"Stejně mě vždycky nejvíce zajímal zvuk a potom až technika hry."
Dave Navarro, Guitar School, 4/2001
Navarro má jednu velkou přednost. Mezi zástupem současných kytaristů je jeho styl rozpoznatelný už jenom pro velmi sympatickou snahu o přirozenost kytarového tónu.
Tento výrazný kytarista proslul nejen svou prací u Jane's Addiction, Red Hot Chili Peppers a dalších formací včetně vlastních projektů, ale i pro svůj přístup ke kytaře, postaveným jednak na osobitém zvládnutí vztahu skladba-doprovod-sólo, a jednak na výrazné technice hry, která v sobě nezapře naposlouchané a zažité základy klasických rockových velikánů.
V jeho hudbě skutečně nalezneme celou plejádu vlivů, z nichž si Dave dokáže vždy vyextrahovat to nejpodstatnější pro své dnes již všeobecně uznávané a často napodobované skladatelské počiny: "Nejdříve jsem byl unesen z Jimiho Hendrixe, Erica Claptona a Jimmyho Page, ale pak jsem chtěl trochu více agrese. Punk agresivní byl, ale jako kytaristu mě to neuspokojovalo. Takže jsem začal poslouchat speed metal, nevadí mi funky, nevyhýbám se alternativním postupům - prostě tohle všechno v mojí muzice je. Přes všechny ty nejsoučasnější vlivy tam ale nikdy nesmí chybět kytara a její tón. To je základ."
David Michael Navarro se narodil 7. června 1967 v Santa Monice v Kalifornii. Své dětství prožil v Los Angeles, kde také začal roku 1972 chodit do základní školy (mimochodem, už tam se poprvé setkal s Ericem Averym, svým budoucím kolegou a baskytaristou z Jane's Addiction). Když mu bylo šest sedm let, dali ho rodiče, kteří byli již tehdy v rozvodovém řízení, zapsat na lekce klavíru. Dave do hodin nechodil nijak rád, přesto to vydržel skoro tři roky (později se mu tyto základy hodily při studiové práci v jeho vlastním studiu Blue Light). Stále více se mu totiž začala líbit kytara, na kterou před ním často hrál jeho bratranec Dan. A tak, když Daveovi bylo kolem jedenácti dvanácti let, dostal od svého otce akustickou kytaru. A právě tehdy se stala ta událost, která zásadně změnila jeho život. Navarro se totiž jako teenager rád proháněl na skateboardu po palubovce v halách, které byly této kratochvíli uzpůsobeny. Při tom vždy zněla z reproduktorů nějaká muzika. Takže ono odpoledne se událo to, že Dave, čerstvý majitel akustické kytary, zaslechl při jízdě jednu z Hendrixových skladeb. I když si dnes nevzpomíná, zda to byla Voodoo Child nebo Purple Haze, důležité je, že ho to naprosto šokovalo a rozhodl se, že chce vyluzovat na kytaru právě takové tóny, které tehdy duněly skateboardovou halou.
První kapely
Roku 1980 shromáždil kolem sebe několik vrstevníků a pod názvem The South Dakota Railroad začali vystupovat po místních klubech s repertoárem, který byl tvořen převzatými klasickými rockovými trvalkami, většinou z pera Cream, Jimiho Hendrixe a Led Zeppelin. Po zápisu na soukromou střední školu a občasném účinkování v tamní školní kapele se setkal s bubeníkem Stephenem Perkinsem, se kterým nějakou dobu hrál v Dizastre, kapele silně inklinující ke speedmetalovým jízdám. Tehdy k jeho dalším vzorům začal patřit Eddie Van Halen, a po jedno období silného vlivu raných Iron Maiden ho začali výrazně oslovovat Daniel Ash (Bauhaus, později Tones On Tail a Love & Rockets) a zejména Robert Smith (The Cure), později také Siouxie and the Banshees a The Glove). Ash ho ovlivnil i z hlediska užívání e-bow, Smith svými zvukovými barvami.
