„U nás vždy fungovalo to geniální spojení hlasu a kapely. Brian Wilson to uměl i jako producent, a proto to tak znělo.“
(Best Classic Bands, 2015)
Místo dlouhých úvodů tady postačí snad jen dvě poznámky. Za prvé Jardine patří k zakladatelům legendárních Beach Boys a za druhé převzal, předělal a upravil tradicionál Sloop John. B! Co že to je? No přece u nás zdomácnělá píseň od táboráků po hospody, která začíná slovy: „Už vyplouvá loď John. B!“
Jo, Beach Boys, to bylo kdysi hodně velké jméno. Vlastně pořád je, a to nejen kvůli odkazu tvorby z šedesátých let (i když třeba album Still Cruisin’ z roku1989 se stalo platinovým), ale i díky stále a dodnes trvající aktivitě. Navíc v podstatě všichni členové mají vedle své mateřské kapely velmi úspěšné sólové dráhy (nejúspěšnější je zde Brian Wilson). A že na tomto úspěchu má zakladatel kapely a její kytarista (i baskytarista) a zpěvák Al Jardine svůj značný podíl, je neoddiskutovatelné.
Alan Charles Jardine se narodil 3. září 1942 v Limě v Ohiu. Jeho rodina se ale velmi brzy přestěhovala do San Franciska a později do Hawthorne v Kalifornii. Tam se seznámil s Brianem Wilsonem, který už tehdy se svým bratrem Carlem vystupoval na školních akcích. Bylo to ale až v období, kdy se Jardine dostal na univerzitu El Camino, aby se s Brianem Wilsonem dohodl, že by mohli spolu utvořit nějakou kapelu. Začali se scházet v sále univerzity a pilovali tam svoje nápady. Zezačátku byl mezi nimi tak trochu rozpor - Jardine, který tehdy už hrál na kytaru a bendžo, inklinoval spíše k lidové hudbě. Ovšem jak se později ten rok zformovali budoucí Beach Boys v domově Wilsonových, byl všemi přemluven pro rock and roll. Že tam byla taková jednota? Aby ne. Původní sestavu této kapely totiž tvořili bratři Brian, Carl a Dennis Wilsonovi, jejich bratranec Mike Love a... právě „nerodinný“ příslušník Al Jardine. A navíc jim ze začátku dělal manažera jejich otec, Wilson starší...
Nejdříve se skupina rozhodla dát si název The Pendletones, který poukazoval na tehdy módní vlněné košile. Ten se ale brzy změnil už jenom proto, že jeden z členů, Dennis Wilson, byl velmi vášnivý surfař. A právě motivy přemýšlení mladých lidí, otevřený prostor pláží, téma vln, větru a surfování, všude jen slunce a „úsměvy sekretárok“ nakonec přiměly sestavu produkovat písně prodchnuté těmito fenomény. Nebylo to ale ze dne na den a mělo to trochu podivný příběh.
Jako Pendletones se rozhodli oslovit místní label a nabídli mu pomalou baladu Their Hearts Were Full of Spring. Ta vedení společnosti nezaujala, a tak navrhli přímo svou skladbu Surfin’. To už bylo něco jiného. Na první natáčení si kapela musela pronajmout prakticky všechny nástroje včetně aparátů a během tří dnů vznikly jejich první nahrávky. Když dne 8. prosince roku 1961 kapela podepsala smlouvu s Candix Records a Era Records, čekala dychtivě na své první singly. Jaké bylo jejich překvapení, když při rozbalení zásilky našli svoje nahrávky a svoje jména na singlech, které deklarovaly, že autorem je kapela pojmenovaná - Beach Boys! Jejich manažer se sice dozvěděl, že původní snahy byly přejmenovat je na Surfers podle stále populárnějšího sportu mladých lidí, ale Russ Regan, promotér labelu (mimochodem, stal se později prezidentem 20th Century Fox Records), rozhodl, že jméno Beach Boys je příhodnější. Co tomu říkáte? Natočíte nahrávky pod svým jménem a ony se objeví pod zcela jiným! A to ne chybou vydavatelství, kdy zkomolí jméno (viz třeba nahrávky Jethro Tull, které vyšly pod názvem Jethro Toe), ale rozhodnutím vydavatelství.
Kapele to ale bylo jedno a není divu. Surfin’ se dostala do Billboardu a následné singly, zejména Surfin’ Safari, vystoupaly úspěšně na přední pozice této ankety. A jejich albový debut? Ten se v USA držel 37 týdnů v anketách (v Anglii bylo zatím ticho po pěšině).
