Kytaroví velikáni - Alvin Lee

Gigant britské rockové kytary - to byl jeden z nejčastějších titulů, jímž na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století tohoto vysoce inspirativního kytaristu věnčily davy fanoušků a celá řada kritiků. Jeho nezapomenutelný výkon v I`m Going Home s Ten Years After na legendárním festivalu ve Woodstocku se spolu s vystoupením Canned Heat, Who, Carlose Santany a Jimiho Hendrixe zapsal do dějin rockové hudby jako jedna z největších událostí této akce.

Graham "Alvin Lee" Barnes se narodil 19. prosince 1944 v Nottinghamu v Anglii do ryze hudební rodiny. Jeho rodiče byli velkými fanoušky blues, jazzu a country, a tak není divu, že se mladý Alvin s muzikou seznámil velmi brzo. A to nejen z poslechu desek - rodiče ho podporovali i v jeho snaze naučit se hrát na nějaký nástroj. Tím prvním byl klarinet, ale už v roce 1956 došlo ke změně a jako dvanáctiletý dostal svou první kytaru Guyatone. Dostal se totiž k nahrávkám Charlieho Christiana, a to rozhodlo. V témž roce se ale další jeho velkou modlou stal Big Bill Broonzy, se kterým se dokonce osobně setkal. Broonzyho pojetí blues, jeho feeling a hloubka projevu odvedla Leea od jazzových stupnic a podle svých vzpomínek se již tenkrát rozhodl, že bude bluesovým kytaristou.

Z Nottinghamu do Londýna a zase zpět

Během pouhého jednoho roku se vypracoval v hře na kytaru do té míry, že už následující rok, ve svých třinácti letech, začal hrát v místních nottinghamských kapelách, jako byly například Vince Marshall & The Squarecaps nebo Alan Upton & The Jailbreakers. O dva roky později, nespokojen s úrovní svých spoluhráčů, založil vlastní kapelu, ve které se již setkal s Leem Lyonem (bg), budoucím dlouholetým členem Ten Years After. Skupina nesla název Atomites a po několika zkouškách, kdy sestavu doplnil bubeník Pete Evans, k nim přišel i zpěvák Ivan Jay a soubor změnil název podle tehdejšího zvyku na Ivan Jay & Jaymen.

Po dvou letech hraní na nejrůznějších scénách si začali vytvářet okruh svých oddaných fanoušků, kteří již v té době zaměřovali svou pozornost na Leeovu, na tehdejší dobu velmi energickou, hru. Přes to všechno stále byli pouze lokální záležitostí, a tak se rozhodli s tím něco udělat. Tím něčím bylo účinkování v Hamburku, kde po pět týdnů s poměrně slušným ohlasem vystupovali ve Star Clubu. Protože s nimi nechtěl odcestovat jejich zpěvák, po celou dobu tohoto angažmá převzal jeho part Lee, a začal si tak zvykat i na mikrofon. Po návratu z Německa došlo nejdříve k výměně bubeníka (za Evanse přišel Dave Quickmire) a poté se skupina, nadšena stále sílícím ohlasem v Nottinghamu a okolí, rozhodla přestěhovat do Londýna. Jenže tam se jim uchytit nepodařilo. Kapela se tak musela vrátit zpět do svého původního působiště: "Neměli jsme žádné peníze, ani na jídlo. Byli jsme úplně vyhladovělí."

Takže ještě jednou a lépe...

Jaymen pokračovali ve vystupování po místních klubech a začínali rozšiřovat svůj rádius. Na základě těchto nově se formujících úspěchů si Alvin, tehdy osmnáctiletý, koupil vysněného Gibsona ES-335, který se později stal neoddělitelnou a typickou součástí jeho image. Došlo i ke změně názvu na Jaybirds. Kapela dokonce u Embassy Records vydala řadu singlů, a to s dobrými výsledky jak u svých fanoušků, tak i u kritiky. Entuziasmus se ale nedržel všech členů Jaybirds. Quickmire v létě 1965 odešel a po velkém přemlouvání jej nahradil Ric Lee. A znova tehdy přišla na přetřes myšlenka zkusit to opět v Londýně.

