Punkový šílenec, nebo heavymetalový "sjížděč krků"? Hardrockově přímočarý kytarista nebo běžný, i když technicky velmi zdatný, nájemný muzikant pro toho, kdo si řekne? Pokračovatel irské kytarové školy nebo člověk, který se prostě jen tak nechává unášet módními trendy? Tyto otázky si Tormého fanoušci po poslechu většiny jeho albového katalogu včetně prvních nahrávek opravdu mohou položit. Když totiž srovnáme jeho rané snímky s činností v osmdesátých, devadesátých letech a současnou tvorbu, tak se nelze divit některým až útočným a nepříjemným výpadům řady hudebních časopisů, které, zaměřeny na určitý žánr, velice nelibě nesly Bernieho časté stylové skoky. Z hlediska ohlasu začátku osmdesátých let se sice v očích hudbymilovné veřejnosti etabloval jako hardrockový a heavymetalový kytarista, ale v jeho umělecké dráze nalezneme velmi silný příklon k dalším žánrům hudby, mezi nimiž zcela jistě vévodí - a to je tak trochu překvapení - punk!
Ano, tento věčně neklidný a neustále přelétavý kytarista má velmi široký stylový záběr, kterému (na rozdíl od drtivé většiny svých kolegů) dává ve svých projektech propuknout vždy v plné síle (a často až nekontrolovatelně). A právě tato stylová roztříštěnost je jistě jedním z důvodů (a to pravděpodobně tím nejsilnějším), že jeho sólové snahy i aktivity jím založených formací, jakkoli kvalitní a pozoruhodné, jsou zcela ve stínu jeho proslavených členství a hostování u takových celebrit, jakými bezesporu byli (a jsou) Ian Gillan, Ozzy Osbourne, Atomic Rooster, Dee Snider (z Twisted Sister) a další. Přibližme si tedy tuto osobnost, která je sice spolu s Rorym Gallagherem, Gary Moorem, Ericem Bellem (Thin Lizzy), Edgem a dalšími představitelem irské kytarové školy, ale jejíž umělecká dráha je tak trochu hádankou.
Bernie Tormé se narodil 18. března 1955 v Dublinu. Rodiče ho k hudbě nijak zvlášť nevedli, i když oba hráli na klavír: "Otec spíš podle sluchu a matka, ta uměla hrát z not." Měli ale velkou sbírku desek: "Jakmile jsem se naučil pouštět gramofon, tak to jelo pořád dokola. Ale byla to samá klasika nebo nahrávky jako Judy Garlandová, Billie Holiday a tak, a to se mi začalo zajídat.V Irsku tehdy vedle místních lidovek hodně frčelo country & western, Hank Williams a tak. Pamatuji si, že jsem začal poslouchat rádio a tehdy se tam hráli i takoví lidé, jako Buddy Holly."
Prvními vzory se stali Elvis Presley a Chuck Berry, jejichž nahrávky mohl poslouchat u svého bratrance: "Safety Belt, to byl můj první hit. Ale potom přišli Beatles s Love Me Do - a bylo to jasný. Stát se kytaristou začalo být pro mě přímo posedlostí, zvlášť, když jsem si uvědomil, jak takový George Harrison nemusí chodit do práce, je slavný a hrozně po něm jedou holky!"
Tehdy se v jejich rodině začaly objevovat i další desky, a tak se Bernie dostal k takovým kapelám jako Rolling Stones, Who a Yardbirds. "Na Stones jsem miloval tu jejich energii, ale Jeff Beck z Yardbirds mi přímo učaroval. Dodnes je to můj vzor číslo jedna, a to i přesto, že jsem byl později hodně ovlivněn tvorbou Erica Claptona, Petera Greena a Jimiho Hendrixe."
Svou první kytaru dostal v jedenácti letech: "Byla to normální akustická španělka. Vůbec jsem nevěděl, co s tím, jak namotat struny na kolíky, jak to správně naladit, ale byl jsem hrozně šťastný, že ji mám."
