Kingdom Come - Letem kytarovým světem
Možná, že se v dobovém tisku objevily občas posměšné zkomoleniny jejich názvu, jako Kingdom Clone a podobné perly.
Možná, že udělali velmi rychle radost svým nesmiřitelným kritikům, když již druhé album zaznamenalo ve srovnání s debutem pořádný propad a až na řídké výjimky (a to už pouze jen z hlediska jednotlivých skladeb) tak předznamenalo pozvolný, ale zato stálý pád...
A možná, již do třetice, si řada jejich odpůrců už kouše nehty z toho, že Kingdom Come se stále a pořád a furt odmítají rozpadnout, odejít do potupného propadliště rockových dějin, zahanbeně stáhnout atd. Nechtělo by se na to ale podívat spíše z druhé strany? Třeba, třeba... Když vyšel jejich singl Get It On, posluchačská obec nadšeně hovořila o utajeném návratu Led Zeppelin. V Should I zase řada obdivovatelů i pobouřených novinářů vysledovala použití variace riffu z Whole Lotta Love... Ale zase, to přece vůbec není tak špatná vizitka, no ne?
S tvorbou Kingdom Come jsem se setkal úplně náhodou. Když jsem na počátku devadesátých let měl svoje pořady o rockové hudbě v jednom nejmenovaném, tehdy úplně prvním, soukromém rádiu v Československu, probíral jsem se archivem nosičů a kapela mi padla do oka jak svým patetickým názvem, tak i obalem desky. Šlo o Hands of Time. A musím přiznat, že na rozdíl od svého původního záměru se po vysílání zdržet jen chvilku a album si narychlo tzv. „proskákat“, vydržel jsem ohromeně celou stopáž. Jako fandu klasického rocku mě vedle řady dalších věcí zaujala naprostá oddanost počátku sedmdesátých let a na první poslech doslova do uší bijící snaha co nejvíce vyčerpat ze studnice (mimochodem, domnívám se, že bezedné) tvorby Led Zeppelin (zejména z hlediska vedení sólového hlasu a řady partů kytary). Ano, po nějakém čase si musel člověk v hlavě srovnat řadu věcí, týkajících se právě tohoto stigmatu, ale to nevadilo. Proč si neposlechnout někoho, kdo je blázen do Roberta Planta a holt to občas tak trochu neuhlídá?
I když bych nechtěl, jak se lidově říká, srovnávat jablka a hrušky, právě z tohoto hlediska by bylo zajímavé zamyslet se nad podobným směřováním, úspěchem (a úpadkem) řady dalších těles (například Black Crowes atd.).
Při tomto úvodním rozohnění jsem trochu pozapomněl na to, že i v tomto profilu vás čeká to, na co jste si již na těchto stránkách zvykli, takže vedle historie i kompletace, roztřídění a charakteristiky diskografie nezapomeneme na strom vývoje a ani na miniprofily. V nich si pro specifické obsazení některých období skupiny a způsob tvorby alb uvedeme pouze ty nejvýraznější kytaristy.
„Přicházející království“ stojí a padá s osobností Lennyho Wolfa. Proto musíme začít u něj. Narodil se 11. března 1962 v Hamburku. O hudbu se zajímal již od školních let. Protože se chtěl nejdříve stát klasickým Bavorákem s kloboukem se štětkou a „padacím mostem“, začal se ve třinácti letech učit na tahací harmoniku. Poté ovšem objevil The Beatles (jeho učitel mu zapůjčil The Beatles Collection s akordy jejich skladeb) a už to začalo. Harmoniku rychle vyměnil za baskytaru a nedlouho poté se začal věnovat kytaře a zpěvu. Mikrofonní stojan mu vůbec hodně učaroval, protože měl sklony k frontmanství a jeho vize o vedení kapely a určování jejího dalšího směřování byly v jeho představách spojeny právě s osobností zpěváka.
Wolf začal rockovou hudbu doslova nasávat. Nedá se přesně říci, jaké kapely se tehdy staly jeho převládajícími vzory, protože, obrazně řečeno, co před ním nevylezlo na strom a nepotopilo se na dno, to náruživě poslouchal. A nejenom ve svých začátcích. Jak sám uvádí, i v současné době se nevyhýbá v podstatě žádnému žánru, takže v jeho seznamu najdeme široké spektrum od The Beatles a Fleetwood Mac přes Berryho Whitea a nahrávky mistrů španělské klasické kytary až třeba po Rammstein. Je ovšem zřejmé, že z celé této plejády bychom i vzhledem k jeho tvorbě mohli jmenovat zejména Led Zeppelin a AC/DC.
