Pokud navážu na minulý díl - doufám a mám jisté neoficiální signály, že pokud se náš celosvětový strašák Covid nezačne nějak neplánovaně opětovně rozšiřovat, měly by se v systému postupného rozvolňování pravděpodobně v blízké budoucnosti povolit akce do cca 500 lidí. To už by pro nás mohlo znamenat přeci jen poněkud příznivější situaci, kdy naše práce a um budou opět potřebné a žádané. Tak to jen lehce krátký úskok k „Malému kroku stranou“ z minula.
Co se týče asi již dvakrát avizovaného příchodu tématu ozvučení dechových nástrojů, tak budu muset dnes udělat přece jen ještě jeden další malý krok stranou, neboť se mi totiž podařilo nechtěně opomenout jeden nástroj (či potažmo skupinu nástrojů), a sice elektroakustickou kytaru, případně jiné příbuzné akustické nástroje opatřené snímačem a připojované linkou. Její místo v tomto seriálu patří vzhledem k systému, který jsem zvolil, zřejmě někam mezi elektrickou kytaru a klávesy.
Elektroakustická kytara je tedy z této skupiny asi tím nejběžnějším nástrojem používaným napříč všemi hudebními žánry. Ostatní „bratři v triku“ opatření snímačem, jako např. bendžo, mandolína, dobro atd,. patří spíše již do specifických hudebních žánrů jako country, bluegrass, folk, folkrock apod., i když dnešní doba přináší i jisté dříve méně běžné fúze (u nás např. Divokej Bill, Jelen atd.)
V tomto bodě se můžeme tematicky vrátit do dílu č. 63, kdy jsme si z historického hlediska trochu osvětlili počátky ozvučení akustické (a tím potažmo i elektrické) kytary. Řekli jsme si, že „nejrůznější pokusy o zesílení, a tedy o ozvučení kytary jako nástroje obecně - ať již mikrofonem, nebo pomocí snímače - sahají poměrně hluboko do historie - již cca do třicátých let minulého století. Akustická kytara sama o sobě je dynamicky - hlasitostně - jeden z nejslabších nástrojů, což si můžeme sami lehce vyzkoušet, zahrajeme-li si společně v jakémkoliv uskupení např. s klavírem, akordeonem, dechovými nástroji, ale i houslemi a samozřejmě bicími, v podstatě každý jiný nástroj ji dokáže svým zvukovým projevem dynamicky „přehlušit“. Proto je snaha o její zesílení a toja po něm stará téměř jako nástroj sám.
Ozvučení tohoto nástroje probíhalo samozřejmě nejdříve za pomoci mikrofonu, což má ale právě díky zmíněné poměrně nízké hladině akustické energie své fyzikálně-technické limity, na které narazíme, zejména je-li třeba hrát společně se silnějšími „konkurenty“ v daném uskupení. Většinou pak přicházejí problémy se zpětnou vazbou. Přirozené barvy zvuku nástroje, kterou se snažíme získat pomocí kvalitního mikrofonu (mikrofonů) ve studiu, lze zpravidla dosáhnout, umístíme-li mikrofon od zdroje zvuku poněkud dál - např. 20-30 cm, což je ovšem vzdálenost, kterou si v live aplikacích (při souhře s ostatními nástroji) nemůžeme v žádném případě dovolit. V „náběru“ konkrétního mikrofonu bychom pak měli značnou složku přeslechů z jiných zdrojů zvuku a při větším zesílení by pravděpodobně přišla vždy dřív ona zpětná vazba než požadovaný užitečný zvuk kytary.
