Kytaroví velikáni - Ike Turner

„Nemyslím si, že Rocket 88 je rock and roll. Spíše to je boogie woogie, a protože to začali hrát na bílých rádiích, mohlo to odstartovat celej ten rock and roll...“

Ike Turner

Ať už budeme vnímat úvodní slova Ike Turnera jakkoli, nesporným faktem zůstává, že právě skladba Rocket 88, kterou roku 1951 se svou kapelou The Kings of Rhythm natočil, je všeobecně, i z hlediska hudební historie, považována za první velkou rockandrollovou nahrávku. Ano, právě zde tedy můžeme vidět počátek oné velmi rychle sílící přílivové vlny, jejíž první náraz do hráze zaběhlého hudebního establishmentu vyvrcholil o necelé čtyři roky později takovými skladbami, jako Rock Around the Clock Billyho Haleyho či třeba Heartbreak Hotel Elvise Presleyho.

A vlastně nevadí, že právě tato historicky významná nahrávka byla opatřena etiketou Jackie Brenston and His Delta Cats (k čemuž se ještě dostaneme). Ike Turner totiž, jakkoli u širší posluchačské veřejnosti známý spíše pro své manželství s Tinou Turner (i když to ve svých memoárech odmítá) a násilné chování vůči ní (což popírá ještě rozhodněji), patří mj. mezi ty osobnosti, které stály u samého zrodu vývoje hry na elektrickou kytaru.

Do dějin vývoje kytarové hry se vedle razantních úderů zapsal zejména svým výrazným (na tehdejší dobu samozřejmě) používáním vibrapáky. A nejen to. Na jeho konto můžeme připsat i takové evergreeny, jako např. Do You Mean It?, The Rooster, You’ve Got to Lose a další. A seznam těch, s kterými spolupracoval? Věřte, ten by byl hodně dlouhý a v podstatě by znamenal „who is who“v raném elektrickém blues a rhythm and blues... A to nehovoříme o tom, že v šedesátých letech chtěla Janis Joplin, aby ji Turner „koučoval“, že u něj začínal Jimi Hendrix, že jejich vystoupení obdivovali mladíci jménem Rolling Stones...

Ike Wister Turner se narodil 5. listopadu 1931 v Clarksdale v Mississippi jako syn Izeara Lustera Turnera, baptistického duchovního a Beatrice Cushenberry, švadleny. K hudbě ho dostaly dvě události. Za prvé v osmi letech získal práci v místním rádiu WROX, kde působil jako liftboy. Často s rozzářeným zrakem sledoval práci ve studiu, a když ho pak zvukař pozval dovnitř a navíc mu svěřil „držení knoflíku na pultu“, jak uvádí Turner, aby si mohl skočit pro kafe, byl celou tou atmosférou doslova unesen.

Druhým zásadním okamžikem pak bylo vystoupení klavíristy Pinetop Perkinse. I když již předtím slýchával, hlavně ve studiu, i jiné umělce, Perkins ho svým boogie woogie uchvátil. A ten, vida nadšení mladého posluchače, mu začal vysvětlovat zásady hry. Turner klavíru naprosto propadl, a aby mohl ještě více cvičit, uprosil svou matku, která se po smrti manžela starala o rodinu sama, aby mu také koupila klavír. Poté se do muziky vrhl doslova po hlavě a začal poslouchat i další umělce, spíše z oblasti blues a rhythm and blues (Howlin’ Wolf, Sonny Boy Williamson, Charley Booker, Elmore James, Muddy Waters, Little Walter a další).