Zrozen jako hvězda
Poté, co ještě v Německu získal první zkušenosti s kapelou Funhouse, která se pokoušela svými skladbami trefit do odkazu Rolling Stones a AC/DC, tak první velkou, již profesionální, skupinou byli Stone Fury. Kapela vznikla po Wolfově přesídlení do Los Angeles, kde se její sestava po nezbytných úvodních personálních šarádách ustálila na kvartetu Lenny Wolf (voc, rg), Bruce Gowdy (lg), Rick Wilson (bg) a Jody Cortez (dr). V tomto složení skupina vydala roku 1984 u MCA v Los Angeles své první album Burns Like a Star. I když ohlas nebyl špatný, nešlo o takový nástup, jaký si Wolf od svého projektu sliboval. Skupina na sebe ale přesto upozornila, zvláště když do jejich řad vstoupil Vinnie Colaiuta, vysoce technický bubeník, známý předtím ze své spolupráce s Frankem Zappou. Následné album, do kterého Wolf vkládal větší naděje, Let Them Talk, se ale i pro určitou personální nejednotnost a roztříštěnost, později tak typickou pro pozdní Kingdom Come, stalo propadákem. Určitou náplastí bylo vydání kompilace Best of Stone Fury, která zaznamenala větší ohlas, ale Wolfovi bylo jasné, že pokud se nemá plácat od ničeho k ničemu, musí se do toho obout jinak a rozhodně se nezabývat flikováním něčeho, co v podstatě už ztratilo jméno. Využil rychle zbytkové pověsti (byla-li ještě jaká) z koncertů Stone Fury a svou vizí, neuvěřitelným entuziasmem, silnou vůlí a nezdolnou energií přesvědčil management losangeleské divize Polydoru, že jeho příští projekt, zaměřený na mohutný, monstrózní, zemitý hard rock, vycházející z odkazu Led Zeppelin, bude bomba. A v tom se tedy nemýlil.
... a hvězda stoupá vzhůru
V podstatě šlo o velmi úspěšný Wolfův tah – když si uvědomíme, že než začal dávat dohromady kapelu, měl smlouvu na desku v kapse. V podstatě ideální záležitost. Do svého nového projektu, nazvaného Kingdom Come, tedy zlanařil Dannyho Staga (lg), Ricka Steiera (rg), Johnnyho B. Franka (bg) a Jamese Kottaka (dr) a kapela se zavřela ve studiu.
Kingdom Come
1988, Polydor
Obsazení: Lenny Wolf (voc), Danny Stag (lg), Rick Steier (rg), Johnny B. Frank (bg), James Kottak (dr)
Další šťastnou souhrou náhod bylo, že Wolf angažoval na realizaci alba producenta Boba Rocka, známého ze spolupráce s takovými jmény, jako Mötley Crüe, Bon Jovi, Aerosmith, Loverboy či Metallica. Dalším řízením osudu se při závěrečných mixech objevil další producent, John Kalodner, kterému se tak líbila Get It On, že se rozhodl vydat ji jako pilotní singl, který se záměrně bez upřesňujících informacích začal masivně pouštět do éteru. Skladba byla postavena mj. i na zpěvu, jednoznačně tyjícího z Plantova stylu – došlo tedy zanedlouho k tomu, že veřejnost se začala domnívat, že jde buď o dříve nevydanou nahrávku z archivu Led Zeppelin, nebo se pánové Plant, Page a Jones dali s někým dohromady a rozjeli to inkognito znova. Pilotního singlu se nakonec prodalo půl miliónu kusů, špatně si nevedlo ani další SP, What Love Can Be (1988), a tak není divu, že prodej debutového alba se jenom během roku vyšplhal k číslu 1,3 miliónu.
