Kytaroví velikáni - Chris DeGarmo + Michael Wilton

Jak vyplývá z vašich ohlasů, obliba tzv. dvojprofilů je u vás stále velká. Řeč bude tentokrát o dvojici kytaristů z Queensrÿche, kapely, která si získala velkou vážnost nejen v metalových kruzích, ale i obecně, v rockové muzice jako takové. Její tvorba, většinou řazená do oblasti progresivního metalu, je výrazná mj. svou ryzí instrumentalitou a neopakovatelným, vysoce osobitým feelingem. A že na tom podstatný podíl má právě tato dvojice kytaristů (při veškeré úctě k přínosu dalších členů, zejména pak charismatického zpěváka GeoffaTateho), je evidentní.

Michael Wilton

Michael Wilton se narodil 23. února 1962 v San Franciscu. Jako osmiletý se dostal, a to je zajímavé, nejdříve k baskytaře. Tu nechtěně zdědil po svém strýci, který zemřel na následky motocyklové nehody. Začal se tedy učit na tento nástroj na základě poslechu desek, které našel v otcově sbírce. Byla to většinou alba The Beatles, Jimiho Hendrixe, The Rolling Stones a Boba Dylana. Podle jeho vzpomínek ho to dost bavilo, ale až do té doby, kdy od své tety (!) dostal nylonovou kytaru. A když si uvědomil, že jeho otec má ještě aparát Fender Bassman, začínalo to být jasné. Přesvědčil otce, aby mu ten aparát poskytl, na střední škole si k tomu opatřil svou první elektrickou kytaru, kopii Gibsona Les Paula, také i nějaký fuzz a už to jelo...

Samozřejmě, že na řadu přišly první studentské kapely. Už v nich se setkal s Chrisem DeGarmem, budoucím parťákem Queensrÿche. To už opustil svět desek jen svých rodičů a začal poslouchat nahrávky Judas Priest, UFO, Iron Maiden, Van Halen a dalších. Kytara ho poté oslovila takovým způsobem, že na konci střední školy prý cvičil až dvě hodiny denně.

Po střední škole se zapsal na Cornish Institute of Allied Arts v Seattlu, kde začal studovat jazz a klasickou hudbu. A právě v tomto období potkal bubeníka Scotta Rockenfielda, se kterým začal působit po místních formacích. Za zmínku pak stojí kapela Cross+Fire, jejíž repertoár byl sestaven ze známých skladeb skupin klasického HM jako Judas Priest či Iron Maiden. Když do sestavy přišli další členové, baskytarista Eddie Jackson a kytarista Chris DeGarmo, skupina změnila název na The Mob a ještě více rozšířila rádius svých vystoupení. Tehdy s nimi začal, zatím jen jako host, zpívat i Geoff Tate, který zároveň působil i v řadách kapely Babylon. The Mob tehdy požádali Tateho, aby s nimi vystoupil na lokálním festivalu, což nakonec vedlo k tomu, že Babylon se rozpadli, Tate přešel (po určitém váhání) k Mob a všechny tyto prvotní šarády nakonec vyústily v první vážnější nahrávací frekvenci, jejímž výsledkem byly čtyři skladby, Queen of the Reich, Nightrider, Blinded a The Lady Wore Black. Kapela s nimi obešla řadu labelů, ale nikde je nechtěli brát vážně. Tate také tehdy rozjel další činnost, když začal působit s další skupinou, Myth...

Chris DeGarmo

Christopher Lee DeGarmo se narodil 14. června 1963 ve Wenatchee ve státě Washington. Stejně, jako Wilton, i on si prošel studentskými formacemi. Už od začátku hrál ale rovnou na kytaru, zkoušel i bottleneck, k jeho velkým vzorům patřil mj. i David Gilmour. V dalším hudebním vývoji ho ovlivnily prakticky stejné kapely jako Wiltona, ovšem zajímal se více o sólovou kytaru. Když cvičil podle nahrávek, neustal, dokud neměl pocit, že ten den to nezvládne lépe. A pokud se mu nepodařilo dostat do sebe nějaký běh, pokoušel se k výsledku dobrat jinou technikou. Nikdy, aspoň podle jeho slov, se nestalo to, že nechal nějaké cvičení rozpracované.

Do Cross+Fire nastoupil v době, kdy kapela byla celkem slušně rozjetá a jeho kytara jí dodala ještě větší šmrnc - cover verze tehdejších nažhavených HM kapel prý zněly jako z desky. Zde si perfektně začal rozumět s Wiltonem, který, ač se z hlediska sól držel ze začátku vždy trochu zpátky, dokázal s DeGarmem rozjet slušné kytarové bitvy.

