronací tohoto časopisu také vydal minulý rok své první instruktážní video.

Nevermore je kapela, která jde sice povlovně, ale zato stále, bez větších výkyvů, nahoru. Pokud jim to vydrží, mohou se stát jednou z určujících kapel svého žánru. Loomis se spolu se zpěvákem stal vůdčí osobností kapely, jeho vklad se ale mimo tento rámec zatím neprojevil. Ale co není, může...

Kytary

Loomis hraje na řadu kytar, ale zastavme se nejdříve u jeho signature sedmistrunného modelu Schecter NT, který na sebe po svém uvedení strhl docela slušnou pozornost. Firma přistoupila k vývoji tohoto modelu po poměrně krátké spolupráci s Loomisem - jeho jméno se totiž velmi rychle dostalo ve druhé polovině prvního desetiletí nového tisíciletí na přední místa prestižních kytarových periodik, včetně několika hudebních škol. Korpus nástroje je z jasanu, lepený krk je javorový, hmatník se čtyřiadvaceti pražci také. Ladicí mechanika je Grover Rotomatics, snímače jsou EMG Active 707. Struny vedou přes kobylku TonePros TOM skrz tělo. Model FR má pak instalovánu mechaniku Floyd Rose.

Kdo všechno je signature tváří firmy Schecter?

Vedle Loomise má firma ve svém katalogu model Petea Deea z The Adicts (vychází z tvaru telecasteru, má tremolo Bigsby), Corsair Porla Thompsona z The Cure (nízkolub, Bigsby), rozhodně známějšími je pak model UltraCURE Roberta Smithe (The Cure, snímače Seymour Duncan, lepený krk), v současné době sklízí největší pozornost dvě signature kytary od kytaristů Avengeda Sevenfolda a Synystera Gatese Synyster Custom (mahagonové tělo, ebenový hmatník, Floyd Rose) a Zackyho Vengeance ZV Special (vychází přibližně z tvaru SG, vše z mahagonu, hmatník palisandr). Patří sem i kytary Dana Donegana (ebenový hmatník), Chrise Garzy s aktivní elektronikou, Garyho Holta, vycházející z tvaru Flying V, a další.

Od Schectera hraje ještě na modely C-7 Hellraiser (s aktivními EMG707) a Blackjack (se snímači Seymour Duncan Blackout). Jinak používá i řadu dalších kytar - několik Ibanezů, Jacksony, ESP (H307 kupříkladu) a LTD, Gibsony (V67 Reissue) a Warmothy, z akustických nástrojů pak Ovationy a Yamahy.