Kytarová dílna XXXIV. - Rockování (17)
Gary Moore: Still Got the Blues
Irsko je zvláštní země. Muzikanti z Irska jsou asi jako všichni Irové paličatí, a když si něco zamanou, nikdo s nimi nehne. Tenhle chlapík z Belfastu si prošel všemi důležitými rockovými etapami a ve všech (protože si zamanul) se projevil jako fenomenální kytarista. On jím totiž opravdu je. Pro mě je to ale především nejlepší bílé blues, co jsem kdy slyšel, a uhrančivý pohled černých očí mě přesvědčuje, že už to tak asi zůstane. Kdo jiný by si mohl dovolit v roce 1995 natočit album Blues for Greeny, což je největší hold Peteru Greenovi, charismatickému zoufalci, jehož označují všichni bílí bluesoví kytaristé za svého otce. Rok 1990 přinesl po všech módních excesech včetně metalu klid do Garyho srdce a on sestoupil do nejnižších pater bluesového stromu až ke kořenům. Vydává desku Still Got the Blues, plnou skvělých písní, aranžmá a neuvěřitelného feelingu. Vrací se k přímočaré formě, oslavuje své dávné idoly a také velmi dobře zpívá. Když jsem viděl kdysi jedno jeho vystoupení v televizi, kde hrál s orchestrem na nějakém popovém festivalu, řekl jsem si - tenhle člověk toho pro kytaru udělal přece tolik. Stál tam jen s kytarou Les Paul, hrál blues a lidi fascinovaně zírali. Hrál pomalu, kytara zpívala a všichni mu věřili. Titulní píseň Still Got the Blues miluji už celé ty roky. Mockrát jsem ji s kapelou hrál a snad ještě hrát budu. Má nádherné intro, kde první kytara naříká ve výškách a druhá hraje šestiosminový podklad. Verze zpěvu má stejný harmonický základ jako intro a v chorusu hraje druhá kytara sekané osminy. Lahůdkou je ovšem i Garyho sólo. Tuhle písničku by měl znát asi každý kytarista a nejen bluesový. Je v ní všechno. Gary děkujeme, neodcházej...
Still Got the Blues