Tapping (pokračování), flažolety
V předchozí kapitole jsme se zabývali technikou hry legáta pravou rukou, zvanou tapping. V tomto díle si o něm ještě doplníme informace a přidáme jednu jeho trochu netradiční variantu. Ta bude souviset s jinou zajímavou technikou, která dokáže ozvláštnit zvuk našeho nástroje.
Tapping se svými možnostmi skýtá nespočet variací, jak k němu přistoupit. Touto technikou se dají hrát stupnicové běhy, rozložené akordy nebo vytvářet nejrůznější kombinace s trsátkovým hraním. Můžete tedy vzít například kteroukoliv škálu v libovolném prstokladovém typu a její tóny hrané levou rukou buď pouze legato či v kombinaci s attacky doplnit na každé struně o tap pravé ruky. Kromě rozšíření melodických možností tím rozšíříte počet tónů na struně a tím se posunete dále do tempa. Je třeba mít pouze na paměti tónový materiál stupnice, ve které se pohybujete. Vezmeme-li si tedy jako příklad třeba v minulých dílech zmíněnou pentatoniku, její nejběžnější prstoklad se dvěma tóny na struně v LR může tap pravé doplnit o třetí, čímž se některé melodické postupy, původně obtížné zejména pro PR, která při dvou tónech na struně musela často přecházet mezi strunami, stanou mnohem snáze dosažitelnými. V přirozené dur, moll a jejich modech, v harmonické a melodické moll a jejich modech sice často vycházíme z prstokladů o třech notách na struně, ale tapping, který umí přidat další tón na struně, se hodí vždycky. Z technického hlediska platí jednoduchá rovnice - čím více tónů na struně, tím vyšší dosažitelné tempo.
Další tip, jak využít tuto techniku v rozložených akordech, jsme si ukázali minule na durovém kvintakordu akordu na třech strunách. Podobný princip jde ale nejen rozšířit na všechny struny, ale dá se tímto způsobem zahrát jakýkoliv akord - recept je prostý: k libovolnému obratu příslušného akordu v levé ruce může pravá přidat ten následující, tedy vyšší obrat. Opticky se přitom můžeme na hmatníku orientovat podle akordických sazeb, které jsme zvyklí používat. Pouze něco z toho, co obvykle hrává levá, přiřadíme pravé ruce a obraty v obou rukách nakombinujeme. Pricip je univerzální, záleží pouze na nás, jaké akordické tvary si vybereme.
Další výraznou technikou elektrické kytary jsou flažolety, označované také jako alikvotní tóny (v angličtině „harmonics“). Jde vlastně o poměrné násobky frekvence hraného tónu, které docílíme lehkým dotykem nad pražcem ve flažoletové poloze (tedy tentokrát nikoliv v poloze mezi pražci jako u běžného hraní). Výsledkem je vysoký tón, který se výborně prosazuje v kapele zejména na zkreslený zvuk. Na čistý zvuk má zase naopak jemnou, až subtilní barvu. Flažolety dělíme na přirozené, které se hrají na prázdných strunách, a umělé, hrané v polohách. Flažoletové polohy pro přirozené flažolety a intervaly, které se pod jednotlivými polohami skrývají, jsou následující:
IV. (velká tercie přes dvě oktávy),
V. (dvojitá oktáva),
VII. (čistá kvinta přes oktávu),
IX. (= IV. poloha, tedy v. 3).
Za oktávou se pak polohy opakují a pokračují i dále za konec hmatníku. Stejné rozmístění flažoletů pak platí i pro umělé flažolety, u kterých je však potřeba uvedené polohy počítat od příslušného tónu hraného na hmatníku. Je tedy praktičtější se spíše než podle počtu pražců na hmatníku orientovat podle intervalů. Pozor je dobré si dát pouze u páté flažoletové polohy, kde se při běžném hraní nachází interval čisté kvarty, avšak při hře flažoletu se na pátém pražci ozve dvojitá oktáva. Ostatní intervaly kvalitou odpovídají svému umístění, liší se pouze o oktávu či dvojitou oktávu. V notaci bývá flažolet označován notou s hlavičkou kosočtvercového tvaru, případně symbolem „harm.“, či eventuálně libovolnou speciální značkou.
Příklad 1 ukazuje řadu přirozených flažoletů seřazenou od nejnižšího po nejvyšší hratelný flažolet na elektrické kytaře.
