V dnešním díle školky bych se po roce zase jednou rád podíval na možnosti kreativního hraní s nahrávkami. V lednovém čísle minulého ročníku jsme se naučili používat nahrávky místo metronomu. Po roce bychom tedy mohli postoupit k hudebnějšímu využití nahrávek, ať už si pustíme playalong pro bubeníky s vynechanou bubnovou stopou anebo jakoukoliv písničku, se kterou z nějakého důvodu chceme hrát. Každý z nás si
občas nasadí sluchátka, pustí si svou oblíbenou kapelu a nechá se unést. Ti všímavější se možná snaží oposlouchat party, které hraje hraje původní bubeník. Ti ještě vnímavější se možná pokusí imitovat i jeho dynamiku, zvuk, jeho styl a pocit, který z jeho hry jde. A co dál? Na něco jsme zapomněli? Možná ano - jsou tu přece ještě ostatní muzikanti!
Začněme krokem číslo jedna. To znamená vzít si úplně nejjednodušší možný doprovod, který lze k dané skladbě zahrát (tradiční bum-čvacht u rockových a popových nahrávek, jazzový pattern k jazzovým skladbám, anebo klidně jen čtvrtky nebo osminy na hi-hat) a poslouchat ostatní nástroje. Doporučoval bych několik poslechů, nejdříve se soustředit na basu, pak na kytaru, na zpěv a další nástroje. Míru soustředění poznáte snadno: Jakmile máte nutkání hrát víc, než je nezbytně nutné, neposloucháte ostatní skutečně soustředěně. Pokud máte nahrávku tímto způsobem dostatečně naposlouchanou, můžete přistoupit k dalšímu kroku. Budeme stále poslouchat jednotlivé nástroje, ale tentokrát bude cílem přizpůsobit svoji hru co nejvíce danému nástroji. To samozřejmě nemusí znamenat jen snažit se rytmicky imitovat jeho part, i když to je asi nejjednodušší přístup. Můžeme se totiž přizpůsobovat také opačným způsobem, to znamená vyplňovat mezery, které každý určitý nástroj ve svém partu má. Například se zpěvem to funguje velmi často skvěle, ale můžeme tak přistoupit ke každému hudebnímu kolegovi, ať už skutečnému, nebo virtuálnímu.
Možná jste si všimli, že nám tu pomalu krystalizuje víceméně kompletní obraz toho, z čeho se skládá a jakým způsobem lze vytvářet part, který bubeník hraje. Základem je nějaká forma páteřního doprovodu, tedy toho nejjednoduššího a na kost osekaného patternu, který můžeme v určité skladbě hrát. Te je doplněn a zesložitěn pomocí dvou odlišných postupů: tedy na jedné straně napodobování a na druhé straně doplňování ostatních nástrojů. Samozřejmě je potřeba mít na paměti, že tento proces napodobování a doplňování se odehrává na tolika úrovních, kolik je v kapele nástrojů. Takže už asi sami vidíte, že možností, které nám tento principiálně jednoduchý způsob vymýšlení partů dává, je nespočet. Ne všechny jsou funkční, a ne všechny jsou stejně hodnotné a je na hudebním vědomí a svědomí každého z nás, jak se k těmto možnostem postaví.