Tentokrát ale nic neponechali náhodě a začali vystupovat nejdříve jako doprovodná skupina Ivy League. To byla ovšem chvilková záležitost, která jim sloužila pouze pro usazení v londýnských hudebních kruzích a k získání času pro tak dlouho očekávaný rozjezd. Neustálá koncertní činnost ovšem přinesla své výsledky a kapela se pomalu, leč jistě stala ve střední Anglii populární. Vrátila se i do Hamburku a po návratu se k nim připojil klávesista Michael George "Chick" Churchill.

Kapela začala najednou nabírat takové obrátky, že se už neobešla bez manažera. Tím se v listopadu toho roku stal Chris Wright - jedním z prvních jeho počinů bylo prosazení Jaybirds do proslulého Marquee Clubu. Nejdříve tam vystupovali spolu s Bonzo Dog Bandem, ke konci roku 1966 se ale stali jednou ze stálých kapel této scény. Manažer jim také doporučil změnu názvu: po vyzkoušení jmen jako Blues Trip či Blues Yard došlo na název Ten Years After. Kapela ve složení Alvin Lee, Leo Lyon, Ric Lee a Chick Churchill se postavila na start a vyrazila.

Ten Years After

Nástup byl velmi výrazný. Skvělá vystoupení v Marquee, nadšené ovace na 7. Jazz, Folk & Blues festivalu ve Windsoru a, což bylo důležité, podpis smlouvy se společností Deram, pobočkou labelu Deccy. Jejich první deska tak byla venku už 27. října 1967. Ohlas kapely dokazuje mimo jiné i to, že k podpisu smlouvy na LP desku došlo bez jakéhokoli předchozího pilotního singlu, což bylo tehdy dost výjimečné. Přesto album mělo úspěch a skupina se na pozvání promotéra Billa Grahama vydala v červnu 1968 do USA na své první americké turné, kde sklidila neobyčejný úspěch.

Jejich druhá deska, Undead, obsahovala pět věcí, z nichž čtyři, jakkoli dobré, zcela blednou ve srovnání se závěrečnou, fanoušky i kritikou později velmi oslavovanou I`m Going Home.

Ještě v září téhož roku se začalo nahrávat další LP, které pod názvem Stonedhenge vyšlo v únoru 1969 a vystoupalo na šestou příčku britských anket. Po dalším úspěšném americkém turné začali Ten Years After hned v červnu nahrávat, tentokrát již pod svou produkcí, další album, Ssssh. Ještě před jeho vydáním se ale kapela ocitla na dvou významných pódiích. V prvním případě to byl Jazz Festival v Newportu, což napovídá o renomé kapely - na tomto festivalu hrála vůbec jako první a jediná rocková skupina. A ve druhém případě nešlo o nic menšího než o účast na nejlegendárnějším festivalu všech dob, na Woodstocku. Alvin Lee zde svou skladbu I`m Going Home protáhl přes devět minut, začlenil do ní několik rock`n`rollových standardů a v sólech či vyhrávkách předvedl takovou prstovou exhibici, že dodnes mrzne úsměv na rtech i těm kytaristům, kteří považují rychlost za alfu a omegu hry na kytaru.

Na vrcholu

Ssssh se díky vystoupení na Woodstocku dostalo v USA na první místo v Top 20. Deska spolu s účastí na festivalu odstartovala dvouleté nanejvýš úspěšné období Ten Years After. Důkazem toho bylo další úspěšné LP Cricklewood Green, které strávilo na žebříčcích 27 týdnů. Pilotní singl Love Like a Man se stal na obou stranách Atlantiku číslem 1. Melody Maker tehdy uvedl, že Ten Years After byli tak proslulí, že je o vystoupení přímo požádal management Madison Square Garden - stali se tak druhou kapelou v historii, které se to do té doby přihodilo.

