Člen Stone Temple Pilots, jedné z nejvýraznějších formací devadesátých let, která významně přispěla k definování grunge a spolu s Pearl Jam patřila koncem první poloviny této dekády k nejdůležitějším objevům tohoto tehdy stále více se rozvíjejícího stylu. Svým citem k logice stavby skladby a včleněním dalších, zejména pak hardrockových prvků včetně velice osobité kytarové práce DeLea se dostali do širokého povědomí rockového světa. Jejich význam pro vymezení základních kamenů grunge je, můžeme říci, skoro až srovnatelný s těmi nejklasičtějšími skupinami té doby jako Soundgarden, Nirvana, Screeming Trees, Hole, Alice in Chains... A že má na tomto postavení zcela jednoznačný podíl Dean DeLeo, je zcela zřejmé.
DeLeo navíc patří k těm individualitám, které přečkaly hluboké otřesy vývoje grunge a místo ztracení se v davu dnes již vyčpělých, maximálně ze svého kdysi slavného jména už jen těžících stínů někdejších osobností vyvíjí aktivitu, možná ne tak zcela rozvětvenou z hlediska počtu nejrůznějších projektů a hostování, ale zcela jistě kvalitní a dychtivě očekávanou nejen fanoušky dávných Stone Temple Pilots, ale i běžnými posluchači rockové muziky jako takové. Z nich pak v poslední době nejvíc ční skupina Army of Anyone, která svým složením může být s klidným svědomím řazena do kategorie novodobých superskupin. K tomu se ale ještě dostaneme. Je zde totiž na místě prohlásit, že STP (vžitá zkratka pro Stone Temple Pilots) měli prostě štěstí na opravdové osobnosti. Vedle bratrů DeLeových (Dean na kytaru a Robert na baskytaru) to byl bubeník Eric Kretz a zpěvák Scott Weiland, frontman dnešních Velvet Revolver (což je zase další superskupina). Ani jeden z nich se neztratil v propadlišti rockových dějin, ani jeden z nich nerezignoval na útlum grunge. A to, přiznejme si, není tak zcela obvyklé...
Dean DeLeo se narodil 23. srpna 1961 v New Jersey. Jak sám, tak i spolu s bratrem Robertem hrál v řadě studentských kapel. Jednou z nejvýznamnějších byla formace Wonderspace, kde v šestnácti letech složil skladbu Great Side of Your Life (ta byla po letech pod názvem Army Ants zařazena na proslulé album Purple). V té době naposlouchával celou řadu umělců a skupin, které později jeho feeling více či méně ovlivnily. Pokud uvádí nějaká konkrétní jména, tak jde většinou o kapely Led Zeppelin, King Crimson, Yes, The Doors, Black Sabbath, Rolling Stones, Kiss, ale také o Crosby, Stills, Nash & Young, z kytaristů jsou to pak Jeff Beck, Steve Howe, Glen Campbell, Pat Metheny a Jimmy Page.
Ani jeden z pokusů ovšem nebyl trvalejšího rázu. A to až do roku 1987.
Mighty Joe Young
Na koncertě Black Flag v Long Beach v Kalifornii se totiž toho roku setkal Robert DeLeo (Robert Emile DeLeo, * 2. 2. 1966) se Scottem Weilandem (Scott Richard Kline, * 28. 10. 1967, po adopci změněno jméno). Důvod byl prostý - oba chodili s jednou dívkou. Kdo ví, co se tehdy opravdu stalo, ale v následujících dnech ono děvče opustilo město a oba pánové se nastěhovali do jejího bytu. Proč? Protože se prostě rozhodli, že spolu vytvoří kapelu: "Všechny naše předchozí pokusy byly na nic, a tak jsme si řekli - buď a nebo0¦"
Oba dva se dohodli i na názvu kapely, který zněl Mighty Joe Young. Název, inspirovaný filmem stejného jména, měl podle nich kombinovat Weilandovo punkrockové cítění a DeLeovo hardrockové směřování. Nakonec byla sestava doplněna o Deana DeLea a bubeníka Erika Kretze (* 7. 6. 1966), kteří spolu přišli ze skupiny Swing, kapely, kde působil i Robert DeLeo.