Jenže, jenže. Jardine v tomto období sice opustil svou kariéru ve stomatologii, ale jeho vklad do kapely byl minimální, a dokonce na nějaký čas úplně ustal. Na plný úvazek (jako baskytarista) se vrací až na albu Surfer Girl, které je v USA opět zlaté (v Billboardu vyjelo až na 2. místo!). A že se mu návrat vyplatil, o tom svědčí následná deska, která dokonce získala v Americe platinu. Little Deuce Coupe je dokonce považováno za jedno z prvních konceptuálních alb (jednotící myšlenkou je zde Ford 1932 Deuce Coupé).
Doprovodné kytary se Jardine chápe až na dalším titulu, Shut Down Vol. 2, který přinesl velké hity. Vedle Louie Louie od Richarda Berryho (tuto skladbu hráli třeba Kinks i Motörhead) je to rozhodně Fun, Fun, Fun. Mimochodem, velmi hezky byla zpracována při společném vystoupení Beach Boys se Status Quo.
Beach Boys vydávají další alba, která jsou stále zlatá, a to až po Summer Days (And Summer Nights) včetně, kdy se vždy umisťují na prvních místech Billboardu. Je třeba zde zvýraznit i přínos Jardina jako autora, kdy například jeho Help Me, Ronda z Beach Boys Today! (1965) se stává hitem, který opět přebírá řada umělců včetně Roye Orbisona.
I když se desátá studiovka, Beach Boys Party, umisťuje v Top Ten a přináší mj, třeba i předělávky Tell Me Why a You’ve Got to Hide Your Love Away od Beatles, deska tentokrát nezískává žádné ocenění. Ale to je jen klid před bouří, protože rok nato vychází pravděpodobně nejvlivnější deska Beach Boys, Pet Sounds (1966, Capitol). Přináší celou řadu velkých hitů, které se staly trvalkami hudební scény, a také i námi již zmiňovanou předělávku Sloop John B. Kapela zde využila celou řadu dalších muzikantů, což si s úspěchem vyzkoušela už i na předchozích albech. Deska má vskutku nadčasovou hodnotu, i v současných anketách ji nalézáme na předních místech těch nejprestižnějších anket (za všechny třeba kniha The 500 Greatest Albums of All Time, sppeciální číslo magazínu Rolling Stone, kde je Pet Sounds na místě druhém...).
I když skupina vydávala dál svá alba, nálada na hudební scéně se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let razantně změnila. Teprve až polovina sedmdesátek opět vzala Beach Boys na milost, ale pak přišel útlum, který trval až do krátkého, ale zato úspěšného probuzení deskou Still Cruisin’ (1989, Capitol). Následné opusy už tak úspěšné zdaleka nebyly, ale skupina prokázala svou autorskou sílu a pokračuje pořád nezničitelně dál. No, nezničitelně... V září 2012 bylo oznámeno, že Jardine a další členové už s Beach Boys dál fungovat nebudou. Setkali se občas na několika akcích, ale Jardine spojil své další účinkování se sólovou aktivitou Briana Wilsona, kdy se stal členem jeho kapely. Rejpalové tak mohou prohlásit, že Beach Boys vlastně pokračují dál, ale jako kapela Briana Wilsona. Pravda je, že třeba deska No Pier Pressure evokuje myšlenky stejné, jako když se kdysi říkalo, že Wings ukazují, jak by zněli Beatles, kdyby se nerozpadli...
Al Jardine si vedle činnosti s Beach Boys našel čas i na vlastní kariéru. Tu nastartoval deskou Live in Las Vegas (2002) a dovršil (prozatím) velmi příjemným albem A Postcard from California, na kterém spolupracovali například Glen Campbell, David Crosby, Steve Miller, Stephen Stills, Neil Young, Flea a další. Nemluvě o řadě současných členů Beach Boys...
Kytary
Jardine přes různé značky kytar je nejvíce věrný Fenderu, a to Telecasterům i Stratocasterům: „Můj vztah k Fenderům je něco, co se dá cítit jen srdcem. A to trvá dodnes.“ K těmto kytarám se dostal vlastně až při natáčení druhého singlu kapely Surfin’ Safari na počátku roku 1962: „My jsme vlastně předtím byli, přísně vzato, akustickou kapelou. Ale pak jsme si řekli, že je třeba změna. A bylo tehdy opravdu načase. Tak jsme se rozhodli vybavit se a koupili jsme si všechno od Fendera - od kytar, jak P-Bass, Telecasterů a Stratocasterů, po komba. Tím se značka Fender stala takovou ochrannou známkou Beach Boys. Zkoušeli jsme časem třeba i modely Jaguar či Jazzmaster. A na své Stratocastery vlastně hraji dodnes. Mám i několik replik. Na těchto kytarách se nedá nic zlepšovat.“
Aparáty
I zde zůstal Jardine věrný značce Fender: „Nejoblíbenější řadou komb, na které jsem hrál, byly modely Twin Reverb. Mám je dodnes.“
www:
