Kytaroví velikáni - Hank B. Marvin

Vítězslav Štefl, 17. 3. 2008

"Je jasné, že na současných koncertech musím dát lidem to, co chtějí slyšet - jako Apache nebo Wonderful Land - a já se tomu nebráním, mám tyhle věci rád. Ale občas je dobré to okořenit i něčím jiným, aby se show oživila... No a představte si, lidi to berou taky..."

Hank B. Marvin, Guitarist, Holiday 2001

Pokud se zeptáme, co by mohli mít společného třeba takoví Tony Hicks, Terry Britten, Justin Hayward, ale také Roy Wood a dokonce i Ritchie Blackmore, Mark Knopfler, Pete Townshend, Andy Powell či Jeff Beck, tak si můžeme jednoznačně odpovědět - je to právě osobnost Hanka Marvina, jehož tito nesporní velikáni uvádějí jako kytaristu, který je výrazně inspiroval a ovlivnil. A nebylo to jenom v tom, že Marvin byl pravděpodobně první muzikant výraznějšího kalibru, který do Anglie přivezl Fendera Stratocastera...

Nenápadnost, civilnost a distinguovaný vzhled byl tím nejméně podstatným rysem této tak výrazné osobnosti elektrické kytary - ovšem právě ta byla v době nastupujícího rebelantství počátku šedesátých let trnem v oku řadě nevázaných, divoce dekadentních partiček, od nichž po prvních úspěších začaly létat na adresu Marvina a Shadows často i nevybíravé narážky. K posměváčkům jednu dobu dokonce patřili ve svém raném období i The Beatles. Ovšem, je nutno si uvědomit, že to tehdy byla tak trochu móda, strefovat se do Shadows, těchto na první pohled uhlazených muzikantů, kteří produkovali svůj na tehdejší dobu po všech stránkách vycizelovaný sound v instrumentálních skladbách, jejichž proslulost se bez větších problémů suverénně přenesla až do dnešních dnů. Ale právě životností těchto evergreenů a jejich odkazem, včetně nesporně významné úlohy ve vývoji hry na elektrickou kytaru (a to i po stránce kvality tónu, práce s tónem včetně jeho tlumení a ohýbání, stavby sóla a vedení melodie) - tím se opravdu nemůže pochlubit zrovna mockolegů.

Stačí si pak jenom jmenovat ty nejznámější hity, jako Apache, F.B.I., Kon-Tiki, Wonderful Land, Atlantis, Geronimo, Nivram, Dance on, Foot Tapper, The Frightened City, Man of Mystery, Shindig, a jméno Hanka Marvina a Shadows nám najednou výrazněji vystupuje nejen na pozadí bouřlivých šedesátých let, ale i z hlediska celého spektra vývoje rockové hudby a kytary jako takové.

A nejlepší na tom celém je, že v případě Marvina se nemusíme pouštět pouze do nostalgického vzpomínání. Popularita tohoto výrazně melodického kytaristy se neustále drží na výši, a to i v současné době - stačí vzpomenout na společné vystoupení s Jean-Michelem Jarrem v Docklandu, na jeho aktivity při nesčetných sessionech, na sólovou tvorbu, na signature modely kytar vytvořené na jeho počest a v neposlední řadě i na bouřlivý ohlas jak na jeho zatím nejposlednější turné, tak i na činnost opětně renovovaných Shadows...

Hank Marvin (rodným jménem Brian Robson Rankin) se narodil 28. října 1941 v Newcastlu v Anglii. Už od dětských let byl velice cílevědomým, chodil na hodiny klavíru a začal se sám učit na kytaru a banjo. Došlo i na zakládání prvních školních kapel, jejichž repertoár byl postaven na standardech skiffle. Ovšem když dostal od otce k šestnáctým narozeninám svou první lepší kytaru, Hofner Congress, události začaly nabírat spád až neuvěřitelným tempem. Zvlášť když s jednou ze svých stálejších skupin vyhrál talentovky, vyhlášené jazzovým klubem South Shields. Tehdy si ho totiž všiml Bruce Welch (rodným jménem Bruce Cripps), kytarista Railroaders, a nabídl mu spolupráci. Oba si hudebně naprosto dokonale padli do noty, a i když tehdy samozřejmě nemohli tušit, že jejich budoucí kapela v celkovém součtu vyprodukuje nejvíce hitů ze všech britských skupin včetně The Beatles (podle anglických žebříčků), přesto bylo prakticky od začátku jasné, že velmi rychle našli společnou řeč nejen z hlediska tvorby, ale i z hlediska interpretačního.

