„Mastodon je největší metalová kapela své generace - nikdo jiný na to nemá“
Rolling Stone, 16. 4. 2009
Už jsme zde několikrát uváděli, že vaše obliba toho, že uvádíme v rámci tohoto seriálu dvojici kytaristů, alespoň soudě podle ohlasů, stále roste. Takže vždy po jisté přistupujeme k tomuto tématu častěji - a tento rok nás to čeká hned čtyřikrát.
Musíme si ale přece jenom tuto kategorii kytarových dvojic (či trojic) aspoň trochu vymezit. Nejde totiž o to, dát k sobě jakékoli kytaristy jedné kapely, ale je nutné přistupovat k této problematice jinak. Vždy by se mělo jednat o takovou spolupráci, kdy zmiňovat se o každém zvlášť by vzhledem k celkovému dopadu jejich práce, hry a feelingu bylo nekonstruktivní a nekompletní. Můžeme si to připodobnit ke dvěma stranám jedné mince. Takové může být sepětí nejen mezi přístupem obou kytaristů, ale i mezi jejich celkovým přínosem k vyznění kapely, díla, projektu apod.
A když je to v případě, že tito muzikanti spolu působí v jedné kapele od jejího počátku, tak vlastně není co řešit. Ale dovolte ještě jednu poznámku - vždy by mělo jít o vzájemné doplnění i z hlediska stylu hry. Řadu kytaristů jsme na těchto stránkách uváděli samostatně, i když pocházeli ze souboru, kde jako kytaristé nebyli sami. Ovšem v těchto případech šlo o něco jiného - tyto osobnosti byly tak výjimečné ve své jedinečnosti, že naopak jejich společná prezentace v rámci jednoho článku by byla vyloženě chybným počinem.
Vždycky se mi líbily ty kapely, u kterých bylo stálejší obsazení. Nechci se zde pouštět do rozboru, v čem jsou výhody a nevýhody stálosti či nestálosti line-upu, ale už ten pocit většího sepětí, vzájemné souhry a takové, slovy obtížně definovatelné, neměnnosti tváře kapely mi prostě a jednoduše imponoval. A právě k těmto kapelám patří i Mastodon a její dva kytaroví protagonisté, Brent Hinds a Bill Kelliher.
Brent Hinds
William Brent Hinds se narodil 14. ledna 1974 v Pellhamu v Alabamě. Po prvních školních kapelách a řadě dalších méně významných pokusů se přestěhoval do Atlanty, aby měl větší šanci se věnovat muzice. Zaměstnání tesaře se mu nezamlouvalo, a tak se snažil poznat nějaké muzikanty. To se mu podařilo po vstupu do Four Hour Fogger, kde se setkal s Troyem Sandersem, baskytaristou a budoucím kolegou. Je vzpomínáno na řadě webů, že na první zkoušku kapely se prý Hinds dostavil v takovém stavu, že nebyl schopen ani hrát...
V závěru roku 1999 se Hinds i Sanders vypravili na koncert High on Fire (metalová kapela z Oaklandu, řazená většinou do stoner metalu či sludge metalu), na kterém se potkali s další dvojicí, bubeníkem Brannem Dailorem a kytaristou Billem Kelliherem. Slovo dalo slovo a...
Bill Kelliher
Bill Kelliher se narodil 23. března 1971 ve čtvrti Victor v New Yorku. První zkušenosti získal v teenagerských kapelách a první velké angažmá dostal v polovině devadesátých let, kdy nahradil Stephana Nedwetzkyho v mathcoreovém souboru Lethargy. Když k nim roku 1994 nastoupil, setkal se již tam se svým budoucím kolegou Brianem Dailorem, který také nastoupil jako náhrada po odcházejícím bubeníkovi Brianovi Steltzovi.
Repertoár se ale nijak nevyvíjel, ohlasy na vzniklé nahrávky byly velmi slabé (lépe řečeno nebyly vůbec), což nakonec vyústilo v rozpad kapely a Kelliher s Dailorem zamířili do Atlanty (zpěvák Eric Burke roku 2002 nastoupil k Nuclear Assault). A aby se tam moc nenudili, zašli mj. i na koncert High on Fire. Tam se setkali s další dvojicí, které se také líbila celá škála stylů a kapel od Melvins a Neurosis po třeba klasiky Thin Lizzy, takže, jak už jsme uvedli výše, slovo dalo slovo...
Mastodon
Na samém počátku roku 2000 se čtveřicí Sanders (bg), Hinds (g), Kelliher (g) a Dailor (dr) jezdil i zpěvák Eric Saner. V průběhu prvních měsíců existence kapely, kdy vlastně všichni ještě chodili do zaměstnání a ve volných chvílích se zkoušeli naplno věnovat kapele, to ale vzdal, takže k mikrofonu se posunul zejména Hinds.