I další deska, Watt, jiskřila energií, totéž lze říci i o jejich koncertech. Zájem o ně byl tak velký, že dvě vystoupení na jednom místě v jeden den nebyla výjimkou. Skupina byla tak našlápnutá, že během roku stihla nahrát a vydat další LP, A Space in Time, ale tentokrát již pod hlavičkou větší firmy, Chrysalis. Album obsahovalo hit I`d Love to Change the World a stalo se nejprodávanějším z celého katalogu kapely. Alvin zde rozšířil svou instrumentální paletu, skladby jsou kratší, působí uvolněným dojmem.

Pomalu, polehoučku, ale přece jenom dolů

Roku 1972 Ten Years After poprvé zavítali i do Japonska. V tomto období se ale přece jenom začalo projevovat obrovské vypětí, kterému byla skupina po několik let vystavena. Přes stále velkou energičnost jejich projevu nepůsobila celková souhra již tak lehce a bezprostředně. Totéž lze říci i o LP Recorded Live, které vyšla po jejich turné. V některých číslech, mezi nimi například v Slow Blues in C, jsou to pořád ti staří Ten Years After. O celém dvojalbu se to ale už říci nedá.

Alvin Lee ale stále překypoval energií. Jako by mu už nestačila činnost jeho kapely, natočil spolu s gospelovým zpěvákem Mylonem LeFevrem a řadou významných osobností LP On the Road to Freedom. Deska měla skvělý ohlas, ale mimo jiné také vyvolala zvěsti o rozpadu skupiny. Členové Ten Years After tyto zprávy dementovali a začali připravovat další desku. Ta se ovšem stala jejich labutí písní.

Při poslechu Positive Vibrations je zřejmé, že šlo v podstatě o rychlé dotvoření Leeových skladeb, které, ač zahrány naprosto perfektně, jsou studené jako psí čumák. Totéž se rozhodně nedá říct o další desce In Flight, která ovšem vznikla již jako sólový projekt Alvina Lee pod hlavičkou jeho nové formace, Alvin Lee & Company. Vyšla ještě v době práce Ten Years After na Positive Vibrations a více než co jiného signalizovala, že v kapele rozhodně není vše v pořádku. Podle dobových pamětníků se skupina rozešla prakticky hned po vydání Positive Vibrations a po svém předem ohlášeném (a beznadějně vyprodaném) závěrečném koncertu v Rainbow Theatre. Ve skutečnosti se ještě dokázali sejít v roce 1975 na srpnovém (již osmadvacátém) turné po USA, a tak se za datum jejich rozpadu oficiálně bere až podzim roku 1975, kdy se uzavřela první (a nejlepší) etapa jejich historie.

Sólová smršť

Alvin ovšem jel stále dál s neuvěřitelným nasazením. In Flight sklidilo úspěch a předznamenalo další aktivity. Jednou z nich bylo i nahrávání desky Pump Iron!, jehož se sice účastnili někteří členové jeho Company (Wallace, Collins), ale jádro skupiny vedle Alvina Lee vytvořil Tim Hinckley z předchozího složení, Bryson Graham (dr) a Andy Pyle (bg, ex Bloodwyn Pig). Sestava občas koncertovala, ale ani koncerty, ani desky neměly tu šťávu, o kterou Alvin původně usiloval.

Právě tehdy se Lee pokusil o částečný návrat ke starým časům a zformoval s Mickem Hawksworthem (bg) a Tomem Comptonem (dr) power trio, nazvané tak trochu vypočítavě Ten Years Later. Po podepsání smlouvy s Polydorem vyšlo příjemné LP Rocket Fuel, kde se Alvin snažil evokovat období, kdy hrál s Ten Years After. Totéž platí i o druhé desce Ride on, kde se dokonce v rámci live strany alba dostalo i na I`m Going Home. Souhra muzikantů byla velmi dobrá, ale celkový ohlas rozhodně neodpovídal Leeovým představám. Což předznamenalo další změnu, která vyústila k založení další formace, Alvin Lee Band.

