Stojan ve studiu může mít řadu různých podob. Ty záleží na tom, co od stojanu očekáváme. Existují různé typy stojanu, jako například „X“, dvojité „X“, „Z“, lavice nebo vícepatrové.
Obecně jsou dvě hlavní kritéria, podle kterých se obvykle stojany vybírají. Jedním z nich je otázka, zda se má stojan houpat či nikoliv (každé se hodí pro jiný typ klaviatury i hráče). Druhou otázkou je, kolik nástrojů má stojan nést.
Co se týče první otázky, tedy zda se má stojan houpat či nikoliv: Zejména klasičtí klavíristé vysloveně nesnáší, pokud se stojan, byť jen trošičku, houpe. Jsou z akustických klavírů zvyklí na naprosto pevné usazení klaviatury jako celku a i jemné houpání je znervózňuje, obávají se, že nástroj spadne, ovlivňuje to tedy jejich psychiku, nemají přesné úhozy, a to vše negativně ovlivňuje jejich interpretační schopnosti. V případě, že jste klavírista a nebo předpokládáte, že ve vašem studiu budou nahrávat klavíristé, velice doporučuji koukat po co nejstabilnějších stojanech. Obecně k těm nejstabilnějším patří lavice. Obvykle mívá tento typ nástroje možnost nastavit vzdálenost mezi jednotlivými nohami. To umožňuje vytvořit opravdu stabilní stojan i pro rozměrné nástroje s kladívkovou klaviaturou a třeba i dalšími ovladači (modulační kolečka nebo joystick, tlačítka, páskový ovladač a další) vedle klaviatury. Obecně se dá říci, že doporučuji co nejpevnější stojan v každém případě, kdy na něm bude nástroj s kladívkovou mechanikou. I když na takový nástroj nehraje klavírista, jistou stabilitu hráč vždy pod takovým těžkým nástrojem očekává.
Lavice obvykle umožňují také nastavit jejich výšku, což je velice praktické a pohodlné. Na druhou stranu, lepší variantou je kvalitní stolička ke stojanu, pomocí které si každý interpret nastaví výšku podle potřeby.
Stojany typu lavice obvykle umožňují připevnit další nástavce, na něž lze pokládat další nástroje. Tyto nástavce už obvykle mají jinou konstrukci, takže nástroje na nich se již trošku houpají. To považuji za dobrou variantu v případě, kdy potřebujete umístit na jeden stojan více nástrojů, zejména pak, pokud se jedná o jeden nástroj s kladívkovou mechanikou a druhý nástroj se syntezátorovou klaviaturou.
Některé stojany mohou být postavené na kolečkách, což umožňuje jejich snazší pohyb po studiu. Doporučuji ale zkontrolovat, zda lze kolečka pevně zaaretovat, aby nástroje pod rukama neujížděly. Zároveň je třeba zamyslet se nad tím, zda je mobilita klaviatur po studiu opravdu tak důležitá a zda stejně nebude výrazně znesnadněna kabely. Osobně preferuji spíše pevné umístění.
Druhou pevnou, nehoupavou, variantou může být stojan typu „Z”. Na rozdíl od stojanů „X“ je toto „Z“ vidět z boku, nikoliv zepředu. Nicméně i stojany typu „Z“ se někdy trochu houpají ve směru od hráče a k hráči. Také nenabízejí možnost nastavení vzdálenosti mezi nohami, takže se u větších klaviatur mohou stát méně stabilní i ve směru zleva doprava. Obecně bych tyto stojany doporučil spíše pro lehčí nástroje s nekladívkovou mechanikou. V tomto případě pak naopak tyto nástroje obvykle působí velice pevným a stabilním dojmem.
Stojany typu „X“ obvykle a rádi používají klasičtí syntezátoroví hráči, zejména ti, kteří často hrají živě na pódiích. Obrovskou výhodou těchto stojanů je především jejich možnost snadného složení, a tedy i transportu. Proto se tak často používají na živé hraní a proto je na ně řada muzikantů zvyklá. Nicméně tyto stojany nenabízejí velkou stabilitu. Dvojitá „X“ jsou logicky výrazně stabilnější než jednoduchá, zejména ve směru od hráče a k hráči. Na „X“ stojany jsou obvykle, právě kvůli své nižší stabilitě, pokládány spíše lehčí a menší klaviatury. Lze nastavovat i výšku stojanu, takže je lze použít pro hru vsedě i vestoje. Při nastavení větší výšky se ale obvykle stojany zúží a stávají se ještě méně stabilními. I na stojany typu „X“ se vyrábějí různé nástavce pro další nástroje. Ty ale bývají ještě méně stabilní a hru na takové stojany považuji spíše za artistický výkon.
Posledním typem stojanu jsou vícepatrové stojany, tzv. „pavouci“. Tyto typy stojanů obvykle nabízejí dvě až tři patra. Jejich stabilita je vyšší než u stojanů typu „X“, ale také se trochu houpají. I tyto typy stojanů se používají pro živé hraní, protože obvykle také umožňují snadné složení a rozložení. Výšku jednotlivých pater lze obvykle volit. Výhodou těchto stojanů je především možnost položení většího počtu nástrojů na jeden stojan s relativně vysokou stabilitou. je ale nutné hlídat maximální nosnost stojanu a celkovou hmotnost všech položených nástrojů..
Existují i speciální stojany postavené na míru některým konkrétním modelům.
