Když jsem si před lety poprvé poslechl Toxicity, neubránil jsem se dojmu, že na soudobý trh vtrhla dávka něčeho, co má vlastní výraz a nebojí se znít odlišně – na rozdíl od celé plejády představitelů nejrůznějších subžánrů HM, úzkostlivě si hlídajících své mnohdy velmi úzké stylové hranice už jenom kvůli proklamované příslušnosti k jednotlivým substylům.
Protože mě album zaujalo, poslechl jsem si i první desku kapely, která mě ale vzhledem k již naposlouchané „dvojce“ nechala chladným. Když jsem si pak uvědomil šíři forem, skladatelskou lehkost a muzikantskou rafinovanost Toxicity, přivedlo mě to k otázce, zda se nejedná zase jen o skupinu, která se vypjala k nějakému výkonu, jež se po čase rozmělní v řadě pouhých kopií úspěšného titulu bez jakékoli další invence. Jak ale ukázala další alba, zejména pak dvojice Mezmerize a Hypnotize, otázka ztratila svůj smysl. System of a Down totiž neusnuli na vavřínech a nepoddali se lákavé nabídce jen těžit ze zavedené formule předchozích let a v průběhu svého vývoje dozráli jako víno. Že má na tom lví podíl právě Daron Malakian, autor většiny skladeb SOAD, je nasnadě.
„... Vyrůstal jsem naproti hotelu, u kterého stály prostitutky. A bylo tam všude hodně gangů. Když se řekne Hollywood, rozhodně se mi nevybaví souvislost s filmem.“
Daron Artie Malakian se narodil 18. července 1975 v Hollywoodu v Kalifornii. Již v útlém věku se setkal s hudbou, která ho, podle jeho vzpomínek, okamžitě oslovila. Ve čtyřech letech mu totiž jeho vzdálený bratranec pouštěl desky Kiss. Od té chvíle prý bylo rozhodnuto. Místo aby jako malé dítě chodil do obchodů s bonbony, nutil své rodiče, aby ho brali do obchodů s deskami. Daron hudbě totiž zcela propadl a v průběhu dalších let doslova hltal nahrávky Van Halen, Iron Maiden, Judas Priest, Mötley Crüe, Led Zeppelin, Franka Zappy, Metalliky, Ozzyho Osbournea, ale také elektronických Kraftwerk a celé řady dalších. Zejména Kiss a Van Halen ho prý inspirovali k tomu, že se rozhodl stát se bubeníkem. Když s tímto požadavkem předstoupil před své rodiče, dostal místo sady bubnů kytaru. Zdůvodnění jeho rodičů bylo jednoduché: „Bicí nejdou vypnout.“
„Kdyby neexistovaly takové kapely jako Judas Priest, Iron Maiden či Scorpions, které navázaly na Deep Purple a další ze sedmdesátých let, tak by dnešní metal neexistoval.“
Ve věku dvanácti třinácti let ho přitáhly extrémnější projevy metalové scény, jako byla tvorba Slayer, Venom, Napalm Death, Cannibal Corpse a dalších. Stále si ovšem prohluboval svůj přehled o dalších stylech hudby, což ho nakonec přivedlo až k The Beatles. Ty si velice oblíbil, z nich pak největší pozornost věnoval Johnu Lennonovi, který, jak jednou uvedl, ho nejvíce ovlivnil jako skladatele.
SOIL
Jako teenager prošel několika studentskými formacemi, ovšem žádná z nich neměla dlouhého trvání. Významným mezníkem v polovině devadesátých let bylo jeho setkání se Serjem Tankianem. Tehdy to Daron v jedné ze svých formací zkoušel i jako zpěvák, zatímco Tankian v další kapele hrál klávesy. Protože obě skupiny používaly jednu zkušebnu, netrvalo dlouho a oba zjistili, že se ve svých dosavadních působištích nudí. Navíc navštěvovali stejnou školu a měli na hudbu stejný názor, takže vzájemná dohoda založit zcela novou kapelu přišla velmi rychle. Připojil se k nim i amatérský diskžokej Shavo Odadjian, který se nejen chopil baskytary, ale začal pracovat pro nové seskupení jako manažer. Sestavu doplnil bubeník Andy Khatchaturian a skupina začala vystupovat pod názvem SOIL. Ten se v průběhu prvních let jejich existence nakonec projevil jako nicneříkající, takže po krátkém čase se kapela přejmenovala na System of a Down. Inspirací názvu jim byl název básně (Victim of a Down), kde se Daron vyjádřil ke genocidě arménského lidu.
