Kytaroví velikáni - Billy Duffy

Vítězslav Štefl, 10. 9. 2003

"Možná proto, že AC/DC také ne."

(Billy Duffy, Musician 2001)

Úvodní slova, kterými Billy Duffy reagoval na otázku Larse Ulricha z Metalliky, proč také častěji nepodlaďuje své kytary jako ostatní osobnosti, velmi přesně vystihují tohoto výrazného kytaristu, v jehož tvorbě, vyrostlé původně na punkové rebelii a gotických náladách, se nejvýrazněji promítají vlivy hardrocku sedmdesátých let. Zejména pak tvorba Led Zeppelin a AC/DC se koncem let osmdesátých stala Duffymu jednoznačně převládajícím zdrojem inspirace. A právě osobité spojení těchto vlivů se stalo typickým nejen pro kytaru Billyho Duffyho, ale také i pro tvorbu a celkové zaměření The Cult, jedné z nejvýraznějších a zároveň i nejdiskutovanějších hard'n'heavy kapel konce osmdesátých let.

Billy patří nejen mezi ty hudebníky, kteří ovlivnili několik generací svých následovníků, ale i k těm osobnostem, které měly vliv na kytaristy různých stylů. A to i z dost různorodých směrů. Na raných nahrávkách ohromoval své fanoušky punkovými řvavými riffy, poté byl uznáván i vyznavači psychedelických postupů, výrazně ovlivnil příznivce nálad gotického rocku a v době, kdy se jednoznačně přiklonil k hard'n'heavy, stal se i přes svůj občasný psychedelický feeling jedním z idolů klasické metalové generace.

William Henry Duffy se narodil 12. května 1961 v Hulme, v Manchesteru. Kytara ho zajímala už od školních let. Prvním impulsem byly hardrockové kapely sedmdesátých let, a jak sám uvádí, tvar samotného nástroje: "Viděl jsem v tom určitou možnost vyjádření sebe sama, na rozdíl od ostatních nástrojů se mi kytara zdála vysoce osobní. A tomu kytarovému tvaru jsem zůstal věrný, i když jsem přešel od akustiky k elektrickým nástrojům. Les Pauly a Gretsche mají svými tvary hodně blízko k tvaru klasické kytary..."

Po prvních pokusech o školní kapely se Billy již v šestnácti letech dostal do skupiny Ed Banger and The Nosebleeds, ve které tehdy také působili Stephen Patrick Morrissey, budoucí frontman nezávislých The Smiths, a Vini Reilly, hodně originální kytarista z pozdějších Durutti Column. Kapela byla stylově orientována na punk a Billy se rychle přizpůsobil. Bylo to jednak dobou, kdy na scénu vtrhla smršť Never Mind The Bollocks Sex Pistols a jednak možností se rychle realizovat na pódiu: "Žádný velký cvičení, pár akordů a jelo se. Hlavně to muselo řinčet."

Kapela ale vydržela právě jen těch několik divokých koncertů a rozpadla se. Duffy pak prošel celou řadou dalších vesměs punkových souborů, z nichž asi nejvýraznějšími byly Slaughter and The Dogs (později hodně slavní), Studio Sweethearts a Lonesome No More. Poté na relativně delší dobu zakotvil u gotických postpunkových The Theatre of Hate. Duffyho jméno už bylo v těchto kruzích dost známé, a tak, když se roku 1982 Theatre rozpadli, netrvalo dlouho a dostal angažmá v tehdy tak trochu stylově i personálně rozervané skupině Death Cult.

