Kytaroví velikáni - Blues Saraceno

Dnes nás čeká hodně zajímavý kytarista. Možná není tak jednoznačně profláklý, jako řada ostatních. To připusťme. Jenže to můžeme udělat naprosto v klidu, protože, a to je pravda, na rozdíl od mnohých médii hýčkaných hvězd, často z důvodů i nehudebních a směřujících hluboce do bulváru, patří Saraceno mezi ty, za nimiž stojí pořádný kus práce.

Ano, stačí se podívat na rozsah jeho práce, a to jak z hlediska stylového, tak i vzhledem k technice hry samotné. Nemluvě o všeobecně ceněné a vyhledávané producentské činnosti. Možná, že pak jeho význam dokreslí takové dvě „malé“ perličky: Víte třeba, že dnes už legenda HM kytary, Dimebag Darrell Abbott, člen souborů Pantera a Damageplan, měl obal Saracenova alba Plaid vytetovaný na své noze? A co třeba tohle? Jako sedmnáctiletý byl Saraceno pozván samým Les Paulem, aby si s ním zajamoval v jeho proslulých a pravidelných newyorských setkáních Fat Tuesday... A to jsme nezmínili členství třeba v Poison nebo dokonce v Cream!

Blues Saraceno (mimochodem, Blues je opravdu jeho pravé jméno, není to přezdívka) se narodil 17. října 1971 v Hartfordu v Connecticutu. Od samého mládí byl obklopen muzikou, protože oba rodiče se hudbě věnovali, jeho otec byl nadto i aktivním muzikantem: „Měl rád blues a často se jeho šraml u nás setkával a hráli spolu. Mě pak bavilo nejen sledovat kytaristu, ale zajímal jsem se i o další nástroje, nejvíce o baskytaru a bicí. Líbilo se mi, jak se dokážou doplňovat a jak hrají vzájemně na sebe.“

Od blues a poslouchání otcovy kapely se mladý Saraceno dostal ke svým prvním velkým vzorům, které ho v podstatě ovlivňují dodnes: „Nejvíce se mi líbila kytara Briana Maye, ta zpěvnost, potom Ritchieho Blackmorea, kde mě zaujalo vedle techniky hry i frázování a stavba sól, poslouchal jsem hodně i Johnnyho Wintera, který se k bluesovému materiálu stavěl rockověji než většina bluesrockerů. A samozřejmě mě nemohl minout třeba Van Halen. Jenom jsem si ho zpočátku tolik nevšímal, tak trochu programově, protože pořád jsem kolem sebe slyšel jenom - to sólo v Eruption, to sólo v Eruption... Pořád dokola, až mi to připadalo stupidní...“

Již v devíti letech začal hrát na kytaru, ale když mu bylo třináct, spadl z motokáry (spíše z podomácku vyrobeného vozíku), a to tak nešťastně, že si dost vážně poranil loket. Když pak byl u lékaře, poprosil ho, aby mu po dobu léčby nastavil tu ruku do takového úhlu, aby mohl dál cvičit na kytaru...

Ještě jako teenager poslal svoje demo nahrávky Michaelu Boltonovi, který mu po jejich poslechu zavolal a nabídl mu práci na novém albu Cher. Samozřejmě že Saraceno po tom skočil, takže se nakonec ocitl v realizačním týmu několikanásobně platinového alba, kde byli například Steve Lukather, Bonnie Tyler, Desmond Child, Michael Anthony, Mike Landau a další. Navíc se jeho demo nahrávky dostaly do redakce časopisu Guitar for the Practicing Musician, který v té době zrovna rozjížděl svůj vlastní label Guitar Recordings. Smlouva byla dílem okamžiku a Saraceno tak mohl již v osmnácti letech vydat své vlastní instrumentální album, které vyšlo pod názvem Never Look Back. On sám se vedle kytarových partů ujal i mixáže a produkce, bicí nahrál Joe Franco (znám mj. i jako člen Twisted Sister a Widowmaker a ze spolupráce s Vinniem Moorem), baskytary se chopil Randy Coven (sólista, spoluprácoval s řadou muzikantů včetně Ala Pitreliho, Larryho Coryela, Briana Setzera aj.).

Člen Cream aneb „mladíček, který dokázal nahradit Erika Claptona“

Deska se dočkala určité pozornosti, v každém případě přispěla k tomu, že Saraceno se dostal na konkurz, který pořádali Jack Bruce (bg) a Ginger Baker (dr), legendární členové ještě legendárnější formace Cream, jednoho ze základních kamenů hard rocku. Konkurz s přehledem vyhrál a stal se tak členem formace, kde už jenom tento prostý fakt znamenal obrovskou publicitu. Power trio Bruce, Baker a Saraceno se vydalo na americké turné, které skončilo úspěšně, takže bylo i zopakováno. Saraceno se tak stal známým kytaristou i z toho důvodu, že byl dobovým tiskem označován jako „mladíček, který dokázal nahradit Erika Claptona“.