Janina závislost
Po několika osobních zvratech, k nimž patřil i vyhazov ze střední školy kvůli dlouhým vlasům, neprospěchu a drogovým úletům (zapsal se pak na veřejnou školu, kam stejně docházel minimálně) se spolu s Averym a Perkinsem seznámili se zpěvákem Perrym Farrellem, který zrovna rozpouštěl svou dosavadní kapelu Psi Com. Farrell tehdy přemýšlel o souboru, který by více vyhovoval jeho představám o skloubení všech možných hudebních vlivů, kterými by mohl podmalovat své mnohdy hodně originální textařské vize. Dave zase naopak hledal kapelu, kde by se mohla naplno rozvinout jeho technická erudice a skladatelské představy. Došlo tedy k tomu, že se nejdříve k Farrellovi připojil Avery a nedlouho poté, počátkem roku 1986, i Dave Navarro a Stephen Perkins (Dave na první zkoušce vypálil a rozvedl riff z Mountain Song). 21. března toho roku pak proběhl první koncert této sestavy, kterou Farrell pojmenoval podle své sousedky, Jane Bainterové, a jejího stálého ujišťování všech nájemníků, že se svou závislostí na drogách (addiction) určitě už brzo skončí. Jane's Addiction v klasické sestavě tedy byli na světě.
Jane's Addiction
Během velmi krátké doby si v losangeleských klubech vybudovali svou směsicí rockového nářezu, funky, psychedelie a dalších vlivů včetně originálně ujetých pódiových show, kde nechyběli ani hadí ženy a transsexuálové, fanatickou obec přívrženců, která se rozrůstala takovým tempem, že jim to pomohlo k podpisu první smlouvy u Triple X Records. Stejnojmenný debut, který byl natočen jako live deska, se setkal s nadšeným přijetím, což je přivedlo pod vydavatelský kolos Warner Brothers.
Už tehdy ovšem začalo docházet pro velmi intenzivní život nastupujících rockových hvězd k rozporům uvnitř kapely, zejména mezi Davem a Averym na jedné straně a Farrellem na straně druhé. Jednoznačný úspěch jejich druhého alba, které bylo vlastně jejich prvním studiovým počinem, tyto negativní projevy vzájemných vztahů na nějaký čas zastavil. Deska se mohla pochlubit i několika hosty, Angelem Moorem a Chrisem Dowdem z Fishbone a Fleou, famózním baskytaristou od Red Hot Chili Peppers, jehož účast tak předznamenala budoucí spolupráci s Jane's Addiction.
Nahrávání dalšího LP se ale již neslo ve znamení osobních neshod mezi jednotlivými členy. Prakticky všichni, až na Averyho, byli závislí na drogách a stále více nehodlali akceptovat jiné názory než ty své. Přesto se jim podařilo vyprodukovat album, které drtivá většina fanoušků považuje za vrchol tvorby jejich prvního "předrozpadového" období. Přineslo hit Been Caught Stealing a Navarro se zde etabloval jako kytarista s vlastní tváří. Sám si také zkusil i zahostovat (u Lowen & Navarro na Walking on a Wire).
Kapela sice sklízela velké úspěchy, pod její hlavičkou začaly probíhat i řady putovních, později velmi slavných festivalů Lollapalooza, ale přesto její vnitřní vývoj spěl k zániku. Navarro, kterému se podařilo aspoň částečně se zbavit závislosti, a spolu s ním i Eric Avery už nehodlali snášet Farrellovy a Perkinsovy drogové výstřelky, a tak, když 27. září roku 1991 dohráli koncert na Havaji, oznámili tisku, že se rozcházejí.
