Kytarista Jan Akkerman vyzískal uznání od řady kytaristů. Obdivně o něm hovořil například Brain May, B. B. King prohlásil, že by uměl rád zahrát to, co Akkerman, Petr Banks (původní kytarista od Yes) zase vyzdvihoval jeho improvizaci...
Mohli bychom takto pokračovat dál. Není divu. V letech celosvětové slávy jeho kapely Focus (a hitu Hocus Pocus) se jméno toho holandského kytaristy skloňovalo ve všech pádech. Škoda jen, že autorský náboj této kapely pak už neměl takovou sílu a jméno postupně upadlo zcela neprávem, když už ne do zapomnění, tak alespoň do polostínu onoho nepopulárního stavu, kdy se pomalu, ale jistě ubývá všeobecné povědomí o jméně, dílu a významu a zůstává pak už jen ono: Akkerman? Ten hrál ve Focus, ne?
Jan Akkerman
Narodil se 24. prosince 1946 v Amsterdamu. Už ve čtyřech letech ho zlákal první hudební nástroj, kterým byl akordeon. To mu vydrželo šest let a poté se mu do ruky dostala kytara. Vlastně v podstatě dost pozdě, protože v té době měl za sebou už několik let docházky na kytarové lekce. Za tři roky poté, v jeho třinácti letech, už začal studovat hudbu na Amsterdam Music Lyceu, kde získal stipendium pro své další působení na této škole. A nejen to - tehdy mu vyšel i první singl...
To byl totiž již dva roky členem skupiny Johnny and His Cellar Rockers, kterou (už tedy v jedenácti letech) založil spolu se svým nerozlučným kolegou, bubeníkem Pierrem van den Lindenem. Skupina se opírala o covery a pokoušela se i o vlastní tvorbu. Skupina postupem času změnila svou sestavu a poté i jméno a pod novým názvem The Hunters vydala roku 1966 singl The Russian Sly & I, který se stal dobovým holandským hitem.
„Jednoznačně můj velký vzor. Jsou lidé, které, když potkáte, tak je jedno, kolik je vám let a co jste dokázali - jste z toho setkání prostě pořád na větvi.“
(Brian May (Queen) o Janu Akkermanovi)
Během této doby do sebe doslova nasával všechny možné vlivy, které se týkaly hry na kytaru. Podle jeho vzpomínek právě v této době na něj například měla nesmírný vliv návštěva koncertu klasického kytaristy Juliana Breama, kdy pod dojmem tohoto představení se navíc začal zajímat i o středověkou hudbu a hru na loutnu.
Jak se šedesátá léta chýlila ke konci a nabírala na tempu, i Jan Akkerman nelenil, opustil The Hunters a spolu s van den Lindenem, Kazimirem Luxem (voc) a Bertem Ruiterem (bg) založil skupinu Brainbox. Ta podepisuje smlouvu s labelem Parlophone a roku 1969 jim vychází albový debut, Brainbox. Ohlas není špatný, dobře si vedou i singly, zejména pak bluesrockový Down Man, který do značné míry charakterizuje jejich feeling. Známými se stávají i další singly, Between Alpha and Omega, Doomsday Train, Reason to Believe či Smile. Přesto všechno to ale nenaplňuje Akkermanovy představy o úrovni a progresivitě kapely a těsně po vydání jejich debutového alba odchází. Kam?
Focus
Nejdříve, v listopadu 1969, tu máme Thijs van Leer Trio, což byla v podstatě předzvěst budoucí slavné kapely Focus. Vedle klávesisty, flétnisty a zpěváka van Leera trio tvořili baskytarista Martijn Dresden a bubeník Hans Cluver. A právě vstupem Akkermana dochází k přejmenování skupiny: „Když nastoupil Jan, hodiny a hodiny jsme jamovali a naprosto to všechno sedělo...“ zavzpomínal van Leer. Nový název se líbil všem („... Focus znamená koncentraci, což je přesně to, co tato kapela dělá...“) a hned první vystoupení v Bird’s Clubu jim zajistilo pravidelné koncerty. A pak to začalo nabírat obrátky.