Tato kapela, z které později vzešli slavní The Cult, měla svůj základ už ve formaci Southern Death Cult (původní název zněl The Violations), která vznikla již roku 1981. Založil ji zpěvák Ian Astbury (narozen 14. května 1962 v Cheshire), který, po doslova procestovaném mládí se svými rodiči po Skotsku a Kanadě, kde se nechal ovlivnit místní indiánskou kulturou, zakotvil v jednom domu v Bradsfordu v Yorkshire. Po nastěhování zjistil, že ve sklepě zkouší nějaká kapela. Po několika návštěvách a sessionech se nakonec stal jejich zpěvákem. Sestava působila ve složení Astbury (voc), David "Buzz" Burrows (g), Barry Jepson (bg) a Haq Quereshi (dr). Astbury byl velmi spokojen s výsledky zkoušek i několika prvních koncertů, vždyť na jejich v pořadí teprve pátý koncert přišlo skoro dva tisíce posluchačů. V prosinci 1982 také debutovali singlem Moya/Fatman a vydali u Beggards Banquet Records své první (a poslední) LP, nazvané podle jména kapely. Jaro strávili jako support Bauhaus, elektronické new-wave kapely, takže všechno bylo na nejlepší cestě k dalšímu vzestupu. Proto každého překvapilo, že v březnu toho roku to kapela zabalila, protože Astbury se psychicky velmi ztěžka vyrovnával s nálepkou "mluvčího pozitivního punku", kterou mu doslova uštědřil hudební tisk a která byla přímo v rozporu s jeho představami o budoucím hudebním směřování. Hodlal ovšem navázat na uplynulou dobu a novou sestavu pojmenoval Death Cult. Spolu s ním tam figurovali bývalí členové Ritual Ray "The Reverend" Mondo (dr) a Jamie Stewart (bg) a zrovna přišedší Billy Duffy (zbylí členové Southern Death Cult pokračovali ve formaci Getting the Fear a poté Into A Circle, Quereshi se pak objevil pod jménem Propa-Ghandi v projektu Fun-Da-Mental's World Dance).

Oficiální debut nové skupiny proběhl v červenci 1983 prvními nahrávkami a výborným vystoupením na festivalu Futurama. Tehdy také došlo k prvním personálním přesunům, kdy Mondo byl nahrazen Nigelem Prestonem z The Sex Gang Children, bývalým Duffyho kolegou z The Theatre of Hate. Roku 1984 také došlo ke třetí, poslední změně jména, na The Cult. Astburyho a Duffyho vedl k této úpravě pocit, že slovo Death v názvu zbytečně navozovalo náladu gotických hudebních struktur, které chtěli v novém image překonat a jít trochu odlišnou cestou.

První LP vydali v září 1984 a jeho výrazný prodejní úspěch měl na svědomí i výborný pilotní singl Spiritwalker. Duffy se na albu uvedl jako kytarista s důrazem na konkrétnost tónu a přemýšlivost v doprovodných pasážích. Astburyho texty se v několika skladbách opírají o vize a mýtické představy a celkově je deska trochu rozháraná. Nicméně úspěch si rozhodně zasloužila a okruh fanoušků skupiny začal prudce stoupat.

Na ještě větší ohlas upozornil již další singl, She Sells Sanctuary, který tak předznamenal velký úspěch další desky, Love. Album bylo hodně přímočaré, naznačovalo hardrockovou orientaci kapely a tím vyzvedlo úlohu Billyho kytary. Jeho riffy jsou řízné, struktura jednotlivých skladeb začíná stavět na rozmáchlých aranžmá a většina fanoušků považuje toto album za předzvěst dalších dvou, v historii kapely nejsilnějších desek. LP dosáhlo v anglických žebříčcích na čtvrté místo a skladby She Sells Sanctuary a Rain zabodovaly v Top 20. V tuto dobu také došlo k dalším změnám v obsazení, kdy Prestona vystřídal za bicími nejdříve Mark Brzezicki od Big Country, který tak pomohl s natáčením alba a poté byl nahrazen Lesem Warnerem, známým ze spoluprací např. s Johnnym Thundersem, Julianem Lennonem či Randym Californiou.

Album Electric pak znamenalo velký úspěch, komerční i muzikantský. Z desky jsou naprosto jasně cítit jejich vzory, Led Zeppelin (zejména v aranžmá), AC/DC, Rolling Stones a další. Na celkovém výsledku se podepsal i excelentní producent Rick Rubin. Deska se stala populární na obou stranách Atlantiku, v Anglii obsadila čtvrté a v USA 38. místo. Tehdy také došlo k další změně, kdy Stewart během několika týdnů změnil nástroj a místo na baskytaru začal hrát na doprovodnou kytaru. Takže na koncertech, které probíhaly ve stále větších a větších prostorách včetně otevřených arén, s nimi začal vystupovat baskytarista Kid "Haggis" Chaos (ze Zodiac Mindwarp and The Love Reaction). Když byli v březnu 1988 Haggis a Warner ze skupiny vyhozeni (zformovali poté kapelu Four Horsemen), zbylé trio, Astbury, Duffy a Stewart, se pustilo do natáčení další desky, která se měla stát vrcholem jejich tvorby.

Sonic Temple je opravdu sbírkou vynikajících hardrockových skladeb, plných invence a nápaditých (i když podle některých nesmiřitelných kritiků klišovitých) aranžmá. Na realizaci desky se podílel i bubeník Mickey Curry, klávesák John Webster a jako host dokonce i Iggy Pop (ten podle mého celkové kompaktnosti vyznění desky nijak zvlášť neprospěl, spíše naopak). Album tak skloubilo průzračnost Love a nevázanou energii Electric a v Anglii vystoupalo na třetí místo, v USA pak až na místo desáté. Podle slov hlavních protagonistů přispěl k celkovému úspěchu právě ten fakt, že jádro skupiny tvořili už jen tři hlavní protagonisté, kteří se navzájem velmi dobře znali a věděli, že autorská dvojice Astbury/Duffy je základem existence kapely. Je otázkou, zda to tak opravdu cítil i Stewart. Tehdy ale probíhalo vše v pořádku, světové turné se odehrávalo v prudkém tempu, sestava byla posílena bubeníkem Mattem Sorumem a klávesákem Markem Taylorem.

Vztahy v kapele se ale začaly neúnosně zhoršovat. Duo Astbury a Duffy si stále více přisvojovalo vedoucí roli, což už delší dobu neblaze snášel Stewart. Rozhodl se to roku 1990 řešit tím, že ze skupiny odešel. Napjatá atmosféra, zejména pak neustálý boj o frontmanství, nesedla ani ostřílenému Sorumovi, takže ten se nakonec odhodlal odejít také (ke Guns N'Roses). Tudíž další existence kapely už stála jen na Ianu Astburovi a Billym Duffym. Ti se ale nevzdali, znova angažovali Mickeyho Curryho a spolu s baskytaristou Charliem Draytonem a klávesákem Benmontem Tenchem vyprodukovali další desku, Ceremony. I když album nepřineslo zdaleka tak výbornou kolekci skladeb jako předcházející dva či tři tituly, úspěch byl už jen pro velmi rozsáhlou fanouškovskou základnu zaručen. Fanoušci The Cult totiž tvoří (nebo lépe řečeno tvořili - při veškeré úctě k posledním pokusům o návrat) dosti ohraničenou skupinu fandů, kteří skupinu nejen obdivují, ale sledují její případné proměny a snaží se pochopit důvod změny, a být tak stále "in". Kapela si tak své fanoušky vlastně vychovává a přizpůsobuje obrazu svému. Obě strany jsou pak skrytě hrdí na to, že se vzájemně respektují. Podobné to je například u kanadských Rush a řady dalších kapel včetně některých výrazných instrumentálních osobností.

Po několika kompilacích, které logicky zaznamenaly výrazný úspěch, a live záznamech se skupina rozhodovala, co dál. Sestavu posílil bubeník Scott Garrett, baskytarista Craig Adams a sessiony k nové desce podporoval i klávesák Scott Humphrey. Deska ale ve srovnání s předchozími tituly neobsahovala nijak zvlášť silný materiál, dosti zvláštně a nemotorně působila i snaha oslovit další část fanoušků, jako např. Sacred Life, míněná jako pocta Kurtu Cobainovi, či Joy se silnou orientací k vizím The Doors. Ohlasy tentokrát už nebyly tak silné jako u předešlé desky, takže celá situace včetně stále sílícího napětí vyústila k tomu, že Astbury oficiálně ohlásil svůj odchod ze skupiny. "Nebyli jsme tehdy rádi," komentoval to Billy. "Ale opravdu jsme nevěděli, jak dál. Potáceli jsme se v takovém kruhu, nechtěli jsme na jedné straně opustit své kořeny, ale také jsme viděli, kam se ubírá hudební scéna okolo nás. Ano, věděli jsme, že znova začíná hlad po starých kapelách, ale nějak jsme už neměli invenci, byli jsme prostě z toho všeho napětí tak nějak unavení. A ten výrazný neúspěch desky tomu jenom dodal."

