Keith Jarrett: Coral
Osmého května 1945, přesně na den ukončení 2. světové války, spatřil světlo světa jeden z největších žijících světových pianistů - Keith Jarrett. Stalo se tak v Allentownu v americkém státě Pennsylvánie. Na nástroj začal hrát ve třech letech, kompozici studoval od patnácti na Berklee School v Bostonu, a ještě jako teenager odjel do Paříže, kde pokračoval ve studiu pod vedením vynikající učitelky Nadi Boulanger. Odtud se vrátil do New Yorku a začal hrát jazz. V roce 1966 začal účinkovat v kvartetu slavného černošského flétnisty Charlese Lloyda. O něco později zformoval již svoje trio s basistou Charlie Hadenem a bubeníkem Paulem Motianem, které se rozšířilo na kvartet s příchodem tenorsaxofonisty Dewey Redmana. V letech 1970-71 hraje na elektrické piano a varhany u Milese Davise.
V této době začíná Keith také spolupracovat s agilním majitelem mnichovského jazzového vydavatelství ECM Records, Manfredem Eicherem. Vydává řadu sólových alb na akustický klavír, jsou to v podstatě záznamy koncertů. Rozhodující úspěch mu přineslo dvojalbum Köln Concerts z roku 1975, považované za nejúspěšnější jazzovou nahrávku všech dob, a také desetideskový komplet sólových koncertů z japonského turné o rok později. V roce 1983 zakládá Standards Trio s basistou Garry Peacockem a bubeníkem Jack DeJohnettem, kde hrají v pojetí moderního jazzu americké písně 30., 40. a 50. let, tedy nazývané Jazzové standardy.
Kromě jazzu patří Keith Jarrett také k nejlepším světovým interpretům vážné klavírní hudby. Koncertuje v nejslavnějších síních s předními hráči a orchestry a také natáčí množství prestižních desek. Jeho diskografie přesahuje přes šedesát titulů. V jeho žilách koluje irsko-skotská a maďarská krev a často je omylem považován za černocha. Jeho úžasné improvizační schopnosti jak v jazzu, tak v klasice jej vynesly na pomyslnou nejvyšší příčku instrumentálního umění. Ve své hudbě používá všech možných rozpětí stylů s převahou romantismu, ale s jazzovým feelingem.
Skladba Coral je typickou Jarrettovou písní, kde vyznívá krásná křehká melodie s úspornou, ale propracovanou efektní harmonií. Je to náladovka, na kterou si ještě dnes, po mnoha letech, vzpomínám, když ji hrál vibrafonista Gary Burton v pražské Lucerně a Supraphon ji vydal na jeho profilovém albu. V osmitaktovém schématu nalezneme jednoduchou harmonii s dominantními jádry. Jsou zde klasické sekvence (postupy) po dvoutaktích s nádherným vybočením v pátém taktu a následným návratem přes již zaběhlý spoj Dmi7b5-G7b9 v osmém taktu do původního počátečního akordu Cmi7. Improvizujeme více vertikálně. Tzn. řídíme se akordy. V pomalém tempu této balady je na to určitě čas. Pro jazzmany je to lahůdka a brzy jistě objevíte její křišťálovou poetiku.
A určitě nespěchejte, ať vyzní čtvrťové trioly ve druhém a třetím taktu. Pro píseň je to velký dar.
