V současné době se v několika dílech v rámci seriálu Letem kytarovým světem zabývám mj. těmi kytaristy, kteří, ač tzv. za zády velkých hvězd, dělají svou práci velmi kvalitně a často i nepovšimnutě (Muzikus 12/2002 - 1. díl, 2/2003 - 2. díl, 3. díl by měl vyjít v čísle 9/2003). A přitom se v mnoha případech jedná o velké osobnosti kytary, často širokého stylového záběru a vynikající hráčské techniky, které mají na celkovém výsledku hlavní hvězdy nezanedbatelný podíl. A právě jedním z klasických představitelů těchto umělců je bezesporu vyznavač přirozeného kytarového tónu, známý tradicionalista Andy Fairweather-Low.
"Na starých, omlácených aparátech, které jsou vlastně hodně jednoduché, je pro mě téměř nemožné nalézt nějaký ošklivý zvuk, kdežto na těch nejnovějších, vybavených všemi možnými vymoženostmi, mám velký problém nastavit aspoň jeden dobrý zvuk." Andy Fairweather-Low (Guitarist, 1989)
Fairweather-Low je současné kytarové veřejnosti asi nejvíce znám ze svého působení (a již přes deset let stálého členství) v doprovodné skupině Erica Claptona. Když roku 1992 vyšla deska Unplugged, tak na sedm miliónů lidí, kteří si ji koupili, a několikrát víc fanoušků, kteří viděli na MTV záznam z unplugged koncertu, si nemohli nevšimnout na první pohled nenápadného kytaristy, jenž citlivě doprovázel Claptonovu hru a svým osobitým přístupem se mezi známými jmény, tvořícími tuto sešlost, rozhodně neztratil. Málokdo si tehdy uvědomil, že se rozhodně nejedná o zcela neznámé jméno, ale o člověka, který má za sebou bohatou hudební zkušenost, sahající až od druhé poloviny šedesátých let, kdy jako zpěvák patřil k tehdejším idolům teenagerské generace, přes sólová alba sedmdesátých let, až po velmi rozsáhlou činnost studiového i doprovodného kytaristy let osmdesátých a následujících - včetně výrazných alb - výpravných koncertních show s Rogerem Watersem z Pink Floyd.
Andy Fairweather-Low se narodil 2. srpna 1948 v Ystrad Mynach, Hengoed, ve Walesu (občas někde naleznete chybný údaj 8. srpna 1950). Už jako školák se zajímal o hudbu, ze samého počátku mu nejvíce učarovala soulová instrumentální hudba Booker T. & The MG's s kytaristou Stevem Cropperem. Už na škole v přístavním městě Cardiffu došlo k založení několika studentských skupin, kde Andy vedle hry na doprovodnou kytaru hlavně zpíval. Kapely měly vždy velmi krátké trvání, sestavy se rychle měnily, ale Andy s nimi na nijak zvlášť příliš častých vystoupeních získával své první zkušenosti. Dalším důležitým faktorem bylo, že na těchto koncertech, kde vždy několik skupin vystupovalo společně, se setkal s řadou muzikantů: "Společně jsme žehrali na to, že nám naše kapely nevyhovují a že by to chtělo zkusit nějak jinak, prostě šlápnout do toho."
Výsledkem byla nová skupina, kterou roku 1966 Andy založil spolu s několika dalšími muzikanty, kteří měli stejně jako on již za sebou určité zkušenosti z působení v místních kapelách. Vedle Andyho, který se stal zpěvákem, tvořili skupinu Derek "Blue Weaver" (key), Neil Jones (g), Clive Taylor (bg), Dennis Byron (dr) a saxofonisté Alan Jones (barytonsax) a Mike Smith (tenorsax). Kapela se pojmenovala Amen Corner a hned první vystoupení (úplně první koncert měli o Vánocích 1966), jejichž náplní byl zejména rhythm and bluesový repertoár, se začala setkávat s nebývale velkým ohlasem. Vedle výrazně melodického zpěvu a energického doprovodu se na výsledku také nemálo podílela dechová sekce - skupina tak zněla výrazně jinak, než bylo tehdy u beatových skupin obvyklé (uvědomme si, že Blood, Sweat & Tears a Chicago měli teprve přijít). Růst zájmu ze strany publika vedl skupinu již v květnu 1967 k podpisu smlouvy s vydavatelstvím Deram Records (divize Decca Records), u kterého jim vyšlo celkem pět singlů. Hned ten první, Gin House Blues (na B straně byla I Know), který vyšel v létě 1967, se dostal do britského žebříčku Top 20 (12. místo). Kapela se takřka přes noc stala slavnou a Fairweather-Low se jako zpěvák stal idolem dospívající mládeže.