Proto se ozvučení akustické kytary začalo postupně přesunovat směrem k technologii snímačů. Jednou z možných variant je snímač elektromagnetický (jako v elektrické kytaře), ten ovšem není co do přirozenosti projevu to pravé ořechové, neboť nástroj pak hraje v podstatě téměř jako elektrická kytara (což je někdy naopak žádoucí, chceme-li cíleně tuto barvu, nebo chceme-li používat např. efekty jako zkreslení apod.). V poměru přirozenost zvuku vs. technické vlastnosti dnes ale jednoznačně vítězí piezoelektrický snímač (nebo chcete-li v podstatě mikrofon) - pásek umístěný v kobylce, pod kobylkovým pražcem. Zvuk získaný tímto typem snímání je sice lehce „uprskanější“ a do jisté míry sterilnější, než je přirozená barva zvuku samotného nástroje, nicméně je pořád mnohem věrnější oproti zmíněnému elektromagnetickému snímači.
Něco pro lehké vysvětlení principu piezosnímačů - zde, co nám praví „teta Wiki“: „Obvykle se udává, že piezoelektrický jev byl objeven v letech 1880 (Pierre a Jacques Curie). Jev lze vysvětlit mikroskopicky: Deformací se ionty opačných nábojů posunou v krystalové mřížce tak, že elektrická těžiště záporných a kladných iontů, která se v nezdeformovaném krystalu nacházejí ve stejném bodě, se od sebe vzdálí. Na určitých plochách krystalu se objeví elektrický náboj. Přímý piezoelektrický jev se využívá např. u zapalovačů , v gramofonových přenoskách, v piezoelektrických mikrofonech (snímačích).“
Prvotní signál takto získaný kobylkovým piezosnímačem je velmi slabý, proto velmi častou součástí akustických kytar jsou vestavěné aktivní předzesilovače napájené většinou 9V baterií, umístěné nejčastěji nahoře v horním lubu nástroje (plus šachta na devítivoltovou baterii). Často obsahují i možnosti základní ekvalizace (např. basy, středy, výšky), ovládaní hlasitosti, tlačítko otočení fáze a např. parametr Notch (kvůli omezení problémů se zpětnou vazbou), součástí ovládacího panelu dnešních nástrojů se stává již poměrně běžně vestavěná ladička. Díky tomuto souhrnnému systému ozvučení nástroje se podařilo celkově uživatelsky poměrně velmi přívětivě tuto problematiku vyřešit.
Připojení a následné použití „akustiky“ bývá při dodržení pár základních podmínek v podstatě zcela bezproblémové. Samotný signál je díky velmi kontaktní metodě snímání (těsně sevřený kobylkový pásek piezo pod kobylkovým pražcem) velmi dobře izolovaný od ostatních - a to i značně hlasitých zvuků na pódiu - např. bicích. Pokud jste někdy používali - zpracovávali či jen „zkoumali“ nějakou nahrávku rockové či podobné formace ve stopách a pustili jste si samostatně stopu akustické kytary z linky, určitě jste si všimli, že je, co se týče ostatních přeslechů, velmi čistá. Jistou malou daní, kterou při tomto typů snímání platíme, je již zmíněná lehká nepřirozenost zejména ataku tónů - již zmíněná „prskavost“. Ovšem kladné uživatelské atributy tento prvotní nedostatek velmi úspěšně negují. Některé nástroje (např. Yamaha - některé vyšší modely řady APX) mají k běžnému piezosnímači možnost přimíchat signál z vestavěného mikrofonu (mikrofonů) s cílem získat právě větší přirozenost zvuku nástroje.
Kvůli omezení problémů s případnou zpětnou vazbou, která má tendenci vznikat nejčastěji u objemově větších kytar typu jumbo a dreadnought, se běžně taktéž vyrábějí ploché kytary s nízkým lubem určené prvoplánově právě pro snímání linkou, nedisponující příliš vysokou přirozenou akustickou energií. Pro zamezení zpětné vazby bývá hráči používána i tzv. „gumová ucpávka“ ozvučného otvoru (soundhole cover). Značná část elektroakustických kytar mívá výřez ve spodní straně těla pro snadnější hru ve vyšších polohách (cutaway), jenž zároveň lehce ubírá na celkovém objemu nástroje a taktéž částečně potlačuje možnost vzniku zpětné vazby. Příště v daném tématu ještě pokračujeme, přejdeme k samotnému ozvučení, korekcím, kompresi, tipům a trikům atd.