Kingdom Come se stali trhákem roku a Wolfovi se tak splnil sen dostat se do první ligy soudobého rockového světa. Aby ne, když kapela nejdříve otvírala evropské turné Magnum a poté svou stále výraznější jízdu potvrdila účastí na turné v rámci Monsters of Rock, kde vystupovala kupříkladu s Van Halen, Dokken, Scorpions a Metallicou. Protože ohlas byl opravdu velký, dohodli se Kingdom Come na další spolupráci, kdy předskakovali Scorpions v rámci jejich Savage Amusement Tour. Tady ovšem došlo k prvnímu zádrhelu. Slávou naprosto zpitý Wolf se při vystoupeních nedržel pravidel platících pro předskokany a vybíhal na místa a rampy, které byly vyhrazeny pro headlinery večera, Scorpions. Na několikerá upozornění managementu Scorpions Wolf nehodlal reagovat, zakázaná místa pro něj byla prostě neodolatelná. Nakonec tedy došlo k předvídanému, kdy Kingdom Come dostali od Scorpions padáka.
In Your Face
1989, Polydor
Obsazení: viz výše
Ve studiu si Wolf ke svému zpěvu zahrál na kytaru, celkový sound byl obohacen klávesovými nástroji, které obsluhoval mj. Rick Steier. I když další pilotní singl, Do You Like It!, neměl špatné ohlasy, deska jako celek ve srovnání s debutem šla o hodně velký skok směrem dolů. Důvodů bylo několik. Přes vyrovnaný materiál album nepůsobilo tak silně jako jeho předchůdce, určitý posun k AOR ne zcela korespondoval se syrovým nářezem debutu. Dále je nutno přičíst i to, že Wolf sice dal větší prostor svým spoluhráčům, ale jeho snaha obléci všechny skladby do jednoho uniformního kabátce byla příliš zjevná. Ovšem hlavním důvodem faktického propadu tohoto alba se při zpětném pohledu přece jenom nejvíce zdá přímo urputná kampaň, kterou odpůrci kapely rozpoutali v tisku. Právě v této době se ujímá posměšná přezdívka Kingdom Clone, právě v této době narůstají předtím spíše udivené hlasy o plagiátorství Led Zeppelin. Výsledkem tedy je, že i když jde z hlediska celkové diskografie Kingdom Come o dobré, interpretačně a autorsky usazené album, obsahující kolekci pro Wolfovu kohortu tehdy již typických skladeb, posluchačská veřejnost ho přijímá již vlažně, prodejní čísla jsou nízká, nabídky na vystupování už zdaleka nezahrnují velké prostory stadiónů a hal...
K celkové rozmělněnosti přístupu přispělo i vydání Wolfovy kompilační desky Lenny Wolf’s Germany (1989, Repertoire), obsahující nahrávky z Hamburgu 1982 (Wolf, Dieter Büttner – lg, Andreas Daniels – bg, Miroslav Supica – dr).
Celá situace nakonec dospěla k tomu, že Wolfa po letním turné s Warrant všichni hráči opustili, takže média mohla konečně začít jásat, že Kingdom Come se rozpadli. Jenže to neznali zavilého Vlka...
Hands of Time
1991, Polydor
Obsazení: Lenny Wolf (voc, g, bg) + hostující muzikanti: Blues Saraceno, Bert Meulendijk, Marco Moir (g), Steve Burke, Jimmy Bralower (dr), Koen van Ball (key)
Přípravné demosnímky z dalšího alba začal Wolf točit s hostujícími Jimmym Crespem (g) a Carminem Appicem (dr), ale v té době se změnilo vedení labelu a to nemělo již velké pochopení pro nové pokusy kapely, jejíž další existence byla nejistá. Wolf se tedy sbalil a přesídlil do rodného Hamburku, kde natočil sám, co šlo (včetně basové kytary), a na zbytek si najal muzikanty. Album bylo dotočeno v holandském studiu, a když vyšlo, mohl být Wolf v podstatě spokojen. Široká distribuce, vycizelovaný a mohutný zvuk, větší variabilita nápadů, zajímavé producentské vychytávky, zařazení akustických kytar, vyrovnaná aranžmá a zejména hit Should I s nepřeslechnutelnou variací na riff Whole Lotta Love, to vše udělalo z této desky záležitost, kterou jste mohli přijmout nebo odmítnou, ale rozhodně ne ignorovat. Wolfovi se tak podařilo přitáhnout i další posluchače, tentokrát spíše z Evropy, a zachovat tak jméno kapely při životě. A na stále sílící otázky, jak hodlá dál pokračovat, když nemá kolem sebe stálou sestavu, odpověděl, jak jinak,než také předvídatelně: „Já jsem Kingdom Come, stejně jako Ritchie Blackmore byl Rainbow či David Coverdale je Whitesnake.“ A bylo to.