Jako samouk začal poslechem desek pomalu pronikat do tajů hry, a právě z tohoto hlediska ho nejvíce ovlivnil Rory Gallagher a Taste: "Poprvé jsem Roryho slyšel z rádia a nemohl jsem uvěřit, že nějaký irský povaleč může hrát tak perfektně. Jak byla příležitost, hned jsem se na něj šel podívat. Hrál v klubu Countdown a přišlo tam na něj deset lidí! Z toho jsem byl jeden já a tři moji kamarádi! Ale on přesto hrál jako o život..."
Bernie začal poslouchat i další kapely, které tehdy v Dublinu vystupovaly: "Tehdy jste mohli jít třeba na Skid Row s Garym Moorem či na Thin Lizzy s Ericem Bellem." Zejména tvorba raných Thin Lizzy a Taste ho (vedle záliby v tříčlenných kapelách) velmi brzy inspirovala k založení vlastního bandu (nejznámější byli The Urge), který začal objíždět klubové scény nejen samostatně, ale působil i jako předkapela těchto Bernieho vzorů. A když pak Taste a v první polovině sedmdesátých let zejména Thin Lizzy začali být uznáváni i za hranicemi Irska, přivedlo to Tormého na myšlenku zkusit to v Londýně: "Hráli jsme často v klubech, kde se od vás (jako v podstatě od neznámé skupiny) vyžadovaly kopíračky pouze a jenom těch hitů, které zrovna držely první příčky v různých anketách. A tak jsem si řekl: Dost! A stěhoval jsem se."
V Londýně založil tříčlennou skupinu Scrapyard, kde hrál na baskytaru John McCoy, později výrazná osobnost Gillanových formací. Přes řadu vystoupení a natočení několika singlů se kýžený úspěch řadu let nedostavoval. Po odchodu McCoye (nahradil ho Phil Spalding, který později hrál např. s Mikem Oldfieldem, Original Mirrors atd.) a na základě měnících se hudebních trendů druhé poloviny sedmdesátých let se původně hardrocková skupina přeorientovala na punkový repertoár. Změnu doznalo i jméno, trio se nyní jmenovalo Bernie Tormé Band. Jejich vystoupení se setkávala s celkem dobrým ohlasem, dokonce se dostali i na jeden z dobových, tematicky zaměřených albových výběrů, jako např. Live Vortex Vol. 1 (1977, Anagram), kde měli hned dvě skladby, ale perspektiva dalšího vývoje byla hodně vzdálená: "Na punku se mi líbily hned dvě věci. Za prvé to byla obrovská energie, která z té hudby čišela, a za druhé to byla jednoznačná a nehraná bezstarostnost, s jakou ti punkeri hráli a skládali své věci. Vůbec, ale vůbec jim nezáleželo na tom, jestli se to bude líbit nějaké správní radě velkých gramofonových společností. Prostě hráli, protože chtěli. Jakoby se tehdy tak trochu vrátily začátky šedesátých let...!"
Kapela stále hrála po celé Anglii a vypadalo to, že dříve nebo později se pomalu rozpadne. Tormé začal dokonce koketovat i s drogami, ale právě tehdy nastal onen osudový zlom v jeho kariéře. John McCoy, tehdy již člen superskupiny Gillan, navrhnul Berniemu, aby na několika menších vystoupeních hrála jeho kapela jako support. Na těchto koncertech pak McCoy pověděl Gillanovi o dobrém kytaristovi, kterého znal ze svého dřívějšího působení a (podle Bernieho vzpomínek) přímo donutil legendárního zpěváka sledovat několik Tormého vystoupení: "Gillan tehdy hledal nové lidi. Ray Fenwick, Steve Byrd, to byli jistě dobří kytaristé, ale Ian potřeboval rockera, někoho, kdo by zahrál Fighting Man - a to pořádně."
Skupina to tehdy sice dost odnášela, protože Gillanovi fanoušci rozhodně nebyli zvědaví na punkovou předkapelu, ale nakonec to zabralo. Sám Gillan nabídl Berniemu post kytaristy a (jak se ukázalo na následujících nahrávkách i koncertech) dobře udělal.