Ještě téhož roku skupina natočila čtyřpísňové demo (ještě se Sanerem) a podařilo se jí během produkce nahrávek kontaktovat větší label, Relapse Records. Po podepsání smlouvy vyšlo EP Lifesblood s pěti skladbami a nevedlo si vůbec špatně. Kapela si zde vyhranila svůj styl (již ve čtyřech) a už první skladbou naznačila svůj další směr (Shadows That Move z filmu One Flew over the Cuckoo’s Next). Což vedlo k tomu, že skupina přikročila k natáčení svého prvního profilového alba Remission. Na desce zazněla řada skladeb, které byly už před vydáním alba vysílány rozhlasovými stanicemi, takže deska se do anket prakticky nedostala. Některé skladby se ale staly známými svým zařazením do některých video her (což koneckonců předeslalo trend osudu mnohých dalších skladeb kapely). Vedle vydaných singlů March of the Fire Ants a Crusher Destroyer je album zajímavé mj. i tím, že poslední skladba je věnována Slonímu muži. Toto téma a i zařazení kapela dodržela i na dalších dvou albech.
První, i když nesmělý dotek žebříčků Mastodon zaznamenali až roku 2004 po vydání konceptuálního alba Leviathan. Deska byla dobře přijata jak kritikou, tak i posluchači, které zaujala forma převyprávění notoricky známého příběhu Moby Dicka od Hermana Melvilla. Album dostalo několik prestižních cen, časopisy Kerrang! a Terrorizer bylo vyhlášeno deskou roku, na žebříčku Metal Hammeru se umístilo na druhé pozici a o pět let později bylo stanicí National Public Radio prohlášeno za „album, které shrnulo vývoj metalu za uplynulé desetiletí“. Skupina vyrazila na turné po Severní Americe a Evropě spolu s Slipknot a Slayer a poté se opět zavřela do studia, aby vydala své přelomové album.
Blood Montain vyšlo roku 2006 a posunulo kapelu o hodný kus blíž k první lize HM. V podstatě tím kapela zaklepala, když už jsme u těch přirovnání, na dveře metalového V.I.P. kupé... Deska se dostala prakticky do všech důležitých anket, v USA obsadila 32. místo, v Anglii se dostala na 46. pozici. Jednotlivé skladby se dostaly do dlouhé řady PC her a hudebního softwaru, deska sama získala hodně ocenění od prestižních institucí včetně Rolling Stone, Kerrang! a dalších.
Na albu najdeme i řadu hostů, mezi nejznámější patří zpěváci Scott Kelly z Neurosis, Josh Homme od Queens of the Stone Age a Cedric Bixler-Zavala z novodobě artrockových Mars Volta (z této kapely přispěl na desku i klávesista Isaiah Owens).
Po nezbytné kompilaci Call of the Mastodon a EP Oblivion skupina pokračovala ve stále větších a delších koncertních šňůrách. Roku 2007 jezdila jako support s Metallicou, následný rok se vydala na velké turné se Slayer, Trivium, Lamb of God a několika dalšími metalovými skupinami.
Mastodon také vystoupili se svou tehdy nejúspěšnější skladbou Colony of Birchmen v MTV. Po vystoupení byl Hindson poraněn na hlavě a ten to potom vysvětloval tak, že byl napaden. Policie to ale nakonec vyšetřila a ukázalo se, že zcela opilý Hinds napadl v zákulisí Shava Odadjiana, baskytaristu System of a Dan, a zpěváka Williama Husona, aka Reverenda Williama Burkeho z Achozenu...
Ještě lepší umístění získala další deska, Crack the Skye (11. místo v USA, 34. v Anglii a třeba v Norsku, kde si tuto kapelu fanoušci oblíbili, se dostala až na 6. místo). Vypracovaná struktura skladeb a náročné ztvárnění hudebních myšlenek nadchlo nejen kritiku a věrné posluchače kapely, ale i nové další příznivce. Navíc kapela vydala toto album ve dvou verzích, kdy jedna byla standardní a druhá obsahovala všechny skladby zahrané jako instrumentálky... Na albu, které mimochodem získalo smršť cen (za všechny třeba 1. místo v Metal Hammeru), zcela jednoznačně vyčnívá úvodní Oblivion a zejména rozsáhlejší epická čtyřdílná The Czar.
Mastodon opět vyjeli na turné s Metallicou, zajímavá byla i jejich vlastní tour, kdy po Austrálii a Novém Zélandu jezdili s Muse, Rise Against, Mars Volta a dalšími.
