"Marsden? To je zásobárna riffů."
Micky Moody, Guitarist, 1993
Výrazný člen a autorská opora Coverdaleových Whitesnake, u nichž se nejen dokázal neztratit vedle jednoznačných osobností tvořících tuto dnes již legendární hardrockovou kapelu, ale svými nápady ji dokázal přivést k těm největším úspěchům přelomu 70. a 80. let. Spolu s Mickym Moodym vytvořil další z kytarových dvojic, které se nesmazatelným písmem zapsaly do historie rockové kytary. A navíc tato spolupráce neskončila jejich odchodem od Whitesnake, ale pokračovala dál, ať už ve vzájemných hostováních na sólových albech, tak, a to zejména, ve kritiky i fanoušky ceněných formacích Moody Marsden Band, The Snakes a zejména The Company of Snakes, pohrobku starých Whitesnake.
Je sice pravdou, že až členstvím u Whitesnake se z Marsdena stala světově uznávaná kytarová osobnost. Jenže to už je onen pověstný vrchol, který je vidět zdaleka široka. Marsden byl totiž již předtím znám pro svou výbornou studiovou práci a v neposlední řadě i členství u řady kapel. A že nešlo o žádné provinční záležitosti, je nasnadě - Marsden byl totiž členem například Juicy Lucy, UFO, sestav Cozyho Powella, hrál s přímočarými pubrockovými Babe Ruth a dostal dokonce i lano od Paula McCartneyho do jeho doprovodné kapely! To sice nakonec odmítl, ale přesto už jenom seznam těchto jmen a názvů vypovídá o lecčems. Nemluvě samozřejmě o možnostech, které se před ním rozvinuly po úspěšných letech s Whitesnake.
Bernard John Marsden se narodil 7. května 1951 v Oxfordu v Anglii. Jako teenager se začal zajímat o kytaru a prošel několika školními kapelami. V té době ho vedle The Beatles výrazně ovlivnili Eric Clapton, Jeff Beck, Jimi Hendrix a zejména Peter Green, jehož procítěné, neagresivní cítění blues si doslova zamiloval. Poslech a studium tvorby těchto osobností ho, stejně jako nespočet dalších kytaristů, vedle obvyklého přínosu pro rozvoj hry navíc nasměroval ještě dál, jak sám říká, k hlubšímu pochopení základů bluesového feelingu: "Díky jim jsem se dostal až k samé podstatě bluesové kytary, protože oni mě vlastně přivedli k takovým jménům jako Muddy Waters, Howlin` Wolf, Freddie King a zejména B. B. King."
Sedm stupňů ke zlaté
Marsdenovou první zaznamenáníhodnou kapelou byli Skinny Cat, ovšem velmi brzy jeho kytara přerostla rámec této poloprofesionální nebo spíše poloamatérské formace. Následující angažmá už ale bylo něco jiného. Roku 1971 totiž vstoupil do Juicy Lucy, bluesrockové kapely s výrazným countryrockovým podtextem. Ta už za sebou měla tři roky existence, které byly též vyplněny značnými personálními přesuny. Marsden sem nastoupil v době, kdy už zde nepůsobil ani jeden ze zakládajících členů! Důležité ovšem bylo, že se zde setkal s Mickym Moodym, svým budoucím dlouholetým kolegou.
I když zde Bernie pobyl jen krátce, přesto na sebe dokázal upozornit. A to do té míry, že v listopadu roku 1972 dostal lano od původně spíše spacerockových, ale v této době již výrazně do hard rocku směřujících UFO. Marsden nastoupil za odcházejícího Larryho Wallise a působil zde pouhých osm měsíců, do června 1973. V tomto složení, Marsden, Phil Mogg (voc), Pete Way (bg) a Andy Parker (dr), žel vznikla pouze jedna skladba, Give Her the Gun. Kdoví, jak by se vyvíjela dál Bernieho kariéra, kdyby zde vydržel ještě rok, rok a půl, kdy vznikly celosvětové hity Doctor, Doctor a další. Pokud by vůbec vznikly...
Marsden tedy nastoupil do další skupiny, Wild Turkey, kterou založil Glenn Cornick z Jethro Tull. Ovšem, stejně jako v předchozích dvou případech, ani zde se nijak zvlášť dlouho neohřál. Natočil s nimi sice tři skladby, ale podle jeho vzpomínek nebyl zcela přesvědčen o síle této kapely. Proto také vůbec neváhal a odpověděl kladně na výzvu Cozyho Powella, dnes již legendárního bubeníka, který počátkem roku 1974 dával dohromady svou sestavu Hammer. A že se jednalo už o hodně silnou kapelu, napoví jména - vedle Marsdena a Powella zde byli i Don Airey (key) a původního baskytaristu Cliva Chapmana vystřídal Neil Murray, tedy další budoucí dlouholetí Marsdenovi kolegové (zpěvákem formace byl Frank Aiello).
Kapelu sice tvořila řada výrazných osobností, ale vedle kompaktnosti jim chyběl i silný repertoár. Došlo to dokonce až tak daleko, že Powell vida, že se celá záležitost nijak nevyvíjí, v květnu roku 1975 kapelu sám rozpustil. Takže i v tomto případě šlo jen o další krátké, i když z hlediska ohlasů muzikantského světa důležité, zastavení.
Nakonec se ale Bernie poněkud delšího angažmá přece jen dočkal. Roku 1975 odešel z pubrockové kapely Babe Ruth její zakladatel Alan Shacklock a Marsden nastoupil na jeho místo. Skupina, vedená zpěvačkou Janitou Haan, vydala album Stealin` Home, ale hned poté se v podstatě rozpadla. Odešla nejen Haan, ale i baskytarista Dave Hewitt. Kapela za ně rychle sehnala náhradu a co bylo důležité, po odchodu těchto původních členů převzal vedoucí roli Marsden. To se také projevilo na následujícím albu, kam si pozval Neila Murraye a Dona Aireyho. Zbytek kapely ovšem tohle nevydýchal, takže atmosféra ve skupině by se dala krájet. Berniemu to ale rychle přestalo vadit, protože právě v této době, na sklonku léta 1976, se na doporučení Cozyho Powella stal zakládajícím členem super group PAL neboli Paice, Ashton & Lord.
PAL byla jedna z formací, které vznikly z popela Deep Purple. Marsden se tak dostal do vybrané společnosti, kterou vedle něj tvořili "párplisti" Jon Lord (key) a Ian Paice (dr), dále Tony Ashton (voc) a Paul Martinez (bg). Jenže...
Šlo sice o projekt dvou členů Deep Purple, čili by se dalo předpokládat, že se u většiny fanoušků této jedné z největších hardrockových skupin vůbec setká s odpovídajícím zájmem. Jenže... V té době se nejen zajímavě rozjížděl David Coverdale, ale hardrockovou scénu tehdy zcela nekompromisně převálcoval Ritchie Blackmore se svými Rainbow (Gillan se tenkrát potácel s jazzrockově laděných úletech). Takže bylo, jak se říká, vymalováno. Formace přesto vydala ještě jedno album, live záznam z jejich turné, a koncem června roku 1977 se rozpadla. Ale potom to přišlo.
Smršť
Na základě ohlasu na svá předchozí víceméně sólová alba se bývalý zpěvák Deep Purple David Coverdale rozhodl dát dohromady stálou sestavu. Marsden sice v této době dostal lano od Paula McCartneyho, aby nastoupil do jeho Wings, ale právě tehdy, v lednu 1978, mu zavolal Coverdale a nabídl mu místo ve své vznikající kapele. Bernie v tom viděl daleko větší příležitost se z hlediska svého hardrockového feelingu realizovat než se stát dalším v řadě muzikantů, stojících za zády McCartneyho. Takže neváhal a noví Whitesnake vyjeli na turné v sestavě Coverdale, Moody, Marsden, Neil Murray, Dave Dowle (dr) a Brian Johnston (key). Během dvou měsíců došlo k první personální změně, kdy Johnstona nahradil Pete Solley. Důležité ale bylo, že kapela, vedle stále větších, snad geometrickou řadou vzrůstajících ohlasů na svá vystoupení, začala vydávat desky. A ty, ironicky řečeno, také neskončily na pultech ve výprodejích...
Pozornost médií, kritiků a fanoušků vzrostla úměrně i další událostí, kdy za klávesy usedl Jon Lord! Následující dvojice studiových alb jen potvrdila kvality souboru jako kompaktní kapely a poukázala na stále vzrůstající úlohu Marsdena jako nevyčerpatelné studnice riffů a melodických nápadů. Pro mnoho fanoušků ale nastala ta pravá, zlatá éra kapely v okamžiku, kdy na místo Dowleho nastoupil další z "párplů", Ian Paice. Výsledné LP Ready An` Willing je všeobecně považováno za první vyzrálé album Whitesnake. Najdeme zde i celou řadu výborných skladeb včetně jedné z nejznámějších, Fool For Your Loving (dvě části, intro a úvod sóla, najdete v notové příloze). Dvojice live alb a dalších studiových počinů jen potvrdily silné renomé kapely, která se stala jednou z největších lákadel hardrockových pódií. Ale máme tady z hlediska dalšího setrvání Marsdena v kapele další jenže...
