Kytaroví velikáni - Dave Baksh

„Má v sobě hodně velký stylový potenciál. Kdo by to do něj v dobách  Sum 41 řekl...“

Colin Perquez, muzikolog,

Guitar Legends, 5/2011

Jeho obdivovatelé ho často přirovnávají k nezkrotným živlům, v podstatě jedno jakým. Baksh totiž hodně svých fanoušků nadchl svou nezměrnou energií, autorským potenciálem a vzhledem k poměrně kratší kariéře a původnímu směřování kanadských Sum 41 i hodně širokým stylovým zaměřením, kdy, jak se zdá, na co sáhne, se mu daří. A když nedaří, tak je to buď jedno, protože ho to prostě baví, a nebo to prostě odloží stanou a nadchne se rychle pro jiný projekt a vrhne se do něj přímo po hlavě. Od pop punku přes alternativu a reggae a třeba členství u Iggyho Popa až k hard rocku s heavymetalovými či podle některých fanoušků a dvou tří výrazných skladeb někdy až soudobě jižanskými nádechy - to všechno je David Nizam Baksh, kdysi výrazná tvář proslulých Sum 41 a od roku 2006 leader heavymetalových Brown Brigade a hardrockových Organ Thieves.

Není divu, že se na jeho jméno nezapomnělo po odchodu od Sum 41, kteří poté sice pokračovali podle očekávání, ale úspěch jejich alb se rozhodně nemohl měřit se smrští platiny v období desek All Killer, No Filler a Does This Look Infected?. Jeho projekty Brown Brigade a Organ Thieves si získávají vedle uznalých kritik i obdiv fanoušků, byť ne tak masivní, jako tomu bylo v dobách skladeb Fat Lip, In Too Deep, Motivation a dalších. Jemu ale, jak se zdá, to nevadí, protože hraje hudbu, ke které i v dobách spolupráce s Deryckem Whibleym a spol. stejně hodně tíhnul.

Dave Baksh se narodil 26. července 1980 v Ajaxu v Ontariu v Kanadě. Jako teenager nejvíce poslouchal kapely Anthrax, Megadeth či Metallicu, ale vedle nich si našel cestu i k dalším kapelám a stylům. Po prvních pokusech o vlastní kapelu si na prázdninách na Floridě koupil jednak svou první kytaru za čtyři sta dolarů a jednak tam potkal své budoucí kolegy, zpěváka Derycka Whibleyho a bubeníka Steva Josze. Ti dva se potkali už roku 1996, kdy se rozhodli založit kapelu. Po vystřídání několika jmen, mezi nimiž byl i název Kaspir, a řadě změn na postu baskytaristy se kapela rozjela v podstatě jako cover těleso punkových NOFX. Ke změně jména došlo v jeden letní den, který byl shodou okolností jedenačtyřicátým dnem léta. A bylo to.

Rok po založení kapely k nim nastoupil i Baksh a skupina začala pracovat na vlastním repertoáru. Roku 1998 nahráli první demo snímky, ještě s baskytaristou Richardem Royem, ale tyto nahrávky nikam neprorazily. Do přelomu tisíciletí vznikly ještě další snímky, a protože zájem posluchačů stále stoupal, rozhodla se kapela vydat Half Hour of Power, v podstatě rozsáhlejší EP (i název reflektuje tuto skutečnost). Deska se setkala s nebývalým zájmem a kanadští fanoušci si ji tak oblíbili, že byla certifikována zlatem. Což kapelu přimělo k tomu, že se znovu vydala do studia vytvořit tentokráte plnohodnotný debut. A ten se jim podařil.

O necelý rok později tak vyšlo album All Killer No Filler, které udělalo ze Sum 41 a Bakshe nadnárodní hvězdy. Trojnásobná platina v Kanadě, po platině v USA a v UK i řada dalších ocenění, včetně předních míst v anketách mnoha zemí - no to tedy byl debut!

Tahounem alba se samozřejmě stala skladba Fat Lip, ale není to pouze tato skladba. Měli bychom jmenovat určitě i Motivation či In Too Deep. Na albu se podílel kytarovým partem i Greig Nori, producent, znám mj. pro svou práci s Iggy Popem.

Sum 41 vyrazili po tomto úspěchu na hodně dlouhé a náročné turné, kdy se průměrný počet koncertů za rok pohyboval kolem tří set vystoupení. Kapela také vystupovala s dalšími známými jmény, jako Blink-182 či Offspring.