Po první skladbách, kdy se kapela sehrávala na coverech od Procol Harum, Moody Blues a dalších kapelách, van Leer napsal instrumentálku Focus (má přes devět minut), která vychází na jejich debutu Focus Plays Focus / In and Out of Focus (1970), na kterém vytvářejí svou typickou směs rocku, blues, dobově progresívních přístupů a klasické hudby. Opravdový průlom ale přichází s druhým albem a novým složením. Vedle van Leera a Akkermana se zde opět objevuje jeho dlouhodobý kolega, bubeník van der Linden, na baskytaru pak hraje Cyril Havermans - sestava vydává naprosto skvělé album, které perfektně zapadá do ducha doby, nástupu art rocku, hard rocku a obecně progresivních snah rockové hudby. Focus II / Moving Waves (1971) získává v USA zlato, umisťuje se na osmém místě v Billboardu a v Anglii je v anketác dokonce na druhém místě . Není divu. Album obsahuje famózní skladbu Hocus Pocus, jejímiž autory jsou van Leer a právě Akkerman. Ale ani ostatní části desky nejsou slabé - mám zde na mysli druhou stranu alba a patnáctidílnou suitu Eruption.
Je jasné, že následné album (třetí je v životě kapely většinou to zásadní) potvrdí či vyvrátí tuto nově získanou pozici. Jenže Focus 3 (1972) sice získává v USA opět zlato, v Anglii se řadí na šesté místo, ale v Billboardu jde o rychlý pád. Pozice nakonec nebyla špatná, ovšem jenom díky tomu, že posluchači byli zvědaví na následovníka dvojky. A to se už nekonalo. Dvojalbum sice přineslo úspěšnou skladbu Sylvia, ale materiál již nebyl tak kompaktní. Kapela se ještě drží následnými dvěma alby, koncertním At the Rainbow (1973) a studiovkou Hamburger Concerto (1974), ale jejich jméno ne pomalu, ale rychle mizí z anket. Po slabém Mother Focus (1975) Akkerman odchází a kapela mizí z anket na obou březích Atlantiku. Na realizaci alba, trochu zmatečně nazvaném Focus z roku 1985 se Akkerman sice vrací, ale jde už jen o labutí píseň. Jedna z nejznámějších holandských sestav nenávratně mizí v nemilosrdných propadlištích rockových dějin...
V podstatě již před členstvím ve Focus Akkerman už vydával své sólové věci. V prvním triu alb Talent for Sale (1968), Profile (Sire, 1972) a Tabernakel (Atco, 1973) se zajímá i o středověkou hudbu a loutnu jako takovou. Následné LP Eli with Kaz Lux (Atlantic, 1976) jednoznačně potvrzuje myšlenku, že v podstatě žádný hudební styl mu není cizí. Zajímá se o fussion - Jan Akkerman (Atlantic, 1977), Jan Akkerman 3 (Atlantic, 1979) či It Could Happen to You (Polydor, 1982), rád se ponoří do struktur blues rocku, což potvrzuje třeba na From the Basement (CBS, 1984), Heartware (Skydancer, 1987) a The Noise of Art (I.R.S., 1990), klasika mu také samozřejmě není cizí, což úplně číší z alb Aranjuez with Claus Ogerman (CBS, 1978), Focus in Time (Patio, 1996), Passion (Roadrunner, 1999) atd., nebojí se elektroniky (Oil in the Family (Red Bullet, 1981) či C. U. (Coast to Coast, 2003), prostě nebojí se objevovat a s chutí to poté i interpretovat.
Je zbytečné si zde jmenovat všechna jeho alba (je jich přes třicet), ale rozhodně je nutné uvést jeho zatím poslední novinku Close Beauty (2019). Od roku 2011 je to jeho nové studiové album, které přináší opět onen klasický „Akkerman sound“, linoucí se všemi možnými paletami zvuků z pohodových skladeb. Můj osobní favorit je druhá skladba Beyond the Horizon, zajímavá výzva je i Sunset Tango... Prostě si to poslechněte, dvaasedmdesátiletý Akkerman je totiž pořád v sedle...
Kytary
Jedním z jeho hlavních nástrojů je jistě Gibson Les Paul Personal, což je jak model Custom se třemi humbuckery a dalším vestavěným přepínačem zapojení snímačů, tak i model Studio. Nemůžeme opomenout ani Hamer či Framus z roku 1974, který měl vedle humbuckeru vestavěné i piezosnímače.
Akkerman si pohrál i se speciálnostmi, jako jsou syntezátorové kytary Roland, modely G-303 a G-707. Mimochodem, sedmsetsedmičku jsem měl počátkem devadesátek v rukou a musím říci, že je to opravdu zajímavé slyšet jiný nástroj a snažit se tomu přizpůsobit i hru a tvorbu tónu. Akkerman ale nepodlehl zcela těmto módním záležitostem, takže v jeho sbírce najdeme i Gibson L5 CES, 1961 Gretsch White Falcon, řadu kytar si nechal vyrobit kytaráři a menšími firmami (Brandon, Waterland, Catalyst Firenze...).
Aparáty
Klasikou ze sedmdesátých let jsou u něj Marshally, nevyhýbal se ani dalším značkám, zejména pak stackům a kombům Fender.