Roku 1979 se tedy Tormé stal členem jedné z nejlepších hardrockových formací přelomu sedmdesátých a osmdesátých let: "Ian byl pro mě obrovský idol. Rozhodně mi to pomohlo zviditelnit se, ale všechny reakce nebyly tehdy příznivé. Moje fotky se sice objevovaly v Sounds, Melody Makeru i v New Musical Expressu, ale většinou s titulky jako - ,Šok! Horor! Punker se spojuje s Gillanem, dinosaurem hard rocku!'"
Bernie zůstal s Gillanem až do léta 1982. Výsledkem byla tři vynikající alba, která se umístila až v Top Ten, LP Future Shock dosáhlo roku 1981 dokonce první příčky! Hudební svět vpodstatě zapomněl na jeho minulost a přijal ho jako výborného, trochu excentrického, hard'n'heavy kytaristu osobitého feelingu a dobrého skladatelského potenciálu. "Byla to vyzrálá skupina, hlavně v osobních vztazích. Ve studiu rozhodně neplatilo to, že Gillan je vůdce a ostatní se musí podřídit. Na celkovém výsledku se podíleli všichni, měl rád týmovou práci, tak, jak to kdysi obdivoval u Deep Purple."
Nebyl by to ovšem Tormé, aby ho nezačalo pálit dobré bydlo. Důvodů se našlo hned několik. Prvním byl nedostatek peněz. Zde samozřejmě neplatila žádná demokracie a Tormé, když porovnával ohlasy na desky a koncerty se svou původně nasmlouvanou výší honoráře, začal být výrazně nespokojený: "Prodeje byly pořád lepší a lepší, ale já jsem to nijak nepocítil." Druhým důvodem byla určitá stagnace, která se podle Bernieho začala v kapele projevovat: "Všichni byli spokojeni s tím, jak to znělo a jak se to dobře prodává a uzavřeli se do takové ulity, kterou v žádném případě nechtěli něčím měnit. A to mě přestalo bavit, byla to prostě nuda. Jediným důvodem, proč jsem zůstával tak dlouhou dobu, bylo to, že jsem byl všude známý jako ten, který hraje s Gillanem. A to rozhodovalo. Nemohlo to ale vydržet věčně." Za třetí Berniemu začal vadit ten fakt, že Gillan dával v celkovém vyznění přednost spíše klávesám než kytaře: "Colin Towns je stále můj kamarád, ostatně jako každý z té kapely včetně Gillana, ale tohle byl častý zdroj našich sporů."
Dalším překvapujícím aspektem, který Bernieho přiměl k odchodu (pro většinu fanoušků a publicistů naprosto nelogickému), bylo jeho krátkodobé hostování u Ozzyho Osbournea. Madman tehdy musel velmi rychle vyřešit problém s postem kytaristy a dokončením již nasmlouvaného turné. Randy Rhoads, původní člen Ozzyho týmu, totiž 19. 3. 1982 tragicky zahynul ve sportovním letadle, a bylo nutné dostát závazkům. O tři dny později Bernieho kontaktovala Ozzyho nahrávací společnost: "Žádali mě, abych pomohl dotáhnout koncerty. Nic víc. Mně se popravdě moc nechtělo, protože tehdy jsem měl už dost těch velkých pódií, kde se člověk jednak cítí dost sám, a jednak je tam velmi malý prostor pro živelnou improvizaci. Také mi měla vyjít nová deska s mou vlastní kapelou. Navíc jsem měl raději Deep Purple a Led Zeppelin než Black Sabbath. Ozzyho sólovou dráhu jsem ani moc nesledoval a koneckonců jsem si nedovedl představit sebe jako vhodnou paralelu k Tonymu Iommimu, což byl jediný kytarista, kterého jsem s Ozzym znal..."
Nakonec ale došlo k dohodě, a tak Bernie 25. března přiletěl do L. A., koupil si Blizzard of Ozz a Diary of a Madman a několikrát si je ve snaze naposlouchat Randyho kytaru přehrál. 27. března tak došlo k první zkoušce: "Den předtím tam byli už čtyři kytaristé, a ten den jsem byl třetí. Byl jsem unavený z toho přeletu, dezorientovaný, neměl jsem ani svoje kytary, protože je zdrželi na letišti, takže jsem hrál na vypůjčenou kytaru."
Přes všechny tyto peripetie byl Tormé shledán jako nejvhodnější kandidát a hned o dva dny později již proběhlo první společné vystoupení. "Všichni se ke mně chovali velmi pěkně včetně Sharon, Ozzyho manželky a manažerky, ale mě to táhlo jinam. Já jsem muzikant, který rád jamuje, a ne stát na pódiu, kde nevidíte z jednoho konce na druhý. A také, nejdříve jsem čekal, že turné bude hotové za týden či za měsíc. Ale když se hned po prvních koncertech začalo konečné datum ukončení turné vzdalovat (a to hned po měsících), tak jsem se rozhodl to utnout. A to co nejrychleji. Nechtěl jsem být pouhým nástupcem a kopií Rhoadse. Chtěl jsem se věnovat vlastní muzice, vlastním projektům."
A tak zhruba po pouhých čtrnácti dnech se Bernie odpoutává od Osbournea (nahrazuje ho Brad Gillis) a zakrátko vystupuje i od Gillana (kde ho brilantně nahrazuje Janick Gers) a na plný úvazek se začíná věnovat své skupině, Electric Gypsies: "Název vznikl tak, že jsem dal dohromady dvě záležitosti Jimiho Hendrixe, jeho studio Electric Ladyland a pozdní kapelu, Band of Gypsys."
S touto kapelou, která trpěla nestálostí svých členů, natočil několik desek. Ty se (přes celkem rozsáhlá promo turné) nijak zvlášť neprosadily. Daleko větší ohlas (i když šlo jen o odlesk bývalé slávy z dob působení u Gillana) mělo Tormého koncertování s legendárními Atomic Rooster. Vincent Crane, tehdy již hodně zabředlý do všech možných psychických problémů, se opětně rozhádal se svým kytaristou Johnem du Cannem. Skupina ale měla naplánované turné po Německu a Itálii, a tak (znova na přímluvu Johna McCoye, který zde také zaskakoval) byl Bernie angažován: "Crane je veliká osobnost. Poprvé jsem ho viděl ještě s Arthurem Brownem, když předskakovali Rorymu Gallagherovi. Nijak zvlášť jsem jejich tvorbu nesledoval, protože těžiště této kapely bylo spíše v klávesách než v kytaře, ale rozhodně na veškeré koncerty z celého turné, které jsem s nimi odjel, vzpomínám jako na nejlepší akce mé kariéry. Narozdíl od Gillana, který se přestal vyvíjet, a Ozzyho, kde bylo všechno nalajnováno, zde byla tvůrčí svoboda a vzájemné hecování se na pódiu."
Tormé se vedle vyhledávaného live alba ocitl i na Headline News (vedle Davida Gilmoura), které ovšem bylo jen stínem klasických nahrávek Atomic Rooster.
Po dalším rozpadu Craneovy kapely se Bernie opět pokusil obnovit činnost Electric Gypsies. Opustil svou léta hýčkanou představu o power triu a rozšířil kapelu na kvarteto, se zpěvákem Philem Lewisem (od Girl či L. A. Guns), a skupinu přejmenoval na Tormé. Koncerty se setkávaly s daleko větším ohlasem a Bernieho výkony na jevišti se stávaly v Anglii již legendárními, ale ani jedno z jejich alb nezaznamenalo úspěch: "Lidi na nás stáli fronty, na naše vystoupení v Marquee stáli v zástupu přes šest bloků! Na novináře jsme kašlali, dokonce jsme jim zakázali vstup, aby bylo více místa pro fanoušky, ale ti tam lezli přes větračky na záchodech a tak. Našim deskám ale nic takového nepomohlo. Jednak byla špatná produkce a vůbec, byli jsme špatná kapela na špatném místě a ve špatný čas."