Pod tímto názvem začali vystupovat po klubech v celé oblasti. A s velkou pravděpodobností by to na této úrovni i skončilo, pokud by si jich roku 1990 nevšiml jeden agent z Atlantic Records. Tato společnost totiž ve snaze dostat pod svá křídla někoho z umělců tehdy překotně narůstajícího stylu grunge hledala i mimo oblast Seattlu. Syrovost Mighty Joe Young, jejich nasazení a v neposlední řadě i do určité míry stále stoupající věhlas (i když regionální) nakonec přispěl k tomu, že kapela o dva roky později podepsala s tímto vydavatelským gigantem smlouvu. Předtím ale muselo dojít k podstatné změně, a tou byla změna názvu. Jak se ukázalo, stávající jméno bylo již delší dobu používáno jedním umělcem, proto se kapela přejmenovala nejdřív na Shirley Temple`s Pussy. Po několika vystoupeních se management labelu rozhodl, že ani tento název není to pravé ořechové. Další verze tedy byla Stereo Temple Pirates, ale nakonec, těsně před nahráváním prvního alba, se obě strany usnesly na názvu Stone Temple Pilots: "Nemá to žádný reálný význam, prostě se nám jen líbila zkratka STP," uvedl v jednom dobovém interview Weiland.
Stone Temple Pilots
Hned první album kapely s názvem Core znamenalo jednoznačný úspěch. Pravdou je, že je velmi rychle napadla celá armáda kritiků, kteří nemohli přenést přes srdce, že kapela, hlásící se ke grunge (nijak zvlášť tehdy s tímto názorem nikdo ze skupiny nepolemizoval), nepochází ze Seattlu. Objevovala se i taková mínění, že kapela jen vykrádá módní scénu, že se pouze veze na vlně grunge, že toliko plundruje ryzí tvorbu takových jmen jako Nirvana, Pearl Jam, Alice in Chains a dalších. Navzdory těmto zlobivým řečem si skupina získala obrovské množství fanoušků, kterým na rozdíl od kritiků šlo o výraz, o muziku, a ne o geografickou příslušnost. Deska nakonec získala osminásobnou platinu, což dle certifikace agentury RIAA znamená přes osm milionů prodaných nosičů a v americké nejprestižnější celonárodní anketě Billboard obsadila třetí pozici (v žebříčcích Heatseeker šlo dokonce o první místo). Pro fanoušky této kapely pak v diskografii uvádím nejlepší umístění desek STP, pro srovnání na americké scéně a na scéně anglické. Může to leccos napovědět jak o vývoji postavení kapely, tak o určité odlišnosti obou severoatlantických hudebních scén.
V každém případě byla deska úspěšná díky obrovskému náboji, který z ní přímo čišel. Jednoznačnými taháky pak byly skladby Plush, Sex Type Thing (obě najdete v notových ukázkách a na CD) a jemná Creep.
Kapela se pustila do vyčerpávajícího kolotoče vlastních koncertů, účastí na festivalech i společných vystoupení, kdy předskakovali například Rage Against the Machine či Megadeth. Zajímavou akcí pak byla jejich dvě zcela vyprodaná představení v Roseland Ballroomu v New Yorku, kde vystoupili ve stejném make-upu jako Kiss. Původním záměrem bylo uctít svou oblíbenou kapelu. Nakonec to dopadlo tak, že jeden kritik je označil za glam rock...
Purple
Zcela rozdílný pohled na skupinu bratří DeLeů ukázaly výsledky ankety časopisu Rolling Stone, kde ji na jedné straně fanoušci přisoudili první místo v kategorii Objev roku a na druhé straně dostala od kritiků punc nejhorší kapely kategorie Objev roku. Tato rozporuplnost ale zdaleka nemohla ohrozit další vzestup kapely, která začala získávat ceny jak na běžícím páse včetně prestižní Grammy za Plush.
Na jaře 1994 se STP opět vrátili do studia a během tří týdnů zkompletovali další LP - Purple, které považuji za jejich nejlepší studiový výkon. Weilandův nervující projev, temná a mohutná DeLeova kytara, jejíž zvuk se stal pro Deana až jakousi poznávací značkou, a nepřehnaná, dusající rytmika s výraznou baskytarovou linkou vytvořila spolu s vyzrálými skladebními postupy a jemnými harmonickými libůstkami vyrovnané album. Ve srovnání s Core je sice možná méně agresivní, ale rozhodně má větší vnitřní náboj. Není zcela mimo skutečnost, že se na celkovém vyznění podepsala i atmosféra uvnitř skupiny. Weiland, jako správná rocková hvězda, si velice rychle pořídil závislost na heroinu, což mělo za následek přestávky v natáčení i rušení termínů koncertů. Přes všechny tyto skutečnosti získalo LP šestinásobnou platinu a přineslo takové hity jako Vasoline, Interstate Love Song či Big Empty.
Klopýtání
Roku 1995 byl během turné Weiland zatčen za držení heroinu a kokainu. I když dostal podmínku, nebylo úplně jasné, jak to bude dál. DeLeovi s Kretzem začínali mít v komunikaci s Weilandem vážné potíže, což jejich zpěvák "elegantně" vyřešil tím, že zformoval vedlejší projekt Magnificent Bastards, se kterým přispěl k soundtracku Tank Girl a jednou skladbou na albový projekt John Lennon Tribute. Oběma stranám ale bylo velmi rychle jasné, že ještě nebylo všechno řečeno...
Na podzim toho roku se STP tedy dali znovu dohromady a vyprodukovali třetí desku. I když přinesla řadu výborně zpracovaných songů jako Lady Picture Show, Big Bang Baby a Trippin` on a Hole in a Paper Heart a jak muzikantsky, tak i producentsky jde o vytříbenou záležitost, přesto se nepodařilo zopakovat úspěch předchozích dvou alb. Fanoušci sice svým zájmem určili albu dvojnásobnou platinu, ale výrazově se STP posunuli někam jinam. Samozřejmě, že tento stav neunikl kritikům, kteří se dokázali na uhlazenosti alba hodně a často nepříjemně povozit. Pryč byla divokost Core, pryč byla drásavost Purple...
V té době byly Weilandovy "výlety do nikam" vážnou překážkou ve fungování skupiny. Celé to nakonec vedlo k oficiálnímu prohlášení, které obsahovalo sdělení o stavu zpěváka: "...pro neschopnost tvorby hudby a vystupování na koncertech se musí na nějaký čas odebrat do lékařské péče." Že to ovšem vzájemným vztahům neprospělo, je jasné.
Weiland se ale léčbě nepodrobil dobrovolně. Několikrát ji přerušil, dokonce i šestiměsíční program, který mu byl přímo soudně nařízen. Koncem roku 1996 to sice na chvilku vypadalo, že se dal dohromady, ale již v lednu 1997 jeho závislost propukla opět naplno. Kapelu tento neútěšný stav nakonec natolik otrávil, že navzdory oddanosti jejich fanoušků zbývající členové prohlásili, že s Weilandem již nadále nepočítají.
Talk Show
Weiland tento stav nijak zvlášť neřešil a vydal své sólové album 12 Bar Blues. Zbývající členové se rozhodli nahradit Weilanda Davem Couttsem, dřívějším zpěvákem Ten Inch Men, kterého bratři DeLeovi znali ještě z doby svého působení u teenagerské skupiny Swing. Nově vzniklá formace dostala název Talk Show a podle vyjádření všech členů rozhodně nešlo o nějaký boční projekt: "Šli jsme do toho jako do nového projektu, stejně plnohodnotného, jako s STP," prohlásil Dean. "Dave nejdřív nechtěl, myslel si o svém hlase, že není příliš do grunge a má spíše blíž k Freddiemu Mercurymu. Ale nakonec jsme ho přemluvili."
Coutts do skupiny přinesl klid a pohodu, což zbylé trio rozhodně potřebovalo. Pravdou ovšem je, že i když deska nebyla špatná, singl a promo video Hello Hello bylo celkem úspěšné a kapela hrála i jako předskokan pro Foo Fighters, bylo jasné, že to nebude mít dlouhého trvání. A opravdu, roku 1998 Coutts odešel a zbytek se rozhodl dát Weilandovi ještě jednu šanci.
Návrat, ale...
Roku 1999 vydali STP další LP, No.?4, které se podle původního záměru bratří DeLeových mělo vrátit k jejich kořenům. Přestože album přineslo pohodovou Sour Girl (také ji najdete v notové příloze a na CD), několik nadupaných odvazů jako Down, Church on Tuesday či Sex And Violence a fanoušci dali čtvrtým místem v anketě Billboard najevo, že STP pořád berou, výsledek nebyl nijak zvlášť oslnivý. Kapele to ale nevadilo a hned si naplánovala turné. Ovšem ouha, Weiland "nezklamal" a po dalším průšvihu s drogami měli už soudci dost všech těch jeho nedodržování nařízení, a Stone Temple Pilots najednou byli rok bez zpěváka. Přesto ale byli stále přesvědčeni o tom, že jim to se Scottem přece jenom ještě vyjde. Počkali tedy až trest skončí, a roku 2000 se opět vydali na cesty. Turné se povedlo, což je znovu přivedlo do studia.