A zase vlastní cestou
Coverdale začal skupinu více tlačit do nablýskanějších, monstróznějších a pompéznějších poloh, což Marsdenovi přestalo velice brzo vyhovovat. Rozchod v březnu 1982 však proběhl klidně, protože obě strany si uvědomovaly, že jejich další setrvání na hudební scéně díky získaným jménům nebude žádný problém. A to byla pravda.
Bernie měl v té době za sebou už dvě sólová alba. Cítil ovšem, a správně, že za prvé se jim dostalo pozornosti díky jeho angažmá u Whitesnake a za druhé, že by neměl zaspat a co nejdříve vytvořit kolem sebe stálejší formaci. Po zajímavém projektu, kdy spolu s Coverdalem, Murrayem, Aireym a Simonem Phillipsem (dr) natočil několik skladeb, zkusil založit vyloženě svou kapelu. Nazval ji SOS, ale po celkem úspěšném vynoření se roku 1982 na festivalu v Readingu se začal věnovat svému dalšímu sdružení, Alaska. Šlo o nepoměrně úspěšnější seskupení, a to i po stránce autorské - jejich desky se těšily nezanedbatelnému zájmu. Pro druhé album jejich řady dokonce rozšířil i mistr kláves Don Airey.
Když ovšem z kapely odešel zpěvák, Bernie nehodlal nic riskovat a téměř okamžitě rozjel další kapelu, MGM, což byla zkratka jmen protagonistů souboru - Marsdena, Mela Galleyho (g) a Neila Murraye (jak vidno, všechno se to stále točilo kolem stejných, prověřených jmen). Čtvrtým členem byl bubeník John Marten (další M, ale v názvu nebylo). I když v průběhu několika měsíců ke kapele nastoupil další člen, zpěvák John Saxon, skupina se neudržela a v podstatě, jak se říká, "vyšuměla" do prázdna.
Na začátku devadesátých let se Marsden nakonec spojil s Moodym a vytvořili spolu sdružení, které občas "plavně" přeskočilo do dalších, personálně lehce obměněných a jinak nazvaných formací. Po realizaci live alb natočilo duo a jejich "backing band" studiovou desku Real Faith, která trpěla špatnou produkcí. Daleko větší ohlas pak měly Marsdenovy sestavy, jako byla např. Green & Blues All Stars, vytvořená jako pocta Peterovi Greenovi. V sestavě samozřejmě nemohl chybět Moody, Don Airey, zahrál si zde i Snowy White z pozdějších Thin Lizzy... S ještě větším úspěchem se pak setkal jeho zkušební projekt Saints And Sinners, který vlastně představoval revival Whitesnake. Sestava obsahovala dvojici Moody - Marsden, doplněnou Cozym Powellem, Neilem Murrayem a zpěvákem Johnem Westem. A právě úspěch této myšlenky dovedl Marsdena k tomu, že začal vážně uvažovat o trvalejší kapele, která by stavěla na odkazu Whitesnake. To byl v podstatě počátek skupiny, která je dodnes vítaným hostem na řadě festivalů, skupiny Company of Snakes.
Sestava vzešla z kapely Bernie Marsden Band, kterou, ještě pod jménem The Snakes, doplnil Moody, všudypřítomný Don Airey a zpěvák Johnny Lande. Po dvojici dobře přijatých alb a po několika personálních změnách se nakonec skupina ustálila na složení Moody, Marsden, Don Airey (než se dostal k Deep Purple), Neil Murray, John Lingwood a výborný zpěvák Robert Hart (od pozdních Bad Company): "Pořád jsem hotovej z toho, jak lidi reagujou, když začneme hrát starý fláky od Whitesnake. A když skončíme, tak vždycky nastane to samý - lidi choděj za mnou do šatny a pořád, pořád se ptají, zda se obnoví Whitesnake ve starém složení a tak. Já už jim po těch letech odpovídám takto: Zeptejte se Coverdalea!"
Kytary
Bernie je jednoznačným gibsonistou. Samozřejmě, že v jeho rejstříku najdeme i další značky, ale Gibsony jsou kytary, které se staly pro jeho feeling určujícími nástroji.