Deconstruction
Dave tehdy nelenil, odmítnul řadu nabídek, mezi kterými figurovala i lana od Guns N' Roses a Red Hot Chili Peppers, a spolu s Averym se ihned pustil do vlastního projektu nazvaného Deconstruction. Trio doplnil bubeník Michael Murphy a výsledné stejnojmenné LP přineslo i mírně úspěšný hit LA Song. Jenže poté došlo k roztržce mezi Navarrem a Averym v názoru na promotion turné k vyšlé desce. Dave chtěl vyjet na cesty, ale Eric byl zásadně proti tomu: "Deconstruction deconstructed," jak prohlásil v dobovém interview Navarro.
Po tomto rozčarování se Dave už nebránil nabídkám, a když ho Red Hot Chili Peppers opět kontaktovali, nezaváhal a 5. září 1993 nastoupil do této tehdy již proslulé funk-rockové kapely, na místo Arika Marshalla, který krátce nahradil Johna Fruscianteho.
Red Hot Chili Peppers
One Hot Minute nebylo vůbec špatné, poukázalo na výbornou souhru Navarra se zbytkem kapely (zejména s Fleou), ale přece jenom nedokázalo přebít klasické opusy typu Blood Sugar Sex Magik. Dave ale přesto zůstal, zkusil si poprvé realizovat svůj projekt (EP Rhimorse nebylo nikdy vydáno) a díky svému stále stoupajícímu renomé začal častěji hostovat u nejrůznějších interpretů a skupin. Ovšem i přes celkem úspěšnou spolupráci cítily obě strany, že tato formace nebude mít dlouhého trvání. Zvláště, když se Daveovi spolu s Chadem Smithem celkem slušně rozjel další projekt, který realizovali nejdříve pod názvem Swallow a pak ho přejmenovali na Spread. Jenže v té době také Navarro stále častěji hostoval u Porno for Pyros, formace Farrella a Perkinse, takže začaly nabývat povážlivě na síle i zvěsti o možném reunionu Jane's Addiction. A ty se nakonec 14. července 1997 naplnily.
Jane's Addiction 2/Relapse/Panic Channel
Jane's Addiction ve složení Farrell, Perkins, Dave a Flea (bg) rozjeli jednorázové turné pod názvem Jane's Relapse a ještě ten rok vydali kolekci rarit Kettle Whistle. Rozhodně nešlo o špatný počin, ale z hlediska Navarrova vývoje se v této době událo několik významnějších událostí, jako např. dokončení projektu Spread, častá hostování (dokonce i u Guns N' Roses), vytváření autobiografie, první vstupy na filmová plátna atd.
Jane's Addiction ale také nezaháleli a od roku 2001 se opět objevovali jako headlineři vyhlášených festivalů. Nejdříve spolu s baskytaristou Martynem Le Noblem a poté s Chrisem Chaneym se dokonce vydali do studia, z čehož vzešla velmi vyzrálá a vyrovnaná deska Strays. Na tento úspěch ale nedokázali navázat a na jaře roku 2004 se opět rozešli. Důvodem byly jako obvykle bouřlivé neshody při skládání nových skladeb a otázka jednotlivých autorských práv.
Z trosek této výrazné kapely pak jako bájný pták Fénix vzešla nová formace Panic Channel, která se ve složení Dave, Chris Chaney, Stephen Perkins a Steve Isaacs (voc) poprvé předvedla 21. září v Dragonfly v Hollywoodu. Kdo ví, jak jim to půjde dál, nové EP ke mně ještě nedorazilo...
Trust No One
Roku 2001 vyšla Davovi dlouho očekávaná sólová deska Trust No One. V podstatě se jednalo o pokračování projektu Spread a na první poslech upoutá Navarrovým zaujetím pro čistý zvuk akustické kytary, která dominuje zejména v prvních skladbách. Rexall a Hungry jsou pravděpodobně nejznámějšími skladbami, ale i většina ostatních je opravdu silnými a autorsky vyváženými počiny (např. Not for Nothing, Very Little Daylight atd.)
Dobrý ohlas měl i další projekt, jehož se Dave zúčastnil, totiž Camp Freddy, což je sestava, která se zaměřuje na předělávky slavných rockových pecek...
