Kytaroví velikáni - Andy Timmons

Vzpomínám si živě na jednu událost. Roku 1993 se mi dostal do rukou katalog firmy Ibanez. Protože mám tuto značku rád, podrobně jsem se jím probíral a narazil jsem tam na modely řady RT, které jsem znal a které byly, jak jsem zjistil, spjaty se jménem Andy Timmons.

Možná se to může zdát někomu hodně mimo, ale já jsem si tehdy řekl, že na tyhle skvělé kytary musí hrát taky někdo, kdo to opravdu umí, kdo má vlastní tvář. A tak se mi nejdřív dostalo do rukou debutové album glamových Danger Danger, na jehož realizaci se Timmons zčásti podílel (a rozhodně ku prospěchu věci). A jak šel pak čas a jeho jméno občas prokmitlo v řadě více či méně zajímavých projektů, vždycky jsem si dával jeho osobnost do spojitosti se značkou Ibanez, stejně jako další, nepoměrně známější hvězdy (pokud bychom měli zachovat kontext doby, tak by sem za všechny patřil Joe Satriani, Steve Vai, Reb Beach, Frank Gambale a Paul Gilbert, aspoň co se hráčů na masivní nástroje týče).

V současnosti již patří k  zavedeným jménům stáje Ibanez, protože tato firma mu vyprodukovala signature modely řady AT (AT300AV, AT100CL-SB), postavené na základě oněch kytar RT ze začátku devadesátých let. Timmons se tak zaslouženě dostal v současné době mezi takové elitní tváře Ibanez, kam, vedle již uvedených, patří Herman Li (model EGEN18) a Sam Totman (STM1) z Dragonforce, Mick Thompson (MTM) ze Slipknot, Matt Bachand (MBM) od Shadows Fall, Munky (APEX) z Korn, Noodles (NDM) z Offspring, Omar Rodrigues-Lopez (ORM1) od Mars Volta a další.

Přibližme si tedy tohoto výrazného kytaristu, který možná není tak úplně provařený jako ostatní hvězdy, ale rozhodně není proto horší. Muzikant, který vedle své zajímavé sólové činnosti (zejména s Andy Timmons Band), stylově široké tvorby, zahrnující instrumentální smrště stejně jako blues či melodie à la 60. léta, a výrazného hostování (od G3 přes Steveho Morsea po Teda Nugenta) proslul i jako žádaný studiový muzikant (od Olivie Newton-John přes Joea Lynna Turnera a třeba Pink po Paula Stanleyho) si to rozhodně zaslouží.

Timmons se narodil 26. července 1963 v Evansville v Indianě. Ke kytaře se dostal, jak sám se smíchem uvádí, vlastně již ve čtyřech letech: „Měl jsem takovou hračku z umělé hmoty. Pamatuji si ale, že jsem byl schopen na ní vybrnkat I’m Not Your Stepping Stone od Monkees. Samozřejmě, že tak na jednu strunu.”

Jako teenager se na kytaru chtěl naučit víc. Jeho tři starší bratři na kytary hráli, a tak se pokoušel něco od nich odkoukat: „A když byli všichni pryč, půjčoval jsem si jejich nástroje a zkoušel to, co jsem ud nich viděl, a srovnal si to pak v hlavě. Jistě, musel jsem si dávat velký pozor, aby mě nepřistihli!“

Takto se pokoušel naučit na kytaru do svých šestnácti let. Navíc měl v té době již naposlouchánu řadu desek, které jeho bratři doma měli - většinou šlo o kolekce desek The Beatles, Dave Clark Five, The Kinks a dalších protagonistů šedesátých let: „Jenže pak jsem dostal svou první práci, takovou brigádu v místním holičství, kde jsem měl zametat vlasy. A to jsem si pak mohl dovolit koupit svou první desku, po které jsem toužil. Byla to Alive od Kiss. A to bylo něco!“

Ze své brigády v holičství Lawndale Barber Shop si také pořídil i svou první elektrickou kytaru: „To bylo ještě dlouho předtím, než jsem vstoupil do své první kapely...“

Od první kapely ke studiu

Do první skupiny vstoupil vlastně již ve třinácti letech! Kapela se jmenovala Taylor Bay: „Vlastně jsem s nimi vydržel asi tak sedm let, až do doby, kdy jsem se dostal na univerzitu v Miami. Bylo to s nimi moc fajn, ale tehdy jsem si taky uvědomil, že uživit se tím, že budu hrát v rockové kapele, jenom v rockové kapele, je sice super, ale možná to není tak úplně ono, pokud člověk výrazně neprorazí. Jasně, věděl jsem z určitostí, že chci být kytaristou, že chci být rockovým muzikantem. Ale s kapelou jsme jezdili všude možně, a i když ohlas nebyl špatný, bylo to vlastně od ničeho k ničemu. Navíc, jak chcete prorazit, když žijete na malém městečku na Středozápadě...“