Pravděpodobně asi nejcennější součástí jeho artilerie je Gibson Les Paul Standard, Marsdenem přezdívaný The Beast. K této unikátní kytaře, která pochází z roku 1959 (sériové číslo 9 1914) přišel Bernie roku 1974, a to za okolností, které určitě stojí za uvedení: "Byl jsem tehdy na šňůře s Wild Turkey a do šaten přišel chlápek s touhle kytarou, jako že jestli ji nechci koupit," vzpomíná Marsden v interview z roku 1993. "Mně se hrozně líbila, ale chtěl za ni, pokud si vzpomínám, šest set liber! Tolik peněz jsem prostě neměl, a tak jsem to odmítl. Ale on se nedal a počkal, až bude čas na přídavek. Čekali jsme pod pódiem a už jsme se chystali, že ještě něco zahrajeme a v tom se ke mně ten chlápek zase přitočil, podal mi tu kytaru a řekl, ať si ji vyzkouším, že je naladěná. Řekl jsem si, proč ne! Vzal jsem ji sebou, zapojil do Marshalla, u kterýho jsem dal volume naplno - a pak to přišlo. Ten zvuk, co se z toho linul, to snad nebylo ani možný. Hned po vystoupení jsem se s tím člověkem dohodnul, že mu dám svého Les Paula Customa, Fendera Stratocastera z období CBS a dvě stovky liber. Víc jsem na tomhle světě tehdy neměl." Na těchto řádcích by nebylo zase tak něco extra výjimečného, kdyby ten příběh neměl pokračování. Marsden totiž onoho obchodníka potkal asi po roce a půl a když mu nadšeně říkal, že v podstatě nedá kytaru z ruky, obchodník mu na to poznamenal: "No, taky jsem se divil, že se jí Clapton vzdal..." Když se Bernie podle svých slov málem skácel, ten dobrák pokračoval: "Jo, podle všeho je to jedna z těch kytar, na kterou Clapton točil Bluesbreakers: John Mayall with Eric Clapton." "Než jsem se vzpamatoval, byl ten blbeček pryč," pokračoval Marsden. "No a teď jsem nevěděl, byla ta kytara opravdu Erikova? Neukradl mu ji někdo? Vždyť takových nástrojů se snad nikdo nevzdává! Ptal jsem se na to Paula Rogerse a ten si nevzpomínal, jestli ji u Erika kdy viděl. Ukázal jsem ji Jeffu Beckovi, ale ten mi jen řekl, že se jim tehdy po studiích válelo hodně les paulů... Claptonovi jsem ale nevolal. Pokud mu to ovšem někdo ukradl, doufám, že to po mně nebude chtít zpátky!"
Za působení u Whitesnake Marsden také proslul svým používáním dvoukrkého "esgéčka" ES1275. Na tento nástroj hrál ale již za svého předchozího působení u Paice, Ashton & Lord - superskupiny s krátkým trváním. Kytara na ochranném krytu nese jeho jméno: "Tahle kytara má svou image. Tahal jsem ji po celou dobu svého působení u Whitesnake a když jsem ji zase nedávno vyhrabal, lidi se mohli uřvat."
Marsden si dále hodně cení svého starého Gibsona SG. Jde o kytaru z roku 1962, čili ještě o klasický model Les Paul s typickými poznávacími indiciemi, jako je velikost ochranného krytu či počet jeho šroubků: "Byla to moje první pořádná kytara. Původně jsem tedy chtěl SG Special, protože bylo levnější. Když jsem ale přišel do toho obchodu s ušetřenými sto třiceti librami, tak už Special neměli a visel tam tenhle skvost. Jenže stál o dvacet pět liber víc. Naštěstí byl se mnou můj kámoš a ten měl u sebe dalších deset liber. V obchodě se tedy obměkčili a kytaru mi dali. Hrál jsem na ni pak u UFO, Wild Turkey i s Whitesnake... Ten kamarád dodnes neví, jak hrozně moc mi tehdy těch jeho deset liber prospělo..."
Dalším jeho oblíbeným Gibsonem je Explorer E2, kterého také používal u Whitesnake: "Andy Taylor z Duran Duran ji chtěl vyměnit za svého Les Paula Goldtopa! Kdepak! Tahle kytara tak drží ladění, že bych ji nevyměnil za nic jinýho!"
Dále můžeme jmenovat řadu nejrůznějších modelů les paulů včetně raritního černého Les Paula Customa z roku 1960 se třemi PAF.
Abychom si doplnili přehled jím nejvíce ceněných Gibsonů, musíme se vedle Flyingu V2 a Firebirdu, hybridním nástroji, složenému z modelů řad Series I a II, zmínit ještě o tříčtvrteční ES140T: "Předchozí majitel ji měl od nějakého kazatele, který nechal na spodní víko napsat nápis: Hudba, kterou hraješ, je jako pravda, kterou říkáš."