"Dave neuhýbá, ten prostě jede," říká Matt Chamberlain (bicí na Trust No One)
Kytary
Dave během své kariéry vystřídal více kytar, takže se u něj na rozdíl od jiných velikánů nedá říci, že by se upnul na určitou značku či specifický model. Přesto zde ale nejde o nevyhraněnost, typickou pro některé z jeho generačních souputníků, ale spíše o snahu co nejlepším způsobem zvýraznit svůj feeling. Jeho přístup je sice již léta orientován na kytary Paul Reed Smith, ale začněme od začátku, po jednotlivých obdobích.
U Jane's Addiction v prvním, "předrozpadovém", období zkoušel nejdříve poměrně velké množství nástrojů, až posléze na delší dobu zakotvil u Gibsonů Les Paulů. Ty pak doplnil kytarami Ibanez (můžeme je vidět např. ve videoklipech Mountain Song či Stop), které pak hrály v jeho feelingu významnou roli (byly to hlavní modely např. na turné k Ritual de Lo Habitual). Už v tomto období ale začal svůj zájem upírat na nástroje Paul Reed Smith.
Ty se pak staly spolu s Fenderem Jazzmasterem převládající značkou během jeho projektu Deconstruction.
Sestavu z dob jeho členství u Red Hot Chili Peppers jsem uvedl v dnešním díle seriálu Pódiové sestavy slavných kytaristů (viz str. 22). Jenom doplním, že na One Hot Minute hrál Dave i na Fernandesy, kdy sólo např. k Walkabout natočil na kytaru, u jejíž aktivních snímačů záměrně použil již skoro zcela vybité baterie. Výsledný zvuk se mu tak zalíbil, že ho nakonec použil: "V tomhle hraní si s nápady mi připomněl zlaté doby konce šedesátých let, kdy se muzikanti ve snaze najít nové a nové zvuky nebáli experimentovat," prohlásil jeho technik David Lee.
Během činnosti s Jane's Relapse se kytary Paul Reed Smith staly jednoznačně již jeho hlavními nástroji, v akustických partech vedle dvanáctistrunného Ovationa preferoval na pódiu spíše modely Takamine.
Při realizaci sólového projektu bychom mohli v jeho rejstříku najít i nástroje Danelectro (jeden můžeme vidět v klipu Rexall) a Fernandes (zejména modely Ravelle, jeden z nich si můžete okouknout na videu k Hungry).
S Panic Channel se opět výrazně orientuje na PRS, v roce 2004 pak ve spolupráci s touto firmou zúročuje své zkušenosti s těmito nástroji a uvádí svůj bílý signature model, který má krk a tělo z jednoho kusu mahagonu, palisandrový hmatník, pěticestný přepínač s možností rozpínání cívek a snímače Paul Reed Smith a to HFS (Hot, Fat and Screams, silný výstup, jsou jimi osazeny modely CE a Custom 24) a Vintage Bass (kulatý tón Ä la alnico humbuckery).
Z ostatních kytar můžeme jmenovat např. fendery telecastery, u akustických preferuje poslední dobou yamahy (firma mu vyprodukovala i signature model), klasické martiny a dvanáctistrunné modely Sigma.
Na své kytary natahuje většinou sady Dean Markley o síle .009, pokud přelaďuje, tak nejčastěji do dropped-D či open D ladění, na Power of Equality si např. přeladil e strunu do dis...
Nesmíme také zapomenout uvést, že si ve studiu rád zahraje i na baskytaru (vlastní Fender Precission), což vedle jeho sólového projektu můžeme slyšet např. i na Joy Division Tribute: A Means to an End, nevyhýbá se bicím (nahrává na sadu Pearl) ani klávesovým nástrojům...
Aparáty
I u aparátů si Dave vyzkoušel několik značek, než se přes hlavy Bogner ustálil na stacích Marshall, kterým, pokud nepočítáme jedno období u "red hotů", kdy se objevil s hlavami Mesa/Boogie, zůstal věren až do dnešních dob. U Jane's Addiction to byly zejména JCM900, od konce devadesátých let se dá všeobecně říci, že pro čisté zvuky používá spíše vintage modely, u zkreslených dává přednost lead kanálům u nejnovějších řad.