Skupina všech těchto skutečností dokázala dobře využít, postavila kolem sebe manažerský a produkční tým pod vedením Dona Ardena, jejich koncerty se začaly odehrávat ve větších sálech a bylo jich čím dál víc. I další singly se slušně umístily - The World of Broken Hearts/ Nema obsadil 26. místo a Bend Me, Shape Me (cover verze od American Breed)/Satisnek The Job's Worth dokonce místo třetí (!), a skupina se odhodlala k natáčení prvního alba. Vyšlo roku 1968 a v albových žebříčcích dosáhlo na 26. pozici. Což na debut nebylo zase tak špatné. Další singly zaznamenaly daleko větší úspěch, ale celkově největší ohlas měla skupina při svých koncertech. Členové kapely tlačili svůj management do lepších a lukrativnějších smluv včetně snahy zkusit natočit live album. A protože se stále nic nedělo (až na problémy s manažerem, který je, jak se později ukázalo, díky svým smlouvám zavlekl do velmi špatných finančních podmínek), skupina se rozhodla udělat další zásadní krok a přešla pod jinou společnost, pod Immediate Records, která patřila legendárnímu Andrewovi Oldhamovi.
Hned první singl, (If Paradise Is) Half As Nice/Hey Hey Girl, se vyšplhal na první místo v anglických anketách a i skvělé live LP, National Welsh Coast Live Explosion Company, vystoupalo výš než debutové album. Jenže s dalšími deskami i singly vyplynuly velmi rychle na povrch skutečnosti o pravém stavu společnosti Immediate: "Byli jsme mladí kluci a byli jsme nažhavení do toho, abychom hráli. A věděli jsme, že se nám to daří. A tak jsme se nestarali zvlášť o prachy - prostě vždycky nějaký byly. Hráli jsme na mnoha festivalech, hráli jsme s Fleetwood Mac, Jimim Hendrixem, Pink Floyd - a najednou k nám dolehly zprávy, že Oldhamova společnost je v likvidaci. Za všechny ty singly, co jsme vydali, jsme dostali jednorázově zaplaceno jenom za Gin House Blues a to dělalo něco kolem 1500 nebo 2000 liber..."
Skupinu tyto skutečnosti dost rozhodily, a uspíšily tak i další Andyho rozhodnutí: "Chtěl jsem se více věnovat kytaře a dělat trochu náročnější muziku," vzpomínal Andy. "Už u Amen Corner jsem plánoval spolu s Blue Weaverem dotlačit kapelu někam jinam, ale pořád za námi chodili producenti a to bylo samé: ,Pokud chcete zůstat na výsluní, musíte hrát to samé, je to prostě byznys' a tak pořád dokola. A tak jsem řekl ostatním, že už je toho příliš a že končím."
Fairweather-Low sestavil novou skupinu, dal jí název Fairweather (občas můžete narazit na Fair Weather) a vzal si s sebou své bývalé spoluhráče, Neila Jonese (g), Blue Weavera (key), Clivea Taylora (bg) a Dennise Byrona (dr), (osiřelá dechová sekce Amen Corner, saxofonisté Alan Jones a Mike Smith zformovali s Andym Bownem kapelu Judas Jump). Sám se postavil za kytaru a pokusil se soubor nasměrovat do progresivnějšího směru rockového proudu. První singl této snaze nijak zvlášť nenasvědčoval, ale zato se v červenci 1970 velmi dobře umístil v anglických žebříčcích (Natural Sinner - 6. místo). Skupina se odebrala do studia, ale výsledné LP vyšlo už vlastně po jejich rozpadu. Andy se stále nedovedl zbavit označení "idol teenagerů" a také viděl, že album se prakticky nesetkalo s žádným ohlasem. I ostatní členové neviděli důvod setrvávat spolu a kapela se rozpadla (klávesák Blue Weaver vstoupil k The Strawbs a stal se pak stal velmi žádaným instrumentalistou).
