Martin Barre
Když jsem vybíral další z legend rockové kytary, nemohl jsem zapomenout muzikanta mému srdci velmi blízkého. Přiblížil se mi tak, že vlezl pod kůži a dodnes tam běhá v žilách. Tedy jeho charisma, neuvěřitelná preciznost, univerzální hudební talent a invence. Je tomu již dlouho, v roce 1970, kdy jsem ho poprvé uslyšel na albu Stand Up od britské skupiny Jethro Tull. Opravdu, bylo to něco tak jiného a neomšelého, že jsem to stěží "vydejchal". Na dlouhé roky (a vlastně až doteď) se Tullové stali mými hrdiny a nikdy nekončícím návodem, jak dělat muziku.
Martin je vedle Andersona synonymem této kapely a téměř 35 let jediným stálým členem. Narodil se 17. listopadu 1946 v Birminghamu, v rodině velmi přející jeho hudebnímu nadání. Vyzkoušel mnoho nástrojů (hlavně dechových), ale propadl kouzlu kytary (naštěstí). Po nepříliš slavných začátcích Jethro Tull byl po odchodu Micka Abrahamse pozván Andersonem na konkurs, který vyhrál. Zúčastnil se hned po čtrnácti dnech velkého koncertu ve Stockholmu, kde si kapelu jako support vybral Jimi Hendrix.
S nástupem Martina se Jethro Tull odpíchli takovou měrou, že natočili právě Stand Up a v roce 1969 byli vyhlášeni druhou nejlepší kapelou roku po Beatles. Pak už to jelo. Dlouhé šňůry vyprodaných koncertů po celém světě, jedno album za druhým (diskografie opravdu dlouhá - 36 titulů). Martin Barre je nenápadným géniem britského (nejen) rocku. Vedle daleko slavnějších a mediálně zveličených hvězd pracuje a pracuje.
Kromě Jethro Tull vydal čtyři vlastní CD a je také hostem na mnoha albech významných světových hudebníků. V jeho hře najdeme snad všechny kytarové vlivy, jazz nevyjímaje( dobrá praxe bývalého flétnisty a saxofonisty) a obrovský dar okamžité improvizace. Stejně dobře se pohybuje v blues jako v britském folkloru nebo hard rocku. To právě definovalo hudbu Jethro Tull a s Andersonovým nezměrným tvořivým duchem se stali nerozlučným tandemem. Když přijeli poprvé do Čech a po okraj naplnili tehdy Sportovní halu, stálo tam tolik lidí, kterým stékaly slzy, zrovna jako mně.
Po pádu železné opony jsme slyšeli Aqualung, Locomotive Breath, Thick as a Brick, We Used to Know a další jejich největší pecky. Byl to sen. A kdo to nezná, hybaj ke gramofonu( pardon, CD playeru). Je to povinná četba pro kytaristy. Bývalé, současné i budoucí. Pěkný profil Martina Barreho najdete v nové knize Vítězslava Štefla 15+3 světových kytaristů a kytaristek, která vyšla v Muzikusu právě ve dnech Hudebního veletrhu 2003. V šestatřiceti albech se někdy těžko hledá vhodná ukázka tvorby. Ale pro Jethro Tull je asi jasno. I když je už profláklá, stejně je krásná a kapelu asi nejvíc prezentuje. A v úvodu Rockování jsme si řekli, že to budou právě tyhle skladby - takže Aqualung. Nejslavnější tullovská deska nabitá invencí a energií. Titulní píseň otvírá celé album. Intro je v tónině g moll, sólo na elektrickou kytaru taky. Střední pomalá a gradující část moduluje do tóniny e moll, a opět se vrací na intro do g moll. A ten tón Martinovy kytary! Je to Les Paul. A moje skromné přání?? Martine hraj a nahrávej ještě dlouho...
