Je už říjen, kdy vychází toto číslo a dny už se tváří jinak, proto neuškodí, když si tak trochu zavzpomínáme s tímto duem na parné sice, ale přesto léto. Léto, ke kterému patří kytara, žena, seno, pot...
Na jedné z těch dvou letních krásek se toho už hodně podepsalo, na té druhé to rozhodně tedy není vidět. Jedna bruneta, druhá blond, jedna s černým pickguardem, druhá s bílým plátýnkem. A obě dvě lepých, pevných tvarů a obě dvě na seně... Chtělo by to ještě Harleye a vyrazit (a ani by to nemusela být Route 66). No jo, no, to dělá to horko...
Během léta proběhla řada festivalů, ba zdá se, že v některých oblastech se znovu probouzí hudební život, a to ne formou monstrózních přehlídek a fesťáků, ale regionálních akcí, které ale bývají často hodně kvalitní, bezprostřední, na nic si nehrajou a jediným jejich cílem je pobavit fanoušky a udělat si hezký večer, takový pohodový mejdan. Což rozhodně v těchto případech neznamená, že jde o odfláklé, nezvládnuté akce stylem „tady pro tohle publikum to stačí, tak co...“ Naopak. A ještě zajímavější je, že se s tímto nárůstem více shledáváme u menších obcí než u větších měst a profláklých agentur. Jednoznačně se mi to líbí a musím říci, že jen tak dál.
Na slunných pódiích letních festivalů leccos muzikanta překvapí. Ale i když kvůli slunci není moc vidět na kontrolky efektů, i když nenadchne zjištění, že slunce praží do kytar na stojanu, i když zapadající slunce vám zrovna svítí do očí, i když je horko až do deseti večer a jakýkoli pohyb na jevišti je po zásluze odměněn fontánami potu, nevadí. Hraje se. Pak se naloží, ještě jedno pivo nebo frťan, nasedne se do auta, jede se noci vstříc, občas nějaká ta zastávka na pumpě, pak vykládání ve zkušebně a rozvoz domů. A krásný pocit, že se to zase povedlo...
Bylo horko, bylo, ale pivo pořád teče proudem a, jak kdysi zpíval Waldemar Matuška, „hezkých žen je stále víc a víc.“ Jo, a i když se hnete kamkoli, ta blondýnka se na vás pořád dívá!