Andy se poté stáhl do ústraní a začal se více věnovat kytaře. Začali ho inspirovat kytaristé, jako Eric Clapton, Gary Moore, Albert King, B. B. King, Keith Richards, Robert Cray... "Rozhodl jsem se, že se znovu zkusím vrátit zpět. Ale tentokrát jen a jen po svém."
Vstup na sólovou dráhu se Andymu vydařil. LP Spider Jiving ho představilo jako vyzrálého skladatele s velkým stylovým rozpětím. Na desce najdeme mezi mnohými jmény a nástroji jak kytaristu Henryho McCullougha, tak i steel kytaru, housle a banjo, ale také i výrazné dechové party od Memphis Horn. Deska se nese na rhythm and bluesovém podkladě, vedle Andyho zaujme i výborná foukačka Charlieho McCoye. V textech se několikrát vrací ke svým bývalým létům a na některé věci z oblasti hudebního byznysu se dokonce dívá s nadhledem. Což uváděl i v dobových interview: "Musel jsem nakonec tu desku vydat, protože jsem neměl peníze a na dveře mi pořád ťukali výběrčí daní. S Amen Corner jsme sice byli hodně slavní, ale bez peněz. Šlo to až tak daleko, že jsem se obával, aby jednou nezaťukali na dveře přímo exekutoři! Mohl bych si pak vybírat místo tak akorát pod mostem."
Na desce je několik výrazných skladeb, vedle titulní písně je to určitě pomalá balada Dancing in the Dark a hitová Reggae Tune, kde se Andy odvazuje na wah pedál. Album zaznamenalo určitý úspěch, ale daleko větší ohlas měla až následující deska, La Booga Rooga. Dá se říci, že jde o jeho nejúspěšnější sólový počin. Album je plné energie, na jedné straně zde najdeme např. převzatou My Bucket's Got a Hole in It se steelkou, pohodovou Champagne Melody, ale také titulní skladbu, která v podání The Surprise Sisters zabodovala v anglických hitparádách. Jednoznačným hitem (a největším žebříčkovým úspěchem jeho sólové činnosti) se stala náladová skladba Wide Eyes and Legless. I hostů na desce přibylo. Vedle Andyho zde najdeme významného klávesáka Johna "Rabbita" Bundricka, dále kytaristu Bernieho Leadona, zpěváka Gerryho Raffertyho, bubeníky Daveyho Mattackse, Kennyho Jonese a řadu dalších. Zdálo se, že Fairweather-Low se může v muzice pustit kamkoli. Jenže přes všechny tyto úspěchy (a dlužno uznat, že v kontextu sedmdesátých let přece jenom nijak zvlášť výrazné) se zájem o jeho sólovou činnost začal vytrácet. Andymu tyto desky přinesly v podstatě jedinou, zato výraznou, výhodu - neztratil se po rozpadu svých kapel v propadlišti času a uvedl se jako schopný kytarista, zpěvák, skladatel a producent. Jako takový začal být čím dál víc vyhledáván stále významnějšími a významnějšími osobnostmi, ať už na natáčení či přímo na koncertní turné. Všechny tyto důvody prakticky vedly k tomu, že jeho další album, Be Bop 'N' Holla, bylo komerčním propadákem. Nepomohla větší a důraznější rytmika (Shimmie-Doo-Wah-Sae), nezabrala náročnější Rhythm 'N' Jazz, nepomohlo časté zařazení smyčců ani pokus o další hit v Da Doo Rendezvous. Společnost s ním zrušila smlouvu a Andy byl odkázán už jen na své hostování a svou studiovou činnost.
Nehodlal se ovšem vzdát. V tomto období se dokonce pokusil sestavit superskupinu, orientovanou na, jak sám říkal, supersession muziku, jejíž náplní by byl revival rhythm and blues a rock and rollu. Kapelu, která nesla název Geraint Watkins and The Dominators, tvořil Andy, zpěvák a klavírista Geraint Watkins, známý session kytarista Mike Gee, dále zde byli John David (bg), Dave Charles (dr), Henry Spinetti (dr) a, jako za časů Amen Corner, dva saxofonisté, Steve Gregory a Bud Beadle. Jediná deska z tohoto období představuje soubor plný nadšení a pohodového muzicírování nad klasickými rhythm and bluesovými standardy. Otázkou ale bylo, jak dlouho jim to vydrží... V tomto období se Andy znovu pokusil o sólovou desku, tentokrát u Warner Brothers a ve vlastní produkci. Výsledek, Mega Shebang, byl doslova katastrofální, album šlo po vydání prakticky ihned do výprodeje a Andy se rozhodl, že se opět stáhne do ústraní a bude se věnovat pouze studiu a nájemnému hraní.