Po vydání EP Oblivion následuje turné tří kapel, Mastodon, Deftones a Alice in Chains, nazvané složeninou z názvů tehdy nejnovějších alb všech tří skupin - BlackDiamondSkye (Black Gives Way to Blue, Diamond Eyes a Crack the Skye).
I prozatím poslední album, The Hunter, které vyšlo loni 27. září, si vede hodně dobře a umisťuje se ještě výše než předchozí (USA: 10, UK: 19, CAN: 15 atd.). Kapela zde opustila konceptuální přístup a představila se sérií třinácti skladeb, v nichž jedné hostuje Scott Kelly (z Neurosis). Osobně si myslím, že se deska posune ještě výše, protože prozatím doba od vydání je příliš krátká na konečné závěry. Takže uvidíme. V každém případě Mastodon představují velmi zajímavou součást dnešní scény a kytarová dvojice si album od alba a turné od turné stále více upevňuje svou pozici.
Brent Hinds
Kytary
Hinds je ve znamení kytar Gibson. I když u něj najdeme řadu dalších nástrojů, Gibsony jednoznačně převažují. Dává zde přednost zejména modelu Flying V v úpravě Silverburst, stejně oblíbené má ale i Les Pauly, kde preferuje zvláště Goldtopy a Customy. Z dalších typů Gibsonů používá často kytary SG a řadu Explorerů. Jeho sbírku doplňuje i „průhledná“ Dan Armstrong (můžeme ji vidět např. v klipu k Oblivion), Custom Electric Guitar Company Brent Hinds Lucite V, osazená vibratem Maestro, Fendery Stratocastery, jeden z roku 1964 a druhý z roku 1977, dále ’52 Fendera Telecastera (použit během natáčení Crack the Skye) a krásný Gretsch Tennessean, ročník 1962.
Na svoje kytary natahuje struny D’Addario, na šestistrunné nástroje sady o síle .011-.052, dvanáctistrunná Custom 12 je osazena „desítkami“, kdy ale spodní struna E je .052. Poslední dobou také nezdvojuje struny G a c jejich o oktávu vyššími ekvivalenty, ale ponechává tam buď vždy jednu strunu, nebo natahuje obě stejné.
Všechny nástroje podlaďuje. „Průhlednou“ Custom Electric Guitar Company Brent Hinds Lucite V, osazenou vibratem Maestro podlaďuje o celý tón, stejně, jako Gibsona Custom Flying V a Les Paula Custom 30th Anniversary s vibratem Bigsby, tedy do D, G, c, f, a, d1. Dvanáctistrunnou kytaru podlaďuje také o tón, nebo do dropped A ladění (A/a, G, c, f/f1, a/a, d1/d1). Z dalších přeladění nejvíce používá dropped C k již podladěnému potahu, tedy C, G, c, f, a, d1, někdy spodní strunu E podladí až do A1, takže celek je pak A1, G, c, f, a, d1.
U akustických kytar dává přednost značce Martin a to modelu D-15.
Aparáty
„Celý svůj život muzikanta pořád přemýšlím nad sestavou, pořád něco hledám, pořád něco měním, pořád něco vylepšuju. Ale stále to není ono.“ Tak jak Hinds uvádí, jeho sestava se dost mění. Přesto zde můžeme uvést tři základní značky. Zcela jednoznačně to jsou Marshally, v současné době JCM800 a 1976 JMP MkII Lead, hlava osazená v power-ampu lampami 6550, to vše v sestavě s bednami Marshall, kdy horní 1960AC je osazena pětadvacetiwattovými reproduktory Celestion Greenback 4 x 12” a dolní 1960B pětasedmdesátiwattovými Celestiony: „To je opravdu velká vzácnost - a taky se těžko hledá, zvlášť za tu cenu, kterou jsem byl ochoten za ni zaplatit, ha, ha. Tenhle typ hlavy jsem měl ještě na střední, takže je v tom pro mě kus sentimentu. Mám rád tyhle starý věci.“
Celestiony má i v dalších svých oblíbených aparátech, tentokrát kombech, kterými jsou Fendery 1972 Silverface Twin. Trio pak uzavírají hlavy Orange, zvláště Rockeverb 100 a Thunderverb 50, vše do beden PPC412C. Neměli bychom ale zapomenout ani na značku Diezel, stowattovou hlavu VH4 a bedny s Celestiony Vintage 30.
Efekty
Pedalboard obsahuje mj. i krabice Boss (GE-7 Equalizer, DD-6 Digital Delay, TU-2 Tuner, CS-3 Compressor/Sustainer), Ibanez TubeScreamer (ovšem ale verzi TS808HW), duální krabici Boss RE-20 Space Echo a modeler Line 6 DL4 Delay.