Alvin Lee Band

Nová sestava vypadala už rozhodně lépe. Skupinu tvořil Lee, Tom Compton z Ten Years Later, Steve Gould (g) a Mickey Feat (bg). Hned první deska, Free Fall, předznamenala fakt, že poprvé od rozpadu TYA kolem sebe Lee shromáždil muzikanty, kteří mu vyhovovali. Členům kapely dal velký prostor i autorsky, Lee se podepsal (či spolupodepsal) pouze pod pět věcí z deseti. Na desce slyšíme i klávesy Ala Koopera, který se nahrávání účastnil jako host.

Podnícen dobrým ohlasem vydal Alvin Lee Band roku 1981 LP RX5, kde sestavu na kvintet doplnil Chris Stainton (key). Ke kapele se na turné připojil dokonce Mick Taylor (ex John Mayall, ex Rolling Stones) a vypadalo to, že všechno začíná nabírat obrátky kalibru minulých let. Ale...

Jak ale dál?

Roku 1983 se manažeři jednotlivých členů Ten Years After dohodli s managementem londýnského Marquee Clubu, že by rozhodně nebylo špatné u příležitosti 25. výročí založení tohoto klubu zrealizovat koncert TYA v původním složení. Protože se vlastně nerozešli ve zlém, tak všichni, Alvin, Ric, Chick a Leo, souhlasili a skutečně si spolu zahráli. Samozřejmě s nebývalým ohlasem. Totéž lze říci i o jejich vystoupení na festivalu v Readingu. Tato zkušenost notně nahlodala Leeovo přesvědčení pokračovat v sólové dráze, přestože k jednoznačné dohodě o znovuobnovení TYA zatím nedošlo. I když jeho Band jezdil a sklízel uznání, stále se vyhýbal realizaci desky. Na vině byla i sama osmdesátá léta, kdy zájem posluchačské veřejnosti směřoval k tehdy převládajícím hudebním stylům a nenastala ještě renesance zájmu o hudbu a feeling šedesátých a sedmdesátých let. Tento stav ovšem netrval dlouho.

Co to aspoň na chvíli zase zkusit?

Roku 1986, po skoro pětileté pauze, Lee najednou přišel s výborným, silným rockovým albem Detroit Diesel, na jehož realizaci se vedle dvou členů jeho Bandu (Feat, Gould) podílel Leo Lyons! Noviny okamžitě tuto skutečnost zaznamenaly a daly tak vzniku novým zvěstem o sjednocení TYA. Ty se ale ještě nepotvrdily a sama deska vyšla jako Leeův sólový projekt.

Až teprve po dalších dvou letech čekání se naděje fanoušků splnily. Ten Years After se roku 1988 na základě úspěšných vystoupení na několika letních festivalech rozhodli, že to zkusí znovu. Samozřejmě se čekalo na jejich LP, jež vyšlo o rok později. About Time sklidilo nadšené ovace jak z tábora kritiků, tak fanoušků. Je jednou z desek, které předznamenaly změnu v hudebním nazírání typickém pro osmdesátá léta. Následovalo vyprodané americké turné, zcela neočekávaně se ale roku 1991 členové kapely rozhodli, že dají přece jenom přednost svým sólovým aktivitám.

Stará láska opravdu nerezaví?

A tak LP Zoom vyšlo opět jako sólový počin Alvina Lee a zaslouží si stejnou pozornost jako Detroit Diesel. Deska mimo jiné potvrzuje, že vyrovnanost a preciznost Detroit Diesel nebyla náhodná a že se Lee vrátil v celé své síle. Totéž lze říci o 1994 a live desce Live In Vienna.

Po sólovém americkém turné však fanoušci starých TYA znovu zbystřili. V květnu a červnu 1997 se Ten Years After totiž opět spojili pro vystoupení na třech skandinávských festivalech. Někdejší spoluhráče to opět přivedlo na myšlenku zkusit tedy štěstí ještě jednou (již potřetí). Kapela tehdy vtrhla na pódia v plné síle a za zbytek roku 1998 a rok 1999 odjela vyprodaná turné. Netrvalo ovšem dlouho a došlo opět k rozpadu, tentokrát již pravděpodobně trvalému. I když obě strany uvádějí různé důvody, pravda je, že Lee zcela zjevně dal přednost svým aktivitám před stálými pokusy překročit svůj stín. A jak vidno, vychází mu to. I když jeho původní skupina působí s novým kytaristou dál, i když je jeho nástupce Joe Goosh velmi důstojným pokračovatelem jeho odkazu, nedá se nic dělat, Leeova činnost působí daleko svěžejším dojmem. In Tennessee, natočene s D. J. Fontanou (dr) a Scottym Moorem (g), bývalými členy kapely Elvise Presleyho či rozmanité Saguitar jsou toho důkazem.