SOAD
Čtveřice vlétla na scény losangeleských klubů a prakticky od samého počátku si velice rychle vytvořila stále sílící dav oddaných fanoušků, který se za nimi táhl klub od klubu. Je zřejmé, že jejich hlad po tvorbě této zcela nové, neotřelé, do crossoveru posazené velmi energické kapely musel být utišen řadou demo nahrávek, po kterých se doslova zaprášilo. Jak tento fakt, tak i stále sílící ohlas na jejich vystoupení tedy nakonec přispěl k tomu, že si jich v klubu Viper Room všiml Guy Oseary z Maverick Records, který je doporučil legendárnímu producentovi Ricku Rubinovi. Tehdy již za bicími seděl nový člen kapely, John Dolmayan, náhrada za Andyho, jenž odešel kvůli nespokojenosti se stylovým směřováním skupiny.
Rubinovi se jejich nasazení zalíbilo, takže v září 1997 podepsala kapela smlouvu na své první album. A události se začaly hýbat.
„... být v kapele, kterou maj’ lidi rádi, je neuvěřitelný.“
Debut vyšel o rok později a jeho předpokládaný úspěch, umocněný vřelým přijetím singlů Sugar, Spiders a War, zajistil kapele účast na několika prestižních akcích včetně předskakování Slayer na jejich turné a vystupování na Ozzfestu. Neztratili se ani před takovými kapelami jako Fear Factory a Incubus. Frekvence jejich koncertní činnosti se začala stále více zvyšovat, velký vliv na jejich vzestup měla i ta skutečnost, že debutové album nakonec dosáhlo na zlato (za dva roky po vydání). Jeho prodej se tím ale nezastavil, takže se kvartet rozhodl, že se do studia vypraví znovu.
Předtím se ale kapela ještě výrazně blýskla svojí účastí na albovém projektu věnovanému odkazu Black Sabbath, Nativity in Black, Vol.2. I když osobně nemám tyto akce rád, protože většinou jsou „nové“ verze pouhým stínem původních nahrávek (a to včetně muzikantského nasazení) a případným posluchačům připravují mnohdy zavádějící pohled na tvorbu „tributované“ kapely, přesto zde lze nalézt přinejmenším zajímavě pojaté verze klasických titulů Iommiho kapely. A Snowblind, kterou si System of a Down vybrali, patří spolu se Sweet Leaf (v úpravě Godsmack), Hole in the Sky (Machine Head) a Never Say Die (Megadeth) mezi tu lepší část.
Vraťme se ale k nahrávací činnosti, protože následující album znamenalo pro Malakiana a jeho skupinu zásadní průlom.
Toxicity
Album bylo výjimečnou záležitostí hned z několika důvodů. Za prvé šlo o tvorbu, která zaznamenala již širší stylový záběr bez jakéhokoli zpřetrhání původních žánrových kořenů, což rozšířilo řady příznivců i o ty posluchače, kteří o Malakianově partě sice věděli, ale první album jim moc nesedělo. Tito fanoušci si našli cestu k SOAD spíše na koncertech, kde kapela ještě před vydáním Toxicity již cizelovala materiál na tuto desku. To také přináší i druhý prvek, který je zásadní i v historii rockové hudby vůbec. Kapela se totiž mimoděk přiblížila k tomu, co bylo běžné pro začínající skupiny šedesátých a sedmdesátých let – totiž měsíce a roky hraní po jevištích a prověřování repertoáru jak před publikem, tak i z hlediska muzikantské dovednosti jednotlivých členů včetně představ o celkovém vyznění každé skladby. Právě tento fakt je jedním z hlavních důvodů, proč se toto album stalo tak úspěšným a zcela jasně definovalo postavení System of a Down na světové hudební scéně.
Deska hned v roce vydání získala zlato a během dvou let byla několikanásobně oceněna platinou – prodalo se jí přes pět milionů kusů (do dnes by mělo jít až o osm milionů nosičů). Do celostátních žebříčků vstoupilo většinou na prvním místě. Jednoznačnými hity se staly skladby Aerials, Toxicity, Chop Suey!, Needles a Jet Pilot, ovšem ani další tituly nezůstaly na chvostě zájmu. Celkové pojetí alba pak také odráželo další poznatek, že skupina mohla vybírat z poměrně velmi širokého repertoáru. Právě v tomto období se naplno rozvinula Malakianova schopnost skladby, kdy, jak on sám prohlašoval, je schopen dát během několika týdnů dohromady několik sólových alb. I tento fakt odlišuje tuto skupinu od kapel, které nemají takový skladatelský potenciál, ale přesto vydávají album za albem, kdy dvě tři silné skladby narychlo doplní nějakou „vatou“...