Bill Kelliher
Kytary
Stejně, jako jeho kolega Hinds, i Kelliher si oblíbil zejména Gibsony. Z nich pak upřednostňuje Les Pauly a to Customy (v úpravách Silverburst, Ebony, Alpine White). Vlastní i tři Explorery, z nichž dva, černý a bílý, jsou současné modely, kytara v úpravě Tobacco Burst je staršího ročníku. Na většině svých Gibsonů má instalovány snímače Seymour Duncan SH-6.
Z dalších kytar můžeme jmenovat Yamahy, modely SGB3000 a CustomSGB1000 a další včetně plexi Dan Armstrong a Morgan.
Na všechny tyto nástroje včetně Explorerů a jednoho z nejfuturističtějšího modelu Gibsonu, RD Reissue, natahuje struny Dunlop Custom, sady o síle .011, .014, .018, .028, .038 a .052. Ve většině případů má celý potah také podladěn - u Les Paula jde o transponované ladění standard D, kdy je standardní ladění sníženo o tón (tedy D, G, c, f, a, d1). U Gibsona Explorera v úpravě Tobacco Burst také podlaďuje o tón, a to buď standardní ladění nebo dropped D-ladění (neboli C, G, c, f, a, d1). Bílý Explorer se snímači EMG81-X má o tón snížené dropped A ladění (A1, G, c, f, a, d1), model RD Reissue má o tón níž ladění dropped D (neboli C, G, c, f, a, d1).
Aparáty
„To je ten hlavní základ, kytary a hlavy. To mezi tím, všechny ty efekty a procesory, to už tu podstatu jen a jen dokresluje.“
Kelliher používá v současnosti dvě stowattové lampové hlavy, modely 2203KK Kerry King a klasiku JCM800 2203: „JCM800 produkuje krásně čistý, průrazný tón, kdežto 2203KK má hladké zkreslení, díky zabudovanému noise gateu nešumí a tón není ani při vysokém zkreslení takový ten ohavný písek.“ Jeho sestava obsahuje ale také i stack Orange, hlavu Thunderverb 200 a bednu PPC412C, Kelliher ale také hraje i na hlavy Laney VH100R, Diezel VH4 nebo Mesa/Boogie Dual Rectifier.
Efekty
Kelliher se také nebojí efektů, základem jeho signálového řetězce je Ibanez Tube King, Guytone MD-3 Micro Delay, BOSS (NS-2 Noise Supressor, RT-20 Rotary Speaker), MXR M-135 Smart Noise Gate, DigiTech Hardwire SC-2 Distortion, Maxon AD Delay, DigiTech Jamman looper pedál a další.
Diskografie:
1. Brent Hinds, Bill Keliher + Mastodon
1.1 Základní, profilová alba
Pozn.: Včetně EP
Lifesblood (2001, EP, Relapse)
Remission (2002, i jako DVD, Relapse)
Leviathan (2004, i jako DVD, Relapse)
Blood Montain (2006, i jako DVD, obsahuje Colony of Birchmen - nominace na Grammy, Reprise)
Oblivion (2009, EP, Relapse)
Crack the Skye (2009, 11. místo v USA, i jako DVD, obsahuje Oblivion, Just Got Paid, Reprise)
Jonah Hex (2010, EP, Relapse)
The Hunter (2011, 10. místo v USA, i jako DVD, obsahuje Curl of the Burl - nominace na Grammy, Reprise)
1.2 Koncertní alba
Live at the Aragon (2011, i jako DVD, Reprise)
1.3 Kompilace
Call of the Mastodon (2006, Relapse)
1.4 DVD
Pozn.: Včetně všech DVD, která vyšla jako součást výše uvedených alb.
The Workhorse Chronicles (2006, Relapse)
2. Spolupráce, účasti na projektech, hostování
2.1 Brent Hinds
Patří sem kupříkladu: Dillinger Escape Plan - Ire Works (Horse Hunter), Zoroaster - Voice of Saturn (White Dwarf), Mouth of the Architect - The Ties That Bling (At Arms Lenght), Fiend Without a Face, Last of Blue Eyed Devils, Blood Vesels, West End Motel, Giraffe Tongue Orchestra a další.
Skladba: Iron Tusk
Autor, autoři: Brent Hinds, Bill Kelliher, Troy Sanders, Brann Dailor
Interpret: Brent Hinds + Bill Kelliher
Skupina: Mastodon
Album, zdroj: Leviathan (2004, i jako DVD, Relapse)
Pozn.: Obě kytary přeladit do dropped A ladění, tedy do A1, G, c, f, a, d1.