Ovšem právě v této oblasti zaznamenal velký úspěch. Jeho preciznost, stylová šíře hry, bezkonfliktní povaha, velké zkušenosti a cit pro souhru ho nakonec vynesly po bok několika velikánů rockového světa, mezi nimiž v jeho případě zcela jednoznačně vévodil Roger Waters z Pink Floyd a Eric Clapton.
"Waters je velmi akurátní muzikant, ale rozhodně to není nijaký tyran," uvádí Fairweather-Low o prvním z nich. "S Pink Floyd jsem se setkal už v roce 1967, ještě když jsem jezdil s Amen Corner. Jejich muzika se mi tehdy vůbec nelíbila, vyznával jsem spíše přímočařejší rytmiku. Ani vztahy mezi nimi nebyly normální. Každý z muzikantů cestoval zvlášť, měli stále problémy se Sydem Barrettem..." Roku 1985 Waters zavolal Andymu, zda by se nechtěl k němu připojit pro Pros and Cons of Hitch-Hiking Tour. Andy souhlasil a stal se tak pro Waterse jakousi šedou eminencí jeho následujících turné i alb.
Daleko větší proslulosti dosáhl Andy po boku Erica Claptona. Je to i logické, protože Roger Waters ve svých show pokračoval v letité filozofii Pink Floyd, která zahrnovala i určitou anonymitu členů skupiny (vedle promyšlené image už jenom z hlediska monstrózních audiovizuálních koncepcí koncertů). Eric Clapton byl vždy jiného ražení, které nejvýrazněji podtrhla série unplugged koncertů. Řada vynikajících osobností si zde vzájemně nahrávala do pletiva Claptonových skladeb (či Claptonem převzatých a upravených), a vytvářela tak působivý celek, který byl na jednu stranu kompaktní a na druhou stranu jste tam nalezli osobitý vklad každého z muzikantů. Koneckonců, jména hovoří sama za sebe - Clapton, Andy, technický baskytarista Nathan East, stylový klávesák Chuck Leavell (např. od Allman Brothers Band či Rolling Stones), nadupaný bubeník Steve Ferrone a hlavně neuvěřitelně osobitý perkusista Ray Cooper a další. Z dalších Claptonových nahrávek, kde se Andy dobře uvedl, můžeme vybrat (viz seznam níže) vlastně jakoukoli. Rád bych ale upozornil zejména na From the Cradle, kde se Andy nejvíce přiblížil tomu, aby si zahrál skladby svých dávných oblíbenců: "Na té desce jsou věci, které se hrajou samy. Lowell Fulson, Eddie Boyd, Elmore James, Muddy Waters, Freddie King, Willie Dixon... to jsem všechno poslouchal a od dob Geraint Watkins and The Dominators jsem ani nedoufal, že si to někdy zahraji veřejně."
Zajímavé je i to, když Andy srovnává své působení u obou těchto veličin: "Když hraji s Watersem, tak tam jde vždy spíše o plochy, a pokud jsou tam nějaké licky, tak ty se až na některé standardy z období Pink Floyd dají i lehce modifikovat v zápalu hry. S Claptonem to je větší vzrušení, protože ty jeho licky a postupy jsou tak notoricky známé, že se musí zahrát úplně přesně. Prostě neexistuje možnost, že by měly zaznít nějak jinak."
Neměli bychom také zapomenout, že se Andy také účastnil několika výrazných benefičních koncertů, mezi nimiž patří k těm nejvýznamnějším série vystoupení pro nadaci ARMS (výzkum roztroušené sklerózy): "Náhodou jsem byl zrovna u Glynna Johnse a tam se začalo hovořit o koncertě pro Ronnieho Lainea. Padala tam taková jména, jako Eric Clapton, Jeff Beck, Jimmy Page, Bill Wyman, Charlie Watts, Kenney Jones, Joe Cocker, Paul Rodgers, Jan Hammer, a tak jsem si říkal - ,To by bylo něco, zahrát si tam!' No a vyšlo to. Hrál a zpíval jsem v doprovodném tělese po všechna ta vystoupení - ale vždycky jen do té doby, než přišel Jeff Beck. U něj je to stejné, jako když jsem hrál v kapele Petea Townshenda. K nim už se prostě nedá nic přidat, k nim se už nedá nic vymyslet!"