Výsledkem bylo LP Shangri-La Dee Da, které se vzhledem k předcházejícímu opusu mělo stejně jako Purple ke Core. Celkový sound byl vycizelovanější, deska se nesla spíše v uhlazeném stylu. V USA se jí prodalo půl milionu kusů, což přineslo zlaté ocenění. Vzhledem k předchozím úspěchům šlo ale spíše o faktický propad.
Nakonec opět selhala i vzájemná komunikace v kapele, a když se bratři DeLeovi silně pohádali s Weilandem, kapela se rozešla. Tentokrát nadobro: "Nemám na tohle období hezké vzpomínky. Pořád mi připadalo, že se každou chvíli pode mnou propadne zem," vzpomíná na konec činnosti STP Dean.
Atlantic Records ještě vydali kompilaci s bonusem a DVD a zdálo se, že členové kapely upadnou do zapomnění. Ale...
Army of Anyone
Weiland se ze svých závazků vyvázal rychleji než bratři DeLeovi a stal se členem Slashova projektu Velvet Revolver. Eric Kretz zatím rozjel své studio (Bomb Shelter Studios) i producentskou firmu a postupem času se stal členem formace Spiralarms. Dean byl ale natolik otrávený, že k dalšímu uvažování o nové skupině přistoupil až po několika letech a občasných hostováních. Právě ta ho znovu nabudila k tomu, že se spolu s bratrem Robertem rozhodl založit další kapelu. Oslovili bubeníka Raye Luziera, zkušeného muzikanta, který hrál například s Davem Lee Rothem, a za zpěváka si zvolili Richarda Patricka, frontmana Filter. Spolupracovali s ním i na čtvrté desce Filter, kde se zrodila myšlenka zkusit to dohromady. Vznikla tak skupina Army of Anyone, která má plné právo se nazývat superkapelou. Singl Goodbye se setkal s velkou pozorností, o albovém debutu, produkovaném legendárním Bobem Ezrinem známým ze spolupráce například s Pink Floyd či Kiss, také nelze říci, že by o něj nebyl zájem. Protože však deska vyšla ke konci minulého roku, je ještě čas na závěry. V každém případě lze ale prohlásit, že nezanedbatelná řada fanoušků Stone Temple Pilots bere aktivity všech jejích členů velmi vážně, a dokonce se dá říci, že posloucháním Velvet Revolver a Army of Anyone získávají obraz toho, kam by se ubírali STP v případě, že by zůstali pohromadě...
Kytary
DeLeo je mimo jiné znám i pro svůj vztah k vintage nástrojům. Vlastní jich obdivuhodnou sbírku, ale protože se obává jejich poškození, nebere jich s sebou na turné nijak moc (tedy vzhledem ke zvyklostem ostatních velikánů). Většinou jde o šest elektrických kytar, tři akustiky a jeden elektroakustický nástroj.
Elektriky zastupují les pauly a telecastery. Z les paulů jsou to hlavně tři Standardy, všechny z roku 1978.
První z těchto kytar je černý nástroj s předrátovanými ovládacími knoflíky. Knoflík Tone je nahrazen knoflíkem push-pull, který ve vysunuté pozici rozpíná cívky obou humbuckerů. Druhý les paul má celkem vysoko nastavené action, protože je Deanem využíván pro hru s bottleneckem (např. v Big Empty). Třetí kytara, přezdívaná pro svou povrchovou úpravu v burgundské červeni The Wino, je přeladěna do dropped-D (můžeme ji slyšet kupříkladu v Piece of Pie nebo Coma). Jako doplněk k les paulům s sebou DeLeo vozí i `57 Special (v úpravě TV žluti), kterou využívá zejména ve skladbách Interstate Love Song a Regeneration.
Oba telecastery pocházejí ze šedesátých let. První, s krkem z javoru, je přeladěn do open-Dmi ladění, což znamená, že jde o D-, A, D, f, a, d. Dean na něj hraje třeba v Lounge Fly. Druhý telecaster je laděný standardně, nejvýrazněji je využit v Too Cool Queenie.
DeLeo na své kytary většinou natahuje struny o síle .010, pouze na prvním telecasteru používá .011, aby vyvážil menší tenzi strun při open-Dmi ladění.
