Jak to vidí (slyší) zvukař 23
Signálový řetězec - mixážní pult
... od analogu k digitálu II
Přece jen ještě trocha historie a teorie...
Navážeme plynule na naše minulé povídání, a ještě než přikročíme k samotným pultům, řekneme si něco málo o vývoji zvučení z historického hlediska a následně o osobnosti zvukaře. Opět tímto svým mapovacím příspěvkem nechci nějak nejednoznačně tvrdit, že průchod érou analogu (čili zvučení na analogové pulty) je nějaká bezpodmínečná nutnost pro jisté osvojení si tohoto řemesla, nicméně přece jen bych tomu jistou důležitost s dovolením „přiložil“.
Jak již bylo zmíněno v minulém dílu, dřívější - v podstatě z dnešního pohledu omezené - možnosti zvukových zařízení nás tak nějak nutily k jakoby opravdové, zodpovědné a plnohodnotné práci s nimi; do jisté míry je to samozřejmě dáno i věkem toho či onoho „z nás“. Jednoduše řečeno, kdo nezačínal zrovna loni nebo před nějakým rokem či dvěma, většinou ho analogové modely musely alespoň na nějakou dobu zasáhnout.
Bráno z pohledu tak trochu historickým, v dřívějších dobách se zdaleka nezvučila do PA celá kapela. Bicí hrály zpočátku pouze akusticky, nástroje taktéž jen zezadu ze svých nástrojových aparátů, (PA) reproboxy po levé a pravé straně pódia se používaly hlavně na reprodukci vokálů nebo kláves - odtud pro ně sem tam i dodneška používaný termín - „zpěvy“.
Jak se zvyšovaly hlasitosti kytarových a dalších aparatur, přestávaly být postupně (i částečně vlivem tehdejších technik hry) slyšet bicí a začaly se rovněž pomocí mikrofonů přizvučovat, přičemž tím vyvstala potřeba výkonnějších PA boxů a taktéž stále více nutnější potřeba, aby konkrétní člověk za mixážním pultem z prostoru někde mezi posluchači řídil hlasitostní poměry jednotlivých nástrojů a vokálů a taktéž je korekčně dobarvoval a efektoval.
Do této role byli často „odsouváni“ méně zdatní hráči z kapel a souborů, kteří prostě už na pódiu se svými hráčskými schopnostmi nestačili (spousta z nich dnes bohužel zažívá plošně druhou šanci a velkou reinkarnaci díky masivnímu nástupu pouštění a „hraní“ z hudebních základů, kde často pro potřeby pouhé vizuální imitace hry na nástroj jejich schopnosti opět stačí). Tito hráči-zvukaři mívali ovšem jednu neoddiskutovatelnou výhodu, a sice tu, že znali pohled na zvuk i shora - z pódia, z pohledu muzikanta, znali problematiku používaných hudebních nástrojů, jejich technické možnosti, problémy apod. To je záležitost, která spoustě dnešních zvukařů-nemuzikantů prostě chybí. I když je dnes oproti minulosti naopak snazší situace, co se týče dostupnosti veškeré techniky a informací o jejím používání, přesto se tento fakt u zvukařů neznalých pódiového pohledu, dle mého názoru, projevuje. Z tohoto našeho všeobecného povídání (ještě než skutečně přejdeme k typům a specifikaci pultů) vyplývá tedy základní a tak trochu všetečná otázka: Jaký by měl vlastně být „správný zvukař“, pokud se dá tento termín takto vůbec použít? Neberme to teď, prosím, příliš dogmaticky, ale spíše jako takové pojmenování něčeho, co je, dejme tomu, jistý „ideální stav“, ke kterému je možno se přibližovat, pokud v něm zrovna nejsme. :-) Zkusme si tuto oblast rozdělit na několik podskupin.
Technická a teoretická zdatnost
Kromě příslušných znalostí ovládání techniky, kterou považuji tak nějak za samozřejmou - minimálně v rámci možností, které přímo potřebujeme pro svoji práci -, by měl zvukař být jistým způsobem alespoň částečně technicky a prakticky nadaný člověk. Přitom není, dle mého, bezpodmínečně nutné, aby detailně znal a z hlavy dokázal přednášet fyzikální zákony a vzorečky týkající se běžných procesů v ozvučování. Nicméně nějaké základní věci by znát měl, jako třeba Ohmův zákon, aby si dokázal např. odvodit, co se stane s impedancí reproduktorů, spojím-li dva paralelně atd., což jsou opravdu věci každodenní praxe. Rutinní práce s multimetrem, kdy je třeba běžně změřit impedanci, napětí v síti, správnost zapojení zásuvek apod., a následně jistá základní údržba a opravy by měly být opravdu samozřejmostí.
Hudební zdatnost
Další přiblížení se k pomyslnému ideálu je stav, kdy je zvukař bývalý či ještě lépe současný muzikant působící v nějakém hudebním uskupení. Z informací, které se ke mně dostávají, je právě tahle vlastnost u zvukaře obecně považována muzikanty za jednu z nejdůležitějších. Přičemž nejde jen o to, že dotyčný zná přímo problematiku nástrojů, na které případně sám hraje, ale dokáže díky tomu např. poradit nezkušeným a neznalým muzikantům na pódiu se špatně nastavenou a naladěnou nástrojovku. Vybírám pár pokynů, které se tu a tam používají: „Připni si trošku ten malý buben - takhle z něj leze jen ‚žuchnutí‘“, „povol trochu ten kopák, ať z něj leze nějaký spodek“, „uber si výšky a přidej středy na kytarovém aparátu“, „srovnej trochu to ‚véčko‘ na ekvalizéru basového zesilovače“ apod. Podobný zásah dokáže někdy vyřešit více problémů než následné kroucení korekcemi na šavli mixážního pultu. Samozřejmě tyto pokyny vydáváme s citem a skutečně pouze s cílem poradit a pomoct a opravdu jen těm hráčům, kteří evidentně „neví“ a nemají dostatek zkušeností. Další výhodou může být třeba znalost nosných frekvencí basových tónů, stane-li se např., že nám jeden konkrétní hučí v určitém sále a my jej potřebujeme ostře vyříznout či potlačit.
Studiová zkušenost
To je atribut, který zcela jistě není při live ozvučování k zahození. Kdo zná studiovou práci, ví, že právě v tomto prostředí se daleko více zkoumají a řeší zvukové vlastnosti, polohy mikrofonů, poměry nástrojů a vokálů, přeslechy mezi nimi atd., vše je možno si zde, oproti live akci, vyzkoušet opravdu v klidu a s rozvahou. Hlavně je možné si opakovaně části skladeb vracet a přehrávat několikrát znovu, což je velmi důležité při hledání určitého problému. To nám samozřejmě live akce nikdy nenabídne a nedovolí. Přičemž není vysloveně nutné, aby dotyčný zvukař pracoval v nějakém renomovaném nahrávacím studiu, pomůže zde v podstatě jakákoliv běžná zkušenost s domácím nahráváním, kdy počítač se základní zvukovou kartou vlastní už dnes opravdu kdekdo.
Příště v tématu budeme pokračovat.