Když proběhlo úspěšně i další, zámořské turné, Ginger Baker se rozhodl z formace odejít a byl nahrazen dalším slavným muzikantem, Simonem Phillipsem (zejména Who a Toto, dále také Mike Oldfield, Derek Sherinian, Judas Priest, Mike Rutherford, Jon Anderson, Michael Schenker Group apod.). Po nějakém čase ale došlo k další změně, kdy na bubenickou stoličku usedl Gary Husband, další slavné bubenické jméno (Gary Moore, Level 42, Allan Holdsworth, John McLaughlin, Jack Bruce, Robin Trower aj.).

Během této činnosti se Saraceno odhodlal k vydání dalšího sólového alba, které ale i díky tomu, že již byl prosluloslulý, mělo daleko větší ohlas. Plaid vyšlo roku 1992 a Saraceno tam nahrál i veškeré baskytarové tracky. Bicí natočil opět Joe Franco, nově je zde slyšet slide kytara (John Stix) a foukačka (Alex Saraceno).

S dobrým ohlasem se setkalo i jeho hostování u Kingdom Come, hamburské hardrockové kapely Lennyho Wolfa. Saraceno s nimi nahrál jedno z jejich nejlepších alb, Hands of Time, které nabídlo takové skladby jako I’ve Been Trying, Both of Us a zejména Should I. I když si kapela obecně vysloužila od kritiků ne zrovna lichotivé přízvisko „plagiátoři Led Zeppelin“, fanoušci přijali toto album s nadšením. Pravdou je, že deska fanouška hard rocku, který má rád tvorbu klasiků hard rocku, opravdu pohladí.

Saraceno si byl velmi dobře vědom, že železo se má kout, dokud je žhavé, a tak během pomalého rozpadu „nových“ Cream se rozhodl vydat další sólové album, Hairpick. Tentokrát svůj tým obměnil, za bicí posadil Joshe Freeseho, člena A Perfect Circle, Vandals a Devo a session a tour muzikanta s Nine Inch Nails (2005, 2008) a dokonce i Guns ‘n Roses (1998 - 2001). Navíc si jako hosta pozval i Dweezila Zappu, což byl rozhodně dobrý tah. Jedna ze zajímavostí, kterou stojí za to si poslechnout, je cover verze My Generation od Who.

Když už jsme ale u jeho sólové tvorby, tak pro toho, kdo by chtěl souhrnně poznat jeho feeling, bych spíše doporučil kompilaci z roku 2000, The Best of Blues Saraceno. Je to daleko souhrnnější pohled na tohoto kytaristu a nenajdete zde „vycpávky“, „vatu“, prostě skladby, které vznikly víceméně pro zaplnění místa. Aniž bych chtěl být příliš kritický, což rozhodně nemám v úmyslu, tak přece jenom se tomu Saraceno na zejména prvním a druhém albu neubránil.

Roku 1994 se Saraceno stal členem glammetalových Poison, kapely, která za svou existenci prodala úctyhodných třicet miliónů alb, pronikla vícekrát do všech možných top ankety Billboard a nejzdařileji bodovala v Top10 svou baladou Every Rose Has Its Thorn. Nahradil tak Richieho Kotzena. S touto koncertně hodně proslulou kapelou se vydal na dlouhé jihoamerické turné, které zahrnovalo i vystoupení na slavném Hollywood Rock Festivalu v Brazílii. Během dvouletého období stráveného s Poison se dostal i do studia, kdy spolu natočili desku Crack and Smile. Ovšem vydání tohoto alba bylo nakonec pozdrženo managementem labelu Capitol Records, protože v edičním plánu vydavatelství bylo zrovna vydání očekávané kompilace Poison’s Greatest Hits: 1986 - 1996, na které se koneckonců Saraceno podílel také (ve dvou nových skladbách).

Po dvou letech se Saraceno s Poison po předchozí dohodě a v přátelském duchu rozešel (do jejich řad se vrátil zakládající člen C. C. DeVille). Album, které s nimi natočil, se přece jenom dočkalo svého vydání - roku 2000 bylo vydáno pod názvem Crack a Smile... and More!.