V tomto období se Timmons ve snaze se neustále vzdělávat začal doslova hltat Guitar Player: „Každé číslo jsem pečlivě prostudoval, abych zjistil, v čem bych se mohl zlepšit. A právě v tomhle časopise jsem začal číst o takových lidech, jako jsou Larry Carlton, Steve Lukather, Tommy Tedesco a další, kteří vedle svých kapel, jakkoli úspěšných, prosluli jako studioví muzikanti. A to možná i více, než se svými původními skupinami. Wow! To to je to, co bych chtěl dělat! Nechtěl jsem zamrznout na jednom stylu. Lákala mě jak pořádně našlápnutá hard ‘n’ heavy scéna, tak i jazz, blues a hlavně melodie. A všechny věci kolem toho, jak si najít vlastní osobitost. Takže z té doby se mi dodnes zachovaly základní vzory: Steve Lukather, Ace Frehley, Larry Carlton, Ted Nugent, Robben Ford, Mike Stern, Pat Metheny a tak. A vůbec asi nejvíc Jeff Beck, Eric Johnson, Joe Satriani a Steve Vai. Ta dynamika! Ta technika! Ten výraz!“

Timmonsovi tedy bylo jasné, že má-li být těžiště jeho další kariéry v široké působnosti v rámci nejrůznějších sessionů a hostování, musí se naučit číst noty a orientovat se prakticky ve všech základních stylech hudby. Pokoušel se celkem dlouho najít si nějakého učitele: „Tehdy byl hodně známý a uznávaný Ron Pritchett, učitel a jazzman. Když jsem si našel číslo jeho telefonu, několik týdnů jsem se odhodlával vůbec mu zavolat. Ale pak, když jsem našel odvahu, šlo všechno v pohodě. Pritchett byl dokonalým učitelem pro mě. Nejdřív jsme začali na základních lekcích, jak číst notový záznam, třeba na Mary Had a Little Lamb a na konci každé lekce mi ukázal fortel takových mistrů jako Joe Pass, Barney Kessel nebo Herb Ellis. A to mě chytlo. Netrvalo dlouho a už jsem měl každý týden za domácí úkol doprovody jazzových standardů.“

Vzhůru do Miami

Timmons v té době hrál tak tři dny v rockové kapele po místních scénách. Klasickou kytaru začal studovat na univerzitě v Eansvillu: „Chodil jsem tam k Renatu Butturimu, fantastickému kytaristovi a učiteli. Sice jsem v té době studoval klasickou hudbu, ale věděl jsem, že to není to, co bych chtěl dělat. Naštěstí si to uvědomoval i Butturi a prokládal naše lekce ukázkami improvizace. Jako zapálený jazzman se mě snažil nasměrovat tak, abych byl schopen zahrát na cokoli, ať už byla harmonie jakkoli kostrbatá. Pamatuji se, že když jsem přišel na hodinu nepřipraven, nedělal z toho žádnej problém, ale hráli jsme oba dohromady tak, že jsme se učili jeden druhého poslouchat. A to je ta cesta, která mi přinesla z hlediska improvizace nejvíc! Umět se muzikantsky domluvit s dalšími hráči!“

Po dvou letech v Eansvillu přestoupil na univerzitu v Miami, kterou si vybral už jenom z toho  důvodu, žejí prošli mj. Steve Morse, Pat Metheny, Jaco Pastorius a další celebrity. V prostředí univerzity se seznámil as dalšími muzikanty a jeho aktivita ještě více vzrostla. V podstatě po šest večerů v týdnu hrál, a to většinou převzaté věci: „Byla to zátěž, ale bylo to taky fantastický. Přes den studium, večer a v noci hraní. A bylo mi jedno, jestli jsem hrál Charlieho Parkera nebo Borderline od Madonny.“

Dallaská scéna

Po ukončení Siamské univerzity zamířil Timmons do Dallasu, který tehdy patřil mezi vyhlášená hudební města. V Dantonu, kam se na chvíli uchýlil, se dal dohromady se Stevem Baileym, fretless baskytaristou, a Rayem Brinkerem, bubeníkem. Skupina se jmenovala Brinker a roku 1986 dokonce nahrála desku. Ta ale po letech vyšla pouze na kazetě.