DeGarmo, vida ohromný potenciál kapely, se navíc ukázal jako velmi schopný skladatel, kdy již v řadách Queensrÿche složil ty nejznámější songy této kapely - stačí si uvědomit, že na nejznámějších albech kapely se podílí výrazným způsobem. Na Operation: Mindcrime je podepsán pod devíti skladbami, na trojnásobně platinové desce Empire je devět z jedenácti skladeb jeho a totéž bychom mohli najít na další úspěšné desce PromisedLand.

Takže i když první nahrávky kapely ještě pod názvem The Mob nebyly řadou labelů přijaty, dvojici DeGarmo - Wilton to nezlomilo, protože si prostě a jednoduše věřili.

Z Queen of the Reich na Queensrÿche

Skupina se totiž vůbec nevzdala, na naléhání nového managera si změnila jméno (jedním z nejčastějších vysvětlení jejich názvu je, že si přizpůsobili název skladby Queen of the Reich z jejich prvního EP - ovšem přehlasované ÿ v názvu jim vyneslo mj. i to, že po celou dobu své existence vlastně vysvětlovali, jak se to celé vyslovuje...) a již jako Queensrÿche nechali nahrávku kolovat, kde se jen dalo. Tak se dostala i do proslulého časopisu Kerrang!, kde na ni napsali nadšené recenze. Ty zároveň se sílícími ohlasy na jejich koncerty nakonec přiměly jejich management, aby roku 1983 skladby vydal na vlastní náklad pod hlavičkou vlastního vydavatelství 206 Records. A právě úspěch tohoto EP nakonec přesvědčil Tateho, aby se stal nastálo zpěvákem Queensrÿche. A vlastně od tohoto okamžiku se píše historie klasického osazení kapely Queensrÿche.

Cesta vzhůru

Label EMI nakonec toto EP vydala pod svou značkou a deska se dostala na 81. místo v Billboardu, což nebylo nijak oslnivé, ale nějak se začít muselo. Kapela se soustředila na ještě větší cizelaci svého vystupování a jejich turné k podpoře vydaného EP se setkalo se vzrůstajícím ohlasem. Jednotliví členové se tak ještě více muzikantsky poznali, což jim dovolilo pustit se do náročnějších struktur skladby. Tam ostatně Wilton s DeGarmem směřovali od samého začátku. Výsledkem bylo album The Warning (1984, zlato, EMI), které nabídlo kolekci devíti skladeb v daleko progresivnějším duchu, než bylo debutové EP. Skladba Take Hold of the Flame, kterou napsal DeGarmo s Tatem, slavila větší úspěch, zejména v Japonsku, a díky ní byla deska oceněna zlatým kovem. Skupina se vydala na další turné, tentokrát jako předkapela Kiss.

Protože kapela viděla, že nastavený trend posluchačskou obec chytil, soustředila se na dalším albu, Ragefor Order, ještě na větší propracovanost, jak po stránce skladby, tak i zejména z hlediska aranžmá. Což se jednoznačně vyplatilo. Velký podíl na výsledném zvuku měl klávesák Neil Kernon, jehož přínos posunul kapelu a i desku po žebříčku popularity výš - album vystoupalo o dvacet příček výše než jeho předchůdce (na 47. místě v USA) a bylo rovněž oceněno zlatem. Dobře se umístil i singl z alba, Gonna Get Close to You, který byl prezentován i jako videoklip. Kapele ale bylo jasné, že by se ve svém snažení měla dostat ještě dál. Získala pocit, a správný, že její potenciál, skladatelský i instrumentální, dosavadní alba nenaplnila tak zcela.

Na vrcholu

Následná deska potvrdila jak snahy kapely, tak i přesvědčení posluchačské obce, že Queensrÿche se z celého toho širokého pole HM scény vymykají. A to v tom nejlepším slova smyslu. Jejich následné album, Operation: Mindcrime, získalo platinu, vystoupalo v Billboardu na 50. pozici, v metalových anketách obsadilo přední místa a zapsalo se do všeobecných rockových análů ještě jednou významnou věcí - šlo o konceptuální album, některá média se nebála použít název rocková či metalová opera. Z hlediska soudržnosti příběhu a hudební stránky bych osobně řadil toto dílo spíše ke konceptuálním albům à la Scenes from a Memory Dream Theater či War Child Jethro Tull nebo snad i The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars Davida Bowieho než k uceleným celkům typu Tommy od Who nebo The Wall Pink Floyd. Skladatelsky zde dominuje DeGarmo, mezi hosty se objevila i Pamela Moore, zpěvačka, se kterou později Wilton i spolupracoval.