The Shadows

Po přestěhování do Londýna působili Marvin a Welch velmi krátce v sestavě Geordie Boys a Five Chesternuts, ale již v říjnu 1958 se dostávají do skupiny The Drifters. Marvinovi bylo tehdy sedmnáct let. Drifters, kde Marvina a Welcha doplnili Terence "Jet Hartus" Hawkins (bg, vystřídal původního Iana Samwella) a Daniel Joseph Anthony "Tony" Meehan (dr, vystřídal původního Terryho Smarta), působili v podstatě nejdříve jako doprovodné těleso Cliffa Richarda. To jim přineslo mnohé klady, včetně vstupu do první ligy koncertních, na živo vystupujících skupin a uvedení ve známost instrumentální zručnosti jednotlivých členů doprovodné kapely. Pokud pomineme The Tremors, s nimiž se setkal na turné Amerikou v roce 1958, měla na Marvina od počátku velký vliv americká, výrazně instrumentálně zaměřená kapela Ventures. A právě tato orientace se naplno rozvinula na americkém turné s Richardem, kdy jednoznačný a bouřlivý úspěch jejich vystoupení a zájem o melodické linky Marvinovy kytary překonaly veškeré jejich představy. Skupina se vrátila z Ameriky, a i když nadále doprovázela Richarda, začala nahrávat samostatně, od října 1959 už pod názvem The Shadows (název Drifters nakonec zavrhli po soudním sporu s americkou kapelou téhož jména, na jméno Shadows přišli během popíjení v nálevně Six Bells v Londýně).

Pokud pomineme Feelin` Fine a instrumentální Jet Black a Driftin`, studiové verze z Richardova vyhlášeného live alba, tak jejich první samostatný pokus o singl (Saturday Dance) v podstatě propadl. Existuje jedna úvaha, že vlastně neúspěch této skladby, jinak silně ovlivněné tvorbou Everly Brothers, zapříčinil zásadní přeorientování Shadows na instrumentálky. Kdyby totiž singl zaznamenal úspěch, možná by se budoucnost kapely odvíjela zcela jinak. Troufám si ale tvrdit, že ne tak úspěšně...

tan, tada tan tan/tan, tada tan tan/tan, tada tan tan/tán... (Apač)

EP bylo sice neúspěšné, ale během anglického turné jim Jerry Lordan nabídl skladbu Apache, díky které nastal v kariéře Hanka a jeho Shadows naprosto zásadní zlom. Touto skladbou, která se v červenci 1960 již po pátém týdnu od vydání vyšplhala na 1. místa britských hitparád, začala řada jejich úspěšných instrumentálek, z nichž mnohé se staly klasickými skladbami kytarové historie. Během sedmi let totiž vyprodukovali Shadows takové skvosty, jako např. F.B.I., The Frightened City, Kon-Tiki, Wonderful Land... jenže takto bychom mohli pokračovat hodně dlouho.

Vraťme se ovšem na začátek vzrušujících šedesátých let. Po Kon-Tiki, která se stala další suverénní jedničkou britských hitparád, přišla v únoru 1962 jednoznačně nadčasová skladba Wonderful Land. Singl doslova ztrhal ankety, po celých osm týdnů opanoval první místa a dalších čtrnáct dní se držel v Top10. Skladba je zajímavá i z toho důvodu, že spolu s dalším hitem, Guitar Tango, rozpoutala debatu o dodatečné orchestraci skladeb Shadows. Kapela si toho ale nevšímala, protože jednak cítila, že to, co dělá, dělá správně, a za druhé prodávala desky jak na běžícím pásu.