Bernie se tedy znovu pokusil propůjčit svůj talent nějaké zavedené pěvecké hvězdě. Shodou okolností se dostal k Dee Sniderovi, "roztlemenému" řvounovi z Twisted Sister. Spolu dali dohromady kapelu Desperado, kterou vedle nich tvořili Clive Burr (dr) a Marc Russell (bg). Výsledná deska nakonec pro neshody s vedením společnosti nevyšla, ale Bernie dál spolupracoval se Sniderem na jeho sólových projektech. Účastnil se jich i autorsky a to velmi slibně.
Na začátku devadesátých let se pokusil o další sólové nahrávky, ale vedle rozsáhlé studiové činnosti se na konci devadesátých let dostalo daleko větší pozornosti jeho znovuobnovenému projektu s Electric Gypsies II, pro který se nakonec vžilo pojmenování Bernie Tormé's Electric Gypsies. Jde opět o power trio, kde Tormého doplnili John Pearce (bg) a Chris Jones (dr), muzikanti z punkově orientovaných Anti-Nowhere League. Což o stylové náplni napovídá mnohé. Výsledným LP se dostalo očekávané pozornosti, ale o stálém zájmu rozhodně nemůže být řeč. I když si na druhém albu zazpíval Dee Snider a jsou zde názvuky i jiných stylů (dokonce rhythm and blues a soulu), celkový výsledek je spíše rozpačitý. Rozhodně slibnějším momentem je Bernieho účast v superskupině Silver, kde si již na dvou deskách zahrál s Donem Aireym (key) a Garym Bardenem (voc). A tak se opět naskýtá otázka, kam vlastně směřuje Bernie? Dokáže se zase jednou svým svéhlavým přístupem prosadit? Nebo zazáří opět jako "kytarista za zády hvězd"? Bude vůbec někdy jeho vklad ke kytarovým linkám osmdesátých let příslušně oceněn...? "Je to tvrdá palice," řekl o něm nedávno Chris Jones.
Bernie sice vlastní hodně kytar, ale jeho hlavními nástroji jsou fendery stratocastery: "K fenderům jsem se dostal už jenom pro jejich dostupnost a cenu," vzpomíná Tormé. "Na konci šedesátých let jsem měl sice dvě hofnerky. Dnes si ani nevzpomínám, co to bylo za modely, ale rozhodně vím, že mi nevyhovovaly. Samozřejmě, že jsem toužil po Les Paulu, jako měl Eric Clapton či Jeff Beck v těch dobách, ale na té straně Atlantiku, kde jsem se tehdy nacházel (a ještě k tomu v Irsku), byly gibsony nedosažitelné. A byly hlavně drahé! Ke Stratům jste se v Irsku přece jenom mohli dostat snáz, ale nejdříve jsem si pro sebe musel zdůvodnit, že to také bude dobrá kytara. Zvlášť, když na ni hráli moji další tehdejší idolové - jako Rory Gallagher nebo Jimi Hendrix. A Gallagher ještě k tomu hrál pořád na kytaru, kterou sehnal někde v bazaru! A to rozhodlo. A tak, když jsem jednou na zadní straně jednoho dublinského oznamovatele nalezl inzerát, řekl jsem tátovi o 55 liber a šel si to koupit. 55 liber bylo v té době opravdu hodně peněz, představovalo to asi tři celé týdenní mzdy. Byl jsem rád, že jsem tu kytaru měl, i když jsem si zpočátku říkal, že jsem aspoň takhle zaplácl díru po lespaulovi. Ale časem jsem si straty oblíbil tak, že se staly mými hlavními nástroji. A to i v době, kdy jsem začal hrát na lespauly. Miluji straty pro ten jejich tón. Více než gibsony reagují na vaše ruce, můžete intenzívněji ovlivňovat celkové vyznění tónu. A na fenderech je opravdu znát, když vám ochabnou svaly a jen tak tu kytaru šolícháte. Tenhleten nástroj vám neodpustí nic."
Vedle gibsonů, z nichž preferuje Les Pauly řady Standard a Custom, vlastní také několik modelů Jackson a Charvel.
Po většinu své kariéry je věrný hlavám Marshall. Pokud je stavěl na marshallské bedny, tak v nich preferoval reproduktory HiWatt, nebo používal bedny HiWatt přímo.