Bad Image
1993, WEA
Obsazení: Lenny Wolf (voc, g, bg) + nájemní muzikanti: Billy Liesgang, Heiko Radke-Sieb (g), Kai Fricke (dr)
Původní rozjaření z ohlasu na předchozí album ale začalo pomalu slábnout. Materiál nebyl zdaleka tak silný,jako na – zejména první polovině – Hands of Time, navíc i nejednoznačná personální situace, k tomu silná pozice grunge na jedné straně a nový materiál řady reunionovaných klasických kapel na straně druhé, které, již většinou vymaněné ze závislosti upozornit na sebe vydáváním kompilací, začaly nově tvořit, ať už z jakýmkoli výsledkem, ale rozhodně s větším zájmem médií a fanoušků – to vše se podepsalo na stále menším ohlasu Wolfovy tvorby.
Twilight Cruiser
1995, Viceroy
Obsazení: Lenny Wolf (voc), Markus Deml (lg), Oliver Kiessner (rg), Mirko Schaffer (bg), Kai Fricke (dr), Bernd Fintzen (key)
Až teprve v polovině devadesátých let dochází k tomu, že personální situace se kolem Wolfa začíná uklidňovat, i když jenom na čas. Sestava, která natáčí alba, s ním také povětšinou i živě vystupuje a na výsledku je to hodně znát. Album je stylově rozmanitější, kapela zde přímo programově vzdoruje nějaké zásadní kategorizaci, výkony jednotlivých muzikantů jsou excelentní (například vynikající sólové party Markuse Demla, známého nám z HUdebního VELetrhu) a celkově jde o výrazný (a povedený) nový nádech Lennyho Wolfa. Po úspěšném přijetí v Evropě a Japonsku je o dva roky později deska vydána i v Kanadě a USA.
Live & Unplugged (2CD, live)
1996, Viceroy
Obsazení: Lenny Wolf (voc), Markus Deml (lg), Oliver Kiessner (rg), Mark Smith (bg), Kai Fricke (dr), Bernd Fintzen (key), Hagen Kuhr (cello)
Dobré ohlasy má i tento záznam koncertu ze švýcarské Basly, který ukazuje životaschopnost sestavy a sehranost jejich členů.
Master Seven
1997, Viceroy
Obsazení: Lenny Wolf (voc), Marcus Deml (g), Oliver Kiessner (g), Mark Smith (bg), Dion Murdock (dr), Björn Tiemann (key)
Po výměně bubeníka a klávesisty vydal Wolf a spol. další standardní album, kterým své fanoušky rozhodně nezklamal. Navíc se rozhodl využít pomalu se zvyšujícího zájmu o tvorbu jak kapely, tak i o svou vlastní a vedle tak trochu bilancující kompilace Balladesque (1998, DogoBros), uvádějící snímky z let 1995 až 1998, vydává i svou sólovku Lenny Wolf (1999, Salami Records). Ta přináší velmi zajímavý obraz tohoto nezdolného idealisty, kdy rozhodně neplatí, že jde o nějaký odpad z pultu při nahrávání Master Seven. Desku, na které se podílí i Oliver Kiessner, natáčí již s dalším novým kytaristou Mirko Michalzikem, realizační tým doplňují baskytarista Jens Becker, bubeník Daniel Zimmermann a klávesista Björn Tiemann, další budoucí člen Kingdom Come.
Too
2000, Import
Obsazení: Lenny Wolf (voc), Mirko Michalzik (g), Oliver Kiessner (g), Mark Smith (bg), Mark Cross (dr), Björn Tiemann (key)
Deska vychází poté, co si kapela utvrdila svou nově ustanovenou pověst jako support na turné Deep Purple. Obsahuje i dvě skladby z osmdesátých let, kdy Wolf působil u Stone Fury a čtyři do angličtiny přeložené skladby z jeho sólového alba Lenny Wolf. Album ale nezpůsobí takový rozruch, doba, kdy se posluchačská obec ve druhé polovině devadesátých let začala opět zaměřovat na klasický rok, je také pryč (i když v menší míře, než tomu bylo na přelomu 80. a 90. let), takže sestava se stává nejistou a do nového tisíciletí Wolf vstupuje stejně jako do počátku devadesátých let – sám, ale odhodlán.
Independent
2002, UlfTone
Obsazení: pouze Lenny Wolf + pomocníci Frank Binke, Carsten Klick, Gunnar Spiess.