Poté se stal členem další kapely, Molly Maguires, ze které se vyvinula skupina Revolver, nakonec velmi známá záležitost, kopírující repertoár The Beatles. I když tedy byl Timmons dost zaneprázdněn, přesto si okolo roku 1988 začal uvědomovat, že by měl také zkusit hrát něco původního: „Tehdy v Dentonu žila velká komunita muzikantů, kteří byli ochotni jamovat vždy a všude.“ Tam se také setkal s bubeníkem Mitchem Marinem a baskytaristou Mikem Daanem, svými budoucími kolegy při sólové činnosti. Spolu s nimi vystupoval i Rob Wechsler: „Vynikající houslista a machr na všechny ty zvuky, které jsem si vymyslel do řady jinglů pro rádia.“

Timmons, vida, že trio s Marinem a Daanem funguje, se rozhodl ve snažení pokračovat, a to již pod jménem Andy Timmons Band: „Hráli jsme nejdřív spoustu převzatých věcí. Nejvíc od Cream, Hendrixe, Satrianiho, Vaie a tak. Ale brzy jsme začali dělat i svoje věci. Pamatuji si, že snad úplně první věcí byla It’s Getting Better, kterou jsme po letech zařadili na Ear X-Tacy.“

Od Bad English k Danger Danger

A jak vidno, Timmonsovi se tento tah podařil. Kapela se stala velmi rychle dallaskou senzací a její věhlas se rozletěl po Texasu. Což mělo ovšem ještě jeden následek: Buddy Blaze z firmy Kramer v této době pomáhal najít Jonathanovi Cainovi (key), Johnu Waitovi (voc) a Rickymu Phillipsovi (bg) další spoluhráče do zamýšlené nové kapely Bad English. Jedním z těch, co měli přijít na konkurs, byl i Neal Schon. Ovšem Blaze se obával, že by Schon upřednostňoval spíše svou sólovou kariéru, a tak se rozhodl oslovit i další muzikanty. Zeptal se Davida Huffa z magazínu Jam a ten mu doporučil Timmonse: „Blaze mě tehdy požádal o nějaké demo. Naštěstí jsme zrovna natáčeli It’s Getting Better, Wanted Man a Innocence Lost. Tak jsem to poslal Blazeovi a ten mě pozval na konkurz. Je fakt, že jsem věděl o tom, že se na to místo kytaristy hlásí i Schon. Ale říkal jsem si, proč ne? A tak jsem se tam vydal a jamovali jsme dohromady. Nebylo to ale nic moc. A taky, když jsem už tušil, že by to mohlo dopadnout dobře, volal Schon a řekl, že to bere. Je jasný, že proti takovému kytaristovi s takovým jménem jsem nemohl mít šanci. Ostatní viděli, že mě to trochu vzalo, a Blaze se znovu porozhlédl, aby mi to jako nahradil. A zjistil, že Danger Danger hledají rychle nějakého kytaristu a že musí dokončit nahrávání alba. A tak mě dal dohromady s jejich baskytaristou Brunem Ravelem a ten mi řekl, že mi během Vánoczavolá. A opravdu, když jsem byl na návštěvě u rodičů, zazvonil telefon a na druhé straně byl Eric Todd, jejich manažer. Slyšel jsem, jak říká něco jako: - no, celkem jsi dobrej kytarista, no, ještě nevíme, teď se nějak tak rozhodujeme a přes něj jsem slyšel v pozadí řvát Bruna, Stevea, Teda a Kaseyho - to je jenom fór, jsi v kapele, hochu, cha, cha, cha!!!“

Timmons se tedy dostal do poměrně hodně našláplé kapely, která vznikla roku 1987 v Queens, v New Yorku. K zakládajícímu triu Mike Pont (voc), Bruno Ravel (bg) a Steve West (dr) tehdy přišel Al Pitrelli (g) a Kasey Smith (key). Krátce poté Pont odešel a jeho místo zaujal Ted Poley (bývalý bubeník Prophet). O rok později ale odchází Pitrelli, zrovna, když kapela stojí před natáčením alba. Krátce jim roku 1989 vypomáhá Tony Rey, ale v této době na jeho místo nastupuje Andy Timmons: „Ta kapela měla velký potenciál. A nebránila se melodice, což mi vždycky vyhovovalo“.

Skupina tedy vyprodukovala svůj albový debut, který přinesl dva větší hity, Naughty Naughty a Bang Bang, prezentované v MTV. Na základě těchto úspěchů se kapela vydala na turné, kde dělala předskokany takovým hvězdám jako Alice Cooper, Extreme, Warrant či Kiss. Druhá deska, živé EP, přinesla ale jen standardní ohlas. Daleko více očekávání se vkládalo do dalšího studiového počinu, Screw It!. I když deska není nijak nevýrazná, i když zde hostují např. Gary Cherone, Nuno Bettencourt a další, nijak zvlášť se neumístila. A tehdy si Timmons uvědomil, že přes všechny tyto zkušenosti by bylo přece jen lepší zkusit to zase jednou po svém.