Po odchodu od Poison se Saraceno potkal s viceprezidentem Fox Television, který byl velkým fanouškem jeho předchozích instrumentálních prací. Slovo dalo slovo a Saraceno dostal nabídku udělat muziku pro řadu televizních filmů, seriálů a show. Chopil se toho s nadšením sobě vlastním, s velkými zkušenostmi skladatele instrumentální hudby a schopnostmi produkce, a výsledkem bylo, že si ho všimla i řada dalších stanic. Saracenova hudba tak pronikla do největšího a nejmocnějšího média, jeho hudbu můžeme slyšet od Hawaii Five-O přes Beverly Hills 90210 po třeba Lipstick Jungle. Z hlediska televizních stanic pak jde o úctyhodný seznam, kdy můžeme jmenovat CBS, NBC, ABC, Fox, Discovery, Disney, UPN, MTV, MTV2, VH1 a další asi desítku stanic.

Samozřejmě že vedle této činnosti nezapomněl na svou kytaru. Aby se opět vrátil k živému hraní s kapelou, dal dohromady kvartet Transmission OK, se kterým po podpisu smlouvy s Beyond Records a BMG vydal roku 2000 album Sky, the Stars and the Great Beyond..., které poté propagoval na krátkém americkém turné.

Blues Saraceno je kytarista, který si prožil dny slávy jak na pódiu, tak i ve studiu. Jeho práce s řadou vysoce prestižních osobností z něj udělala uznávaného kytaristu, autorství televizní a filmové hudby mu zase umožnilo zúročit nabyté zkušenosti a posunout je o kousek dál. Sólová instrumentální práce časem ztratila na své, ve své době jednoznačné, síle, v každém případě ale poukázala na jeho kvality. To, že Saraceno bude dál psát pro média, je jisté. Že vydá další instrumentální album ale zase tak jisté už není. Ale... kdo to vlastně ví?

Kytary

Saraceno hraje na celou řadu kytar, ale mezi jeho současné nejoblíbenější nástroje bezesporu patří nástroje Music Man, přesněji modely Albert Lee (Gold Sparkle, Dudley Simple a dva výroční modely 20th a 25th Anniversary). Jsou to kytary, které mají tělo z mahagonu, palisandrový krk i hmatník a jsou osazeny dvěma humbuckingy HH-2 DiMarzio. Saraceno takto rozšiřuje řadu známých muzikantů, kteří na Music Many hrají (z velkého počtu zde můžeme jmenovat Johna Petrucciho, Stevea Morseho, Stevea Lukathera, Eddieho Van Halena a další).

Vedle těchto nástrojů si samozřejmě rád zahraje na Fendery (Stratocastery i Telecastery), Gibsony (Les Pauly, Thunderbirdy, Explorery i ES335), měli bychom zde uvést jeho Yamahu RGZ820R, první signature nástroj z období prvního sólového alba, s povrchovou úpravou à la typický vzorek skotské kostky (jde o netradiční úpravu, často tuto kytaru nalezneme na zdech Hard Rock Café), rád také vzpomíná i na svou první kytaru Washburn.

Dalším signature nástroji byly kytary Samick. Firma je nabízela v celé řadě konečných povrchových úprav.

Své současné kytary nejraději osazuje snímači Seymour Duncan, a to nejrůznějšími modely. Ve spolupráci s firmou vyvinul i vlastní model PATB3.

Aparáty

Jeho uměleckou dráhu doprovázely dvě základní značky, Marshall a současná oblíbená firma Mojave. Z Marshallů hrál nejvíce na hlavy JCM900 (kupříkladu na první desce), od Mojave používá zejména řady Coyote ( výkon dvanáct wattů, 3x 12AX7 v pre-ampu a 1x EL84 ve výkonu), Plexi 45 (2x EL34 v power-ampu), Scorpion (výkon padesát wattů, 4x 12AX7, 2x EL34) a Sidewinder (4x EL34).

Jinak Mojave je firma, kterou si zvolilo poměrně hodně kytaristů nebo se s ní aspoň občas, v některém období, dostali do kontaktu. Patří sem kupříkladu Peter Frampton, Vivian Campbell, mihl se zde dokonce i Billy Gibbons...

Efekty

V případě efektových zařízení se Saraceno vydal cestou používání jedné značky, a to zařízení firmy Dirty Boy, kterou vede jeho otec Alex Saraceno. Z celé nabídky pak ve svém efektovém řetězci má krabice Ball Buster, nakopávadlo zejména středových frekvencí k dosažení zvukových palet starých Marshallů, Orange, Hiwattů či Voxů, dále Buzzy Boy, což je další zkreslovadlo, zaměřené spíše na sólovou hru, následuje zvukově velmi povedený Germanium Boy s dvanácti přednastavenými pozicemi zkreslení a konečně Afro Fuzz, produkující klasický rozbořený fuzz.

Firma nabízí i další efekty včetně octaveru.

Skladba: Deliverance

Autor, autoři: Blues Saraceno

Interpret: Blues Saraceno

Skupina: Blues Saraceno

Album, zdroj: Never Look Back (1989, Guitar Recordings)