Diskografie:
A) Bernie Tormé + Gillan/Ian Gillan (včetně EP a výrazných kompilací):
Mr. Universe (1979/1989, Acrobat/East World Sound/Metal Blade/Virgin)
Glory Road (1980/1989, Virgin/Metal Blade)
For Gillan Fans Only (1980, limitovaná kompilace, Virgin)
Future Shock (1981/1989, Virgin/Metal Blade)
No Laughing in Heaven (1981, EP, Virgin)
Reading, Live and More (1981, live EP, Virgin)
One for the Road (1981, EP, Virgin)
Live at the Reading '80 (1993, live, Dutch East)
Gillan Tapes, Vol.1 (1997, limit. edice, Resurgent)
Gillan Tapes, Vol.2 (1999, limit. edice, Angel Air)
Live at the BBC: 1979 - 1980 (1999, live, Angel Air)
Gillan Tapes, Vol.3 (2000, live, limit. edice, Angel Air)
On the Rocks (2002, výběr, Angel Air)
B) Bernie Tormé + Electric Gypsies:
Turn Out the Lights (1982/1999, Kamaflage/RetroWreck)
Electric Gypsies (1983/1996, Zebra/RetroWreck)
Live (1984/2000/2001, live, Zebra/RetroWreck)
Live Shefield 1983 (2002, live, Angel Air)
C) Bernie Tormé + Atomic Rooster:
Live in Germany 1983 (2000, RetroWreck)
D) Bernie Tormé + Tormé:
Tormé (1985, Zebra)
Back to Babylon (1985/1989, Zebra/Enigma/Capitol)
Die Pretty Die Young (1987, Heavy Metal/RetroWreck)
Official Live Bootleg (1987/2002, Onsala International/Thunderbolt)
E) Bernie Tormé - ostatní sólová činnost (v podstatě Tormé II), souhrnná vydání + raritní tituly:
Are We There Yet? (1991/1995, Heavy Metal)
Demolition Ball (1993, s Garym Owenem, RetroWreck)
Punk or What (1998/1999, nevydané snímky Bernie Tormé Band z let 1977-1979, RetroWreck)
F) Bernie Tormé (v podstatě současná sólová tvorba s déle ustanoveným power triem, označení kolísá mezi Bernie Tormé, Electric Gypsies II a Bernie Tormé's Electric Gypsies):
Wild Irish (1999, nahráváno na přelomu let 1996/97, RetroWreck)
White Trash Guitar (1999, 2CD, v Easy Action zpívá Dee Snider, RetroWreck)
Scorched Earth (live z let 1999 - 2001, RetroWreck)
G) Bernie Tormé + Silver:
Silver (2001, s Donem Aireym a Garym Bardenem, Point Records)
Dream Machines (2002, Point Records)
H) významná hostování, spolupráce a účasti na projektech:
- s Mammoth - Mammoth (1988, RCA/Jive), XXXL (1998, Angel Air)
- s Rene Bergem - Leather, the Lonelines & Your Dark Eyes (1992, Progressive), Gang Bang (1999, Dressed to Kill)
- s Widowmaker (s Dee Sniderem) - Blood & Bullets (1992, Esquire), Stand by for Pain (1994, CMC International), Never Let the Bastards Wear You Down (2000, Spitfire)
- jeho kytaru můžeme také nalézt i na dobově velmi populárních tematických albových projektech (výborné představení Tormého kytary vzhledem k dalším účastníkům), jako např. The Boys Are Back: A Tribute to Thin Lizzy (2000), Another Hair of the Dog: A Tribute to Nazareth (2001), Only U.F.O. Can Rock Me: U.F.O. Tribute (2001), The Number One Beast, A Tribute to Iron Maiden (1999), Metal Thunder: Metal Inferno (2001), Metal Thunder: Metal Brigade (2001) a dalších. Velmi zajímavě působí raritní záznam z období jeho krátkého působení u Ozzyho Osbournea - Blizzard of Tormé (2003, Langley)...