Jako vyhledávaný studiový hráč a muzikant, žádaný mnoha hvězdami do doprovodných kapel a seskupení, vystřídal Andy celou řadu kytar a aparátů. Nejvíce si ale zvykl na Stratocastery: "I když mám rád Croopera a ten hraje za telecastery, vždycky jsem měl takový pocit, že na rozdíl od strata vymáčknu z telecastera jenom jeden určitý zvuk." Značně mu vyhovují signature modely Erica Claptona, které si ale namísto snímačů Lace Sensor osazuje P90 nebo humbuckingy. Raritou v jeho sbírce je pak starý Washburn s jedním výřezem, který dostal od Rogera Waterse.
Vlastní také několik akustik, z nichž si nejvíce cení kytary Martin - signature model Eric Clapton.
Začátkem sedmdesátých let začal na své kytary natahovat struny o síle 014-058", ale později přešel na lehčí sady, 012-056".
Je nutné také podotknout, že při svém hostování u Rogera Waterse hraje v některých skladbách i na baskytaru, samozřejmě že opět na fendera: "Je to takový neznámý hybrid mezi Precission Bass a Jazz Bass. Beru ho do ruky vždycky, když si chce Roger zahrát na doprovodnou kytaru."
Mezi jeho nejoblíbenější aparáty patřily na přelomu osmdesátých a devadesátých let stará komba Fender Bandmaster a Tremolux: "Až do konce osmdesátých let jsem v nich měl i klasické, originální reproduktory Jenseny, ale ty pak nevydržely a já měl velký problém sehnat takový repráky, aby to aspoň trochu navozovalo ten starý zvuk. Byla to dobrá komba. Jenom jsem zapojil kytaru a bylo to tam!" Rád hraje i na řady "tweed" komb: "Zkoušel jsem spousty jiných značek. Například Mesa/Boogie a dokonce i Marshally, ale stará komba Fender mám nejradši. V těch letitých, na pohled ošklivých a odrbaných, aparátech je něco, co v těch nových prostě nemůžu nalézt. A nebo to prostě neumím. Takoví muzikanti, jako Gary Moore či Eric Clapton, můžou hrát na jakýkoli aparát a přesto zní pořád stejně! Je to fakt v těch prackách..." V současné době preferuje dvě komba Vibroking, jedno na čistý a druhé na zkreslenější zvuk.
Vedle fenderů si oblíbil i voxy, ale přesto je používá tak, že je má zapojené spolu s fendery, nejčastěji s bandmastery: "Samotné voxy ne, neuměl bych z nich dostat ten lehce nakřáplý tón. A ani to nehodlám zkoušet, nebaví mě hledat někde jinde to, co leží již hotové přede mnou."
Andy není ani velký příznivce efektů. Vedle wah pedálů si asi nejvíce pohrál s různými chorusy (zejména při Watersových koncertech a nahrávkách, jako např. na Amused to Death), ale nakonec vždy preferoval čistý, ničím neupravovaný tón z kytary do aparátu. Je znám i tím, že zásadně odmítá wireless systémy a to (až na pár nezbytných výjimek) i na velkých pódiích včetně show s Rogerem Watersem: "Vyzkoušel jsem to a měl jsem pocit, že mi to bere zvuk. Drát je drát a v cestě mému signálu nesmí stát ani ladička."
Svůj tradicionalismus dodržuje i při hostovačkách. Traduje se příhoda, že byl pozván na natáčení desky Mikea Landaua a management mu sdělil, že si může vzít jenom kytaru, jinak že je ve studiu vše připraveno. Fairweather-Low tedy přijel, a když viděl ve studiu dva obrovské racky nacpané efekty a několik stacků, tak začal o výsledku natáčení vážně pochybovat. "Protože to je ale člověk velmi mírný a vyrovnaný, měl tu trpělivost a po celé dva dny se snažil ze všech těch krabic vymáčknout tón podle svých představ," vzpomíná Hank Ryan, producent nahrávek. "Ale potom vešel k nám do režie a s úsměvem se zeptal: ,Je nějaká možnost vypůjčit si někde Tweed Twin a Vibrolux?'"
