„Styx jsou velká kapela a může jít jakýmkoli směrem. Třeba uděláme další soundtrack, třeba se budu věnovat solárním elektrárnám... Proč ne? Kdo ví?“
(James Young a jeho odpověď, jak vidí budoucnost svou a kapely, Guitar Legends 2014)
Ke Styx jsem se dostal roku 1984 díky vznosné desce Paradise Theatre, která mne tehdy zaujala i tím, že do vinylu bylo laserem vypáleno logo desky. No to bylo něco! Pravda je, že když jsem si pak pln nadšení a očekávání podobné hudby à la něco mezi AOR a pomp rockem opatřil Kilroy Was Here, tak jsem se dost lekl. Takhle rozmělněnou hudbu jsem tedy nečekal.
A tak jsem šel po albech do minulosti a tam se mi dařilo lépe. Cornerstone se ukázalo jako velmi silné a vyvážené album, totéž lze říci o Pieces of Eight a klasickém The Grand Illusion. Desky předtím a potom mne už tolik neoslovovaly, a tak patřím mezi ty fanoušky této kapely, kteří jejich tvář, jejich výraz dávají do souvislosti s touto čtveřicí silných, platinových alb. Ale zase proč ne? Byla to doba, kdy se této muzice dařilo a Styx patřili k těm souborům, které se výrazně podílely na formování závěru sedmdesátých let a počátku další dekády. A právě James Young je s touto kapelou spjat tak, že nejde „jen“ o zakladatele, ale v podstatě o synonymum. Young je Styx a naopak.
James Young
James „J. Y.“ Young se narodil 14. listopadu 1949 v Chicagu. Během studií na Institute of Technology v Illinois se stal členem souboru TW4, to ale měl již zkušenosti s řadou předchozích lokálních kapel. Na muzice ulítával, jak říká, prakticky pořád. Když má jmenovat své největší vzory, tak většinou uvádí konkrétní alba. Patří tam kupříkladu cokoli od Who: „Už v pěti letech jsem hrál na klavír, pak jsem zdědil po své starší sestře klarinet a až ve čtrnácti letech jsem vzal do ruky kytaru. Začal jsem chodit k několika učitelům, ale učil jsem se hodně rychle, tak mi brzo přestali vyhovovat. Potom jsem začal chodit k jednomu jazzmanovi, který neměl rád britskou invazi a pořád se navážel třeba do Who a říkal: , z těch si neber příklad, ti otáčejí volume na zesilovačích doprava někam za 10, těm se vyhni.‘ A já jsem si říkal: ,Člověče, slezl jsi někdy ze stromu dolů? Třeba Who’s Next, pro mne super album.‘ “.
Má rád i Bo Diddleyho: „První desku, kterou jsem si koupil, byla jeho Gunsliger. To bylo pro mne ztělesněním divočiny.“ Zbožňuje Jimiho Hendrixe, kterého prý viděl pětkrát naživo a... „dodnes to nechápu...“ Oblíbil si Mahavishnu Orchestra, poslouchá rád debut Van Halen: „... na jednu strana technická nechápačka, na druhou stranu jasný vrchol, kam se dá až dojít.“ Hodně uznává i Jethro Tull, z jejich tvorby pak má ve své sbírce nejraději Aqualung: „To je jako známka kvality a neuvěřitelného charismatu.“ K jeho velkým vzorům patří i Jeff Beck, zejména z období alba Truth a samozřejmě Eric Clapton a jeho Cream, kdy v této souvislosti nejčastěji zmiňuje album Wheels of Fire: „Potkal jsem jednou Claptona a řekl jsem mu, že jsem se naučil jeho sólo v Crossroads tak, že jsem zpomalil nahrávku na polovinu a učil se všechny tóny, aby mi žádný neunikl. A pak jsem se to zase musel naučit v normální rychlosti a poloze. A víte, co mi na to řekl? ,No, tam jsem tehdy udělal pár chyb...‘ “
TW4
Kapela TW4 měla tehdy už svou historii. Založili ji dvojčata baskytarista Chuck a bubeník John Panozzovi už v první polovině šedesátých let. Spolu se svým sousedem Dennisem DeYoungem (zpěv a klávesy) vytvořili základ skupiny, které dali jméno Tradewinds. Chuck Panozzo sice roku 1964 z kapely odešel na studia, ale nakonec se vrátil, a to spolu s kytaristou Tomem Nardinim. O rok později změnili název na TW4 a kapela začala vystupovat se stále širším záběrem. Roku 1966 začali vystupovat i ve vysokoškolských klubech a o tři roky později vyměnili Nardiniho za Johna Curulewskiho. Kvartet se nakonec rozhodl rozšířit své řady a roku 1970 k nim nastoupil James Young. Pokud vám ta jména přijdou známá, není divu. Tohle složení, totiž Young, Panozzovi, DeYoung a Curulewski, byla totiž základní sestava, ze které vznikli Styx.