Kytary

Alvina Lee si na základě jeho famózního vystoupení na Woodstocku nedovede už nikdo představit jinak, než s Gibsonem ES-335. Tento letitý, dnes již klasický, model z roku 1958, nazývaný Big Red, se tak stal jakousi jeho obchodní ochranou značkou. Lee získal kytaru roku 1963: "To mi bylo osmnáct let a já jsem prostě vždycky chtěl pravou americkou kytaru. Zvláště Gibsony řady ES se mi líbily, protože jsem viděl Chucka Berryho a Scottyho Moora." Zaplatil za ni čtyřicet pět liber včetně kufru a jakmile si ji přinesl domů, hned se v ní začal vrtat: "Sundal jsem třeba ty krytky ze snímačů, aby to vypadalo drsněji. A i když jsem vždy chtěl hrát na gibsony, líbil se mi i zvuk fendera. A tak jsem mezi ty dva humbuckingy instaloval jeden singl, který produkuje takový hezký, dutý zvuk."

Lee si tento typ nástroje velmi oblíbil, nevyhýbal se ani jeho dalším řadám, ať už to byly Gibsony ES-355 nebo modely, figurující mezi těmito dvěma základními typy - na zadním obalu LP Space In Time je kupříkladu fotografie Gibsona ES-345. V úpravě sunburst můžeme tuto kytaru vidět například i na videu The Isle of Wight Music Festival.

Za zmínku stojí i příběh, jak se na korpus nástroje dostaly všechny ty nálepky, které také hrají nezanedbatelnou roli v okamžité rozpoznatelnosti tohoto nástroje. "Na Woodstocku," vzpomínal Lee v interview pro Guitar Player, "když jsem byl už na jevišti, tak ke mně přiskočil takovej chlápek, jeden z těch, co prostě musí všude lepit nějaká oznámení, různé výzvy a tak. Přistoupil ke mně, nalepil mi na kytaru nálepku a odešel. Prostě z ničeho nic. A na dalších festivalech v té době to chodilo skoro stejně. Ani mi to nějak nevadilo, takže jsem je tam všechny nakonec nechal." Když pak Lee u této kytary zlomil roku 1973 krk, poslal ji do opravny. Tam mu ji sice dali do pořádku, ale zároveň mu celý korpus přelakovali: "A samozřejmě to vzali z jedný vody načisto a přelakovali to se všemi těmi nálepkami." Design kytary tak dostal svou neměnnou tvář, která nástroj učinila jednou z nejznámějších elektrických kytar vůbec. A mimochodem, nedávno dostal Lee nabídku prodat ji za půl miliónu dolarů...

Vedle ES-335 používá Lee i kytary Heritage. Firma mu dokonce vyrobila i signature modely. I zde jde opět o polomasivy, jednoznačně inspirovanými Gibsony ES-335, a to včetně osazení snímači. Jeden z těchto nástrojů obsahuje vibrato Kahler (kytaru můžeme spatřit na videu Ten Years After: Live Legends).

Z dalších významnějších kytar jeho sbírky bychom pak mohli jmenovat třeba Hofner Senator či Gretsch Nashville (viz klip k Jenny Jenny z videa Rockspective).

Značce Gibson je věrný i při výběru strun. Na nástroje s fixní kobylkou standardního ladění natahuje sady o síle .010, .012, .016, .028, .042 a .052, pro podladěný potah o tón používá sílu .011, .013, .017, .032, .044 a .054. Na kytary s pákou pak natahuje hybridy .009, .011, .015, .028, .042 a .052.