Kapela se vydrápala na vrchol, jela turné s Def Leppard, Guns ‘n’ Roses a Metallicou a sbírala své fanoušky doslova plnými hrstmi. Bylo jasné, že další deska musí potvrdit kvality předchozí - což bývá obecně těžší, než jak se zdá. Ovšem Queensrÿche se i tento tah podařil. Skupina totiž moudře upustila od jakéhosi druhého dílu předchozí desky, který by také mohl vypadat jako výprodej nezařazeného materiálu, a pustila se cestou přímočařejší skladby. A trh hned zareagoval, protože album sklidilo trojnásobnou platinu, vystoupalo na 7. místo Billboardu, prodalo se ho víc než všech předchozích alb (jen v USA na 3 milióny) a přineslo hned několik hitů, zejména pak Silent Lucidity, což je skladba DeGarma. I zde byl DeGarmo většinovým autorem.

Empire se dobře umístilo i v jiných zemích a Queensrÿche se pustili do dlouhého turné, které trvalo osmnáct měsíců. Label i kapela také zhodnotili svou práci a ještě před další studiovkou vydali kompilaci  

Evolution Calling a koncertní album Operation: LIVEcrime. Jak ovšem dál?

Kapela si ale věděla rady a další deska, Promised Land, přinesla hodně osobního materiálu, a to v podstatě od všech členů skupiny. Vlastně už úvodní skladba, 9:28 a. m., je od bubeníka. I když se albu dostalo platinového ocenění a obsadilo 3. pozici v americkém Billboardu, nešlo zase o takový úspěch, jaký byl po Empire očekáván. Důvody byly nabíledni. Přes časté koncertování byla prodleva mezi studiovými alby přece jenom dlouhá a vkus posluchačstva se změnil. A navíc, kapela udělala jeden krok. Ve snaze trochu reflektovat na vývoj soudobé hudební scény soustředila se zejména na jednodušší skladby v syrovějším podání. Nedá se říci, že by byla ovlivněna některými prvky grunge, to v tomto období bylo ve svém vývoji už zcela jinde, ale pokusila se vrátit se ke svým kořenům. A moc se jí to nepodařilo. I když se Hear of the Now Frontier vyškrábalo na 19. místo, v anketách velmi rychle zmizelo. Tento razantní neúspěch, onemocnění Tateho, následné rušení koncertů a nakonec i krach jejich labelu EMI, to vše vyvolalo v kapele neklid. Ten nakonec vyústil tím, že ze skupiny odešel DeGarmo.

Chris DeGarmo po Queensrÿche

DeGarmo odešel z Queensrÿche z dodnes nevyjasněných důvodů. V kuloárech se sice mluví o přímé vazbě na stále menší ohlas na nahrávky a únavu z celého kolotoče kolem kapely, ale úplnou pravdu neřekla ani jedna strana. Osobní důvody tam ale jistě hrály velkou roli, vždyť DeGarmo se v podstatě z hudebního života stáhl takřka úplně.

Roku 2001 se sice objevil v superkapele, nazvané Spys4Darwin. projekt neměl dlouhého trvání, ale zajímavé bylo na něm už jeho složení - vedle DeGarma tam byli bubeník Sean Kinney (Alice in Chains, tour band Jerryho Cantrella), zpěvák Vinnie Dombroski (mj. Sponge) a výborný baskytarista Mike Inez (Ozzy Osbourne, Heart, Black Label Society). Výsledkem je album, spíše EP, které obsahovalo šest skladeb, a přestože neznělo nijak špatně, veřejnost zůstala v podstatě chladná.

O rok později se DeGarmo podílel na realizaci alba Degradation Trip, které vydal Jerry Cantrell. Šlo o výbornou, velmi svěží desku, DeGarmo se ovšem podílí pouze na jedné skladbě (Anger Rising). Mimochodem, Cantrell měl tehdy s sebou ve studiu Mikea Bordina (dr, Faith no More, Ozzy Osbourne) a proslulého Roberta Trujilla (bg, Suicidal Tendencies, Black Label Society, Ozzy Osbourne a Metallica).

V únoru 2005 se DeGarmo ještě přidal k členům Alice in Chains a k dalším muzikantům na charitativním vystoupení. Občas se věnuje produkci (kapele Dredg produkoval album Catch without Arms), ale jinak se, tento autor takových skladeb jako Justified, od muziky odtáhl. V současné době se živí jako pilot charterových letů, je majitelem řady licencí kategorie Airline Transport Pilot.