Vypalte si toto album?
Nahrávání Toxicity tedy probíhalo tak, že Malakian a spol. nepřišli do studia pouze s přesně daným počtem skladeb, ale natočili zde o několik desítek (!) věcí víc. S tím, že se alespoň uchovají nápady na další desku. A to byl právě kámen úrazu, protože ve věku internetu se řada těchto v podstatě nehotových písní dostala do oběhu a fanoušci si je začali vesele stahovat. Malakiana to tehdy hodně popudilo: „Nevadí nám, že si lidé stahují naše skladby z již hotových desek, ale vadí nám, když se šíří nehotové polotovary. Máte také rádi nedopečený koláč, nebo si raději počkáte, až se dodělá?“
Skupina nakonec celý problém vyřešila tak, že vybrané skladby, které natočila ještě během frekvencí pro Toxicity, vydala na další desce, vzhledem k situaci stylově nazvané Steal This Album! Že se jednalo o stejně kvalitní repertoár jako u předešlého titulu, bylo nasnadě, protože během roku a půl byla deska oceněna platinou.
První pauza
Na další album si fanoušci SOAD museli počkat, protože se jednotliví členové rozhodli předejít některým projevům ponorkové nemoci a na nějakou dobu se začali věnovat svým sólovým projektům. Tankian mj. založil vlastní vydavatelství, vydal sbírku básní a rozjel projekt s Tomem Morellem z Audioslave. Daron si také založil vlastní značku, pod kterou začal spolupracovat s kapelami Amen, Bad Acid Trip, The Ambulance a blackovými Satyricon, a to zejména jako producent. Odadjian se realizoval v seskupení KCUF.
Tato přestávka se nakonec ukázala jako velmi dobrý tah, protože, jak uvedli všichni čtyři členové, setkali se znovu s velkou chutí a energií zase něco dokázat jako System of a Down. A že se jim to nakonec podařilo, bylo už jenom z hlediska ohlasu na další jejich tvorbu zcela jasné.
„... dnešní generace je generací iPod posluchačů, kteří nejsou schopni poslouchat celé album až do konce.“
Kapela se vydala do studia opět pod producentským dohledem Ricka Rubina a výsledkem byla kolekce skladeb, která měla nejdříve vyjít jako dvojalbum. Na popud výhradního autora Malakiana se ale nakonec skupina rozhodla pro velmi zajímavý počin, kdy vydání obou částí pojala jako dvě samostatné desky, byť jakkoli tematicky spřízněné. Doba mezi vydání obou alb byla nakonec určena na půl roku, což podle Darona je minimálně potřebný čas na vstřebání první desky, kterou se stala Mesmerize. CD debutovalo na prvních místech žebříčků a totéž „potkalo“ i druhou část jejich dvoudílného opusu, album Hypnotize. Což znamenalo, že SOAD měli v jednom roce dvě studiová alba na prvním místě...
I když někteří fanoušci, pocházející zejména z období jejich prvních dvou desek, tvrdí, že tato dvojdeska už nemá ty grády, na které byli u raných SOAD zvyklí, domnívám se, že nehledě na takové songy jako Attack, dospěla Malakianova skupina do stádia vyzrálosti, a to nejen po stránce skladby, ale i projevu. Obě desky se nesou v duchu jak hledání určitého výrazu (ale bez nervozity začínajících kapel), tak i pozice uvědomění si možností sama sebe. Malakian v posledních interview často hovoří o svém uspokojení z toho, že kapela stále dokáže do své tvorby vkloubit vlivy nejen svých vzorů z počátků existence SOAD, ale nebojí se ani vlivů punku, rocku, arménské lidové hudby, industrialu a dalších podnětů. Tento prvek se projevuje i při jeho práci ve studiu, kdy své kytary doplňuje o party mandolín, sitárů a některých dalších lidových nástrojů ze středněvýchodních asijských zemí.
