Posledně, je to už nějaký ten pátek, jsme trochu probírali problémy s intonací kytar (viz. Muzikus 10/2003, téma měsíce), dnes se k hmatníku a intonaci opět vrátíme, avšak intonovat budeme tentokrát, jak se nakonec ukáže, z hlavy...
Předpokládám, že vaše kytary už bezvadně ladí, a nyní je tedy na řadě další článek vaší hudební produkce a míříme vysoko, vysoko, rovnou na hlavu.
Znalost kytarového hmatníku je bezpodmínečně nutná věc pro každého vážnějšího zájemce o hru na kytaru. Můj učitel, mimo jiné též výborný dirigent jazz bandu, mi dával za příklad svoji mladičkou žákyni, která přišla na druhou hodinu lekce na baskytaru a uměla celý hmatník bez zaváhání. Takový malý šprt (ze základky) nebyl tenkrát zrovna zářným příkladem pro středoškolského jinocha a za pravdu jsem mu dal až mnohem, mnohem později. Dnes je již literatura pro kytaru podstatně bohatší, než byla v dobách starých časů a tak se uchazeč o vstup do kytarového světa může vcelku hravě dopídit podstatných informací na internetu i s nepříliš rozsáhlými znalostmi převažujícího anglického jazyka, jen je někdy těžké věci podstatné v této fázi rozpoznat. Na téma, jak se co nejlépe orientovat na kytarovém hmatníku, se píše a prodává mnoho knih, nicméně nakonec se to musí stejně člověk naučit sám...
Když se moji synové začali opět trochu zajímat o kytaru, nakreslil jsem pro ně plakát a nechal ho vytisknout ve formátu A3. Dva takové naleznete na Muzikus CD ve formatu pdf. Budete potřebovat Adobe Reader, nejlépe verzi 7. Nevlastníte-li barevnou tiskárnu pro větší formáty, stačí zajít do nejbližšího copy centra a nechat si vytisknout, nejlépe na A3. Pdf má tzv. vrstvy (layers) a tak si do určité míry můžete vybrat, co budete chtít vytisknout.
Co naleznete na CD
Soubor FretboardA3.pdf zobrazuje rozprostření notiček stupnice C dur po hmatníku do dvanácté polohy, pro neznalce not, ale též pro snadnější orientaci je vše znázorněno ještě jednou v barevném kódu.
Soubor FretboardA3chords.pdf zobrazuje na dolním hmatníku postupný přerod obratů akordu C dur v notoricky známé formy akordů C >> A >> G >> E >> D. Kdo si tuto představu srovná v hlavě, získá snadno povědomost celé škály obratů durových akordů v libovolném místě hmatníku, ať už dává přednost barré stylu, či raději používá kapodastr. Důležité je zapamatovat si pro tyto formy též pozici základního tónu, v našem případě je to C značené červenou barvou, posouváním těchto forem po hmatníku odvodíte zbývající tóniny. Po zvládnutí C dur je již pro mnohé snadnou záležitostí obsáhnout mollové akordy bez nutnosti dalšího plakátu a dále pak i další druhy akordů. Naučíte-li se ke každému obratu akordu v jeho poloze stupnici přes všechny struny, aniž byste museli příliš měnit polohu levé ruky, obsáhnete v podstatě vše, co nabízí knihy o vcelku proklamované metodě nazývané v kytarové literatuře "CAGED". Není to pěkné, že tóny CAGED tvoří C dur i c moll pentatonickou stupnici? Pro úplnost jsou v horní části uvedeny módy včetně typů akordů, jež se k nim hodí, respektive přes něž se příslušný mód stupnice nejčastěji hraje, ale to jen okrajově pro zvídavější čtenáře.
Zdá se mi, že nejméně bolestná metoda je mít před očima mapu kytarového hmatníku a prohlížet si ji co chvíli a kontrolovat si svoji vnitřní představu o hmatníku s realitou, dokud se úplně nezačnou shodovat. Jedna věc je však mechanická znalost hmatníku a druhá věc je hudební představa.