Celkový seznam pak můžeme doplnit raritním lubovým Gretschem, kterého uslyšíte například na And About Time Too a zejména Fenderem Thinline, nízkolubovou kytarou z roku 1968 (sériové číslo 227805), která je na rozdíl od pozdějších modelů, jež měly humbuckery, osazena singly.
Z akustických nástrojů preferuje dvě kytary, a jako obvykle jsou to Gibsony. Jedna z nich je J200 z roku 1956 a druhá je steelkou z roku 1935. Nemá žádné pražce (jsou jen naznačeny) a Marsden tvrdí, že tři struny z celého potahu pocházejí z počátku čtyřicátých let...
Diskografie:
(až na výjimky bez kompilací)
A) Bernie Marsden + Babe Ruth:
Stealin` Home (1975, Harvest)
Kid`s Stuff (1976, Capitol)
B) Bernie Marsden + Paice, Ashton, Lord:
Alice in Wonderland (1977/1995, Oyster/Polydor)
BBC Radio 1 - Live in Concert (live, Conoisseur/Windsong)
C) Bernie Marsden + David Coverdale`s Whitesnake/Whitesnake (včetně live):
Snakebite (1978, původně jako EP, live, později doplněno o čtyři skladby z North Winds, United Artists/Geffen/EMI)
Trouble (1978, United Artists/EMI/Sunburst)
Love Hunter (1979, United Artists/EMI)
Live... in the Heart of the City (1979, live záznam z Hammersmith Odeon v Londýně z 23. 11. 1978, později vydáno na CD souhrnně s Live at Hammersmith, United Artists/EMI)
Ready an` Willing (1980, Liberty/United Artists/Mirage/EMI)
Live at Hammersmith (1980, live záznam z Hammersmith Odeon v Londýně z 23. a 24. 6. 1980, později vydáno na CD souhrnně s Live... in the Heart of the City, Polydor/EMI)
Come an` Get in (1981/1982, Liberty/United Artists/EMI)
Saint & Sinners (1982/1983, Liberty/Mirage/LBG/EMI)
D) Bernie Marsden sólově:
And About Time Too (1979/1996, Parlophone/RPM)
Look at Me Now (1980/1996, Parlophone/RPM)
The Friday Rock Show Sessions (1992, live, Raw Fruit)
Green & Blues (1995/2001, Castle)
E) Bernie Marsden + Alaska:
Heart of the Storm (1984, Music for Nations)
Pack (1985, Music for Nations)
Miss You Tonight (1986, Music for Nations)
F) Moody - Marsden Band:
Never Turn Our Back on Blues (1992/1994/1996, live, později vydáno u Noise Records spolu s následujícím titulem jako 2CD The Time Is Right For Life, Castle/Essential)
Live in Hell - Unplugged (1994, live, později vydáno u Noise Records spolu s předchozím titulem jako 2CD The Time Is Right for Life, Castle Records)
Real Faith (1994, roku 2000 vydáno v reedici s pozměněným seřazením skladeb pod názvem Ozone Friendly, On Air Records)
The Nights the Guitars Came To Play (2000, HTD Records)
I Eat Them for Breakfast (2002, spíše sólový projekt Bernieho Marsdena a Mickyho Moodyho, Blue Armadillo Records)
G) Bernie Marsden + Bernie Marsden Band/The Snakes:
Once Bitten... (1998, Pony Canyon)
Live In Europe (1998, live, Pony Canyon)
H) Bernie Marsden + Company of Snakes:
Here They Go Again: Live (2001, live, 2CD, Steamhammer/SPV)
Burst the Bubble (2002, Steamhammer/SPV)
I) Rarity, sběratelské zajímavosti:
Např. album Wild Turkey Don`t Dare to Forget (Marsden na třech skladbách), SP Give Her The Gun (Marsden u UFO, 1973, viz i kompilace UFO: The Decca Years), čtyři skladby z The Friday Rock Show Sessions (Bernie + Coverdale, Murray, Airey + Simon Phillips), jedna live skladba na kompilaci Reading Rock z roku 1982 (Marsden + SOS), album Line Up projektu Borderline z roku 1994 a řada dalších.
J) Výrazné spolupráce a významná hostování:
Např. s Cozym Powellem, Jonem Lordem, Larrym Johnsonem, Chickem Churchillem, Waterem Troutem, Forcefield, Erikem Claptonem, Jeffem Beckem, Peterem Greenem atd.