První liga

Hank B. Marvin (mimochodem, jméno si změnil v padesátých letech, písmeno B. ukrývá druhé jméno, Brian) a Shadows opanovali i žebříčky EP desek. Roku 1961 se například EP The Shadows a The Shadows to the Fore držela 48 týdnů na první příčce a dalších 145 týdnů v Top Ten.

Nástup do první ligy si ale The Shadows zajistili teprve svým skvělým albovým debutem, The Shadows, které si po celých pět týdnů drželo první místo a během dalších dvou let se do Top Ten vrátilo celkem jednapadesátkrát!

Úspěchy Shadows pokračovaly dál v nezmenšené míře, ale kapele se nevyhnuly personální potíže. Na přelomu let 1961/62 došlo ke změnám na basovém a bubenickém postu. Již v říjnu 1961 odešel Tony Meehan a za bicí usedl Brian Bennett. O půl roku později to vzdal další člen kapely, Jet Harris (spojil poté své síly s Meehanem) a nahradil ho Brian "Liquoric"0 Locking. Šňůra hitů ale úspěšně pokračovala dál, nejvýrazněji se tato výměna podepsala na užší autorské spolupráci mezi Marvinem a Welchem.

Stíny nad Shadows

Druhá polovina šedesátých let zastihla Shadows opět v pozměněné sestavě, kdy Lockinga vytřídal John Rostill. Jejich popularita ale začala přes veškeré předchozí úspěchy stále rychlejším tempem klesat. Hudební vývoj začal přece jenom směřovat někam jinam. Rozvíjela se úloha improvizace (tedy ne předem zpracované sólové linky nosných, ústředních melodií), výrazněji se vzhledem k vyznění kapely a sólovým projevům začaly prosazovat i ostatní nástroje, včetně stále náročnější instrumentace (vedle bicích a baskytary se tento trend nejvíce projevuje na klávesových nástrojích), hudba jako taková začíná košatět do stále rozvětvenějších struktur stylů a směrů. Tento trend samozřejmě pocítil i Hank Marvin, když se pokusil o svůj první sólový počin, singl London`s not too far. Celá situace se pak vyhrotila odchodem Bruceho Welcha, takže v prosinci 1968 se kapela na krátký čas dokonce rozpadla. Sice se za necelý rok dali ve složení Marvin, Bennett, Rostill a klávesák Alan Hawkshaw opět dohromady, ale celkový stav byl spíše neudržitelný. Hank Marvin tehdy využil toho zmatku a vydal svou první sólovou desku, která se setkala s celkem slušným přijetím (skončila v anketách na 16. místě).

To ho nakonec přimělo k tomu, aby spolu s Welchem a kytaristou a zpěvákem Johnem Farrarem založil trio a la Crosby, Stills & Nash. Jejich tvorba se sice setkala s určitým ohlasem, ale volání po znovuobnovení Shadows stále sílilo. Roku 1973 Marvin z tria nejdříve odešel a poté přesvědčil osiřelé duo Welch - Farrar (ti téhož roku stihli vydat samostatné LP) o potřebě reunionu Shadows. Ovšem těsně před natáčením dalšího alba zemřel Rostill, takže k sestavě se nakonec připojil opět Brian Bennett.

Výsledné album tohoto období, Rockin` with Curly Leads, pak vůbec nebylo špatné. Nehledě na jeho dobové umístění (45. místo) ho při zpětném pohledu řada fanoušků považuje dokonce za jeden z nejlepších studiových počinů kapely.

První pokus o překročení vlastního stínu

Znovuobjevení se Marvinových "Stínů" se tak v podstatě ukázalo být správným tahem. I když se začátkem sedmdesátých let členové kapely zabývali různými projekty, znovunastartování jejich společné práce zaznamenalo nečekaný úspěch - vždyť třeba LP Twenty Golden Greats se v roce 1977 vyšplhalo až na vrcholky britských žebříčků!