Chcete-li se stát muzikantem, musíte se naučit zpívat tóny
Jinými slovy řečeno, v případě kytary musíte mít konkrétní představu, jak to zazní, když na hmatníku něco zmáčknete. Následující jednoduchý test vám prozradí, nakolik jste již dnes v tomto smyslu muzikant... Vezměte si kytaru, a dříve než zahrajete libovolný tón kdekoliv na hmatníku, vyjádřete svoji hudební představu intonací (tedy zpěvem, zabroukáním, zapískáním - to je úplně jedno) a zkontrolujte vámi vydaný tón s tónem kytary. Ne každý má hlasový rozsah shodný s kytarou, a tak volně transponujte oktávy podle potřeby... Udělejte deset pokusů a počet uhodnutých tónů vynásobte deseti - vyjde vám, žertovně řečeno, v procentech, nakolik jste muzikant. Můžete namítnout, že to zavání absolutním sluchem a že vám stačí sluch relativní. No dobře, tak si zahrajte pár akordů a zkuste to znova... Hrajete pouze do pátého či sedmého pražce? Nevadí, testujte zatím tedy jen oblast, kde se cítíte jako doma... Pokud jste nedosáhli 100 % (a více... legrace musí být) - a to myslím upřímně - jásejte! Máte vyhlídky na o to větší zlepšení, čím hůře jste dopadli (což hned tak zadarmo nepořídíte) a brzy budete moci své okolí ohromit nezadržitelným hudebním pokrokem.
Něco pro zapřísáhlé odpůrce not. Je-li pro vás hra z not vrcholně iritující, ale přece jenom si už uvědomujete, že by nebylo špatné noty pořadně umět, jenže se vám nechce vysedávat hodiny a trénovat hru z listu a ostatně na to ani nemáte čas, můžete si dělat následující cvičení. Hrajte ze začátku něco hodně jednoduchého, jednohlasého a představujte si v duchu notičky, které právě hrajete. Propojíte-li si pohybovou, zvukovou a vizuální představu, budete sice stále hrát převážně podle sluchu, ale najednou v notách uslyšíte to, co máte hrát, a stanete se více než typickým pologramotným kytaristou muzikantem.
Jedna z cest, jak na to
Zajímavé je srovnat princip hudebního mapování či nazvučování si hmatníku metodou doporučovanou v současnosti jedním z nejlepších sólových kytaristů, jenž působil též jako učitel ve slovutné Berklee School of Music (Boston, USA), s principy, jež po tisíciletí používají (nejen) tibetští mniši a jež se v různých obměnách nabízejí jako super metody pro učení jazyků a dalších předmětů včetně absolutního sluchu.
V kostce shrnuto je třeba se uvolnit, zklidnit a soustředit (bez napětí). Největší překážkou si je, jako obvykle, člověk sám... Kdo nevěří, že se může něco naučit, ten postupuje podstatně pomaleji - a nakonec se třeba opravdu kýžený výsledek nedostaví (a náš bezvěrec se jen utvrdí ve svém přesvědčení). Ze školy vžité metody hodnocení výsledků učení jsou spíše brzdou než užitečným přínosem. Proč, k tomu se dostaneme později.
Vlastní metoda nácviku spočívá v rytmickém opakování, přičemž i rychlost je důležitá, neboť doporučená rychlost, 60 úderů metronomu za minutu (Largo-larghetto), pomáhá ruku v ruce se zklidněním uvádět mozek do stavu, při němž se zlepšuje schopnost zapamatovat si probíranou látku (viz. Mozartův efekt). Mniši odříkávali rytmicky látku s učitelem, jenž tleskal (samozřejmě se před tím všichni uvolnili a zkoncentrovali zpěvem manter a dalšími technikami).
My se tedy zklidníme a místo tleskání si pustíme metronom. Na každou dobu zahrajeme nějaký tón. Stačí pár minut. Pak totéž, ale přidáme intonování hraného tónu. A nakonec budeme intonovat o chvilku dříve, než zahrajeme tón. No a časem některé tóny už ani nezahrajeme, jenom intonujeme, brnkněte občas pouze pro kontrolu, nejste-li si zrovna jisti.