Další album pojala kapela trochu jinak, než by se očekávalo. Navíc se zde po značně explozivním období začaly více vyhraňovat různé hudební názory jednotlivých členů, kdy vliv Bakshe a Whibleyho začal být víc cítit. Zvláště Baksh začal posouvat stylově kapelu k tvrdším strukturám, při kterých ale nezapomínal na melodické nápady. Whibley celkové směřování akceptoval se slovy, že nesnáší, když kapely opakují úspěšné předchozí album úplně bezhlavě. Pravda je, že „dvojka“, nazvaná Does This Look Infected? přinesla úspěch také, kdy v Kanadě vystoupila po žebříčku i výš a opět byla oceněna platinou. Ale tentokrát už „jen“ jednou. Ve Státech dosáhla maximálně na zlato. Album přineslo ostřejší, tvrdší zvuk a vyzrálejší, hodně vyhraný přístup k souhře. Prostě to šlapalo jako stroj.

Sum 41 se opět dle svého zvyku vydali na dlouhé promo turné a už na něm předvedli další skladby z chystané „trojky“. A ta se jim určitě povedla více než předchozí deska.

Chuck dosáhlo v Kanadě na dvojnásobnou platinu a v USA obsadilo desátou pozici v Billboardu. V podstatě jde o velmi vyvážené dílo, které sklidilo chválu jak od fanoušků, tak i od kritiky. Není divu. Třináct skladeb včetně intra nese výrazný vklad všech členů kapely, texty nepostrádají sociální naléhavost (kapela se během své cesty s humanitární organizací v Kongu ocitla uprostřed občanské války) a celkový koncept je velmi vyvážený. Tahouny alba se jednoznačně staly skladby Pices, Some Say a We’re All to Blame.

Jenže pak pro fanoušky kapely přišla studená sprcha. 10. května 2006 oznámil Baksh svůj odchod z kapely. Vyrojilo se samozřejmě hned hodně nejrůznějších důvodů, ale oficiálně obě strany uvedly hudební rozdíly. Baksh prohlásil, že odchází hlavně z toho důvodu, aby se věnoval klasičtější rockové a metalové muzice. Pravda je, že tuto snahu bylo v jeho vkladu do kapely cítit čím dál více. Prohlásil také ale, že aniž by chtěl svou původní kapelu nějak podceňovat, jejich hudba byla pro něj příliš snadno hratelná a neuspokojovala jeho muzikantské nároky. Navíc mu stále více přestával vyhovovat způsob, jakými byli Sum 41 ovládáni managementem labelů.

Sum 41 tedy pokračovali dál a na zbytek nasmlouvaných vystoupení si najali další muzikanty.

Baksh si kolem sebe vytvořil novou skupinu, kterou pojmenoval Brown Brigade. Původním záměrem bylo nechat se inspirovat zejména tvorbou Iron Maiden. Kapela si dokonce vytvořila i svého maskota, takže stejně jako Harrisova kohorta má svého Eddieho či např. Megadeth Vica Rattleheada, „Hnědá brigáda“ představila svého obskurního rytíře Brown Knight.

Tím orientace na klasický hard ‘n’ heavy neskončila. I název prvního alba, spíše EP, byl všeříkající - Appetizer for Destruction. Takže ne aby v tom někdo hledal odkaz debutu Guns ‘n’ Roses... Snímek obsahoval tři skladby a kapela to prodávala na svých koncertech.

Regulérní album, Into the Mouth of Badd(d)ness, oficiálně považované za debut, pak vyšlo o rok později. Zejména v Japonsku sklidilo pochvalné kritiky, dobře se ujalo i v Kanadě, v USA bylo vydáno pouze na iTunes. Ohlas se ale přes všechnu snahu rozhodně nedal srovnat s alby jeho předchozí kapely. Bakshovi to ale nevadilo a soustředil se na koncerty, které ho jednoznačně bavily. A aby se nesnažil rozhýbat dobrého, jak prohlásil, ale nijak vítězícího koně, rozhodl se, že si udělá další radost a založí ještě jednu kapelu.

Spolu s Chuckem Colesem, kolegou z „Brigády“ tedy dal dohromady Organ Thieves, v současné době kvartet, který se stylově pohyboval spíše v oblasti hard rocku, jižanského rocku, reggae a dalších stylů. Vzniklé zaměření kapela komentovala tak, že jde o experimentální soul rock. Stylů, které si stanovili jako svůj základ, bylo opravdu hodně. Sami pak uvedli, že nejvíce je pro tento projekt oslovily takové kapely a osobnosti jako Clash, Grand Funk, Pixies, Tom Waits, James Brown, Bad Religion a další.

www:

www.sum41.com