K tomuto názvu přistoupila kapela roku 1972, když podepsala první smlouvu s labelem Wooden Nickel. Podle Younga tento název prošel jen kvůli tomu, že ho všichni nejméně nenáviděli...
Styx v čase
| g, voc | g, voc | bg, voc | dr | key, voc | ||
| 1972–1975 | James „J.Y.“ Young | John „J.C.“ Curulewski | Chuck Panozzo | John Panozzo | Dennis DeYoung | |
| 1975–1984 (klasické období) | James „J. Y.“ Young | Tommy Shaw | Chuck Panozzo | John Panozzo | Dennis DeYoung | |
| 1989–1990 | James „J. Y.“ Young | Chuck Panozzo | John Panozzo | Dennis DeYoung | ||
| 1990–1992 | James „J. Y.“ Young | Glen Burtnik | Chuck Panozzo | John Panozzo | Dennis DeYoung | |
| 1995–1999 | James „J. Y.“ Young | Tommy Shaw | Chuck Panozzo | Todd Sucherman | Dennis DeYoung | |
| 1999–2003 | James „J. Y.“ Young | Tommy Shaw | Chuck Panozzo | Todd Sucherman | Lawrence Gowan | Glen Burtnik(*) |
| 2003–dosud | James „J. Y.“ Young | Tommy Shaw | Chuck Panozzo | Todd Sucherman | Lawrence Gowan | Ricky Phillips(**) |
(*)Burtnik v tomto období nastupuje jako baskytarista a zpěvák.
(**) Phillips působí jako baskytarista a kytarista.
Styx
Skupina se vydala do studia a její debut uvedl nosnou suitu Movement for the Common Man. Album sice nevystoupalo do anket, ale kapela na sebe dobře upozornila, získala zkušenosti a ty přenesla na svou dvojku, která se v USA vyšplhala na 20. pozici. Sice krátce, ale byla tam. Ovšem až do Man of Miracles včetně se skupině nepodařilo prorazit, také i díky velmi špatným promo podmínkách jejich prvního labelu. To se ovšem rapidně změnilo dvěma událostmi. Za prví k nim oku 1975 nastoupil Tommy Shaw, který dokázal s Youngem vytvořit velmi perspektivní kytarové duo, a za druhé, a to bylo hlavní, přešli pod křídla společnosti A & M. A tento gigant se o ně začal starat velmi dobře, protože hned následující album Equinox obdrželo v USA zlato a v Kanadě dokonce platinu. Na albu poprvé zaznamenáváme sílící vliv DeYounga, kapela se začíná přenášet do tehdy módní vlny pomp rocku a AOR. Další deska jen potvrdila správnost směřování kapely a pak přišla silná čtveřice alb, která vyslala Styx mezi první ligu tehdejší rockové scény. Několikanásobně platinová smršť alb vrcholí eponymním albem Paradise Theatre, kde skupina drží pevně v rukou svůj výraz a nese ho úspěšně i na další, jiné než americké trhy.
Jenže patos a přílišná rozmělněnost myšlenky tematicky zaměřených alb se negativně podepsala na následném opusu Kilroy Was Here. V podstatě jde o DeYoungovu desku, která postrádá soudržnost kapely a přenáší ji někam jinam. LP vyšlo v době, kdy se podobné chyby neodpouštěly. Světem duněla jiná muzika a pomp se dokázal udržet celistvostí nápadů a menšími formami skladeb. Což zde rozhodně nebylo. Skupinu ohlas natolik rozhodil, že se během roku po vydání LP rozpadla.