Hlavně žádné kritické hodnocení, když se spletete, a též se vyvarujte oslav, trefíte-li tón. Obojí by vás vytrhlo z uvolněného soustředění, bez něhož se daleko nedostanete, leda tak k neefektivnímu šprtání, ze něž vděčíme našemu zastaralému školství. Stačí celkem 10 minut každý den, nebude trvat dlouho a uvidíte ke svému překvapení, co vše toto jednoduché cvičení dokáže změnit.
Sám jsem se třeba dlouho pídil po radách, jak vést basovou linku, při hře prsty současně s harmonií a melodií. Učitel mi kdysi říkal: "No hraj to tak, jak se ti to líbí," jenže já nevěděl pořád, co v tom basu provádět. Teď už to neřeším, prostě mi to hraje samo od sebe, a navíc jsem se zbavil naučených strojovitých postupů (možná jsem je jen konečně zapoměl...). Nutno zdůraznit, že rozhodně není, zvláště zezačátku, vhodné protahovat cvičení zmíněná v tomto článku. Ač se to při čtení těchto řádků nezdá, mozek je poměrně dosti stimulován. Míval jsem pocit podobný první návštěvě kina Imax - jako kdyby mi někdo mozek pořádně propral, nebo jako když nás jednou v prváku nechali celé dopoledene dělat regulérní a dost komplexní IQ testy... Časem si váš mozek na tuto novou zábavu zvykne, narostou nové neurální spoje a zvláštní pocit, přicházející z dutiny lebeční, se vytratí. Stejnou metodu s metronomem můžete použít i k procvičování znalosti mapy kytarového hmatníku. Na každou dobu si pár minut pojmenovávejte tóny, posléze si je představujte na notové osnově.
Nedaří-li se vám cvičení s intonací tónů, pak po nějaký čas používejte následující verzi. Opět s metronomem zahrajte třeba tón e, zaintonujte jej (ve svém hlasovém rozsahu) a pak na každou dobu si představte jakýkoliv další tón e - alespoň několik jich na hmatníku najděte, když ne všechny. Můžete si levou rukou daný tón zmačknout, ale pravou nehrát, jen si jej představovat v hlavě. Vytrácí-li se živá představa daného tónu ve vaší mysli, pak neváhejte a opět si ji zahráním obnovte. Pokračujte postupně přes všechny možné tóny, ale přednostně začněte s tóny prázdných strun. Netřeba doufám připomínat, že kytaru je bezpodmínečně nutno nejprve správně naladit...
Až nabudete neomylnou jistotu při cvičení jednotlivých tónů, postupně přidávejte více souběžných hlasů. Vícehlasy vás potáhnou od náhodných tónů k akordům a jejich volnému střídání, jen se snažte vyhýbat běžným harmonickým postupům a raději hrajte všelijaké obraty s minimem základních durových a mollových akordů. I když třeba jazz není vaše podstata, cvičte i čtyřhlasy. Nezapomínejte na vizuální představu hrané látky v notách. Jak se říká: těžko na cvičišti, lehko na bojišti... V našem případě je lepší kratší a pro hlavu intenzivnější cvičení, jež ve výsledku probouzí a povznáší, než předlouhý drill v dresu maratónce, který spíše uspává (přinejmenším otupuje pozornost).
