I tento miniseriálek také končí a máme tady závěrečný díl našeho výletu po krásách hudebního světa. A nejlepší na tom je, že těch krasavic z obou břehů je pořád hodně, hodně, hodně na výběr. A jako gibsonista nemohu tuto dvaatřicetidílnou sérii zakončit ničím jiným, než... Než Les Paulem s bílým tělem, a ještě k tomu na bílém těle kytaristky a s bílým alkoholem v ruce... Kdo ví, jestli odpočinková, ale v každém případě vytříbená póza dokonale ladí s ostatním a všechno tam má k sobě blízko v komplexním akordu značky: „Hele, co chceš víc?“
Jedna část obrázku, soudě podle linií, je Gibson Les Paul Studio v provedení Alpine White se zlatým hardwarem. Druhá část obrázku, soudě podle všeho, je také White se zlatým hardwarem. Výsledný akord, držený onou hezkou rockerkou (co jiného by mohla být, že?) je zajímavý, mohl by to být (pokud se přes všechnu tu „zakrytou“ fantazii dokážete soustředit na levou ruku) Emi7. Ta smutně mollová stránka mi k obrázku moc nejde, ale ta sedmička tam, to je vyzývavý prvek...
Obě dvě protagonistky obrázku jsou, jak je vidno, otevřené všem argumentům a jednoznačně z nich číší pohoda. K tomuhle se pak nabízí jen jedna otázka: Jsou zamčené dveře?
Vážení čtenáři, chtěli jsme vás v tomto miniseriálku prostě a jednoduše pobavit a poukázat na to, co k sobě patří a co všichni známe. Muzika je úžasná věc, a jak praví jedna z moudrých definic, je to nejabstraktnější umění. A proto je dobré, ba přímo nezbytné, ho doplnit něčím skvěle hmatatelným a kompletovat všechny smyslové vjemy ze všech možných stran. A pokud jsme vás aspoň trochu rozptýlili a dostali vás na chvilku od všech těch starostí a nepříjemných realit tohoto světa, tak to jednoznačně splnilo svůj účel.
Takže ať vám to hraje, a to, abych dodržel ducha těchto článků, ve všech těch částech našich galerií!
