Dnes se zamyslíme nad použitím sekce oscilátoru v syntezátoru, kterou můžeme rovnou použít pro „efektování“. Zásadně důležité je uvědomit si, že oscilátor určuje základní charakter, barvu a výšku zvuku, takže s ním můžeme dosáhnout podobných výsledků jako u efektů měnících tyto parametry zvuku.
Dejme tomu, že máme klasický syntezátor s dvěma oscilátory (nebo elementy zvuku, různé firmy to nazývají různě) a použijeme v obou například klasickou pilovou vlnu. Pokud posuneme jemné ladění jednoho z oscilátorů o velmi malou hodnotu - jeden až dva centy -, získáme efekt podobný phaseru nebo flangeru, tedy posouvající se fáze a jemného rozvlnění zvuku, které ale ještě neznamená výraznější změnu do výšky zvuku. Tu získáme teprve při posunu o větší hodnotu (od dvou centů dále), kdy zvuk bude připomínat efekty chorus nebo ensemble. Důležité je dělat tyto posuny kolem osy s nulovou hodnotou, tj. posouvat ladění symetricky o stejný počet centů nahoru nebo dolů (například ± 2 centy), jinak se nám zvuk nadladí nebo podladí. Při ještě větším posunu (o intervaly, tedy spíše hrubé ladění) dostaneme pitch shifter.
Ještě zajímavější tyto efekty budou, když použijeme tři a více oscilátorů. To lze udělat i na nástrojích, které mají v programech jen dva oscilátory, musíme však použít kombinaci dvou nebo více programů, které budou mít posunuté ladění. Například u jednoho programu použijeme odladění ±1 cent, u druhého ±2 atd. Při vhodně zvolené hlasitosti vrstev v takovéto kombinaci můžeme dosáhnout velmi zvláštních výsledků, které mnohdy ani s klasickými efekty neuděláme. Zkuste si třeba vyrobit kombinaci s šesti jemně odladěnými oscilátory, u kterých nastavíte hlasitosti tak, že čím větší odladění, tím menší hlasitost. Nebo kombinaci s pěti oscilátory, kde nastavíme posun do intervalů, a vlastně vznikne akordový blok à la „constant structure“, třeba Xmi7...