Hrát pozpátku ještě neznamená se vracet
Mám rád paradoxy, člověka nutí k zamyšlení nad vlastní podstatou věcí. Jedno takové zdánlivě paradoxní cvičení, zlepšuje mimo jiné též hudební paměť a schopnost improvizovat, vychází z principu trénování tzv. "digital span" jež slouží k testování "operační pamětí" našeho mozku. Od věku sedmi let by měla tato složka paměti průměrného jedince mít následující schopnosti:
Vizuální paměť
- zapamatovat si sedmimístné číslo, jež na chvilku zahlédne (např. 4821759)
- zapamatovat si sedm po sobě jdoucích číslic (např. 5, 4, 8, 2, 3, 1, 9)
- zapamatovat si šest číslic v opačném pořadí (např. vidí 5, 4, 8, 2, 3, 1, 9, ale odpoví pozpátku 9, 1, 3, 2, 8, 4, 5)
Audio paměť
- zapamatovat si sedm po sobě slyšených číslic (např. 5, 4, 8, 2, 3, 1, 9)
- zapamatovat si šest číslic slyšených po sobě v opačném pořadí (např. slyší 5, 4, 8, 2, 3, 1, 9, ale odpoví pozpátku 9, 1, 3, 2, 8, 4, 5)
Lidé s menší "operační pamětí" mají více či méně potíže s porozuměním čteného textu, s řešením slovních, ale i jiných úloh (často jsou u nich klasifikovány různé formy dysleksie). Některé úlohy třeba ještě vyřeší, ale trvá jim to podstatně déle atd. Při opravdu nízkých hodnotách v těchto testech si člověk nespojí z písmenek ani průměrně dlouhá slova. Syn dosahuje v těchto testech 10, zdá se však, že jeho učitelka matematiky si toho ještě nevšimla, z vlastní zkušenosti tuším, že to bude spíš její problém. Od útlého mládí byl sužován po šest let hrou na klavír, pak na kytaru, ale tu již také odložil, baví ho patrně více soutěže v programování... Vlastně tak trochu může za tento článek, cítil jsem potřebu předat, co považuji za podstatné. A nejmladší z našeho trojlístku, jevící o muziku sice největší zájem, si na toto téma ještě chvíli počká. A možná to ani nebude potřebovat, neboť zpívá celý den, dokonce když cvičí na klavír, tak si při počítání dob vrchní melodickou linku zpívá. Učitelka klavíru nad tím sice kroutila hlavou, ale naštěstí to dcerce nerozmlouvala...
Rychle zase zpět k hlavnímu tématu. Někteří geniální hudebníci měli patrně neuvěřitelnou paměť, když dokázali zahrát dlouhé zaslechnuté motivy třeba pozpátku. Zdá se, že u nich ani nebylo rozdílu mezi "operační pamětí" a dlouhodobou pamětí, tak jako u některých autistů. Kombinační a potažmo i improvizační schopnosti s tímto velmi úzce souvisí. To jen pro vysvětlení a ozřejmění, aby čtenář nepovažoval následující cvičení za naprostý nesmysl...
Pro improvizaci považuji za nejsměrodatnější výsledky těch disciplín testu "digital span", jež požadují odpovídat pozpátku. Co zvládnete pozpátku, to už zkombinujete jakkoliv, ale hlavně to bude správně a budete se vymaňovat ze vžitých stereotypů, k nimž se člověk v nouzi či v tísni uchyluje...
Zkoušet zahrát pozpátku můžete krátké melodie, ale i harmonie - většina klasických houpaček (harmonických postupů, co se točí stále dokola C-Ami-F-G apod.) zní docela dobře i pozpátku. Při výše zmíněných cvičeních s metronomem můžete zkoušet zahrát právě slyšené kousky pozpátku. Začněte nejdříve s kratšími úseky (třeba jen sekvence čtyř tónů) a postupně přidávejte. Šest notiček by vám nemělo dělat potíže, ale muzikanti zvládnou i mnohem více. Tato cvičení je dobré dotáhnout na úroveň vaší spokojenosti a pak se k nim vracet, máte-li pocit, že se vám paměť zhoršuje. Chcete-li být schopni kdykoliv se blýsknout pěkně vystavěným sólem oproštěným od běžných klišé, pak trénujte dál... Totéž platí pro dirigenty, skladatele a další typy začínajících i mírně pokročilých géniů.
Pokud nechcete pouze hudebně klábosit nebo se pyšnit cizím peřím, pak musí vaše muzikantské srdce a hlava mít náskok před hbitými prsty. Tedy je lepší cvičit to, co hlava již zvládla (a samotnou hlavu), než zblbnout na drilování nepochopeného či nepochopitelného, což úspěšně ubíjí kreativitu. Nakonec dost lidí má rádo i cirkus a cvičené opice... i tudy vede cesta k marné slávě...
Nezbývá než popřát všem, jimž ještě nezní při pohledu na hmatník kytary v hlavě příslušné tóny, ať se jim vbrzku otevře tento kouzelný hudební svět. Jednu z cest už znáte, je to sice mírně pracné, ale vcelku jisté. Další z možností jest narodit se již takto vybavený, tak někdy příště...