Pokusy o návrat ztracených pozic

Za DeGarma byl do kapely angažován Kelly Grey, bývalý kolega Tateho z Myth. Uvedl se na dalším studiovém albu Q2K, to ale bylo přijato ještě vlažněji než předchozí deska. Grey se navíc řadě fanoušků nelíbil pro svůj odlišný přístup ke kytaře. Což postupem času přimělo Wiltona přebírat i sólové, kdysi DeGarmovy, party. Zatím ale nic nenasvědčovalo tomu, že by se kapela měla vzdát dvou kytaristů. Ovšem stále klesající ohlas kapely vyústil po vydání kompilačního live alba Live Evolution Greyovým odchodem.

Stále se ztenčující masa fanoušků přece jenom ale měla důvod zajásat, když se do sestavy vrátil DeGarmo. Šlo ale spíše o dočasnou záležitost, kdy na albu Tribe, vzniklém na základě obnovené spolupráce, hraje i další kytarista Mike Stone. Takže jásot byl rozhodně předčasný, návrat na ztracené pozice se nekonal. Určitým blýskáním na lepší časy pak bylo rozhodnutí kapely vytvořit pokračování jejich nejslavnějšího díla, Operation: Mindcrime. V sestavě, kde za DeGarma byl již na plný úvazek Mike Stone, vzniklo zajímavě pojaté album, kde si kapela promyslela i pódiovou prezentaci. Jako hosté zde byli jak Pamela Moore, tak i Ronnie James Dio! Album se vyšplhalo na 14. příčku a řada posluchačů si již myslela, že Queensrÿche jsou zpátky. Jenže to nebylo tak úplně pravda.

Michael Wilton mimo Queensrÿche

Wilton nezahálel ani při plném nasazení jeho Queensrÿche. Roku 2002 se třeba dal dohromady s Nickem Pollockem, zpěvákem Alice in Chains a kytaristou My Sister Machine a založili formaci Soulbender. K zakládajícím členům dále patřili Marten Van Keith (bg), Van Williams (dr), v sestavě se vystřídal i zpěvák Tim Owens. Po personálních změnách, během nichž kapela stihla odehrát poměrně hodně koncertů, se skupina odhodlala vytvořit album. To již působila v sestavě Pollock, Wilton, Van Keith, Wes Hallam (dr) a další kytarista Dave Groves. V některých, úzce stylově zaměřených, anketách se neumístila deska špatně, ale jinak nechala vody kolem Queensrÿche zcela nerozčeřené.

Zajímavé hudební spojení proběhlo o pár let později, kdy Wilton pomohl s realizací desky zpěvačce Pamele Moore. Album se nese ve znamení citlivého mixu hard rocku, popové melodiky a občasných prvků elektronické hudby a celkově zní velmi svěže - vždyť na realizaci se vedle Wiltona podílel např. i kytarista Jeff Loomis ze Sanctuary a Nevermore a multiinstrumentalista Banjamin Anderson.

Hlavně to nevzdávat a ono to, snad, možná...

Skupina podlehla dobové euforii a natočila desku Take Cover. Osobně se mi hodně líbí, protože je velmi zajímavé poslechnout si cover verze takových skladeb jako Welcome to the Machine od Pink Floyd, Neon Knights od Black Sabbath, Synchronicity II od Police, Heaven on Their Minds Andrewa-Lloyd Webera a Tima Riceho či Almost Cut My Hair čtveřice Crosby, Stills, Nash & Young v podání právě Queensrÿche. Jenže fanoušci čekali něco jiného. Pozice kapely nebyla taková jako u jiných skupin v době vydání podobných počinů s neotřesitelným statutem (jako např. i Metallicy a jejího výborného Garage Inc.). Album se dostalo na 173. pozici a nijak zvlášť dlouho se tam neudrželo. To nakonec přimělo k odchodu i Mikea Stonea. Skupina se tehdy rozhodla pro dalšího kytaristu, Parkera Lundgrena, ovšem v jeho případě už šlo pouze o pozici vypomáhajícího muzikanta na turné. Deska American Soldier už tedy vznikla jen ve čtyřčlenné sestavě, kde Wilton převzal všechny role DeGarma.

American Soldier představilo kapelu v mnohem lepším světle. Jedná se opět o konceptuální album, které se neumístilo nijak špatně (25. místo v Billboardu). Queensrÿche ho také jeli propagovat i na americké vojenské základny v Iráku. Při jednom vystoupení ale proběhl pumový útok a až na pódium dosáhly střepiny granátů. Podle vyjádření Tateho tehdy nebyl z kapely nikdo zraněn, ale že to nebyl přímo hezký zážitek, je jasné.

Dedicated to Chaos - to je název prozatím posledního alba, které má vyjít v červnu 2011, a kapela jím má oslavit výročí svého vzniku. Nechme se překvapit, do čeho se skupina pustila, protože Queensrÿche rozhodně patří mezi ty soubory, které mají na to udržet si kvalitu a nevykrádat při svém delším trvání bezdůvodně sami sebe.