Z lubovek si poslední dobou Dean oblíbil kytaru Paul Reed Smith, kterou použil například pro nahrávání Dancing Days, cover verze Led Zeppelin pro albový projekt Led Zeppelin Tribute.
Akustických kytar má také více, ale na pódiu u něj narazíme většinou na značku Gibson (nejčastěji J-45 či J-100XT), Yamahu FG-60 nebo dvanáctistrunný Guild JF-65.
Aparáty
Základ DeLeovy artilerie tvořily řadu let dva prvky, komba Vox AC-30 a bedny Marshall. Voxy má na pódiu sice tři (většinou), ale aktivní je pouze jedno kombo. Jak uvedl jeho technik Rich Mazzetta, ty ostatní jsou tam jen jako záloha a také pro efekt: "Dean za sebou nepotřebuje hory stacků, z nichž stejně chodí jen jeden nebo dva. Jeho Vox je naplno a v pohodě uřve i větší prostory jeviští."
Voxy jsou postaveny na třech bednách Marshall, do kterých jde signál z jeho racku, který obsahuje tříkanálový pre-amp Demeter TGP-3, Rocktron Intelliverb a padesátiwattový lampový stereo power amp VHT Classic. Bedny jsou opět tři, ale pouze dvě jsou používané: "Hutný zvuk Voxů a klasické kytarové středy, které produkují bedny Marshall, to dohromady vytváří velmi specifický zvuk, typický pro STP po roce 2000," prohlásil jeho technik. "Celé to pak zní tak, jako by hráli dva kytaristi najednou."
Efekty
Přes svou zdánlivou jednoduchost mu jeho sestava dovoluje vytvářet takové barvy tónu, aby se i na jevišti co nejvíce přiblížil těm zvukovým paletám, které jejich fanoušci znají z desek. Z kytar jde tedy signál do wah pedálu Jim Dunlop Cry Baby, modifikovaného Davem Friedmanem (větší důraz na rozšíření středových frekvencí) a stereo chorusu Boss CE-1. První z výstupů z CE-1 pak vede do pre-ampu S.I.B. Zkratka znamená Shit I Built a označuje lampový předzesilovač Varidrive, kterým DeLeo "krmí" kombo Vox AC-30.
Další výstup pak jde do námi již zmíněného racku, který vedle pre-ampu a power ampu obsahuje procesor Rocktron Intelliverb. Jednotlivé efekty Dean přepíná přes MIDI pedál Rockman Octopus.
Diskografie
A) Dean DeLeo + Stone Temple Pilots (profilová, řadová alba včetně autorizované kompilace)
Core (1992, Atlantic), USA: 3, UK: 27
Purple (1994, Atlantic), USA: 1, UK: 10
Tiny Music... Songs from the Vatican Gift Shop (1996, Atlantic), USA: 4, UK: 31
No.4 (1999, Atlantic), USA: 6, UK: nedosáhlo na žebříček
Shangri-La Dee Da (2001, Atlantic), USA: 9, UK: nedosáhlo na žebříček
Thank You (2003, kompilace s jedním bonusem, All in the Suit That You Wear, Atlantic), USA: 26, UK. nedosáhlo na žebříček
B) Dean DeLeo + Talk Show:
Talk Show (1997, Atlantic)
C) Dean DeLeo + Army of Anyone:
Army of Anyone (2006, Firm Music)
D) Významné spolupráce
a výrazná hostování:
Například s Alanis Morissette (Under Rug Swept), na reunionu Chicaga (Chicago XXX), koprodukoval LP truANT formaci Alien Ant Farm, podílel se na albových tribute projektech jako Encomium: A Tribute to Led Zeppelin (1995) či Stoned Immaculate: The Music of the Doors (2000)...
Gibson Les Paul Standard z roku 1978, jako jedna ze základních řad nástrojů z tohoto ročníku, kdy se opět naplno rozjela produkce les paulů, se vyznačoval některými specifickými prvky. A protože mou hlavní kytarou je Gibson Les Paul Standard právě tohoto ročníku, mohu uvést některá fakta. Vedle klasických údajů, jako je mahagonový korpus, vintage AlNiCo humbuckery řady 49 a palisandrový hmatník, mají tyto nástroje tříkusý javorový krk (průběžný s hlavou, čili bez napojování), profil hlavy je širší a vrchní javorová deska korpusu je také ze tří kusů.