Efekty
Vedle námi již uvedené sestavy v Pódiových sestavách slavných kytaristů bychom mohli doplnit, že k Daveovým oblíbeným efektům Boss patří ještě Super Phaser PH-2, chorusy (zejména Super Chorus CH-1 a Chorus Ensemble CE-5) a Octaver OC-2.
DISKOGRAFIE
A) DAVE NAVARRO + JANE'S ADDICTION:
A.1) Základní, profilová alba včetně těch kompilací a rarit, které jsou obecně považovány za součást jejich základního katalogu:
Jane's Addiction (1987, live z klubu Roxy v Los Angeles z 26. 1. 1987, Triple X)
Nothing's Shocking (1988, Warner Brothers)
Ritual de Lo Habitual (1990, Warner Brothers)
Live and Rare (1991, rarity + live, vydáno pouze v Japonsku, Warner Brothers)
Kettle Whistle (1997, občas uváděno i pod hlavičkou Jane's Relapse, rarity, 4 bonusy, live nahrávky, demo snímky + 2 novinky, Kettle Whistle a So What, Warner Brothers)
Strays (2003, Capitol)
A.2) Nejvýraznější kompilace:
The Best of Jane's Addiction (2005, Rhino)
A.3) Další zajímavá vydání a rarity pro sběratele:
řada EP: např. Mountain Song, The Shocking, Three Days/Stop!, Been Caught Stealing (obsahuje remix titulní skladby), Classic Girl...
B) DAVE NAVARRO + DECONSTRUCTION:
Deconstruction (1994, obsahuje hit L.A. Song, Warner Brothers)
C) DAVE NAVARRO + RED HOT CHILI PEPPERS (bez kompilací):
C.1) základní, profilové album:
One Hot Minute (1995, neprávem přehlížená studiovka, Warner Brothers)
C.2) Další zajímavá vydání a rarity pro sběratele:
řada EP: např. Warped, Aeroplane, My Friends, Love Rollercoaster, Shallow by the Game (pouze v Austrálii), Coffee Shop (vydáno pouze v Německu) a další.
D) DAVE NAVARRO SÓLOVĚ:
Trust No One (2001, 11 skladeb, japonské vydání obsahuje navíc dva bonusy, Somebody Else a The Bed s Lou Reedem, Capitol)
E) NEJVÝRAZNĚJŠÍ SPOLUPRÁCE A VÝZNAMNÁ HOSTOVÁNÍ:
E.1) S Jane's Addiction na albových, tematicky zaměřených projektech, jako Deadicated: A Tribute to The Grateful Dead (1991), Encomium: Led Zeppelin Tribute (Misty Mountain Hop), Joy Division Tribute: A Means to an End (s Chadem Smithem a Michaelem Angelem) a celé řadě souhrnných kompilacích typu Ultimate Rock, Vol.1 (1993) atd.
E.2) Další spolupráce a účasti na projektech:
Např. s Lowen & Navarro, 4 Non Blondes, Alanis Morisette (You Oughta Know), Nine Inch Nails, Porno For Pyros, Jimmym Boylem, Guns N' Roses, Leifem Garrettem, Nancy Raygun, Davidem J, Jimi Hendrix Tribute Band, Mariah Carey, Christinou Aguilerou a řadou dalších.
E.3) Nezapomeňme ani na soundtracky, jako Natural Born Killers (1994), Private Parts (1997) a Dudes (2004)
F) VIDEA + DVD:
- s Jane's Addiction: Soul Kiss (1989, včetně klipu Mountain Song), The Gift (1990, film Perryho Farrella a Caseyho Niccoliho, studio + live záběry), Three Days (2003, z reunionového turné roku 1997)...
HISTORICKÁ ÚVAHA NAD VZTAHEM KYTARISTA - OBLÍBENÝ NÁSTROJ
Vztah kytarista - určitá kytara hraje v každém případě významnou roli v celkovém pohledu na vývoj elektrické kytary a rockové muziky vůbec. Takže když si uvědomíme určitou fixaci obou elementů v předcházejících desetiletích a do jisté míry free přístup za posledních deset, patnáct let, tak to určitě stojí za zamyšlení.
I když zaznamenáváme u některých klasických osobností rockové kytary určité změny v oblibě jejich hlavních nástrojů, a to někdy i dost zásadní (viz např. u Erica Claptona přechod od "stáje" Gibson k barvám Fenderu), přesto jde ve většině případů spíše o doplnění zvukového výraziva nemluvě už jenom o časovém hledisku vlastního vývoje kytaristy. Stačí si pak uvědomit např. aspekt stylového zaměření (Gary Moore a jeho častá "přelétavost" od Fendera ke Gibsonu), členství v určitých kapelách ("Fast" Eddie Clarke...), vlastní charakteristiku osobnosti (Pete Townshend...) atd.
Rozhodně nám také nejde o pouhý výčet nástrojů. Je samozřejmé, že kytaristé, zvyklí na svůj nástroj, na určitou firmu či značku, mají ve svém spektru i další kytary jiných firem už jenom z toho hlediska, že zejména při studiové práci potřebují nalézt odlišné rejstříky barev tónu. Ale to na mysli nemáme. Nejde ani o to, že i na pódiu se logicky setkáváme s tím, že dochází k výměnám nástrojů, někdy i dost častým (Joe Perry, Keith Richards...), mnohdy ve frekvenci v podstatě vyjádřitelnou úslovím 'co skladba, to jiná kytara'. Nepatří sem ani ta skutečnost, že už jenom podstata skladby a samotného stylu a feelingu kytaristy vyžaduje změny kytar na pódiích a to mnohdy i během skladby (Steve Howe...). I v těchto případech ale mají tito umělci své oblíbené modely určitých firem, které jednoznačně preferují.
U nezanedbatelného počtu současných kytaristů (myslíme tím zejména období za posledních deset, patnáct let) tedy zaznamenáváme spíše určitou roztěkanost v orientaci na nástroj (ani u punkových kytaristů, tím méně u představitelů new wave nebylo tolik změn).
Můžeme to nazvat všelijak - chuť experimentovat, snaha (někdy i programová) nedržet se starých konvencí, v neposlední řadě jde i o to, že dotyčná osobnost si svůj výraz třeba teprve hledá (zde ponecháme raději stranou ten fakt, že někteří muzikanti dokáží s kapelou celé měsíce pilovat svůj výraz na rozdíl od "rychlovek", které, nadneseně řečeno, se na pódia hrnou po několika dnech existence souboru - myslím tím úplné začátečníky, nemám na mysli sessiony, koncertně doprovodná tělesa, super sestavy z více kapel atd.). Když už půjdeme do extrému, tak se můžeme setkat i se značně zavádějícím a pomýleným hlediskem a la: "... no, hlavně, že to nějak zní, to neřeš, koho to zajímá, na co vlastně hraješ..."
Významnou roli v této otázce hraje v poslední době i styl, žánr, kterému se kytarista sám či se svou kapelou věnuje. Existují zde samozřejmě výjimky, ale celkově lze prohlásit, že sólisté jak ve smyslu sólové hry, tak i v doprovodných partech jsou více fixováni na určitý nástroj, než ostatní kytaristé. Je to ostatně logické, protože zažitý, vytvořený feeling a instrumentální virtuozita se většinou nesnese s nevyhraněným názorem na vybavení, nástroj... Zde se pak naskýtá další téma, totiž charakterizovat z tohoto pohledu jednotlivé rockové styly - ale to až v jedné z částí rozsáhlé publikace, kterou spolu s nakladatelstvím Muzikus již připravuji.