Na jaře roku 1995 se tedy The Cult rozpadli. Ian Astbury zformoval The Holy Barbarians a Billy si zahrál s Vent 414 Milese Hunta a věnoval se řadě sessionů a studiových hostování. Navázal tak na úspěšnou spolupráci se Stevem Jonesem (na desce jim zpíval i Axl Rose) a dalšími, a zúročil ji tak např. v projektu A Tribute to Rod Stewart, kde se jeho jméno objevilo vedle Gilbyho Clarkea, Boba Daisleyho, Bruceho Kulicka, Erica Singera, Robina McAuleyho, Warrena DeMartiniho a řady dalších. Ještě prestižnější byla jeho účast na LP A Tribute to Alice Cooper, kde ho najdeme spolu se zpěváky Rogerem Daltreym, Brucem Dickinsonem, Donem Dokkenem, Ronniem Jamesem Dio, Glennem Hughesem (ve výborně zvládnuté roli zpěváka), kytaristy Georgem Lynchem, Martym Friedmanem, Paulem Gilbertem, Philem Collenem, Stevem Lukatherem, Zakkem Wyldem, Mickem Marsem, baskytaristy Stuartem Hammem, Billym Sheehanem, Bobem Daisleym, Rudym Sarzo, bubeníky Carminem Appicem, Simonem Phillipsem, Greggem Bissonettem a celou řadou dalších. Velmi zajímavá byla i jeho spolupráce s Mikem Petersem na LP Colorsound.

Roku 1999 se ale obě znesvářené strany sešly a rozhodly se to zase zkusit spolu. Koráb The Cult byl tak oficiálně znovu spuštěn do rockových vod a Astbury s Duffy si k realizaci nové desky a tím i do sestavy znovuzrozené kapely pozvali navrátivšího se Matta Soruma a baskytaristu Martyna LeNobleho (od Porno for Pyros). Výsledkem je řada briskních rockových a hard'n'heavy skladeb, z nichž některé přímo předznamenávají cestu této hudby do dalšího století. Jak poznamenal jeden z jejich fanoušků: "Pořád to jsou ti staří The Cult. To nevadí, že se hudba kolem nich změnila. Něco z těch změn tam je, to jistě, ale letitým příznivcům to rozhodně vadit nebude."

Jisté je, že The Cult už v době svého zenitu vysoko čněli nad mnohdy až depresivními a všeobecně uznávanými klišé tohoto stylu a díky Astburyho osobitému zpěvu a zejména Billyho hutné a srozumitelné kytaře budou stále jednou z veličin, kterou rozhodně nelze podceňovat. A to, podle Billyho slov, i přes určitý generační handicap mezi muzikanty, kdy pro klasiky přelomu šedesátých a sedmdesátých let jsou "představitelé toho nového" a pro mladou, nastupující generaci jsou "někde tak lehce za dinosaury..."

Billyho nejznámějšími nástroji jsou kytary Gretsch, zejména pak řada White Falcon: "Asi je to kvůli těm několika videoklipům, který běžely v osmdesátých letech, ale já je dnes používám sotva tak na padesát procent," říká Duffy. Podstatnou součástí jeho artilerie jsou Gibsony Les Paul, mezi nimiž preferuje Customy ze sedmdesátých let, které má většinou osazeny snímači Seymour Duncan, modelem Jeff Beck. Často také, většinou ve studiu, hraje na reissue '57 Gibsona Goldtop. Pokud tuto kytaru přelaďuje (velmi zřídka) do dropped-D, natahuje na ni dost silné sady: "Používám ji na dobarvení zvuku kytarových stop, které nahraji s customy nebo s falconem." Ze stejného důvodu vlastní i Gibsona ES335 a dva fendery, Telecaster Deluxe ze sedmdesátých let a Stratocaster z roku 1958. "Na Nico (z LP Beyond Good and Evil, pozn. aut) jsem použil snad nejvíc kytar najednou," říká Billy. "Ian přinesl nápad, takovou zpěvovou linku, a já jsem se pokusil na to najít akordy. Tohle nebyl problém, takhle jsme zvyklí pracovat. Problém byl ten, že jsem chtěl ty akordy vymyslet trochu jinak, než jsem zvyklý. Na falconu ani na lespaulech mi to nějak nešlo, a tak jsem si řekl, že mě ty kytary příliš zavazují, a tak jsem sáhl po první, která nebyla gibsonem ani gretschem. A tak základní stopy vznikly na ES335. Ideální kytara pro nenadálý session, cha, cha, cha. Jenže zase jsem tam postrádal ty svoje barvy, a tak se dostalo i na další značky."

