Jak to vidí (slyší) zvukař 32
Signálový řetězec
Koncové zesilovače a aktivní boxy
Minule jsme další součást signálového řetězce zakončili opět takovou úvahou o poctivosti tohoto řemesla, či potažmo „řemeslnících“, nyní se zase v putování signálu posouváme dále, a sice ke koncovým zesilovačům, ať již samostatně si stojícím a pracujícím, nebo ukrývajícím se v útrobách aktivních reproboxů. Nejdříve se ale zkusme na chvíli pozastavit u obecnější problematiky typu „analog či digitál“ - a sice dilematu - aktivní versus pasivní ozvučovací PA boxy.
Na cestě „signálové pouti“ po drátech jsme totiž přesně v bodě, kdy je třeba si k tomuto tématu něco říci. Tato problematika bývá taktéž (jako některé další a jiné) v některých momentech, řekněme, skoro až démonizována a jednotlivým typům soustav (hlavně tedy těm aktivním) bývají přisuzovány nebývalé vlastnosti.
Myšlenka aktivního ozvučovacího zařízení, tedy zesilovače a reproduktoru „v jedné krabici“, není jistě nějak extra nová, její počátky bychom mohli zřejmě datovat do dob vzniku prvních nástrojových komb, třeba od firmy Fender. Ovšem, pokud si já vzpomínám na doby svých hudebně-kapelních začátků, tak ozvučovací aparatury bývaly téměř výhradně pasivní, tzn. samostatný koncový zesilovač a samostatný reprobox. Až postupem času začaly být módní, či módnější, boxy aktivní, souvisí to jistě i s nástupem váhově lehčích spínaných zdrojů. Zkusme se, podobně jako u mixážních pultů, pozastavit a pojmenovat si hlavní relativní výhody a nevýhody obou systémů.
Výhody
Základní a primární výhodou aktivních systémů je již z principu hlavně to, že máte dva články ozvučovacího řetězce spojené v jednom boxu, tedy koncový zesilovač (případně i předzesilovač, pokud má být umožněno zapojit např. přímo mikrofon) a reproduktor zabudované v jednom boxu. Tedy místo dvou krabic táhnete jen jednu, jen asi většinou o něco těžší než běžný pasivní box. Zvláště u modelů určených na menší akce může být součástí i základní mixážní pultík (někdy i jako odnímatelná součást boxu), a pak nám k plnému provozu stačí pouze tenhle komplet spolu s mikrofony a nástroji.
Jednotlivé komponenty bývají ušity a sladěny sobě přímo na míru. Zvláště u dražších, a tím pádem „lepších“, zařízení by měla být výkonová sekce zesilovače a na něj připojené reproduktory zvoleny tak, aby si přímo parametrově odpovídaly. Výrobce proto ušetřil zvláště nepříliš technicky zasvěceným uživatelům někdy důležité dilema - jaké zvolit jednotlivé komponenty.
Do zařízení přivádíte „pouze“ signál, ne výkon, tedy vám při použití více kusů odpadají starosti, jak a který reprobox kde s jiným propojit, aby to bylo impedančně a výkonově správně, kde se co sčítá a odčítá apod. Zde opět výrobce šetří některým technicky méně zdatným uživatelům jejich čas a nervy. :-) Prostě zapojíte signál (a síť) a jedete.
Nevýhody
Do zařízení přivádíte „pouze“ signál, ne výkon... Paradoxně se jedna z hlavních označovaných výhod může ve finále jevit vlastně jako relativní nevýhoda. K aktivnímu boxu samozřejmě přivádíme sice „pouze signál“, a ne „výkon“, ovšem nesmíme samozřejmě zapomínat na již zmíněné napájení (tzn. přívod 230 V). To může být někdy trošku kámen úrazu, zvláště koná-li se naše produkce ve špatném a deštivém počasí. Je třeba mít neustále na mysli, že elektrické přívodní části by neměly ani v nejmenším přijít do styku s vodou. Nejde úplně primárně o to, že by „pár kapek“ mohlo přímo způsobit hned nějaký úraz elektrickým proudem či poškození nějakých zařízení, ale v případě, že je aparatura připojena na přívod chráněný tzv. proudovým chráničem (což jinak z hlediska bezpečnosti vřele doporučuji), může doslova i oněch „pár kapek“ způsobit odpojení celého elektrického přívodu, což je vlastně v principu správná funkce takového chrániče. Mnozí jste to na venkovní akci možná zažili, že např. přijde větší déšť a na pódiu je určité množství vody. Pokud se byť jen malé množství dostane do prodlužovacích (rozbočovacích) přívodů, proudový chránič v rozvodu nám neustále „lítá“, dokud z okruhu nevyřadíme právě onen „vodou postižený“ přívodní rozbočovací kabel. Je proto třeba mít na paměti, že zřejmě ve zvýšené míře než u pasivních boxů, kde zpravidla přivádíme pouze výkonový kabel z koncového zesilovače (dnes nejčastěji s konektorem speakon), musíme dbát na ochranu síťových přívodů, které se nám na venkovních akcích vyskytují často právě mimo zastřešené pódium.
Další z nevýhod plyne taktéž z bodu číslo jedna - tzn. z „dva v jednom“ -, která se může projevit v případě poruchy zařízení. U pasivních systémů máme místo poškození jasně specifikováno, tedy kde se konkrétní závada stala, (přestal fungovat koncový zesilovač nebo „odešel“ nějaký reproduktor v boxu), u systémů aktivních nemusí být situace až tak jednoznačná. Navíc nám v tomto případě přestávají sloužit vlastně dva body signálového řetězce. „Odejde-li“ u „pasivu“ koncový zesilovač, máme možnost ho nahradit jiným adekvátním (většina zvukařů nějaký další na akcích v záloze mívá), to samé v případě pasivního boxu. Porouchá-li se nám aktivní box, je třeba pro další průběh tento nahradit jiným adekvátním aktivním boxem. Záleží na konkrétní akci, potažmo tedy na počtu boxů, a tedy na celkové situaci, jak velké komplikace nám výpadek jednoho kusu způsobí. Dále z vlastních zkušeností vím, že můžeme být skutečně velmi nemile překvapeni, když zjistíme, jaký problém je opravit netypický zesilovač schovaný uvnitř vaší „aktivky“, zvlášť pokud jde o výběhový typ a tuzemský prodejce již u tohoto modelu nepodporuje servis.
Stalo se mi to opravdu u docela renomované značky, se kterou jsem, po neúspěchu ve firemním servisu, sjezdil snad všechny okolní opraváře a jeden kus není dodnes opraven. Dotyčná aparatura byla totiž na jednu akci zapůjčena jednomu DJovi (modří už vědí :-)), který navzdory všem avizovaným ochranám systému „odsmažil“ vše, jak repra, tak koncové stupně. Proto na tomto místě odkazuji na bod z minulého dílu: Žádný systém není zcela blbuvzdorný, a pokud do aparátu pohrnete nadoraz „z mixu v červeném - zlimitovaný obdélník“, tak nepomůže ani svěcená voda. :-) Problematika jistě souvisí s úrovní a řadou daného výrobku, a hlavně s naším chováním zvukaře, potažmo - prostě - „jak hrajeme“. Jestli jsme rozumní, nebo nejsme.
V profesionální sféře se úspěšně vyskytují oba druhy systémů, já osobně dávám tedy přednost pasivu (možná jsem přece jen trochu z té staré školy), ale nechci nikomu nic podsouvat, ať si každý udělá obrázek sám. Příště už se přímo vrhneme na koncové zesilovače.
