Ne. Není to dnes o whisky. I když by se k atmosféře tohoto obrázku jistě hodila... Surovost prostředí, jednoznačnost černé a bílé, syrovost světla a stínu - a na druhé straně jemné a typické proporce obou těl. Když vezmeme obě protagonistky obrázku, tak žádná Twiggy a žádný Steinberger, ale poctivé křivky.
Ta blíže obrázku je ale přece jenom identifikovatelnější. Fender Stratocaster v černé úpravě black beauty a dle proporcí (aspoň, co se dá vyčíst včetně šroubků na krytu a kobylky) se rozhodně nejedná o muzeální typ. Ostatně ani u té „kytaristky“ také ne. Určitě ani u ní nebude platit to pořekadlo „zezadu lyceum, zepředu muzeum...“
Kytara je přepnutá na krkový snímač a opravdu se jedná o nástroj, nikoli nějakou atrapu - je vidět, že konce namotaných strun dívčině tak trochu vadí (zejména na pravé ruce to je vidět). Ale kdo by si všímal těchto detailů, že?
Když vidím ten čudlík na vrchním rohu korpusu, na který se upevňuje pás, tak mi vyvstává otázka, jak zamezit tomu, že se pořád uvolňuje. Člověk do toho nechce vrtat silnější šrouby, kdo ví, jak by dopadlo dřevo těla, nelíbil se mi ani nápad tam vměstnat nějaké lepidlo. Raději si vždy dám tu práci a po vystoupení to prostě opět utáhnu. Pokud by měl někdo nějakou zkušenost, napište, budu rád. Je zajímavé, že u ostatních svých kytar tento problém vůbec nezaznamenávám. Možná, že zde hraje do určité míry roli i materiál, úhel posazení pásu a jeho namáhání, ale stejně...
Zajímavé je, že tento problém se týká jen tohoto čudlíku, Ten druhý drží pořád stejně.
Zpět k obrázku. Obě dvě aktérky jsou k sobě zády, což vytváří zajímavou kompozici i myšlenky, jak by to vypadalo, kdyby to bylo přesně naopak.
V době vydání tohoto čísla je venku už září a tento dynamický, vyvážený obrázek hezky dokumentuje začátek podzimních dnů, které, jak ale vidno, mohou být opravdu, ale opravdu krásné.