Naprosto odlišný přístup však představují umělé flažolety na elektrické kytaře. Znáte je možná spíše jako takzvané „napískávané tóny“, jak se o nich také často mluví. Jak už jsem zmínil výše, platí pro ně vlastně úplně stejná řada jako pro přirozené, jen je třeba ji podle tónu hraného na hmatníku správně přetransponovat. Na elektrické kytaře máme více způsobů, jak jich docílit.
Kromě lehkého dotyku ukazováčku pravé ruky nad pražcem kombinovaného s brnknutím třetího či čtvrtého prstu PR, což je způsob používaný v klasické technice, máme ještě další možnosti, které nám dává zejména zkreslený zvuk. Ten dostatečně zesílí i nejvyšší alikvoty, které by na klasické kytaře neměly šanci vyniknout. Klasice zřejmě nejpodobnější je varianta, kdy po běžném attacku trsátka vytvoříme na znějícím tónu flažolet pouze lehkým přiložením libovolného prstu PR na flažoletovou polohu. Zde můžeme navíc různě lámat flažolet vytahováním či pouštěním vytažené struny - výška flažoletu se tedy dá měnit, přičemž flažoletová poloha při vytahování zůstává.
Asi nejčastější použití umělých flažoletů jsou ale již zmíněné „napískávané tóny.“ Těch lze docílit lehkým dotykem palce či dalších prstů PR ihned po attacku trsátka. Přestože i toto se musí dít ve flažoletové poloze, tentokrát jde o jejich umístění mezi kobylkou a posledním pražcem, které se dá najít náhodně posunováním PR nad snímači. Flažoletové polohy se mění podle tónu hraného na hmatníku, ale naštěstí je jich zde poměrně dost a nějaká se zpravidla ozve. Pokud ne, je nutno posunout PR a zkusit to znovu. Pokud si předem určíte tón, který takto chcete napísknout, lze takto cíleně najít ve flažoletech jeho dominantní septakord. Při této technice je třeba dávat pozor, abychom si dotykem palce místo zamýšleného flažoletu strunu naopak neztlumili - dotyk musí být lehký.
Podobným způsobem je možné docílit také různých flažoletových efektů. Třeba rychlými attacky PR v kombinaci s přitlumováním hrané struny palcem a posunováním PR nad snímači vyloudíte jakýsi „flažoletový vrtulník,“ libovolnými legaty LR a lehkým dotykem PR, taktéž posunované nad snímači, pak náhodné shluky flažoletů.
Zvláštní kategorií v tomto směru je nepochybně flažoletový tapping, který je kombinací těchto zmíněných technik. Jde o údery PR do flažoletových poloh, kterými je struna rozeznívána již zároveň s vytvořením flažoletu. Nezapomeňte, že flažolet je třeba hrát přímo nad příslušným pražcem.
Příklad 2 ukazuje tuto techniku doplněnou o sekundové posuny LR, takže při opakovaném úderu PR do stejné flažoletové polohy se ozvou dva různé flažolety. Je to způsobeno změnou polohy LR - výhoda umělých flažoletů je, že nejsou omezeny výběrem pouze určitých tónů jako ty přirozené na prázdných strunách.
Na závěr toho článku, ve kterém se řeč točila kolem tappingu, bych chtěl zdůraznit jednu drobnost. Dostat hraní do tempa je určitě fajn, ale nezapomínejme, že hudba se neměří stopkami startéra. Je dobré si občas položit otázku, jestli to, co hraji, dává smysl a není to jen uzlování prstů. Jinými slovy - technika sama o sobě není účelem, ale pouze prostředkem k vyjádření hudební myšlenky.
Uvedené příklady opět najdete na mém instruktážním DVD Technika a improvizace na elektrickou kytaru. Více na www.kurzy.muzikus.cz.
Velmi rád staví své kytarové linky na flažoletovém hraní například Edge z U2. Dělá to vždy zajímavým a někdy i neobvyklým způsobem. Poslechnete-li si třeba jejich The Joshua Tree, zjistíte, že jimi na tomto albu opravdu nešetřil. (I Still Haven’t Found What I’m looking for, Bullet the Blue Sky...). Charakteristická je pro něj zejména jejich kombinace s delayem - viz In God’s Country na téže desce.