Od osmi do osmi

V té době už vystupoval po místních scénách a jeho jméno vešlo velmi rychle ve známost. Jak jeho hra na klavír, tak i postupný přechod na kytaru a až fanatické přesvědčení o síle černé hudby mu pomohlo nejen k tomu, že se s většinou svých idolů setkal a zahrál si s nimi (a to častokrát pak i v budoucnu), ale i k vytvoření vlastní kapely The Kings of Rhythm. Právě v oněch dobách, kdy hrál s tímto sdružením po nejrůznějších hospodách až dvanáct hodin denně, si začal osvojovat i ostatní nástroje, z nich pak nejvíce kytaru, která se posléze stala jeho součástí (a nezmění na tom nic skutečnost, že se pak ke klavíru občas vracel). Jak ve svých vzpomínkách totiž uvádí, Kings of Rhythm hráli často od osmi hodin večer do osmi hodin ráno. A to bez jakékoli přestávky. Takže když někdo musel na chvilku odejít, ať už z jakéhokoli důvodu, ostatní členové ho museli zastoupit: „Díky tomu jsem se naučil jak na bicí, tak i na kytaru.“

Highway 66 alias Rocket 88

Když mu bylo devatenáct let, dostal se v březnu 1951 se svou kapelou do studií labelu Sun Records. Uvedl je tam B.B. King, se kterým před časem jamovali. Výsledkem byla skladba Rocket 88, která vyšla pod jménem sólového zpěváka a saxofonisty kapely Brenstona. Dobové prameny se zde trochu rozcházejí, ale většinou se dodatek za jméno „... and his Delta Cats“, považuje za omyl vydavatelství. I když prý právě zpěvák stál za nápadem ke skladbě (inspirací mu byla jízda v dešti po Highway 66 jejich starým Oldsmobilem Rocket 88), nevznikla by bez Turnerova přístupu a předchozí činnosti. Nahrávka, která byla později označena jako první rockandrollová skladba, realizovaná na desce, se vyznačovala mj. i zkreslenou kytarou (pozor, mějme na paměti dobu vzniku), kdy zvuk vznikl víceméně náhodou, odcházejícím zesilovačem (po ukončení frekvencí prý úplně vyhořel).

Jednotliví členové kapely dostali po dvaceti dolarech, a když se Rocket 88 vyšplhala na první místa celonárodních anket, Brenston, omámen úspěchem, prodal labelu práva na skladbu (za závratných devět set deset dolarů), sbalil většinu členů Kings of Rhythm a vydal se na sólovou dráhu...

Turner začal působit jako agent Sun Records, který vyhledával a doporučoval managementu nové, slibné talenty či přetahoval ostatní umělce. Napomohl tak i řadě osobností, včetně Howlin’ Wolfa, Little Waltera, Little Miltona, Muddyho Waterse, Sonnyho Boye Williamsona, Elmorea Jamese a Otise Rushe. Stále vystupoval s Kings of Rhythm, se svým Fenderem Stratocasterem se stal i vyhledávaným studiovým muzikantem, proslulým se stalo i jeho časté používání páky. Jeho služeb se postupem času dožadovali i na pódiích (mj. i B.B. King a Buddy Guy), takže Turner byl v padesátých letech nesmírně vytíženou osobností. Ale to ještě nebylo všechno. Dovolme si totiž ještě jednu perličku. Dobové prameny dokonce hovoří o tom, že jeho pohyby na pódiu a tanec nohou u klavíru sledoval zpoza jeviště Elvis Presley, tehdy ještě řidič náklaďáku...

Tina

Roku 1956 vstoupila do Turnerova života Anna Mae Bullock. Slyšel ji zpívat v jednom klubu You Know I Love You, a tak ho její exaktický výkon zaujal, že jí nabídl místo ve své kapele. Bullock přijala, po krátkém vztahu se saxofonistou Raymondem Hillem se o dva roky stala Turnerovou družkou, z vokalistek se vypracovala na sólovou zpěvačku a o další dva roky později jí Turner změnil jméno na Tina. A budoucí královna soulu či, jak je občas mnohem později nazývána, rocková babička, nesmírně úspěšná zejména ve druhé polovině osmdesátých let, tak poprvé výrazněji vstoupila na scénu.

I když první společná deska Do You Mean It z roku 1957 v podstatě zapadla, druhá, již pod hlavičkou Ike & Tina Turner, A Fool in Love, si vedla nepoměrně lépe. V anketách R&B obsadila 3. pozici a úspěchem bylo i umístění v Top 30. Kings of Rhythm se pod dojmem nové koncepce a směřování přejmenovávají na Ike & Tina Turner Revue a přivádějí na pódium i další prvek, ženské vokální trio Ikettes.

Následuje řada dalších hitů, jako I Idolize You, It’s Gonna Work Out Time, s výrazným úspěchem se ale setkala River Deep - Mountain High (číslo 3 v UK). To se již píše druhá polovina šedesátých let a slavné dueto zápasí vedle nesmírné slávy i s velkými osobním a posléze i uměleckými problémy. Vztahy mezi oběma protagonisty jsou velmi napjaté, na celkové situaci se nepochybně promítá i skutečnost, že jakkoli byli Ike & Tina žádanými na živých koncertech, jakkoli bylo o nich psáno (ať už z jakýchkoli důvodů), první místa prodeje alb jim byla stále častěji vzdálena. Výjimky tvořily vlastně už jen cover verze. Mezi těmi nejslavnějšími byli jistě Come Together od The Beatles, I Want To Take You Higher od Sly & The Family Stone či konečně Proud Mary Creedence Clearwater Revival. Právě tato skladba, uvedená na koncertním albu Live at Carnegie Hall/What You Hear Is What You Get, dopomohla desce v USA ke zlatu. Roku 1973 ještě zabodovala Nutbush City Limits, ale po vydání Baby Get It On o dva roky později již Turner nevydrží tlak hudebního světa a naplno se propadá do tenat kokainu a dalších psychotropních „paliv“.

Nad propastí

Po řadě osobních excesů se nakonec roku 1976 Turnerovi rozvádějí. Tím, že od něj jeho manželka a v poslední době i zcela ojedinělá pěvecká hvězda odešla, jakoby ztratil půdu pod nohama. Rychle se ztrácí z obecného povědomí, a i když stále dál působí jako session muzikant a producent, prostě a jednoduše zapadá. Neúspěch dvou sólových alb ještě více nahlodává tuto už tak rozvrácenou osobnost, Turner se navíc stává chorobně podezřívavý, nosí u sebe střelnou zbraň a zaplétá se do obchodu s kokainem. Celá situace nakonec ústí v tom, že je roku 1989 dopaden, usvědčen a odsouzen. V době svého nedobrovolného pobytu je sice spolu s Tinou Turner uveden do Rockandrollové síně slávy, ale když po třech letech vychází z vězení, zdá se, že už se nic dít nebude. Jenže...

Comeback

Nově zpracovaná skladba I’m Blue (The Gong Gong Song) s Billy Rogersem zaznamenává velký úspěch, v podání Salt ‘N Pepa boduje na vrcholech anket. S velkým zájmem se setkává i jeho autobiografie Taking Back My Name. Ještě větší ohlas pak má album Here & Now, za kterou získává hned dvě ocenění W.C. Handy Awards, bluesového ekvivalentu Grammy. Na tuto cenu je deska koneckonců nominována také. Toto prestižní ocenění Turner nakonec i získává, a to roku 2007 za další výrazné album, Risin’ with the Blues. Zdá se, že comeback této jedné z nejvýraznějších postav rané éry elektrické kytary se plně vydařil. Jenže je tady opět další jenže...

12. prosince 2007 umírá ve věku 76 let ve svém domově v San Marcos. I když nebyla stanovena příčina smrti, vyšetřovací komise sdělila CNN, že Turner zemřel sice ve spánku, ale díky předchozímu značnému užívání kokainu trpěl vysokým tlakem a rozedmou plic.

Kytary

Turnerovými hlavními nástroji byly Fendery Stratocastery. I když v průběhu kariéry zkusil i jiné modely (např. Jazzmastery), vždy se ke Stratocasterům vracel: „Žádná kytara nemá takový tón, jako straty.“ Vedle těchto svých favoritů si rád zahrál na Telecastery („... naprosto univerzální kytara, ideální pro své střední frekvence...“) a oblíbil si i Paul Reed Smith („... mají dlouhý, vyrovnaný tón...“).