První serióznější využití dvou basových bubnů je všeobecně přisuzováno jazzovému velikánovi Louiemu Bellsonovi. Jeho klasická souprava se skládala ze dvou kopáků, jednoho tom tomu uprostřed a dvou floor tomů (Bellson mimochodem s chutí využíval činely stack a předběhl tak dobu o desítky let). Poprvé se jeho dvoukopáková souprava Gretsch dočkala koncertního využití v roce 1946 a největší slávu zažila v padesátých letech během Bellsonova angažmá v orchestru Tommyho Dorseye. Bigbandový jazz ovšem není zrovna vhodné prostředí pro výrazné dvoukopákové koberce, takže se oba bubny dostaly ke slovu hlavně v sólech.
Na výraznější využití v doprovodu musely počkat až do šedesátých let, kdy s dvoukopákovými soupravami experimentovala svatá trojice tehdejšího progresivního rocku Mitch Mitchell (Jimi Hendrix), Ginger Baker (Cream) a Keith Moon (The Who), který hrál ve vypjatějších pasážích na oba bubny zároveň jednoduše proto, aby se prosadil vedle vytavených kytar Erica Claptona a Jacka Bruce. Poté už byla stavidla otevřena a nebylo cesty
zpět: Carmine Appice, Billy Cobham, Terry Bozzio, Dave Lombardo, Mike Portnoy a tak dále. Všichni tito hráči, kteří se dostali na vrchol v sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých letech, používali skutečně dva velké bubny, nikoliv dvojpedál. Naproti tomu po přelomu tisíciletí se bubeníci masově obracejí právě ke dvojpedálu, stačí se podívat na věrozvěsty současného metalu: Matt Garstka, Matt Halpern, Billy Rymer, nebo třeba náš Miloš Meier. Dva kopáky se pomalu stávají více symbolem než nástrojem a bubeníci, kteří chtějí vypadat moderně, druhý kopák ruší.
Výhody dvojšlapky jsou jasné. O jeden buben méně znamená méně nošení a více místa v autě, zároveň odpadá problém s laděním dvou bubnů tak, aby zněly stejně. Souprava je skladnější nejen pro transport, ale i pro
bubeníka samotného, protože mizí problém s umístěním stojanu na hi-hatu. A moderní dvojpedály jsou tak kvalitní, že při hře rozdíl takřka nepoznáte. V neposlední řadě je dvojpedál levnější na pořízení. Dva kopáky tak zůstávají hlavně estetickou záležitostí, souprava je s nimi souměrnější a mohutnější. Hrají na ně bubeníci, kteří chtějí zapadnout do heavymetalového stylu osmdesátých let, anebo deathmetalové kapely, které propojují drtivý zvuk s mohutným vzhledem. Nutno říci, že v mnoha případech tito bubeníci vychytrale používají dvojpedál, přičemž druhý kopák je na pódiu skutečně jen pro okrasu. Až příště půjdete na metal, schválně se podívejte, jestli jsou mikrofony u obou bubnů, nebo jen u jednoho.