Osmdesátá léta ale pro skupinu znamenala další úpadek zájmu. Scéna se měnila kompletněji než v polovině sedmdesátých let. Tehdy sice punková revolta otřásla zažitými jistotami, ale z hlediska působení na celkovou hudební strukturu to bylo jako prudké zazáření a rychlý pád meteoru. Velká a zavedená jména pokračovala dál (ať už s jakýmikoli výsledky) a punk se začal stahovat spíše do sebestředné ulity (jeho vliv začal výrazně sílit až koncem 80. let a na počátku let devadesátých v rámci dalších změn v rockové muzice). Jenže počátkem osmdesátých let se začalo dít něco výraznějšího, co zasáhlo kytarový svět, a to daleko výrazněji a s širšími důsledky. Na pódia vtrhnul heavy metal se všemi svými prvotními výrazy včetně znovu významně upřednostněné funkce kytary a techniky sól, a zájem hudbymilovné veřejnosti se tak obrátil jiným směrem. Shadows sice toto období přestáli, ať už vydáváním kompilací či live deskami, ale hlad po jejich muzice se začal objevovat až ke konci této dekády, přesně v souladu s celkovým trendem, který se opět obracel k šedesátým létům a k období první poloviny let sedmdesátých.

Po vlastní ose...

Hank Marvin se také pořádně obul do svých projektů. Vedle jeho vyloženě sólových desek, jako například Into the Light, Heartbeat či Handpicked, však nejvíce proslul úpravami klasického repertoáru, kdy vedle verzí skladeb Cliffa Richarda vyvolal zaslouženou pozornost deskou Hank plays Holly, kterou složil hold jednomu ze svých největších idolů, Buddymu Hollymu. Naopak, sám se dočkal velmi vydařené pocty jeho tvorbě a odkazu Shadows, když roku 1996 vyšlo album Twang! A Tribute to The Shadows, kde najdeme Ritchieho Blackmorea (Apache), Briana Maye (F.B.I.), Tonyho Iommiho (Wonderful Land), Petera Greena (Midnight), Neila Younga a Randyho Bachmana (Spring is nearly here), Marka Knopflera (Atlantis), Petera Framptona (The Frightened City), Andyho Summerse (Stingray) a další, včetně samotného Marvina, který si zahrál v The Rise and Fall of Flingel Bunt.

... ale se Stíny v zádech

Marvin také na svých koncertech významně udržoval povědomost o hitech Shadows, protože tvořily v jeho playlistech významnou část - přispěl tak ke stálému udržení tohoto fenoménu, což se nakonec podepsalo na přelomu druhého a třetího tisíciletí na stále větším a intenzivnějším volání po opětném reunionu Shadows. Po několika sessionech, singl koncertech a stále sílících spekulacích hudebního tisku se nakonec pánové Hank B. Marvin, Bruce Welch (jeden z deseti nejuznávanějších doprovodných kytaristů vůbec) a Brian Bennett dali roku 2004 opět dohromady...

Velmi zajímavě pak vyzněla další Marvinova sólová alba, kde si, jak se říká, udělal trochu radost. Jak na Guitar Ballads: Over 2 Hours of Relaxing Classics, tak i na Shadowing the Hits, mimo jiné totiž zinstrumetalizoval proslulé skladby jiných interpretů a převedl je do vlastního výrazu. Přinejmenším jde o pozoruhodnou záležitost - slyšet totiž Marvinovy verze Jessica (Dickey Betts), Oxygene, Pt. 4 (Jean-Michel Jarre), Mrs. Robinson (Paul Simon), We are the Champions (Freddie Mercury) a dalších opravdu stojí za to. Guitar Man pak přináší sadu sedmnácti skladeb, kde najdeme další nestárnoucí tituly, jako Light my Fire (Doors) či While my Guitar Gently weeps (George Harrison).

Kytary

Marvinovým poznávacím znamením jsou zejména kytary Fender Stratocaster (Fender mu vyrobil i signature model, který se od standardního modelu liší několika drobnými úpravami - například grafitovým ořechem). Hank je s největší pravděpodobností vůbec první britský kytarista, který stratocastera vlastnil, když si ho poté, co jím byl okouzlen na obalu desky Buddyho Hollyho, nechal z USA poslat (poprvé tuto kytaru použil na Travelling Light): "...?a když strata používal Buddy Holly, potom ta kytara nemůže být špatná!" Mimochodem - zpočátku, aby odstranil přílišné sednutí strun v ořechu a jejich následné drnčení, podkládal Hank některé struny v nultém pražci papírky!

Jeho výraz se odvíjí také od kytar Burns Signature Marvin a Burns Double 6. Roku 2004 mu tato firma na základě jeho modelu z roku 1964 vyprodukovala jako část své custom řady signature kytaru Hank Marvin Anniversary 1964-2004. V průběhu existence starých Shadows nahrával i na japonskou kopii Gretsch White Falcon (můžeme ji slyšet ve skladbě Livin` Doll), na scéně i ve studiu používal občas i Gretsch Country Gentleman. Jednu dobu hrál i na Gibsony Les Paul Deluxe a Les Paul Custom.

Aparáty

Během své muzikantské dráhy si Hank vyzkoušel dost aparátů a nakonec zakotvil u tří značek - v první řadě u klasických komb Vox, v jeho sestavě měly své významné místo i Fendery, hrál také přes aparáty Mesa/Boogie, které podle jeho slov "...?vydrží opravdu všechno, na rozdíl od křehčích, ale nádherných Voxů..." Marvin tak rozšířil řadu významných osobností, které se nechaly unést zvukovými vlastnostmi těchto komb řad AC-15, AC-10, AC-30, AC-50 a dalších. Do výčtu bychom tedy k němu mohli zařadit např. Erika Claptona, Briana Maye, propadl jim i Edge, Bernard Butler, Rory Gallagher, Francis Rossi a Rick Parfitt, Neil Finn, Joe Perry, Tony Hicks, Mel Galley, Peter Buck, v seznamu by neměli chybět John Lennon, George Harrison a Keith Richards...

Efekty

Z častěji či výrazněji používaných efektů, Marvin zpočátku používal Delay Binsons, později Roland 301 Chorus Echo, v racku pak Roland 501, v poslední době si zvykl na Alesis Quadraverb Q20. V současnosti si oblíbil řady různých digitálních delayů a reverbů, ovšem na jevišti dlouhou dobu preferuje spíše starého dobrého Rolanda 301, protože: "... pracuje tak dobře, že nevidím žádný důvod, abych se k tomu svému zvuku zkoušel dostat přes jiná zařízení..."

Narychlo pro nepamětníky:

jak to tedy vypadalo v té době?

Britská scéna v době nástupu Shadows opravdu vřela. Její odpověď na americký rock and roll v podání Geneho Vincenta, Billyho Furyho, Tommyho Steela a raného Cliffa Richarda připravila spolu se skifflem, jazzovou scénou a blues platformu pro dvě základní vlny, liverpoolskou (Mersey Beat), která se propálila i do dalších měst a rhythmandbluesovou v Londýně. Skupiny, jako The Beatles, Gary and The Pacemakers, Searchers, Dakotas Billyho J. Kramera, Swinging Blue Jeans a po krátké době i Hollies, Spencer Davies Group, Animals, Tremeloes, Zombies, to všechno spolu s londýnskými kapelami Kinks, Rolling Stones, Yardbirds, Pretty Things a sestavami kolem Alexise Kornera, Georgieho Famea a Johna Mayalla vyvíjelo na hudební scénu obrovský vliv, který už ze své podstaty smetal všechno, co se zdálo být jen trochu konzervativní...

Proč byli a jsou Shadows

tak úspěšní?

Hodně lidí se zamýšlelo nad tím, proč vlastně Shadows nebyli jen sezónní záležitostí a jejich popularita se víceméně udržela i přes nástup různých stylů, žánrů, módních vln a trendů. Je to téma samozřejmě na delší rozbor, ale ve zkratce zde můžeme uvést zajímavou myšlenku Rogera Taylora, bubeníka Queen, která by mohla tento problém osvětlit aspoň z jednoho úhlu. Taylor v podstatě prohlásil, že Shadows měli vedle svých jednoznačných hitů i další přednost. Byla to skupina vytříbených, stylových muzikantů, kteří se po dosažení úspěchu nepotáceli od jednoho večírku ke druhému, ale svou energii nasměrovali k ještě větší souhře a dokonalejšímu propilování nejjemnějších detailů svých nápadů. Toto je, mírně řečeno, dosti odvážná teze a rozhodně ji nelze generalizovat, ať už z hlediska časového, stylového, instrumentálního, či složení kapely a muzikantských vztahů, ale na druhou stranu, když si člověk uvědomí sebezničující tendence některých zezačátku velikých kapel, které se po slibném nástupu propadly prakticky až do zapomnění, tak musí aspoň na krajíček uznat, že tato myšlenka by mohla na některá jména docela sedět.