„... I když si vezmu dovolenou, stejně mi v hlavě pořád zní hudba.“
Dne 13. srpna 2006 kapela odehrála na Ozzfestu svůj na delší dobu poslední společný koncert s následným prohlášením, že se jednotliví členové hodlají zase věnovat svým projektům. V případě Malakiana jde vlastně o zintenzivnění producentské činnosti a účast na projektu Scars on Broadway. Kdy se ovšem zase dají dohromady, to nikdo neví. „Určitě se to stane, jenom nevíme kdy.“
Kytary
V současné době je jeho nejproslulejší kytarou signature model DMM–1, který mu firma Ibanez vyprodukovala na základě jeho dlouholeté obliby v nástrojích řady Iceman, IC. Vedle osobité grafické úpravy, pocházející z návrhu jeho otce, jde v podstatě o upravené custom modely IC300 a ICX120 s tělem z lípy. Korpus typického tvaru je z mahagonu, třívrstvý krk je také mahagonový a hmatník je z palisandru. Kytara je osazena snímači IBZ Axis, a to typy AH3 u krku a AH4 u kobylky. Malakian se tak zařadil do poměrně již velké skupiny kytaristů „stáje“ Ibanez, těšících se z vlastních signature nástrojů – vedle již notoricky známých osobností jako Steve Vai (JEM), Paul Gilbert (PGM), Joe Satriani (JS), Frank Gambale (FGM), John Petrucci (JPM) a Paul Stanley (PS) můžeme z ranku masivních nástrojů dále jmenovat například Reba Beache (RB), Mikea Mushoka (MMM) a nejnověji i Darona.
Z dalších Ibanez bychom tedy u něj našli modely IC300 v různých barevných a grafických úpravách. Tyto nástroje mají také různá osazení. Vedle původních snímačů AH1 (krk) a AH2 (kobylka), typických pro tuto „třístovkovou“ sérii a PSND1 (krk) a PSND2 (kobylka), charakteristických pro modely řady ICX, si na některé z nich dal Malakian instalovat snímače používané firmou Gibson při osazování jejich nástrojů u krku, v případě snímačů u kobylky pak dával jednoznačně přednost jím velmi oblíbenému SH–6 Seymour Duncan. Dva starší nástroje IC200 má pak osazené stejně jako Gibsony Les Paul Standardy (neboli 490R a 498T, případně s jednou změnou k páru 496R a 500T).
Mezi jeho další oblíbené nástroje patří bílý Jackson Randy Rhoads RR5, který většinou využívá ve studiu, černý Gibson Les Paul Standard (toho začíná poslední dobou čím dál více preferovat), Gibson SG Standard (mohli jsme vidět ve videu k BYOB) a 1964 Gibson SG Special, osazený P–90. Neměli bychom také zapomenout na Fender Standard Stratocaster.
Na své kytary natahuje většinou struny Ernie Ball Skinny Top Heavy Bottom a z trsátek si oblíbil produkty firmy Jim Dunlop o síle 0,88 mm.
Nástroje také podlaďuje. Vedle „dadgad“ ladění, neboli D–, A, D, g, a, d, používá o tón sníženou variantu tohoto ladění (C–, G, C, f, g, c), oblíbil si i drop-D snížené o tón (neboli C–, G, C, f, a, d) či jenom, a to zejména v poslední době, o půl tónu: Db–, Ab, Db, gb, b, eb.
Aparát
Z celé řady značek Malakian nakonec zakotvil u marshallů, z nichž preferuje bluesbreakery nebo full stacky s hlavami řady Super Lead. Nevyhýbá se ale ani jiným značkám, takže se za ním občas objeví i aparáty Carvin či Mesa/Boogie.
Efekty
Efekty nehrají v jeho výrazu tak podnětnou roli, jak se všeobecně soudí. Malakian je v tomto ohledu spíše tradicionalistou. Vedle standardních efektových zařízení, která v průběhu času mění, je jedním z těch nejstálejších wah pedál, a to jak Jim Dunlop tak i Fulltone Clyde.
Diskografie:
A) Daron Malakian + System of a Down
(základní, profilová řadová alba):
System of a Down (1998, American/Columbia)
Toxicity (2001, Sony/American/Columbia)
Steal This Album! (2002, Sony)
Mezmerize (2005, American)
Hypnotize (2005, American/Columbia)
B) Významná hostování a výrazné spolupráce
(i producentské):
– s Amen: Death Before Musick (2004)
– s Bad Acid Trip: Lynch the Weirdo (2004)
C) Kde ještě můžeme slyšet jeho kytaru?
Vedle takových akcí, jako Chef Aid: The South Park Album například na tematicky zaměřených výběrech, jako například Are You New School? (1999), Loud Rocks (2000, Sony/Epic) či velmi povedeném Songs and Artists That Inspired Fahrenheit 9/11 (2003) a tribute projektech, jako např. Nativity in Black, Vol. 2: a Tribute to Black Sabbath (2000, Priority).
Nezapomeňme ani na soundtracky, jako např. Strangeland (1998), Dracula (2000), Heavy Metal (2000), Not Another Teen Movie (2001), Osbourne Family Album (2002), Scorpion King (2002) a řadu dalších...