Tato deska naprosto přesně dokumentovala Wolfův výrok char1 la „stát jsem já“ z počátku devadesátých let. Prakticky všechny nástrojové party si totiž Wolf nahrál sám, ve studiu mu pomohli jen s programováním a některými stopami u dalších nástrojů. Snaha o současný, moderní zvuk je zde evidentní, na rozdíl od mnoha víceméně samolibých tvrzení o nahraditelnosti živého bubeníka je zde strojový rytmus automatu opravdu strojový (a strohý) a nejvíc zamrzí absence sól, což by člověk u Wolfova zanícení pro klasiku opravdu nepředpokládal. Pokud se ale vezme v potaz jeho vypočítavost o nudnosti sól, tak si tento trend špatně načasoval. Před rokem 2000 občas prokmitly občasné názory na toto téma (inspirované spíše snahou udělat z nouze ctnost aneb neumím a nechci, takže hle – nový trend), ale právě v době vydání této desky se vlna zájmu o feeling a osobitost muzikantovu začala opět vracet.
Perpetual
2004, UlfTone
Obsazení: vše Lenny Wolf, kytarová sóla: Eric Foerster
Deska, kde se Wolf poučil z chyb předchozího opusu a přinejmenším vymezil prostor pro kytarová sóla, která mu precizně vystřihl Eric Foerster. Album nové fanoušky nepřitáhlo, ty staré spíše přesvědčilo o tom, že je lepší Kingdom Come navštívit na koncertech a doufat, že playlist se bude opírat o skladby z přelomu 80. a 90. let.
Ain’t Crying for the Moon
2006, UlfTone, Frontiers
Obsazení: vše Lenny Wolf, kytarová sóla Eric Foerster, piano Hendrik Thiesbrummel, obsahuje i Get It On, nazpíváno i v ruštině.
Mnozí fanoušci jeho klasického repertoáru doufají, že tímto prozatím posledním počinem Wolf uzavřel trilogii svých opusů, kdy se snažil dohnat současnou scénu a oslovit její příznivce. A to všude, takže deska obsahuje bonus, nově udělanou verzi Get It On, nazpívanou v ruštině. Kdo ví, jakým směrem se na novém albu Magnified, které má vyjít letos v únoru, vydá. Uvidíme, zda sveřepý Vlk přece jenom znovu stylově zavile zavyje tak, jako to uměl na konci osmdesátých let...
Dobové kukátko
Wolf vlastně velmi šikovně využil nastávajících změn na hudební scéně konce osmdesátých let, kdy se stále více začal projevovat zájem posluchačské veřejnosti o tvorbu šedesátých a první poloviny sedmdesátých let. Uvědomil si, že v době návratů a reunionů velikánů klasického rocku by mohl jeho plán vyjít. I když mnohé podobné plány zmařil či doslova smetl bouřlivě nastupující grunge, Wolf přišel s tak silnou hudbou, že si vynutila pozornost jak dříve narozených fanoušků klasického rocku, tak i v řadách mladších nadšenců, dychtivě a mnohdy s údivem objevujících sílu, rozpětí, nápaditost, instrumentální dokonalost a neprvoplánovou opravdovost tohoto období vývoje rocku...
Eric Foerster
Prvním nástrojem mu byly housle, v šestnácti letech vzal do ruky kytaru, inspirován shlédnutím záznamu z festivalu Woodstock. Vliv na něj měla široká škála hudby, od AC//DC po Toma Waitse, poslouchá i filmovou a klasickou hudbu.
Danny Stag
Vlastním jménem Daniel Steigerwald, narozen v Pittsburghu v Pennsylvanii. Vedle své činnosti s Kingdom Come autor několika instruktážních videí hry na kytaru. Spolupracoval i s Warrant.
Markus Deml
Kytarový čaroděj, vyhledávaný studiový i pódiový muzikant. Spolupracoval s řadou různých umělců, jako Nena, Rick Astley apod. Působil u kanadských pomprockových Saga, v současnosti se věnuje svému projektu Errorhead. Steve Lukather o něm prohlásil, že takový tón, jako má on, zná snad jen od Jeffa Becka. K jeho vzorům patří Gary Moore, Steve Lukather, Alan Holdsworth, John McLaughlin, Stevie Ray Vaughan, Albert King, Carlos Santana a další.