diskografie

A) Hank B. Marvin + Shadows

A. 1) Základní, profilová alba

Pozn. č. 1: Je nutno počítat s tím, že mezi tato alba patří i ty desky, které jsou napůl kompilacemi a napůl profilovými deskami. Při některých reedicích či zcela nových vydání u Marvina a Shadows často dochází k tomu, že k již existujícímu titulu se přidá několik novinek či rarit, a na světě je nová deska, která se tak může počítat jak do kompilací, tak i do základních řadových desek. Zvláště pak, když procento takovýchto úprav je hodně vysoké, což u singlových skupin, jakými The Shadows byli, se stává poměrně často.

Pozn. č. 2: Nesmíme zapomenout, že se na trhu na počátku kariéry Shadows objevily takové tituly, jako kupříkladu Surfing with the Shadows včetně řadových nahrávek s Cliffem Richardem.

Pozn. č. 3: Zvýrazněná čísla u některých desek za letopočty udávají dobovou pozici na britských žebříčcích.

The Shadows (1961, 1, Columbia/EMI)

Out of the Shadows (1962, 1, Columbia/EMI)

Dance with the Shadows (1964, 2, Columbia/EMI)

The Sound of the Shadows (1965, 4, Columbia/EMI)

Shadow Music (1966, 5, Columbia/EMI)

Jigsaw (1967, 8, Columbia/EMI)

From Hank, Bruce, Brian and John (1967, Columbia/EMI)

Mustang (1972, MFP)

Rockin` with Curly Leads (1973, 45, EMI/BGO)

Specs Appeal (1975, 30, EMI)

Live at Paris Olympia (1975, live, EMI)

Tasty (1977, EMI)

Strings of Hits (1979, 1, EMI)

Change of Address (1980, 17, Polydor)

Hits Right up your Street (1981, 15, Polydor)

Live (1981, live z Paříže, MFP)

Life in the Jungle (1982, Polydor)

Live at Abbey Road (1982, 24, live, Polydor)

The Shadows XXV (1983, 34, Polydor)

The Shadows Vocals (1984, EMI)

Guardian Angel (Roll Over) (1984, 98, Polydor)

Moonlight Shadows (1986, 6, Polydor)

Simply Shadows (1987, 7, Polydor)

Steppin` to the Shadows (1989, 8, Polydor)

Listen to the Shadows (1989, EMI)

Reflection (1990, 5, Polydor)

The Shadows (1993, Polygram)

With String Attached (2000, EMI)

Live (2000, EMI)

The Final Tour (2004, 2CD, i na DVD, Eagle)

A. 2) Vybrané kompilace

Pozn.: Zejména Shadows, zařadili jsme ale i alba, obsahující kompilaci Marvinovy sólové tvorby (i zde se najdou desky, kde jsou obě tvorby promíchány). Celkový počet by přesáhl číslo 100.

Greatest Hits (1963, 2, Columbia/EMI)

20 Golden Greats (1977, 1, probuzený zájem o navracející se kapelu)

Another String of Hot Hits (1980, 16, EMI)

The Shadows at their Very Best (1989, 12, Polydor)

Shadows in the Night (1993, 22, Polydor)

The Best of Hank Marvin and The Shadows (1994, 19, vynikající kompilace, Polydor)

Another Side of Hank Marvin (1998, Spectrum)

The Very Best of Hank Marvin & The Shadows: The First 40 Years (1998, 56, Polydor)

50 Golden Greats (2000, 35, dokonalá kompilace, EMI)

The Essential (2003, EMI)

The Shadows 54 Guitar Hits (2004, Crimson)

B) Hank B. Marvin sólově