Andy Timmons Band

Po čtyřech letech s Danger Danger se Timmons tedy vrací zpět do Dallasu s pevným odhodláním začít jak svou sólovou kariéru, tak i znova nastartovat Andy Timmons Band. A daří se. Dává se opět dohromady s Mikem Daanem (bg) a Mitchem Marinem (dr), a na světě je sólový debut Ear X-Tacy. Kritiky opěvovaná záležitost představuje Timmonse jako svébytného, stylově velmi široce zaměřeného umělce - na desce najdeme jak technické skladby, tak i názvuky konce šedesátých let. Špatně si nevedlo ani Orange Swirl, které představilo dvanáct původních věcí a jednu upravenou, She’s Leaving Home od Lennona a McCartneyho: „Udělal jsem si takový výlet ke kořenům,“ zhodnotil desku Timmons. Dobře vyšlo i pokračování debutu, Ear X-Tacy 2, kde Timmons i zpívá (jako host zde vystupuje i kytarista Reb Beach).

Určitý stylový úkrok stranou (i když ne zase tak velký) učinil Timmons roku 1998, kdy kolem sebe zformoval bluesovou sestavu nazvanou Pawn Kings. Kapelu tvořili Timmons, Mike Medina (bg, voc), Mitch Matrine, Dan Wojciechowski a Keith Carlock (dr) a Tommy Young (key, staré hammondy B3). I když skupina vznikla v podstatě na základě jednoho festivalu, oslovila velké množství fanoušků, a úspěch tak zaznamenala obě alba. Timmons ale nezapomněl na své hlavní úsilí a vrátil se opět ke své sólové činnosti. Navíc si vzpomněl na své bývalé spoluhráče a roku 2001 vyprodukoval s Danger Danger další album, Cockroach. Současné fanoušky ale pravděpodobně nejvíce oslovil velmi vyzrálým albem Resolution, které vydal rovnou pod hlavičkou svého tria Andy Timmons Band. Spolu s Daanem a Marinem zde představuje zemité, syrové trio, které zejména v současné době, často přeesycené prvoplánově spotřební hudbou, působí neotřele a svěže.

Kytary

Jak už jsme se zmínili, firma Ibanez postavila Timmonsovi signature model. Není divu, při jeho věrnosti značce! Model AT100 má javorový krk a hmatník, tělo z olše, mechanika kobylky je Wilkinson-Gotoh VSVG, ladicí mechanika je uzamykatelná Sperzel Trim-Lok. Nástroj je osazen snímači typu SC/SC/HB, kde oba singly (u krku a uprostřed) jsou DiMarzio Cruiser, HB u kobylky je DiMarzio AT1 Custom.

Pokud srovnáme tento model s původními kytarami řady RT, které se staly základními nástroji Timmonsova feelingu v devadesátých letech, tak ty byly také z olše a měly javorový krk, ale hmatník byl palisandrový. Osazení bylo také odlišné, HB/SC/HB, vše Ibanez. U modelu RT650GF, který Timmons tehdy nejvíce používal, byly tyto snímače značky V7, S2 a V8, kde se humbuckery daly rozpínat (povytažením knoflíku Tone).

Timmons má ještě jeden signature model, a to AT300. Kytara je z mahagonu, mechanika je stejná jako u AT100. Snímače jsou G104 (u dvou singlů) a G109 (humbucker u kobylky), pražců je 22 (na rozdíl od AT100 s dvouoktávovým hmatníkem). Přepínač snímačů je pouze třípolohový, ale ovládací prvky jsou tři: dvakrát knoflík Volume a jednou Tone.

Aparáty

Timmons působí už léta ve znamení dvou značek: Marshall (JMP) a zejména Mesa/Boogie. Této značce je oddán už dlouhou dobu a v současné době používá hlavy Lone Star a Stilletto Deuce II na bedny Rectifier 2 x 12” a Recto 4 x 12”.

Efekty

Zde se Timmons pustil cestou racku, ovládaného sestavou multikontroléru Ground Control a rackového switche GCX firmy Digital Music Corp. a jednotlivých, časem prověřených krabic a pedálů. V racku má tedy TC Electronic G-Force a Furman AR-1215 AC Line Regulator, v pedalboardu je Budda wah pedál („... má vynikající, povlovný náběh průběhu efektu.“), Fulltone wah pedál („... je agresívnější...“), Electro-Harmonix Deluxe Memory Man („... ponechává v co největší míře původní barvu tónu.“), Ibanez TS-808 Tube Screamer („... není lepšího nakopávadla...“), Radial Tonebone Loopbone, různé octavery, Xotic BB preamp, Tube Works Tube Driver a Carl Martin compressor.