Ne ovšem nadlouho. Young zaznamenal nový přístup hudbymilovné veřejnosti, která se koncem osmdesátých let začala živě zajímat o klenoty šedesátek a sedmdesátek, a zkusil dát kapelu zase dohromady. Nejdříve ve čtyřech, posléze doplnil na kytaru Glena Burtnika. Jenže zázrak se nekonal. I když Edge of Century není špatné album, Styx se vlastně rozpadli dost nešťastně - nebyli pryč tak dlouho, aby získali potřebný statut patiny. Ani to by celkem nevadilo, ale nové album rozhodně nebylo nijak zvlášť silné. Takže po třech letech skupina opět pozastavuje svou činnost.
Opět tedy ne nadlouho, ale i když se v polovině devadesátých let skupina dává dohromady v tom nejklasičtějším a nejúspěšnějším složení, na desku moudře nechvátala. Skupina objíždí koncerty, které jsou stále vyhledávanější, a první album přichází až roku 1999. Sice se mu moc nedaří, ale není to také žádný propadák. Totéž lze prohlásit i o dalším díle. Ale až teprve Big Bang Theory vystoupá do Top 50 v Billboardu a naznačuje, že potenciál skupiny nelze jen tak přehlížet. No uvidíme...
JY Group
Young si vedle své činnosti se Styx dal dohromady i svou kapelu, James Young Group. Jedná se spíše o styl „udělat si radost“. Pro nás je zajímavá první Youngova sólová deska, která vznikla ještě před založením kapely Group, a totiž City Slicker, kde ho na klávesy doprovází Jan Hammer. Čech. A klávesista od Mahavishnu Orchestra. A autor hudby třeba k seriálu Miami Vice. Nebo k řadě pořadům televize Nova...
Kytary
Young je, až na jedno období, jednoznačně ve znamení Fenderů Stratocasterů: „Moc jich s sebou nevláčím, tak dvě nebo tři kytary, s tím, že máme dvě různé sestavy, z nichž jedna vždy cestuje samostatně. Mám radši menší sestavu, než s sebou vláčet obrovské množství všeho a na každém pódiu to pak složitě upravovat.“ Své kytary nijak zvlášť neupravuje, pouze jim uzamyká tremolo. Má na nich také instalován systém Sustainiac: „Nemusím pro dlouhý tón a pro zpětnou vazbu vytáčet aparáty na velkou hlasitost. V devadesátých letech jsem vlastně jen kvůli tomu jezdil s kytarami Kramer, ale pak jsem zjistil, že to jde nainstalovat i na Straty. A funguje to.“
Aparáty
Young si cení klasických Marshallů, které žene přes boxy 4x 12”, osazené Celestiony Greenbacky. Občas si vezme kombo, vyzkouší i jinou značku, ale: „... Marshally jsou moje primární značka.“
Efekty
Efekty nijak zvlášť rád nemá. V současné době si cení TC Electronic Digital Delaye a procesoru Eventide H3000: „Vím, že existuje řada kytaristů, kteří mají obrovské sestavy všeho možného, ale mně připadá, že to okrádá ten přirozený kytarový tón, ten hezký přírodní zvuk. A taky čím více zařízení, tím větší možnost, že něco selže. A abych si dělal neustále starosti s tím, že mi něco nepůjde a kazil si tak koncert...? To ne. Pokud mám někde nějaké efekty, tak to ovládá můj technik a já si užívám hraní.“
Diskografie:
1. James Young + Styx
1.1 Profilová, základní alba
Pozn.: Za rokem vydání uvádíme ocenění vzácnými kovy a umístění v anketách, vždy jen v USA a v UK, a to do 10. místa).
Styx (1972, Wooden Nickel),
Styx II (1973, zlato v US, Wooden Nickel),
The Serpent is Rising (1973, Wooden Nickel),
Man of Miracles (1974, Wooden Nickel),
Equinox (1975, zlato v USA, A & M),
Crystal Ball (1976, zlato v USA, A & M),
The Grand Illusion (1977, 3x platina a 6. místo v USA, A & M),
Pieces of Eight (1978, 3x platina a 6. místo v USA, A & M),
Cornerstone (1979, 2x platina a 2. místo v USA, průnik do žebříčků dalších států, A & M),
Paradise Theatre (1981, 3x platina a 1. místo v USA, stříbro a 8. místo v UK, A & M),
Kilroy Was Here (1983, platina a 3. pozice v USA, A & M),
Edge of the Century (1990, zlato v USA, A & M),
Brave New World (1999, CMC International),
Cyclorama (2003, Sanctuary),
Big Bang Theory (2005, New Door),
Regeneration, Vols. 1&2 (2011, 2EP, TMB Productions).