"Vždycky jsem chtěl znít tak, jak jsem to slyšel na deskách svých oblíbenců. Líbí se mi zvuk Stevea Croppera nebo Muddyho Waterse a tak. Všichni tihle lidé měli z dnešního pohledu špatné snímače a špatné, nedokonalé aparáty, ale... Takhle to prostě chci já. Nechtěl bych znít jako Steve Vai!"
Diskografie:
(vzhledem k jeho rozsáhlé činnosti a v zájmu úspory místa uvádíme u jeho hostování a spoluprací - tedy od bodu E níže - pouze reprezentativní výběr):
A) Andy Fairweather-Low + Amen Corner
(včetně vydařených kompilací):
Round Amen Corner (1968, Deram)
National Welsh Coast Live Explosion Company (1969/1993, live, Immediate/Repertoire)
Farewell to the Real Magnificent Seven (1969/1993, Immediate/Repertoire)
World of Amen Corner (1969, kompilace, Decca)
Amen Corner & Small Faces (1975, New World)
Return of the Magnificent Seven (1976, Immediate)
Greatest Hits (1978, kompilace, Immediate)
The Best of Amen Corner (1999, kompilace, Repertoire)
If Paradise Was Half As Nice: The Immediate Anthology (2000, kompilace, Castle Music/Sanctuary/Immediate)
Collection (2002, kompilace, Universal)
B) Andy Fairweather-Low + Fairweather:
Beginning from an End (1971/2002, Neon/Repertoire/RCO)
C) Andy Fairweather-Low sólově:
Spider Jiving (1974, A & M)
La Booga Rooga (1975, A & M)
Be Bop 'N' Holla (1976, A & M)
Andy Fairweather-Low (1976, RCA)
Mega Shebang (1980, Warner Brothers)
D) Andy Fairweather-Low + Geriant Watkins & The Dominators:
Geriant Watkins and The Dominators (1980, Vertigo)
E) Nejvýznamnější hostování trvalejšího, dlouhodobějšího charakteru (většinou jako člen doprovodné skupiny)
E.1) s Ericem Claptonem:
Unplugged (1992, Reprise Records)
From the Cradle (1994, Reprise Records)
Pilgrim (1998, Reprise Records)
Riding with the King (2000, s B. B. Kingem, Reprise Records)
Reptile (2001, Reprise Records)
One More Car: One More Rider (2002, již i na DVD)
... včetně takových live show, jako např. Eric Clapton + George Harrison - Dark Horse: Live in Japan (1992) či Eric Clapton + Bob Dylan - Madison Square Garden (1999)
E.2) s Rogerem Watersem:
Radio K.A.O.S. (1987/1994, Columbia/EMI/Sony International)
Wall: Live in Berlin, 1990 (1990, Mercury)
Amused to Death (1992/1994, Columbia)
In the Flesh Live (2000/2001, Columbia/Sony)
Flickering Flame: The Solo Years (2002, Columbia)
E.3) s Billem Wymanem & The Rhythm Kings:
Anyway the Wind Blows (1999, Velvet))
Double Bill (2001, Koch International)
F) Výrazné spolupráce, účast na albových projektech:
- s Davidem Crosbym - Thousand Roads (1993)
- s Davem Edmundsem - Rockpile (1972)
- s Johnem Mayallem & Friends - Along for the Ride (2001, Red Ink)
- se Stevie Nicksem - Street Angel (1994, 1994/1995, Modern/EMI)
- s Joem Satrianim - Joe Satriani (1995)
- tribute projekt Mick Ronson - Memorial Show (1994/1997/2001, Citadel/Pilot)
- série benefičních koncertů A.R.M.S. (1983)
G) Další spolupráce a účast na projektech:
- s Jeffem Beckem, Davidem Gilmourem (mj. i na benefici Rock-a-Baby), Stevem Winwoodem, Foghat, Willie and the Poor Boys (Tear It Up Live), Procol Harum (jednorázový albový projekt Long Goodbye), Gerrym Raffertym, Lindou Ronstadt, Petem Townshendem, Paulem Youngem, Paulem Carrackem, Jeffem Lynnem, Garym Bookerem a mnoha dalšími. Raritou je pak např. i jeho hostování, tentokrát ale jako doprovodného vokalisty, na několika albech The Who - např. Who Are You (1978) a It's Hard (1982)...