Za celou svou kariéru si zvykl na čtyři značky aparátů, které, místo aby je vzájemně postupem času nahradil, používá dohromady. "Získám tak velmi široké spektrum. Čistou kytaru jedu přes Roland JC-120, Matchless DC30 pak používám pro lehce nakreslený tón, Marshally JCM800 mi vyprodukují tlustý, zkreslený tón s výraznými středy a konečně Mesa/Boogie Dual Rectifier používám pro heavy zvuk se silným perkusivním attackem. Na jevišti to můžu všechno vzájemně prokombinovat, ale člověk pak při tom všem poskakování po přepínačích a pedálech může vypadat až směšně. Jako nějakej špatnej tanečník..."

Vedle marshallů, zejména JCM800, tedy v letech 1983 až 1986 používal Rolandy JC-120, v druhé polovině osmdesátých let k tomu přibyly aparáty Mesa/Boogie. Po rozpadu The Cult použil roku 1996 na turné se Stevem Jonesem výhradně marshally: "U těchto aparátů není o čem přemýšlet. Ve spojení s les pauly a falcony produkují konkrétní tón bez zbytečné roztřepanosti, takže jsem ani nijak zvlášť nepřemýšlel zapojovat na pódiu další kytary, hlavně ne ty výrazně odlišné, jako fendery a tak. A hlavně nepatřím mezi ty šílence, kteří musí mít na každou skladbu jinou kytaru. Jimmy Page si vystačil se třemi nástroji, Les Paulem, dvoukrkým SG a Martinkou..."

Na albu Beyond Good and Evil byla většina sól nahrávána na reissue Gibsona Goldtopa a starého JMP Marshalla, základní kytarové stopy pak na Gretsch White Falcon, Gibsony Les Pauly a Roland JC-120: "Náš producent mi řekl, že bychom měli dosáhnout stejného zvuku jako v období kolem alba Love. A tak jsem zase nažhavil svoje staré aparáty, protože ty zněly prostě nejlíp."

Z efektů si nejvíce zvykl na pedály Boss. Od počátků The Cult vystřídal všechny základní druhy řady Overdrive (Over Drive, Super Overdrive, Turbo Overdrive a Dual Overdrive), z nichž nejvíce používá Super Overdrive. Na nakreslení zvuku má také Ibanez TS9 Tube Screamer, který zapojuje v kombinaci s Fulltone Full-Drive: "V poslední době je velkou módou říkat, že Tube Screamer byl lepší než Super Overdrive. Já osobně jsem v jejich zvuku nikdy žádný velký rozdíl neslyšel." Od firmy Boss si vedle dalších efektů včetně flangerů také velmi cení jejich delay pedálů: "Nebýt krabiček z té jejich řady DD, tak by asi nikdy nevznikl ten sametový tón z She Sells Sanctuary." Výčet jeho efektů můžeme zakončit klasickou krabicí MXR Phase 100, řadou Lovetone pedálů a wah pedály (podle období Jim Dunlop nebo Vox), které používá spíše jako tónovou clonu: "V tomhle mi byl vzorem Mick Ronson, když hrál na turné s Bowiem. Stejně jako on pohybuji pedálem až do té polohy, která mi vyhovuje, a v té odehraji zbytek sóla či sekvence. Aspoň mám tak čas přesunout se k dalšímu přepínači, cha, cha."

Diskografie:

A) Billy Duffy + The Cult:

Dreamtime (1984, některá vydání obsahovala i koncertní snímky z LP Live at Lyceum, Beggars Banquet Records/Virgin/WEA Int.)

Love (1985/2000, Beggars Banquet Records/Sire/Virgin/WEA Int.)

Electric (1987/2000, Beggars Banquet Rec./Sire/Virgin/WEA Int.)

Sonic Temple (1989/2000, Beggars Banquet Rec./Sire/Reprise/ Virgin)

Ceremony (1991/2000, Beggars Banquet Rec./Sire/Reprise/Virgin)

Sweet Soul Sister (1991/1998, live, Alex/WEA Int.)

The Cult (1994/2000, Beggars Banquet Rec./Sire/Reprise/Virgin)

Beyond Good and Evil (2001, Atlantic Records)

B) Významné kompilace a raritní vydání Billyho Duffyho s The Cult:

The Manor Sessions (1988, raritní verze skladeb z prvních alb, Beggars Banquet Records)