1.2 Koncertní alba
Caught in the Act (1984, A & M),
Return to Paradise (1997, zlato v USA, CMC International),
Arch Allies: Live at Riverport (2000, Sanctuary),
Styx World: Live 2001 (2001, CMC International),
At the River’s Edge: Live in St. Louis (2002, Sanctuary),
21st Century Live (2003, Sanctuary),
One with Everything: Styx and the Contemporary Youth Orchestra (2006, Frontiers),
The Grand Illusion, Pieces of Eight Live (2012),
Live at Orleans Arena Las Vegas (2015).
1.3 Kompilace
Pozn.: Pouze autorem doporučený výběr, celkový výčet by přesáhl číslo 20
Best of Styx (1977, zlato v USA, Wooden Nickel),
Greatest Hits (1995, 2x platina v USA, A & M),
Greatest Hits II (1996, A & M).
2. James Young - sólová tvorba
City Slicker (1985, s Janem Hammerem),
Out On a Day Pass (1994, s James Young Group),
Raised By Wolves (1995, s James Young Group),
Joanna (2003).
3. Spolupráce, účasti na projektech:
Jeho další činnost není nijak výrazná, ale můžeme uvést kupříkladu: Eli Young Band, Blues Imperials, REO Speedwagon, Enuff Znuff, Samantha Fox...
Skladba: The Best of Time
Autor, autoři: Dennis DeYoung
Interpret: James Young
Skupina, soubor: Styx
Album, zdroj: Paradise Theatre (1981, A&M)
www:
Co nového u kytarových velikánů
Leslie West
West zůstal členem Mountain, své kapely po jejím x-tém reunionu až do roku 2014. V tomto období nevznikla žádná další studiová alba a kapela se soustředila spíše na koncerty a účasti na festivalech. V současnosti působí ve triu, kdy jediným zakládajícím a dodnes stálým členem je bubeník Corky Laing...
20. června 2011 prodělal West závažnou operaci - pro komplikaci diabetu mu byla amputována pravá noha. Ovšem první vystoupení měl už 13. srpna toho samého roku. Začal se intenzivněji věnovat sólové tvorbě a hned první album tohoto období stojí za to. Na realizaci Unusual Suspects si pozval řadu kytarových hvězd - najdeme zde jména Billy Gibbons, Zakk Wylde, Slash, Joe Bonamassa či Steve Lukather. Ale ani další posty nejsou „žádný béčka“ - bicí mu třeba nehraje nikdo jiný než Kenny Aronoff (např. Cinderella). Album se dobře ujalo a nabídlo fanouškům porci klasického hard rocku.
Ještě lépe se ujalo následné Still Climbing, kde se West více soustředil na bluesové kořeny hard rocku. Dlužno uznat, že vytvořil vyvážené album, a ani zde mu nechyběla jména hostů - tentokrát to vedle Johnnyho Wintera byli například Mark Tremonti od Creed, zpěvák Dee Snider (Twisted Sister) či Jonny Lang, bluesman mladší generace.
Ovšem nedávno vydané album Soundcheck si zaslouží opravdu chválu, protože předvedlo vyvážený mix hard rocku a blues, navíc podaném s obrovskou energií. A jako obvykle, ani zde nechyběli hosté - třeba Peter Frampton, Brian May nebo legendární Jack Bruce. Deska vystoupala v Billboardu v kategorii Blues Album na 2. místo.
West se odmítá vzdát ,a i když Mountain pomalu spějí k zániku, jeho sólová tvorba vypovídá o tom, že se po letech našel. A daří se mu. Těším se na další album. Vy ne?
Diskografie:
1. Leslie West - sólová tvorba
Unusual Suspects (2011, Provogue),
Still Climbing (2013, Provogue),
Soundcheck (2015, Provogue).
2. Účast na projektech, hostování
Patří sem kupříkladu: Eli Cook, Johnny Winter, Deep Purple (albový projekt The Many Faces of Deep Purple), Bret Michaels, Ian Hunter, Corky Laing, Michael Schenker Group...
Muzikus 2/2010: Kytaroví velikáni (str. 52, noty, diskografie)
